ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.263.2014:47
sp. zn. 7 As 263/2014 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Hubáčkem v právní
věci žalobce: Bc. E. D., zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem
Šafaříková 666, Hradec Králové, proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie
Královéhradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2014, č. j. 31
Ad 42/2013 - 38,
takto:
V písemném vyhotovení odstavce 13 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 263/2014 - 35,
s e o p r a v u j e
věta ve znění: „Žalovaný Ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje se k podané
kasační stížnosti nevyjádřil, ač s ní byl řádně obeznámen.“ tak, že zní:
„Žalovaný Ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje považuje kasační stížnost
žalobce za nedůvodnou. Především je nepravdivé a službu znevažující tvrzení stěžovatele, že nemožnost zajistit
kvalifikovanou náhradu nebyla při soudním jednání tvrzena ani prokázána, a že byla žalovaným namítnuta
až při závěrečném návrhu. Je tomu tak proto, že žalovaný již v napadeném rozhodnutí (str. 6 odst. 6 věta druhá)
uvedl, že činnost policistů operačního střediska je specifická a vyžaduje kvalifikaci a zkušenost. Je třeba nadto
zdůraznit, že personální situace u Policie ČR v roce 2010 v podstatě znemožňovala „záskok“ policistů z jiných
složek. Stěžovatel dále záměrně zamlčuje okolnost, že v roce 2010 se kromě reorganizace cizinecké policie
uvažovalo také o snížení počtu policistů a také o snižování služebního příjmu. To pak část policistů řešila
žádostmi o ukončení služebního poměru a část (včetně stěžovatele) uplatněním u jiných útvarů policie.
Stěžovatelova tabulka pak jen dokazuje, že po odchodu jednoho policisty (B. V.) již nebylo možné bez nařízení
služby přesčas zajistit chod pracoviště, a to z důvodu objektivně vzniklé personální nedostatečnosti útvaru. Je pak
jen spekulací, či domněnkou stěžovatelova úvaha, že je obvyklý odchod policistů ve věku nad 50 let a 25 let
služby. Statisticky je odchod příslušníků policie z této kategorie srovnatelný s jinými kategoriemi. Je však třeba
přisvědčit stěžovateli, že odcházející policista si podal žádost v červnu 2010. Za popsané situace nebylo
pro žalovaného reálné zajistit za odcházejícího policistu náhradu (nikdo neměl zájem o službu na pracovišti,
které se zruší bez náhrady). Žalovaný tak neměl ani jinou možnost, než nařídit službu přesčas dle §54 odst. 1
zákona č. 361/2003 Sb. K tomu, že se krajský soud nevypořádal s otázkou, které odsloužené hodiny stěžovatel
odpracoval za dovolené a studijní volno jiných policistů, a že služební funkcionář nebyl oprávněn tyto odpracované
hodiny označit jako důležitý zájem služby, uvádí, že rozvržení doby služby bylo nerovnoměrné. Způsob plánování
služeb odpovídal §53 odst. 3 písm. b) zákona o služebním poměru. Údaje, jimiž stěžovatel argumentuje, jsou
irelevantní. Jde-li pak o poukazované služební volno jiného policisty, tak údaje jsou nepřesné. Toto volno činilo 7
a nikoliv 9 dnů. Dotčený policista si služební volno vybíral i v roce 2009 (tedy v roce, kdy služba přesčas
nařizována nebyla) a v celém průběhu roku 2010. Žalovaný neeviduje u stěžovatele žádné neproplacené hodiny
služby přesčas a není pravdou, že by mu nebyl proplacen služební příjem. Nařizování služby přesčas od měsíce
září do prosince 2010 se týkalo všech policistů na operační skupině. Stěžovatel proto nebyl nijak znevýhodněn
oproti ostatním policistům [L. vykazuje 74,5h; K. 86,5h; Kv. 46h a C. 86h služby přesčas]. Žalovaný proto
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl“.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 263/2014 – 35, rozhodl Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti žalobce tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
16. 10. 2014 č. j. 31 Ad 42/2013 - 38, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 23. 2. 2015 upozornil žalovaný Nejvyšší správní soud na zjevnou chybu
v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Konkrétně na to, že v odůvodnění shora
uvedeného rozsudku (konstatační části) není obsaženo vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti,
resp. je zde mylně uvedeno, že se k této stížnosti žalovaný nevyjádřil, ačkoliv tomu tak
ve skutečnosti není (své vyjádření ke kasační stížnosti postoupil žalovaný Nejvyššímu správnímu
soudu spolu se správním spisem dne 29. 12. 2014).
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci.
V této věci bylo v odstavci 13 odůvodnění (konstatační části) konečného písemného
vyhotovení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nesprávně uvedeno
v důsledku „chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti“, že se „žalovaný Ředitel
Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje k podané kasační stížnosti nevyjádřil,
ač s ní byl řádně obeznámen“.
Nyní jde o posouzení právní otázky, zda pod pojem „chyby v psaní a počtech, jakož i jiné
zjevné nesprávnosti“ lze podřadit výše uvedený případ, kdy Nejvyšší správní soud v odůvodnění
svého rozsudku konstatoval v odstavci 13 větu shora uvedenou, ačkoliv tomu tak nebylo, a zda
lze toto chybné konstatování v odůvodnění tohoto rozsudku napravit opravným usnesením.
Pro výklad pojmu „chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti“ obsaženého
v ust. §54 odst. 4 s. ř. s. se lze podle Nejvyššího správního soudu obrátit k judikatuře Nejvyššího
soudu vztahující se k ust. §164 o. s. ř., podle kterého předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv
i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod R 37/1969, je možné
opravit rozsudek podle §164 o. s. ř. jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech a dále
o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní
a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé;
zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.
Nejvyšší správní soud, resp. předseda senátu tohoto soudu má za to, že ve světle judikátu
R 37/1969, který je použitelný i v soudním řízení správním, je možno provést uvedenou opravu
odůvodnění (konstatační části) odstavce 13 konečného písemného vyhotovení již citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V tomto případě došlo ke zřejmé nesprávnosti v odůvodnění konečného písemného
vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu tím, že do odstavce 13 tohoto rozsudku bylo
nedopatřením „přetaženo“ z pracovní verze konstatační části rozsudku, která předcházela
vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti ze dne 29. 12. 2014, že se „žalovaný Ředitel Krajského
ředitelství policie Královéhradeckého kraje k podané kasační stížnosti nevyjádřil, ač s ní byl řádně
obeznámen“. Tak tomu ale ve skutečnosti nebylo, neboť žalovaný skutečně doručil Nejvyššímu
správnímu soudu dne 29. 12. 2014 (tedy před vyhlášením rozsudku ze dne 15. 1. 2015) vyjádření
ke kasační stížnosti. Toto vyjádření také Nejvyšší správní soud bral v potaz při svém
rozhodování. Uvedeným pochybením však nebylo vyjádření žalovaného jen zakomponováno
v konečném písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Jinak řečeno, při tvorbě konečného písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího
správního soudu došlo v odstavci 13 jeho odůvodnění (v konstatační části) k selhání
v mechanické činnosti tvůrce tohoto rozsudku v důsledku jiné zjevné nesprávnosti (přetažení
již uvedené věty z pracovní verze rozsudku do konečného vyhotovení rozsudku). Zřejmost
takové nesprávnosti vyplývá z již uvedených souvislostí, protože žalovaný skutečně doručil
Nejvyššímu správnímu soudu dne 29. 12. 2014 (tedy před vyhlášením rozsudku ze dne
15. 1. 2015) vyjádření ke kasační stížnosti.
Nad rámec shora uvedeného je třeba ovšem dodat, že uvedené administrativní pochybení
bylo pro samotné rozhodování Nejvyššího správního soudu bez významu. Je tomu tak proto,
že rozsudek krajského soudu byl zrušen pro jeho nepřezkoumatelnost a nikoliv pro nesprávné
právní posouzení věci, k čemuž inklinovalo podané vyjádření. Nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu je vlastnost rozsudku, kterou nemohlo vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
jakkoliv ovlivnit. Vyjádření žalovaného (ať již jde o vyjádření k žalobě nebo i kasační stížnosti)
není z povahy věci způsobilé nahradit odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Nedostatky správního rozhodnutí proto nelze zhojit ani ve vyjádření k žalobě, ani ve vyjádření
ke kasační stížnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, obě rozhodnutí dostupné na www.nssoud.cz). Je tomu tak
proto, že zákonnost rozhodnutí správního orgánu lze poměřovat toliko přes jeho odůvodnění
a nikoliv přes vyjádření k žalobě či ke kasační stížnosti.
V souladu s citovaným ust. §54 odst. 4 věty první s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s.
předseda senátu opravil zřejmou nesprávnost v chybném znění odstavce 13 odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 263/2014 - 35.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu