ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.223.2015:46
sp. zn. 7 As 223/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Farma
Svitavka s. r. o., IČ 27326411, se sídlem Nové Zákupy 315, Zákupy, zastoupena
JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 1601/47, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015,
č. j. 11 A 79/2013 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. 8. 2015, č. j. 11 A 79/2013 – 27, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva zemědělství ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 10902/2013-MZE-14132, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) nejprve poukázal
na relevantní evropskou i národní právní úpravu a uzavřel, že žádný z žalobních bodů není
opodstatněný. Nepřisvědčil námitce, že žalovaný neměl při výpočtu výše platby za přírodní
znevýhodnění v oblastech s jiným znevýhodněním (dále také jen „kompenzační platba“ nebo
„platba“) použít ustanovení §5 odst. 1 nařízení vlády č. 75/2007 Sb., o podmínkách poskytování
plateb za přírodní znevýhodnění v horských oblastech, oblastech s jinými znevýhodněními
a v oblastech Natura 2000 na zemědělské půdě (dále jen „nařízení vlády č. 75“), ale že měl
při výpočtu poskytnuté kompenzační platby pro rok 2012 použít pro přepočet eur na české
koruny pevný směnný kurs ve výši 29,784 Kč/1€, uvedený v Programu rozvoje venkova České
republiky na období let 2007 až 2013 (dále jen „Program“). Směnný kurs z roku 2005 byl podle
městského soudu použit jako příklad prvního směnného kursu a jako vodítko pro způsob
výpočtu výše sazeb kompenzačních plateb. Program není obecně závazným předpisem, a proto
nemůže zakládat práva ani povinnosti fyzických a právnických osob, které jsou v postavení
příjemců plateb. Právním přepisem, z něhož mohou plynout veřejná subjektivní práva žalobkyně
je zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zemědělství“) a nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského
zemědělského fondu pro rozvoj venkova (dále jen „nařízení 1698/2005“) a ty jsou provedeny
právě nařízením vlády č. 75. Proto správní orgány stanovily výši kompenzační platby žalobkyně
v oblasti se specifickými omezeními typu S správně za použití směnného kursu podle §5 odst. 1
nařízení vlády č. 75 a příkladmo v Programu uvedený směnný kurs 29,784 Kč/1€ tedy nebylo
možno pro výpočet výše kompenzační platby použít.
Městský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že žalovaným aplikované
ustanovení §5 odst. 1 nařízení vlády č. 75 je v rozporu s nařízením 1698/2005 a s obsahem
Programu. Dovodil, že §5 odst. 1 nařízení vlády č. 75 vychází z nařízení 1698/2005 a upravuje
obecný princip určení směnného kursu, který je v národní právní úpravě koncipován obdobně
jako v čl. 11 nařízení Komise (ES) č. 1913/2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla
k agromonetární úpravě pro euro v zemědělství (dále jen „nařízení 1913/2006“). Tedy je založen
na principu použití směnného kursu stanoveného Evropskou centrální banku k určitému datu,
nikoliv na fixně stanoveném směnném kursu. Program ani nařízení 1698/2005 konkrétní
ustanovení týkající se směnného kursu neobsahují a současně z nařízení 1698/2005, ani z nařízení
1913/2006 nevyplývá úmysl stanovit stálý a neměnný směnný kurs, naopak je zřejmé, že je
předpokládán pohyblivý směnný kurs vyhlášený v Úředním věstníku Evropské unie. Nařízení
vlády č. 75 je proto také v souladu s nařízením 1913/2006, neboť ani z něj nevyplývá, že by
rozhodným měl být směnný kurs, který platil v roce 2005. Naopak z jeho čl. 11 vyplývá
předpoklad pohyblivého směnného kursu, shodně jako z odstavce 3 odůvodnění nařízení Rady
(ES) č. 2799/1998, o agromonetární úpravě pro euro (dále jen „nařízení 2799/98“), jež obsahuje
obecná hlediska, která se následně projeví ve výši plateb a která mají zajistit, aby nedošlo
ke zvýhodnění České republiky tak, že při využití eur nebude poskytnuta výhoda ve srovnání
s použitím národní měny.
Městský soud nepřisvědčil žalobě, ani pokud jde o námitku, že nárok žalobkyně vyplývá
přímo z nařízení 1698/2005 a Česká republika není oprávněna do jeho obsahu zasahovat a měnit
jeho rozsah. Městský soud zdůraznil, že nezpochybňuje přímé účinky nařízení 1698/2005, z čl. 37
odst. 1 uvedeného nařízení však vyplývá, že platby jsou poskytovány na krytí dodatečných
nákladů a ušlých příjmů do výše maximálně stanovené částky podle přílohy tohoto nařízení
bez ohledu na to, zda v konkrétním případě tato platba skutečné náklady a ušlé příjmy pokrývá
v plném rozsahu. S ohledem na skutečnost, že nařízení 1698/2005 neobsahuje směnný kurs,
nelze podle něho postupovat a přepočet plateb provést. Ani Program, který nadto není obecně
závazným právním předpisem, neobsahuje závazný směnný kurs přepočtu české měny na euro.
Vzhledem k tomu, že z uvedené evropské právní úpravy nevyplývá právo žalobkyně na náhradu
všech skutečně vynaložených dodatečných nákladů a skutečných ušlých příjmů, ani na určitý
přepočet kompenzačních plateb z eur na české koruny, nemohlo přijetím nařízení vlády č. 75
v kombinaci s článkem 7 nařízení 1913/2006 dojít k popření právních a ekonomických jistot
zemědělců, jak tvrdí žalobkyně. Městský soud ze všech uvedených důvodů žalobu zamítl.
Proti napadenému rozsudku se brání žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“).
Nezákonnost napadeného rozsudku spočívá podle ní v tom, že městský soud nesprávně posoudil
a vyhodnotil otázku souladu nařízení vlády č. 75 s nařízením 1698/2005. Tvrzenou vadu
předcházejícího řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisu a že byl zásadním způsobem porušen zákon o řízení
před správním orgánem, sice blíže nespecifikuje, poukazuje však na absenci výpočtu výše
kompenzační platby v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku posléze vidí v tom, že se městský soud nevypořádal s řadou žalobních
námitek a nevyhodnotil všechny žalobní body.
Stěžovatelka v kasační stížnosti setrvává na všech námitkách, které uplatnila v žalobě.
Především má za to, že právo na náhradu dodatečných nákladů a ušlých příjmů souvisejících
s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých závazků hospodaření vyplývá z nařízení 1698/2005.
Tyto kompenzační platby jsou dále paušálně stanoveny i v Programu schváleném vládou České
republiky a mají jí být vypláceny buď s využitím sazeb stanovených v Programu
v českých korunách, nebo sice s využitím sazeb stanovených v nařízení vlády č. 75 v měně euro,
avšak přepočtených pevným směnným kursem z roku 2005 uvedeným v Programu. Pouze takto
provedený výpočet kompenzačních plateb kryje dodatečné náklady a ušlé příjmy zemědělských
subjektů v důsledku přijatého závazku podle čl. 37 nařízení 1698/2005. Městský soud přitom
nesprávně dovodil, že se domáhala poskytnutí kompenzačních plateb ve výši, která by kryla
v individuálním případě skutečné dodatečné náklady a ušlé příjmy. Ve skutečnosti se však
dovolávala pouze toho, že nařízení vlády č. 75 je v rozporu s nařízením 1698/2005, neboť v něm
stanovená výše plateb nekompenzuje zemědělským subjektům platby podle čl. 37 odst. 1 nařízení
1698/2005. Podle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie má nařízení 1698/2005 přímé
účinky na vztahy mezi ní a Českou republikou a bezprostředně zakládá její práva. Z čl. 37 nařízení
1698/2005 vyplývá, že platby zemědělským subjektům mají krýt dodatečné náklady v plné výši
tak, jak byly stanoveny Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze (nyní působícím
pod názvem Ústav zemědělské ekonomiky a informací, dále jen „Výzkumný ústav zemědělské
ekonomiky“). Povinností každého členského státu je tyto náklady stanovit, výpočet dodatečných
nákladů provést a v uvedené výši platby zemědělským subjektům také poskytovat. Toho se jí však
nedostalo. Přestože výpočet sazeb kompenzačních plateb schválila Evropská komise, Česká
republika se od tohoto výpočtu provedeného Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky
v Praze protiprávně odchýlila a přiznala kompenzační platby v jiné, než v Programu schválené,
výši. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud opatřil výpočet prostřednictvím
Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky v Praze a provedl tímto výpočtem nejen dokazování
za účelem zjištění dodatečných nákladů a ušlých příjmů ve smyslu čl. 37 nařízení 1698/2005,
ale i porovnání výše těchto částek s těmi, které jí byly již podle napadeného rozhodnutí
žalovaného vyplaceny. Výše dodatečných nákladů a ušlých příjmů byla Českou republikou
stanovena v Programu v korunách českých, a nikoliv v eurech. Proto nemohou být tyto
kompenzační platby přepočítávány žádným směnným kursem.
Stěžovatelka považuje za nesprávný i poukaz městského soudu na čl. 7 nařízení
1913/2006. Ten se týká částek maximálních sazeb obsažených v příloze nařízení 1698/2005
a směnného kursu, kterým jsou tyto limitní částky přepočteny z eura na jinou národní měnu.
Netýká se však směnného kursu vztahujícího se ke konkrétním kompenzačním platbám
zemědělců hospodařících v méně příznivé oblasti. Tyto konkrétní kompenzační platby musí
odrážet ekonomickou realitu daného členského státu, proto není důvod, aby směnný kurs
dle čl. 7 nařízení 1913/2006 byl aplikován na konkrétní kompenzační platby v méně příznivé
oblasti. Kompenzační platby jsou též spolufinancovány z 80 % Evropskou unií a v souladu s §6c
zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu je schvalován rozpočet
tohoto fondu v rámci schvalování návrhu státního rozpočtu. Tyto finanční prostředky jsou v něm
stanoveny v korunách českých, nikoliv v eurech. Proto považuje za nelogické, aby způsobem
naznačeným městským soudem docházelo nejprve k přepočtu peněžních prostředků
přiznávaných z rozpočtu České republiky v korunách českých na eura na základě pevného kursu
29,784 Kč/€ uvedeného v Programu a následně, aby tato částka byla podle čl. 7 nařízení
1913/2006 zpětně přepočtena proměnlivým kursem na české koruny, v nichž jsou platby
vypláceny. Nařízení vlády č. 75 tak porušuje co do měnové sazby i co do výše kompenzačních
plateb nařízení 1698/2005, které vymezuje základ pro stanovení kompenzačních plateb.
Městský soud také řádně neposoudil, podle jakého právního předpisu Česká republika
v nařízení vlády č. 75 stanovila sazby plateb v eurech a nikoliv v českých korunách,
když dodatečné náklady a ušlé příjmy podle nařízení 1698/2005, které byly schváleny Evropskou
komisí, byly stanoveny pouze v korunách českých. Pokud se tedy Česká republika rozhodla
v nařízení vlády č. 75 stanovit sazby kompenzačních plateb v eurech, jejich přepočet na české
koruny musí odpovídat částkám, jak je vláda vyčíslila v Programu v korunách českých,
neboť pouze takto stanovená částka je v souladu s nařízením 1698/2005.
Závěr městského soudu týkající se směnného kursu použitého v Programu ve výši
29,784 Kč/€ jako kursu příkladmo uvedeného, není také odůvodněný. Pokud dovodil, že směnný
kurs z roku 2005 byl v Programu uveden pouze jako vodítko způsobu výpočtu výše podpory,
nemá tento závěr oporu ani v národní právní úpravě, ani v evropských přepisech. Sazby
kompenzačních plateb byly nejprve uvedeny pouze v českých korunách a přepočtem za pomoci
směnného kursu z roku 2005 byly protiprávně převedeny na eura. Jde tak o účelový postup České
republiky, který v kombinaci s implementací pohyblivého směnného kursu přenesl kursové riziko
na zemědělské subjekty. Avšak právě tento postup vede ke kolísajícím každoročním náhradám
újmy, což je v přímém rozporu s výpočtem újmy dle čl. 37 nařízení 1698/2005 a výpočtem újmy
provedeným Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze. Nelze souhlasit se závěrem
městského soudu, že Program neobsahuje žádný směnný kurs, naopak je v něm uveden směnný
kurs ve výši 29,784 Kč/€, a to nikoliv jako příklad, nýbrž tímto kursem byly předurčeny veškeré
kompenzační platby poskytované v budoucích letech. Nemá-li být popřen výpočet újmy a smysl
eurové sazby v nařízení vlády č. 75 a dochází-li k výplatě kompenzačních plateb
v českých korunách, musí být buď použit pro výpočet kompenzačních plateb směnný kurs
uvedený v Programu ve výši 29,784 Kč/€, nebo přepočet pomocí směnného kursu nemá být
vůbec použit a za rozhodné je třeba považovat původní částky dodatečných nákladů a ušlých
příjmů v českých korunách vypočtených Českou republikou v Programu. V opačném případě
se jedná o porušení čl. 37 nařízení 1698/2005 i bodu 3 odůvodnění nařízení 2799/98, jelikož
se při výplatě kompenzačních plateb nepřihlíží k hospodářskému účelu operace. Tuto stránku
věci městský soud v napadeném rozsudku zcela opomněl a nezohlednil ani skutečnost, že je třeba
zajistit, aby nedošlo k žádné neoprávněné výhodě pro Českou republiku jako osobu povinnou
k platbám. Žalovaný přitom explicitně vyjádřil, že sazby kompenzačních plateb v eurech provedl
za účelem řádného finančního řízení, tedy právě z důvodu přenesení kursového rizika
na zemědělce. Takto ale přehlédl čl. 8 nařízení 2799/98, podle něhož musí Česká republika
přijmout taková opaření, aby použití eura neposkytlo žádnou soustavnou výhodu ve srovnání
s použitím národní měny. Právě stanovení pevného kursu by znemožnilo odchýlení
se od vypočtené paušalizované újmy a zamezilo by nezákonnému postupu, který stěžovatelka
napadala ve své žalobě.
Konečně stěžovatelka vytýká i to, že městský soud neposuzoval podmínky pro předložení
věci Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), což vede k zásahu do jejího práva
na spravedlivý proces. Evropská komise schvaluje Program, nikoliv nařízení vlády č. 75. Právě
vypracování a schválení Programu je vyžadováno nařízením 1698/2005, tedy evropským právem
a pokud nařízení vlády č. 75 obsahuje jiné sazby kompenzačních plateb oproti sazbám
schváleným v Programu, nemá účastník řízení procesní možnosti bránit se takovému rozporu.
Závěr městského soudu, že obsah Programu není v rozporu s nařízením vlády č. 75 a že uvedené
nařízení vlády nekoliduje ani s nařízením 1698/2005 a nařízením 1913/2006, odporuje principům
spravedlnosti. Předmět sporu je spojen s otázkou náležité interpretace evropského práva, avšak
městský soud nevysvětlil, proč zvolené řešení ve výpočtu kompenzačních plateb ze strany
žalovaného konvenuje účelu evropského práva. Stěžovatelka zdůrazňuje zásadu aplikační
přednosti unijního práva před právem národním s tím, že k porušení jejího práva došlo vědomým
postupem České republiky jako členského státu Evropské unie, což vede k rozdílnému zacházení
vůči ní ve srovnání se zemědělskými subjekty v jiných členských státech Evropské unie. Proto
stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud posoudil, zda §5 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 75
je v kolizi se základními principy nařízení 1698/2005, a zejména jeho čl. 37, jakož i v kolizi
s Programem a principy obsaženými v prováděcím nařízení 1974/2006 i nařízení 2799/98 a zda
nevyvstala potřeba položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu čl. 37 nařízení
1698/2005. Navrhuje tedy rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení a současně položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky: „1. Zda platby podle čl. 36
Nařízení 1698 mají krýt dodatečné náklady a ušlé příjmy ve výši původně stanovených paušálních částek
denominovaných v měně CZK vypočtených v Programu rozvoje venkova či nikoliv. 2. Jak interpretovat čl. 36
odst. 1 Nařízení 1698 ve vztahu k Programu rozvoje venkova schváleného Komisí z hlediska tam stanovených
výší podpor v měně CZK, musí být výše podpor v členském státě vyplacena ve stejné výši, jak je schválena
Programem rozvoje venkova, nebo se lze od takto schválených plateb Komisí odchýlit?“
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnuje podstatné body tohoto mimořádného
opravného prostředku a uvádí, že žádný právní předpis nezakládá přímý nárok stěžovatelky
na výplatu kompenzační platby v národní měně ve výši dle výpočtu provedeného Výzkumným
ústavem zemědělské ekonomiky či obdobnou institucí. Nesouhlasí s tím, že Evropská komise
schvalovala výpočet provedený Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky či finanční alokaci
na realizaci Programu v korunách českých. Vláda v Programu schválila sazby pro jednotlivá
opatření v eurech a takto byl Program také schválen Evropskou komisí. Z podkladových
materiálů k Programu ani z tohoto programového dokumentu jako takového žádný přímý nárok
stěžovatelce nevzniká. Podle žalovaného stěžovatelka nahlíží na věc zcela opačně, než je
koncipována v nařízení 1698/2005. Uvedené nařízení předpokládá princip dobrovolnosti, tedy
každý subjekt může dobrovolně přijmout plnění určitých závazků, za což mu náleží určité
kompenzace ve výši stanovené právním předpisem. Konkrétnímu zemědělci podle žalovaného
nevzniká přímý nárok na čerpání finančních prostředků z Evropského zemědělského fondu pro
rozvoj venkova na základě nařízení 1698/2005, jelikož předpokladem výplaty konkrétní platby je
splnění veškerých podmínek stanovených národními právními předpisy. Nařízení 1698/2005
stanoví pouze minimální a maximální limity podpory uvedené v eurech, neobsahuje však žádná
pravidla pro přepočet těchto částek na národní měny. Pravidla pro kursový přepočet stanoví
nařízení 1913/2006, směnný kurs je obsažen v jeho čl. 11, jemuž koresponduje nařízení vlády č.
75 (ve vyjádření žalovaného nesprávně uvedeno nařízení vlády č. 79/2007 Sb. – poznámka
zdejšího soudu). Výše konkrétní podpory v rámci limitů stanovených nařízením 1698/2005 je
na úvaze každého členského státu. Členský stát tedy formou programového dokumentu
(Programu pro rozvoj venkova) stanoví své priority v oblasti podpory rozvoje venkova a tento
programový dokument předloží orgánům Evropské unie k posouzení, zda uvedené limity splňuje.
Výše podpory v jejím absolutním vyjádření je poté na základě Programu přiznána členskému
státu v eurech. Z Programu však jakýkoli nárok konkrétní fyzické či právnické osoby nevyplývá.
Pevný směnný kurs z roku 2005 uvedený v Programu, jehož se stěžovatelka dovolává, byl zmíněn
podle žalovaného z důvodu ilustrace výše podpory vypočtené v českých korunách a stanovení
výše sazeb kompenzačních plateb v eurech je podle žalovaného nutné pro řádné finanční řízení
(plnění finančního plánu) Programu, jelikož i příspěvek z Evropského zemědělského fondu
pro rozvoj venkova je kalkulován v eurech. Právní předpisy České republiky však nepočítají
s vytvořením fondu na krytí kursových rozdílů. Žalovaný správní orgán závěrem navrhuje kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.) a důvody (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.),
které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Zkoumal přitom také, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4, věta první
za středníkem s. ř. s.), tyto však neshledal. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval naplněním kasačního důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy námitkou tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
jelikož, shledal-li by zdejší soud tuto vadu, byla by překážkou dalšího věcného přezkumu
napadeného rozsudku z dalších stěžovatelkou namítaných kasačních důvodů.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jíž se stěžovatelka dovolává s poukazem
na nevypořádání veškerých žalobních bodů městským soudem, však Nejvyšší správní soud
neshledal.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, jakož i Ústavního soudu považuje
nevypořádání veškerých žalobních bodů za pochybení, které způsobuje nepřezkoumatelnost
rozsudku (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, nebo nálezy Ústavního
soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96 či ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).
Stěžovatelka explicitně neuvádí, který ze žalobních bodů zůstal městským soudem nevypořádán.
Z obsahu kasační stížnosti lze však dovodit, že se tato výtka vztahuje k žalobním tvrzením, podle
nichž kompenzační platby jsou zaměřeny na podporu zemědělců hospodařících v oblastech
s méně příznivými podmínkami, a mají proto být stanoveny v českých korunách a nikoliv v měně
euro. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na výpočet újmy provedený Výzkumným ústavem
zemědělské ekonomiky v Praze, který byl při přípravě Programu také učiněn v českých korunách
a na jeho základě byly stanoveny paušální sazby kompenzačních plateb. Městský soud také
neuvedl, podle jakého právního předpisu byly sazby kompenzačních plateb v nařízení vlády č. 75
uvedeny v eurech, když Evropská komise schválila prostřednictvím Programu tyto sazby
v korunách českých. Podle stěžovatelky se městský soud nevypořádal ani s otázkou
hospodářského účelu operace, z něhož vyplývá, že v nařízení vlády č. 75 měly být použity sazby
kompenzačních plateb v korunách českých.
Podle Nejvyššího správního soudu však uvedené výtky stěžovatelky nejsou opodstatněné.
Z napadeného rozsudku je zjevné, že městský soud správně vystihl podstatu sporu a zcela
konkrétní argumentací vyjádřil svoje právní názory na to, jakým způsobem se určuje výše plateb
za dodatečné náklady a ušlé příjmy ve smyslu čl. 37 nařízení 1698/2005, jakož i k otázkám
týkajícím se kompenzačních plateb v korunách českých a jejich stanovení v měně euro v nařízení
vlády č. 75, když dovodil, že sazby kompenzačních plateb k náhradě dodatečných nákladů
a ušlých příjmů jsou určeny v tomto nařízení, kterým je evropská právní úprava provedena
v národním právním řádu stanovením paušálních částek podle hektarů plochy, k níž
se kompenzační platby vztahují. Z napadeného rozsudku je také zcela zřejmé, že za rozhodnou
městský soud považoval výši sazeb kompenzačních plateb stanovených v nařízení vlády č. 75
a naopak za nedůvodnou považoval argumentaci stěžovatelky o výpočtech těchto plateb
provedených Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze v korunách českých jako
podklad při vypracování Programu. Žalobní body tedy opomenuty nebyly, a pokud městský soud
na některé z nich poskytl odpověď pouze s odkazem na argumentaci k jiným žalobním bodům,
činil tak proto, že žalobní body se argumentačně překrývaly a městský soud tedy nepovažoval
za potřebné svoji právní argumentaci opakovat. V této souvislosti lze odkázat například
na závěry, které uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08
(bod 68), když uzavřel, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná.“ To ostatně odpovídá zásadě procesní ekonomie. Lze tedy uzavřít,
že námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nevypořádání veškerých žalobních bodů není
opodstatněná.
Další kasační námitka stěžovatelky se týká nezákonnosti napadeného rozsudku z důvodu
nesprávného výkladu čl. 37 nařízení 1698/2005, nesprávných právních závěrů k rozporu nařízení
vlády č. 75 s nařízením 1698/2005, jakož i k otázce stanovení sazeb a vyplácení kompenzačních
plateb poskytovaných zemědělcům v korunách českých. Ty mají být podle stěžovatelky stanoveny
tak, aby byly kryty dodatečné náklady a ušlé příjmy v důsledku přijatého závazku v rozsahu,
k němuž se Česká republika zavázala v Programu, v němž stanovila výši sazeb kompenzačních
plateb k náhradě dodatečných nákladů a ušlých příjmů na hektar příslušných ploch v českých
korunách, v nichž vznikají i skutečné náklady jednotlivých zemědělců. Tedy tyto náklady
se nemají stanovovat v měně euro a následně vyplácet dle aktuálního směnného kursu v českých
korunách, jelikož dochází k tomu, že kompenzační platby dodatečné náklady a ušlé příjmy nekryjí
a navíc co do výše každoročně kolísají.
Nejvyšší správní soud názor stěžovatelky na uvedené sporné právní otázky, které podle ní
byly městským soudem nesprávně právně posouzeny, nesdílí.
Předně je třeba poukázat na čl. 1 nařízení 1698/2005, v jehož prvním odstavci je
uvedeno, že toto nařízení „stanoví obecná pravidla pro podporu poskytovanou Společenstvím pro rozvoj
venkova (…)“. Již z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatelka mýlí, pokud dovozuje, že nařízení
1698/2005, jako přímo použitelný právní předpis, zakládá její právo na konkrétní kompenzační
platby na krytí dodatečných nákladů a ušlých příjmů v určité výši. Uvedené nařízení vymezuje
základní rámec a obecná pravidla, východiska či principy k dosažení účelu a cíle tohoto nařízení,
kterým je obecně vzato rozvoj venkova (viz bod 5 odůvodnění, dále rozvedený v čl. 4 nařízení
1698/2005). Tato podpora rozvoje venkova je ve smyslu uvedeného nařízení realizována
prostřednictvím čtyř os (čl. 4 odst. 2 nařízení 1698/2005), jednou z nich (osa 2) je i oblast
Zlepšování životního prostředí a krajiny, v rámci níž se podpora děje mimo jiné opatřeními
zaměřenými na udržitelné využívání zemědělské půdy formou poskytování plateb zemědělcům ve
znevýhodněných oblastech jiných než horských [čl. 36 písm. a) bod ii) nařízení 1698/2005]. To je
i případ stěžovatelky.
Rámec zásad pro uvedené platby dle čl. 36 písm. a) bod ii) nařízení 1698/2005 je blíže
vymezen v čl. 37 téhož nařízení, z něhož vyplývá, že platby se poskytují ročně na hektar
zemědělsky využité plochy a měly by být náhradou za dodatečné náklady a ušlé příjmy, které
zemědělcům vznikají v souvislosti se znevýhodněním dané oblasti z hlediska zemědělské výroby.
Současně z čl. 37 odst. 2 a 3 nařízení 1698/2005 plyne, že uvedené platby se poskytují těm
zemědělcům, kteří se zaváží poskytovat zemědělskou činnost v tzv. způsobilých oblastech (čl. 50
odst. 2 a 3 nařízení 1698/2005) alespoň po dobu pěti let od první platby a poskytují se v rozmezí
minimální a maximální částky stanovené v příloze tohoto nařízení. Příloha nařízení 1698/2005
ohledně uvedených limitů stanoví minimální platbu za znevýhodněné podmínky částkou 25 €
na hektar zemědělsky využité plochy a maximální platbu v oblastech s jiným znevýhodněním (což
je případ stěžovatelky) částkou 150 € na hektar zemědělsky využité plochy.
Jak Nejvyšší správní soud dovodil již v rozsudku ze dne 15. 7. 2015,
č. j. 1 Afs 45/2015 - 56, dostupném na www.nssoud.cz, „[u]stanovení právě citovaného nařízení
1698/2005 je třeba vykládat především společně s nařízením Komise (ES) č. 1974/2006 kterým se stanoví
podrobná pravidla pro použití nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 (dále jen „nařízení 1974/2006“). Již
ze samotného názvu nařízení 1974/2006, stejně tak jako z judikatury Soudního dvora, je patrné, že častokrát
stručné právní úpravě v nařízení 1698/2005 je třeba dát obsah za pomoci nařízení 1974/2006
(srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2012, Anssi Ketelä, C-592/11,
ECLI:EU:C:2012:673).“
Tyto závěry jsou plně použitelné i na nyní posuzovanou věc. Aplikační pravidla k čl. 37
nařízení 1698/2005 jsou obsažena v čl. 53 odst. 1 nařízení 1974/2006, podle něhož [č]lenské státy
mohou případně určit míru podpory stanovené v článcích 31, 37 až 41, a 43 až 49 nařízení (ES) č. 1698/2005
na základě standardních nákladů a standardního předpokladu ušlých příjmů. Detailněji jsou parametry pro
výpočet a stanovení odpovídající podpory formulovány v čl. 53 odst. 2 nařízení 1974/2006,
z něhož lze mimo jiné seznat, že výpočet a podpora má být založena na hodnotách vytvořených
odborným posouzením. Tak tomu také bylo v případě České republiky, jelikož výše sazeb
kompenzačních plateb byla v České republice stanovena na základě odborného výpočtu
provedeného Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze, což není spornou
skutečností.
Stěžovatelka však právě z uvedené skutečnosti dovozuje, že pokud Výzkumný ústav
zemědělské ekonomiky provedl výpočet újmy v korunách českých a na základě něj byly
stanoveny paušální sazby kompenzačních plateb také v českých korunách (což podle ní odpovídá
i podstatně nákladů zemědělských subjektů, které též vznikají v korunách českých), pak
dodatečné náklady a ušlé příjmy, mají-li být v souladu s nařízením 1698/2005, musí být vypláceny
v takto stanovené paušální výši přímo v korunách českých, nikoliv přepočtem z eur na české
koruny kursem dle §5 odst. 1 nařízení vlády č. 75.
V každém členském státě je podpora z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj
venkova realizována prostřednictvím programů rozvoje venkova, které musí obsahovat
náležitosti dle čl. 16 nařízení 1698/2005 a jsou schvalovány Evropskou komisí, v rámci nichž je
posouzen soulad těchto programů se strategickými směry Evropské unie, s národním
strategickým plánem (čl. 12 nařízení 1698/2005) a s nařízením 1698/2005. V České republice byl
Program schválen usnesením vlády č. 948 ze dne 16. 8. 2006 a následně byl opakovaně
aktualizován. I tyto aktualizace byly schváleny Evropskou komisí, jak Nejvyšší správní soud ověřil
z veřejně dostupných zdrojů na http://eagri.cz/public/web/mze/dotace/program-rozvoje-
venkova-na-obdobi-2007/programove-dokumenty/?pos=0.
V tomto Programu jsou v tabulce stanoveny sazby kompenzačních plateb pro jednotlivé
typy méně příznivých oblastí, které jsou diferencovány podle vymezených typů na horskou oblast
- typ H, ostatní oblast - typ O a oblast se specifickými omezeními - typ S. V této tabulce
obsažené v Programu v jeho původní verzi, schválené usnesením vlády ze dne 16. 8. 2006, byly
sazby kompenzačních plateb kromě měny euro uvedeny také v korunách českých v závorkách
u jednotlivých sazeb [např. 114 EUR/ha (tj. 3.420 Kč/ha)] s poznámkou pod tabulkou „*kurs
29,784 CZK/EUR“. Příloha 5 Programu dále popisovala způsob výpočtu průměrných nákladů
a ušlých zisků pro jednotlivé oblasti zemědělsky využitých ploch v méně příznivých oblastech
a na základě výsledků těchto výpočtů, které byly provedeny v českých korunách, byly následně
v Programu uvedené jednotlivé sazby kompenzačních plateb v měně euro. Právě z těchto údajů
dovozuje stěžovatelka, že sazby kompenzačních plateb v Programu jsou uvedeny v korunách
českých. V aktualizovaných verzích Programu, počínaje verzí schválenou Evropskou komisí dne
9. 7. 2010, však již v tabulce údaj o výši sazeb kompenzačních plateb na hektar zemědělsky
využité plochy v korunách českých není obsažen, přestože v Programu zůstala zachována
informace, že „pro účely výpočtu sazeb plateb po opatření osy II je v programu použit průměrný kurs roku
2005 29,784 CZK/EUR“ a u tabulky sazeb plateb také údaj „*kurs 29,784 CZK/EUR“.
Z toho, co bylo shora uvedeno, plyne, že se stěžovatelka mýlí, pokud dovozuje,
že kompenzační platby byly stanoveny v Programu v korunách českých a byly přepočteny na euro
pevným kursem z roku 2005 ve výši 29,784 CZK/€. Jak z Programu v jeho původním znění
(v němž uvedení sazeb v korunách českých v závorkách může být zavádějící), tak především
z aktualizovaných verzí Programu, počínaje verzí schválenou Evropskou komisí dne 9. 7. 2010, je
zcela zjevné, že sazby kompenzačních plateb jsou stanoveny v eurech. Ve stejné výši jsou sazby
kompenzačních plateb zakotveny i v prováděcím nařízení vlády č. 75, konkrétně v §5 odst. 2
tohoto nařízení vlády. Sazby kompenzačních plateb v měně euro byly nejprve v Programu, a poté
i v nařízení vlády č. 75, a to vždy ve stejné výši, stanoveny na základě odborných posouzení
a výpočtů provedených Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky. Lze sice přisvědčit
stěžovatelce, že Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky výpočet provedl v korunách českých,
aby však bylo možno porovnat sazby kompenzačních plateb, stanovené v České republice,
s limity obsaženými v příloze nařízení č. 1698/2005, bylo třeba je specifikovat v eurech. Takto
byly sazby kompenzačních plateb na základě odborných výpočtů (srov. čl. 53 odst. 2 nařízení
1974/2006) stanoveny v Programu a posléze i v nařízení vlády č. 75. Nelze proto přisvědčit
stěžovatelce, že sazby kompenzačních plateb byly stanoveny v korunách českých, jelikož takto
byly pouze pro informaci uvedeny v Programu v jeho původním znění (právě za použití
stěžovatelkou namítaného pevného kursu z roku 2005).
Městský soud v této souvislosti správně vyhodnotil, že usnesení vlády, jímž ke schválení
Programu došlo a jehož se stěžovatelka, co do stanovení sazeb kompenzačních plateb v korunách
českých dovolává, žádná konkrétní práva a povinnosti jednotlivých zemědělců, tedy ani
stěžovatelky, nezakládá. Program je koncepčním programovým dokumentem vymezující
v jednotlivých členských státech rámec, jak budou provedena konkrétní opatření politiky rozvoje
venkova. Jsou v něm obsaženy zásady, z nichž vychází i příslušná národní právní úprava, která je
tou, jež závazně zakládá, mění či ruší konkrétní práva a povinnosti žadatelů o kompenzační
platby na základě splnění určitých předem nastavených kritérií, jež v daném případě vycházejí
z čl. 37 nařízení č. 1698/2005. Zpracování Programu a jeho následné schválení Evropskou
komisí je nezbytným předpokladem pro poskytnutí finančních prostředků z Evropského
zemědělského fondu pro rozvoj venkova jednotlivým členským státům na opatření k podpoře
rozvoje venkova (čl. 15 nařízení 1698/2005), z nějž jsou kompenzační platby spolufinancovány;
ani to však z Programu nečiní obecně závazný právní předpis, který by byl použitelný
na stanovení kompenzačních plateb v konkrétních jednotlivých případech. Nadto sazby
kompenzačních plateb uvedené v Programu v eurech, nikoliv v korunách českých, jsou ve zcela
identické výši, jak obsahuje relevantní právní úprava (§5 odst. 2 nařízení vlády č. 75).
V této souvislosti nelze přehlédnout čl. 2 nařízení 2799/98, který stanoví, že ceny a částky
stanovené v právních předpisech z oblasti společné zemědělské politiky, kam spadá i politika
rozvoje venkova, se vyjadřují v eurech a pokud členský stát nepřijal jednotnou měnu euro,
přepočtou se tyto částky na národní měnu za použití směnného kursu a jsou poskytovány
v národní měně. Z čl. 7 nařízení 1913/2006 dále vyplývá, že rozhodnou skutečností pro směnný
kurs v případě částek stanovených v příloze nařízení 1698/2005 je 1. leden roku, v němž je
přijato rozhodnutí o poskytnutí této podpory. Z toho lze dovodit, že sazby plateb, které jsou
v určitém rozmezí limitů (minimální a maximální výše) obsaženy v příloze nařízení č. 1698/2005,
jsou stanoveny pevně právě v měně euro. Podrobnosti k určení směnných kursů a ke stanovení
rozhodných skutečností, s nimiž je stanovení určitého směnného kursu spojeno, jsou dále
obsaženy v nařízení 1913/2006.
Z uvedeného vyšel národní zákonodárce, který sazby plateb podle jednotlivých
podporovaných oblastí určil v eurech (§5 odst. 2 nařízení vlády č. 75) a současně stanovil kurs,
kterým budou tyto sazby přepočteny na národní měnu (§5 odst. 1 nařízené vlády č. 75), v níž
jsou žadatelům kompenzační platby vypláceny. Takto provedená národní právní úprava
neodporuje požadavkům evropského práva, zejména nařízení 1698/2005, jakož i nařízení
2799/98 a na ně navazujícím nařízením, která je provádějí (nařízení 1794/2006 a nařízení
1913/2006). Jsou v ní totiž respektovány principy touto evropskou právní úpravou vyžadované
(viz čl. 37 nařízení 1698/2005 ve srovnání s §5 a §6 nařízení vlády č. 75), přitom z komplexu
uvedené evropské právní úpravy je zcela zřejmé, že evropský zákonodárce předpokládá, že částky
plateb, jsou-li uvedeny v měně euro, budou na národní měnu převáděny určitým směnným
kursem, který se však v čase mění (srov. bod 3 odůvodnění nařízení 2799/98 a body 2 a 8
ve spojení s bodem 14 odůvodnění nařízení 1913/2006, jakož i čl. 11 téhož nařízení), což také
nařízení vlády č. 75 respektuje. Naopak ze žádného ustanovení relevantních nařízení nevyplývá
závěr podporovaný stěžovatelkou, že paušálně stanovené sazby kompenzačních plateb, jak jsou
obsaženy v Programu pro informaci v korunách českých, mají být přepočítávány určitým, pevně
stanoveným, směnným kursem z roku 2005, určeným v Programu, který by proto měl být kursem
závazným. Tuto závaznost informativních údajů o sazbách kompenzačních plateb v korunách
českých v tabulce sazeb kompenzačních plateb v Programu a o směnném kursu z roku 2005
nelze dovodit ani ze skutečnosti, že Program byl v původním znění (s informativními údaji o výši
sazeb kompenzačních plateb v korunách českých) schválen rozhodnutím Evropské komise. Ani
takové rozhodnutí totiž nečiní z Programu obecně závazný právní předpis, který by zakládal,
měnil či rušil konkrétní práva žadatelů o kompenzační platby, nýbrž smyslem tohoto schválení je
posouzení shody Programu se strategickým směry Evropské unie a národními strategickými plány
za účelem poskytnutí finančních prostředků k podpoře z Evropského zemědělského fondu
pro rozvoj venkova (srov. čl. 18 odst. 1 a 2 v návaznosti na čl. 15 nařízení 1698/2005).
Nejvyšší správní soud zde vyslovuje souhlas s tvrzením stěžovatelky, že na nyní
posuzovaný případ se čl. 7 nařízení 1913/2006 nepoužije, jelikož Česká republika nestanovila
sazby kompenzačních plateb v národní měně, nýbrž v eurech. Opačný závěr však neučinil ani
městský soud, jak mylně dovozuje stěžovatelka, nýbrž ten pouze k námitce o popření právních
a ekonomických jistot zemědělců při aplikaci nařízení vlády č. 75 v kombinaci s čl. 7 nařízení
1913/2006 uvedl, že z uvedeného článku nařízení 1913/2006 nevyplývá právo na určitý
konkrétní přepočet sazeb kompenzačních plateb, a to v souvislosti se svou další argumentací
o presumpci pohyblivého směnného kursu při přepočtu kompenzačních plateb na národní měnu
pro účely jejího vyplacení příjemcům této podpory.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že národní právní úprava neodporuje evropské právní
úpravě, jelikož ta v nařízení 1698/2005 ponechává na členských státech stanovení dodatečných
nákladů a ušlých příjmů (v rámci vymezených limitů), za podmínky respektování parametrů
obsažených v čl. 53 odst. 2 nařízení 1974/2006. Sazby kompenzačních plateb byly v České
republice stanoveny v eurech na základě odborných odhadů v Programu schváleném Evropskou
komisí a v měně euro byly zakotveny také v nařízení vlády č. 75, opět v podobě pevné sazby
na hektar zemědělsky využité plochy v méně příznivých oblastech. To nařízení 2799/98
neodporuje. V nařízení vlády č. 75 byly respektovány i limity minimálních a maximálních sazeb
plateb na hektar zemědělsky využité půdy podle přílohy nařízení 1698/2005. Tím byly naplněny
požadavky čl. 37 nařízení 1698/2005 a soulad národní právní úpravy s úpravou evropskou je tedy
zachován.
Evropská právní úprava na žádném místě výslovně neukládá členským státům, v jaké
měně mají tyto sazby kompenzačních plateb v národní právní úpravě uvést. Stanoví pouze
pravidla pro přepočet částek z měny euro na národní měnu v závislosti na tom, jaký
mechanismus stanovení sazeb kompenzačních plateb a jejich výplat v konkrétní měně (v eurech
nebo v národní měně) zvolí.
Jelikož sazby kompenzačních plateb nebyly stanoveny v Programu, ani v nařízení vlády
č. 75 v českých korunách, není opodstatněnou ani námitka stěžovatelky, že d odatečné náklady
a ušlé příjmy mají být hrazeny v plné výši, která je vypočtena Výzkumným ústavem zemědělské
ekonomiky v korunách českých v Programu, neboť jen v té výši podle stěžovatelky odpovídají
čl. 37 nařízení 1698/2005. Nutno zdůraznit, že uvedené nařízení neupravuje mechanismus,
kterým členské státy mají stanovit v programech rozvoje venkova výši sazeb kompenzačních
plateb v rámci nastavených limitů pro jednotlivá podporovaná opatření, ani nestanoví výši
konkrétních sazeb kompenzačních plateb či použitelný směnný kurs. Jejich stanovení je věcí
každého členského státu. Česká republika uvedené sazby kompenzačních plateb stanovila
na základě odborných výpočtů, které byly provedeny v korunách českých. Za účelem porovnání
výše těchto sazeb s limity stanovenými přílohou nařízení 1698/2005 přepočetla částky vypočtené
Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky za pomoci konkrétního směnného kursu z roku
2005 na euro a následně v této měně uvedla i všechny sazby kompenzačních plateb v nařízení
vlády č. 75. Tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Naopak je v souladu s čl. 53 odst. 2 nařízení
1974/2006. Rozhodný pro posouzení souladu národní a evropské právní úpravy je nikoliv tento
zvolený mechanismus při stanovení výše jednotlivých sazeb kompenzačních plateb pro méně
příznivé oblasti, nýbrž výsledek, k němuž členský stát dospěl, tedy samotná výše sazeb
kompenzačních plateb. Ty byly v České republice stanoveny v měně euro v rozmezí nastavených
limitů. To neodporuje žádnému ustanovení nařízení 1698/2005, ani nařízení 1974/2006,
resp. nařízení 2799/98.
Stěžovatelka sice brojí proti způsobu výpočtu kompenzačních plateb, zejména jedná-li
se o sazby plateb vymezené v eurech a o jejich následný přepočet jiným, než pevným kursem
obsaženým v Programu, avšak nastavený mechanismus, stejně jako veškeré podmínky nutné
k poskytnutí těchto plateb, jí byly předem známy a nebyla povinna se podmínkám nastaveným
v nařízení vlády č. 75 podřídit; jednalo se tedy o její dobrovolnou volbu. Pokud se však rozhodla
realizovat zemědělskou činnost v méně příznivé oblasti, byla povinna respektovat platnou právní
úpravu i veškeré zákonné předpoklady k poskytnutí plateb i stanovení jejich výše. Lze tak pouze
přisvědčit závěrům Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne 15. 7. 2015,
č. j. 1 Afs 45/2015 - 56, dostupném na www.nssoud.cz, že „za takové situace bylo na každém zemědělci
zvážit, zda do programu s takto nastavenými pravidly dobrovolně vstoupí. Touto možností učinit informovanou
volbu s následným dodržováním stanovených pravidel je dostatečně chráněna stěžovatelem dovolávaná dobrá víra
a legitimní očekávání zemědělských subjektů.“
Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší správní soud také argumentaci stěžovatelky
o nezohlednění hospodářského účelu operace při hodnocení souladu národní a evropské právní
úpravy s poukazem na bod 3 odůvodnění nařízení 2799/98. Hospodářským účelem operace
v nyní posuzované věci je nikoliv poskytnutí kompenzačních plateb ve výši stanovené
v Programu, nýbrž poskytnutí podpory zemědělcům v méně příznivých oblastech za účelem
odstranění těchto znevýhodnění, tedy za účelem podpory rozvoje venkova, jak lze dovodit
například z bodu 5 či 7 odůvodnění nařízení 1698/2005. Toho je dosahováno jednak stanovením
způsobilých oblastí dle čl. 50 nařízení 1698/2005 a dále stanovením standardních nákladů
a standardního předpokladu ušlých příjmů dle čl. 53 odst. 1 a 2 nařízení 1974/2006. Jak správně
v kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, relevantní právní úpravu nelze vykládat izolovaně, nýbrž
v jejím uceleném kontextu. To však v tomto případě stěžovatelka opomněla. Dovolává-li
se stěžovatelka v uvedené souvislosti (nezohlednění hospodářského účelu operace) i čl. 8 nařízení
2799/98, přehlédla, že tento článek se vztahuje na případy, kdy se členský stát, který nepřijal
jednotnou měnu euro [tzv. nezúčastněný členský stát – viz čl. 1 písm. c) nařízení 1913/2006]
rozhodne vyplácet platby v eurech namísto národní měny ve smyslu bodu 9 odůvodnění tohoto
nařízení. V nyní posuzované věci však Česká republika výplatu kompenzačních plateb provádí
podle §5 odst. 1 nařízení vlády č. 75 v českých korunách. Ustanovení čl. 8 nařízení 2799/98
se tedy neaplikuje. Jelikož městský soud shledal soulad národní právní úpravy s úpravou
evropskou, a tento svůj závěr zcela srozumitelně v napadeném rozsudku vyjádřil, implicitně
z uvedeného vyplývá, že hospodářský účel operace byl v národní právní úpravě zohledněn
a respektován.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů nedovodil žádná pochybení
městského soudu při aplikaci relevantních právních norem a především při jejich výkladu
ve vztahu ke sporným otázkám týkajícím se výše a způsobu výpočtu poskytovaných
kompenzačních plateb, naopak jeho závěrům kasační soud přitakává.
Namítá-li stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces proto, že městský soud
nepředložil věc, jejíž podstata spočívá ve výkladu evropského práva, Soudnímu dvoru, ani této
námitce stěžovatelky nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Povinnost předložit věc
Soudnímu dvoru s předběžnou otázkou ve smyslu čl. 267 písm. b) Smlouvy o fungování
Evropské unie má ten soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva. Městský soud, proti jehož rozsudku se lze bránit kasační stížností, nebyl
povinen věc s položenou předběžnou otázkou Soudnímu dvoru předložit a stěžovatelka se toho
v žalobě ani nedomáhala. Z obsahu napadeného rozsudku je zjevné, že městský soud potřebu
naznačeným způsobem postupovat neshledal a výklad relevantních ustanovení evropského práva
nepovažoval za nejasný. Ani Nejvyšší správní soud, který je naopak tím, kdo je povinen, je-li toho
třeba, předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, nedovodil, že by vyvstala potřeba takto
ve věci výkladu nařízení 1698/2005, především jeho článků 36 a 37, postupovat.
Jak Soudní dvůr dovodil v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT proti Ministero della
Sanita, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16, „správné použití práva Společenství může být tak zřejmé,
že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky (…)“. V takovém
případě, jedná-li se o tzv. acte clair, není třeba věc s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru
předložit. Tento případ nastal i v nyní posuzované věci. Čl. 36 taxativně vyjmenovává jednotlivá
opatření, k nimž se vztahuje poskytovaná podpora a specifikuje jednotlivé druhy plateb v rámci
těchto opatření. O jeho výkladu tedy nemůže být pochyb. Kompenzační platba, která byla
poskytnuta stěžovatelce, je jednou z těch, které jsou v uvedeném ustanovení vyjmenovány.
Pokud z obsahu kasační stížnosti i žaloby vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s výkladem
čl. 37 odst. 1 nařízení 1698/2005 v návaznosti na nařízení vlády č. 75, jak byl proveden městským
soudem (který dovodil soulad této právní úpravy), je třeba k uvedenému dodat, že Nejvyšší
správní soud jednak shledal tento výklad provedený městským soudem správným a především
zde nejde o kolizi národní a evropské právní úpravy, která by byla důvodem pro položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru.
Nesprávný výklad evropského práva stěžovatelka totiž dovozuje z vadného předpokladu,
že sazby kompenzačních plateb v Programu byly stanoveny v korunách českých a pouze jejich
vyplacení v této výši sazeb je v souladu s nařízením 1698/2005, a také z toho, že přikládá
nesprávný význam schválení Programu rozhodnutím Evropské komise.
Jak již bylo výše uvedeno, Program není obecně závaznou právní normou. Tu z něj nečiní
ani jeho schválení rozhodnutím Evropské komise. Proto posouzení jeho souladu s čl. 36,
popř. čl. 37 nařízení 1698/2005, vzhledem ke konkrétnímu nároku stěžovatelky na vyplacení
kompenzačních plateb v určité výši, nemá žádný význam. Program je předpokladem
pro poskytnutí určitého objemu finančních prostředků z Evropského zemědělského fondu
pro rozvoj venkova (ve vztahu k Evropské unii) a pro přijetí konkrétní prováděcí obecně závazné
právní úpravy (nařízení vlády č. 75) ve vztahu mezi Českou republikou a žadateli o kompenzační
platby, která je provedením evropské přímo použitelné právní úpravy.
V nyní posuzované věci jde o případ, kdy evropská úprava v nařízení 1698/2005 obsahuje
přímo použitelná pravidla, která však předpokládají pro jejich aplikovatelnost konkretizaci
a doplnění ve vnitrostátní právní úpravě. Ta byla v daném případě v návaznosti na §2c odst. 5
zákona o zemědělství provedena formou nařízení vlády č. 75. Nejvyšší správní soud, jak již bylo
výše uvedeno, neshledal, že by tento národní prováděcí předpis odporoval čl. 37 nařízení
1698/2005, jelikož žádné určité sazby kompenzačních plateb, s výjimkou limitů, v rámci nichž
jsou členské státy povinny konkrétní sazby stanovit, neobsahuje, a národní právní úprava v tomto
směru doplňuje a konkretizuje úpravu evropskou při respektování v ní nastavených zásad. Sazby
kompenzačních plateb jsou setrvale (v Programu i v nařízení vlády č. 75) uvedeny v eurech, což
neodporuje nařízení 2799/98, ani prováděcímu nařízení 1913/2006. Proto Nejvyšší správní soud
neshledal potřebu Soudnímu dvoru položit stěžovatelkou formulované předběžné otázky.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek nezákonností spočívající
v nesprávném právním posouzení sporných otázek (viz výše) nastíněných stěžovatelkou netrpí.
Proto také Nejvyšší správní soud nepřistoupil k provedení důkazu výpočtem dodatečných
nákladů a ušlých příjmů prostřednictvím Ústavu zemědělské ekonomiky a informací za účelem
jejího porovnání s částkami vyplacenými stěžovatelce.
Kasační důvod uplatněný podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ačkoliv byl stěžovatelkou
v kasační stížnosti uplatněn, nebyl jakkoliv rozveden a z kasační stížnosti vůbec nelze seznat,
v čem tento kasační důvod spočívá a jaká vada předchozího řízení je namítána. Nejvyšší správní
soud není povinen, ale ani oprávněn za stěžovatelku vyhledávat skutečnosti, z nichž naplnění
tohoto kasačního důvodu vyplývá a jež jsou pod uvedený kasační důvod podřaditelné. Proto
Nejvyšší správní soud nemohl k tomuto obecně vytčenému důvodu uplatněnému pouze
odkazem na zákonnou právní úpravu, bez promítnutí v rovině konkrétních skutečností, z nichž
tento důvod kasační stížnosti dovozuje, zaujmout konkrétní stanovisko.
Ohledně námitky stěžovatelky, uplatněné v bodě 21 kasační stížnosti, že rozhodnutí
vydané prvostupňovým správním orgánem o poskytnutí dotace neobsahuje specifikaci výpočtu,
neodkazuje na žádný výpočet a obsahuje pouze souhrnné částky dotací v korunách českých
a odkaz na nařízení vlády č. 75, Nejvyšší správní soud poukazuje na §104 odst. 4 s. ř. s., podle
něhož je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení
před soudem, ač tak mohla učinit. Tvrzení o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu by sice bylo podřaditelné pod kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť by směřovalo k námitce nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí,
uvedenou námitku však v řízení před městským soudem stěžovatelka vůbec neuplatnila,
a v tomto rozsahu tedy kasační stížnost není přípustná.
Ze všech shora uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že v posuzovaném
případě není naplněn žádný z uplatněných kasačních důvodů, a proto v souladu s §110 odst. 1,
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a žalovanému jako úspěšnému účastníkovi nad rámec jeho
běžné činnosti žádné náklady s tímto řízením nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu