ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.217.2015:28
sp. zn. 7 Azs 217/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: L. A. A.,
zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4/1799, Praha 2
- Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2015, č. j. 56 Az
9/2015 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce L. A. A. se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8.
2015, č. j. 56 Az 9/2015 - 38, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 7. 8. 2015,
č. j. 56 Az 9/2015 - 38, zamítl žalobu L. A. A. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, ze dne 22. 5. 2015, č. j. OAM-373/ZA-ZA04-ZA15-2015, kterým
bylo rozhodnuto tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ust. §10a
písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), že se řízení o udělení
mezinárodní ochrany zastavuje podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu, a že státem příslušným
k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Evropského
parlamentu a Rady), je Španělské království.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z obsahu podané žaloby, v níž žalobce
především vytýká žalovanému správnímu orgánu, že v řízení o určení státu odpovědného
k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel z pouhé pravděpodobnosti udělení
víza žalobci Španělským královstvím, které nemůže být dostatečným důkazem k určení
odpovědnosti jiného státu než České republiky za posouzení uvedené žádosti žalobce.
Krajský soud zjistil ze správního spisu, že žalobce v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 14. 4. 2015 výslovně uvedl, že: „ Z Alžírska jsem odletěl do Barcelony. Měl jsem svůj pas
a španělské vízum. Požádal jsem o španělské vízum, protože to bylo snadné. Bylo to turistické vízum.
Ve Španělsku jsem svůj pas roztrhal. Měl jsem totiž strach, aby mě neposlali zpět do Alžírska“.
Neměl-li proto za těchto okolností (roztrhání pasu) žalovaný správní orgán vízum
k dispozici, učinil z uvedeného tvrzení žalobce správný závěr o tom, že žalobce byl
„pravděpodobným“ držitelem víza do Španělska. Nicméně tato pravděpodobnost byla později
odstraněna jistotou, když Španělské království výslovně uznalo svou odpovědnost k posouzení
žádosti žalobce s odkazem na čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, jak to
vyplývá z akceptace přemístění žalobce, která je na č. l. 26 správního spisu.
Žalovaný správní orgán tedy dostatečně zjistil skutkový stav věci. Jistý nedostatek lze
spatřovat pouze v odůvodnění, pokud žalovaný setrval na uvedené pravděpodobnosti na základě
tvrzení žalobce. Ve vztahu k akceptaci přemístění ze strany Španělského království uvedl pouze
to, že byla dána, neuvedl ale konkrétně, z jakých důvodů. Podle krajského soudu bylo proto
na místě tento důvod výslovně zmínit, i když uvedená vada neměla a nemá vliv na zákonnost
správního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce uvedené v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany bylo podpořeno akceptací ze strany Španělského království, byl skutkový
stav zjištěn dostatečným způsobem, který umožňoval vydání uvedeného správního rozhodnutí.
V ostatních posuzovaných otázkách pak žalovaný správní orgán své rozhodnutí
dostatečně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, pokud žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany shledal nepřípustnou podle ust. §10a písm. b) zákona o azylu, řízení o této žádosti
zastavil podle ust. §25 písm. i) téhož zákona a dovodil, že státem příslušným pro posouzení
žádosti žalobce podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady je Španělské království.
Z těchto důvodů žalovaný správní orgán ale nemohl věcně posuzovat důvody, pro které žalobce
žádá o udělení mezinárodní ochrany. Nařízení Evropského parlamentu a Rady také upravuje
v čl. 29 přemístění žalobce a v čl. 30 náklady spojené s tímto přemístěním.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítl, že žalovaný správní orgán postavil své rozhodnutí na tvrzení
o „pravděpodobnosti dispozice žadatele o udělení mezinárodní ochrany se schengenským vízem“
ve Španělsku, ačkoliv již v žalobě namítal, že k žádnému ověření této skutečnosti nedošlo
navzdory existenci systému VIS. Navíc tento závěr žalovaného správního orgánu je v rozporu
se závěry Policie České republiky, podle kterého žadatel o udělení mezinárodní ochrany L. A. A.
žádným vízem nedisponoval a z tohoto důvodu mu proto bylo uloženo správní vyhoštění.
Krajský soud se navíc nevyrovnal s celým rozsahem žalobních námitek. Je tomu tak
proto, že navzdory strohému odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu (Španělsko
svou příslušnost přijalo) byla de facto potvrzena zjištění žalovaného. Odůvodnění rozsudku
správního soudu především postrádá hlubší rozbor Dublinského nařízení, jehož účelem není
přesunout odpovědnost za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany na jiný stát,
který přichází v úvahu, ale naopak zajistit efektivní přístup k azylovému řízení osobám, které to
potřebují.
V jeho případě byla příslušnost Španělského království určena na základě čl. 12 odst. 2
Dublinského nařízení, aniž by ale žalovaný správní orgán existenci víza jakkoliv prokázal. Přitom
z dikce čl. 12 tohoto nařízení vyplývá nutnost zjištění, že „žadatel je prokazatelně držitelem
platného víza“ (v tom případě je pak k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný
členský stát, který toto vízum udělil). Toto však prokázáno nebylo, neboť správní orgán hovoří
o pouhé pravděpodobnosti (správní orgán neměl k dispozici cestovní doklad, vízový štítek či
záznam o udělení víza). Pouhá pravděpodobnost však není dostačující s ohledem na ust. §3
správního řádu [zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„správní řád“)], ani s ohledem na výčet důkazů, které vyjmenovává příloha č. II. k Dublinskému
nařízení, podle jejíhož bodu 5 jsou přímými důkazy buď vydaná víza nebo pozitivní shoda
v systému VIS či potvrzení od členského státu, který udělil vízum. Hovoří-li správní orgán
o pravděpodobně uděleném vízu, potom zjevně neměl na mysli přímý důkaz o takovém vízu.
Nepřímým důkazem jsou jen „podrobná a ověřitelná prohlášení žadatele“, což také nebylo dáno.
Zcela zjevně tak v napadeném rozsudku chybí objektivní určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu. Tvrzení policie v paralelním správním řízení, která
dospěla k názoru, že nedisponoval žádným oprávněním ke vstupu do České republiky a k pobytu
v ní, a proto mu také udělila správní vyhoštění z České republiky v délce jednoho roku, ještě
bez dalšího nemůže určit odpovědnost jiného členského státu a zprostit tak povinnosti Českou
republiku, kde jedině a poprvé byla žádost podána. Správní orgán ve snaze zprostit
se odpovědnosti za meritorní vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vzal tak zavděk
pouhým popisem jeho cesty po Evropě, aniž by příliš řešil konkrétní důkazy a zejména ctil účel
Dublinského nařízení.
Je sice pravdou, že podle čl. 13 tohoto nařízení může být příslušným k vyřízení žádosti
členský stát, do kterého nedovoleně vstoupil cizinec vzdušnou cestou z třetí země. Tento závěr
by ale odporoval předchozímu tvrzení správního orgánu, dle kterého by měl mít žalující účastník
řízení údajné vízum. Navíc nelze odhlédnout opět ani od charakteru důkazů, které rovněž
pro tyto situace definuje příloha II. k Dublinskému nařízení. Přímými důkazy by byly záznamy
v cestovním dokladu (vstupní razítka), nebo jízdenky nezvratně prokazující vstup přes vnější
hranici. Nepřímými důkazy jsou opět „podrobná a ověřitelná prohlášení žadatele“, které zde
rovněž nebyly dány.
Vzhledem k tomu, že již poukazoval na svoje trauma o mučení v zemi původu a na svůj
zdravotní stav, mělo být přihlédnuto též k tomu, že stát na jižních hranicích od České republiky
řeší nepoměrně větší množství žádostí o udělení mezinárodní ochrany než Česká republika.
Krajský soud však namísto efektivního soudního přezkumu a výkladu k výše nastíněným
námitkám pouze stroze odkázal na akceptaci příslušnosti Španělským královstvím. Takové
odůvodnění ale stojí na hranici přezkoumatelnosti, resp. je v rozporu s citovanými ustanoveními
Dublinského nařízení a správního řádu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, a věc vrátil žalovanému
správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Žalované Ministerstvo vnitra v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo
na obsah správního spisu, na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, jakož i na obsah správního
a soudního rozhodnutí. Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 4. 2015
uvedl, že ze své vlasti vycestoval dne 2. 2. 2015 letecky do Barcelony, a to s pasem a španělským
turistickým vízem. Ve Španělsku svůj pas roztrhal, protože měl strach, aby nebyl vrácen zpět do
Alžírska. Z Barcelony pak odjel stěžovatel podle svých slov autobusem do Paříže, odtud znovu
autobusem do Německa a nakonec autobusem do České republiky, kde požádal o udělení
mezinárodní ochrany. Správní orgán postupoval v řízení v souladu se správním řádem, zákonem
o azylu a Dublinským nařízením a dospěl k závěru, že na případ stěžovatele je třeba aplikovat
kritérium dané článkem 12 Dublinského nařízení. Stěžovatel sice učinil dne 5. 4. 2015 prohlášení
o mezinárodní ochraně na území České republiky, ale současně bylo též zjištěno, že byl
pravděpodobně držitelem schengenského víza vydaného Španělským královstvím a že státem
příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto Španělské království.
Dne 16. 4. 2015 požádal správní orgán Španělské království o převzetí příslušnosti k posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu, kterou stěžovatel podal v České republice. Dne 14. 5. 2015 tento
orgán obdržel informaci, že Španělské království uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Tím se s jistotou potvrdilo, že stěžovatel, jak ostatně i sám
vypověděl, se po opuštění země původu zdržoval na území Španělského království, které je tak
státem příslušným k posouzení stěžovatelovy žádosti. Podle čl. 18 Dublinského nařízení je proto
Španělské království povinno převzít žadatele o mezinárodní ochranu na své území a posoudit
jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal v České republice. Je-li pak správnímu
orgánu vytýkáno, že rozhodl, aniž by měl k dispozici přímý důkaz o udělení víza, jako
např. cestovní pas stěžovatele, třeba zdůraznit, že ten svůj cestovní doklad, v němž měl
i španělské vízum, záměrně roztrhal. Ministerstvo vnitra proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost odmítl, případně zamítl, neshledá-li důvody
k jejímu odmítnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve zjišťoval, zda kasační stížnost splňuje požadavek na ni
kladený v ust. §104a s. ř. s., tedy že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. V případě, že by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K otázce přijatelnosti kasační stížnosti, a tudíž výkladu pojmu
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil ve svém
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Dle tohoto
usnesení je kasační stížnost přípustná: 1) ohledně právních otázek, které dosud nebyly vůbec či
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) ohledně právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny odlišně, 3) v případě potřeby změnit výklad určité právní otázky
dosud řešené správními soudy jednotně (tzv. judikaturní odklon) a 4) v případě, kdy by bylo
v napadeném rozhodnutí správního soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
V daném případě dosavadní judikatura plně neřeší otázky spojené s posuzováním žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vychází z toho, že i v řízení o kasační
stížnosti se kasační soud řídí dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže
ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního
rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá
a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvedení skutkových a právních výhrad znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní
rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má
charakter předpisu právního a toto tvrzení musí také odůvodnit. Činnost Nejvyššího správního
soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení,
že vydáním napadeného soudního rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis,
představuje vadu kasační stížnosti, která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud
není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že v řízení o určení státu odpovědného
k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 12 odst. 2 Nařízení
Evropského parlamentu a Rady, kterým je Španělské království, vycházel krajský soud z pouhé
pravděpodobnosti o udělení víza tímto královstvím, ačkoliv z dikce čl. 12 odst. 2 citovaného
nařízení vyplývá, že „žadatel je prokazatelně držitelem platného víza“ a v tom případě je pak
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil.
Je skutečností, že ze žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 4. 2015,
kterou učinil žadatel L. A. A. u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pracoviště
Zastávka u Brna, vyplývá, že žadatel k dotazu, kdy a kde se zdržoval od doby opuštění své vlasti
až do příjezdu do České republiky, doslova uvedl: „Z Alžírska jsem odletěl do Barcelony. Měl jsem svůj
pas a španělské vízum. Požádal jsem o španělské vízum, protože to bylo snadné. Bylo to turistické vízum. Ve
Španělsku jsem svůj pas roztrhal, měl jsem totiž strach, aby mě neposlali zpět do Alžírska. Z Barcelony jsem pak
odjel autobusem do Paříže. Z Paříže pak dalším autobusem do Německa a pak opět autobusem do ČR. Po cestě
mě již nikdo nekontroloval, pas jsem nepotřeboval“.
Podle čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, pokud je žadatel držitelem
platného víza, k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný členský stát, který toto
vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání
o zastupování podle čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13.
července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný stát.
Z uvedeného článku Nařízení Evropského parlamentu a Rady zcela jasně vyplývá,
že „je-li žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný
členský stát, který toto vízum udělil“.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel ve svém písemném popisu o získání španělského
víza (obsaženém v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 4. 2015) sám uvedl,
že požádal o španělské vízum, byl držitelem španělského víza a zdržoval se v Barceloně. Nejvyšší
správní soud má z této skutečnosti a z uznání odpovědnosti Španělského království k posouzení
žádosti stěžovatele ze dne 14. 4. 2015 za to, že krajský soud při svém rozhodování již nevycházel
z pravděpodobnosti o udělení víza stěžovateli Španělským královstvím, ale z jistoty o tomto
faktu. V tomto směru lze odkázat na závěry krajského soudu vyslovené v napadeném rozsudku.
Z hlediska hodnověrnosti tvrzení stěžovatele o držení španělského víza nelze nevidět,
že stěžovatel uvedl tuto skutečnost do žádosti o udělení mezinárodní ochrany zcela spontánně,
bez ovlivňování ze strany jiné osoby a bez jakéhokoliv vývoje přizpůsobeného výsledku řízení
(stěžovatel v řízení nikdy nezměnil své původní tvrzení o tom, že byl držitelem víza uděleného
Španělským královstvím). Tvrzení stěžovatele o držení španělského víza tak zůstalo od počátku
řízení až do jeho skončení stále stejné, a to až do současné doby. Již z toho lze obecně
dovozovat, že jde o důkaz, který je snadno ověřitelný prohlášením stěžovatele s dostačující
důkazní sílou, z něhož jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl v rozhodné době skutečně
držitelem španělského víza. Tento závěr je z hlediska jistoty a hodnověrnosti zřetelně
podporován i výslovným uznáním odpovědnosti Španělským královstvím za posouzení žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany s odkazem na čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady, jak to vyplývá z akceptace přemístění stěžovatele ze dne 13. 5. 2015 na č. l. 26
správního spisu. Španělské království tím, že uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti
stěžovatele o mezinárodní ochranu, s jistotou také potvrdilo, že se stěžovatel po opuštění země
původu zdržoval jako držitel španělského víza na území Španělského království, odkud dále
cestoval až do České republiky. Jde-li o vlastní řízení týkající se žádosti o převzetí, třeba odkázat
i na čl. 22 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, z něhož vyplývá, že i dožádaný stát
provede nezbytné kontroly a o žádosti o převzetí žadatele rozhodne do dvou měsíců ode dne
obdržení žádosti. Z tohoto hlediska tak byly zcela zřejmě prováděny Španělským královstvím
i kontroly všech rozhodných skutečností ohledně příslušnosti tohoto království k posouzení
žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Krajský soud tak při svém rozhodování nevycházel
z nepodložených domněnek, které nemohou být dostatečnými důkazy k určení odpovědnosti
jiného státu než České republiky. Španělské království je proto z hlediska výše uvedeného
povinno převzít stěžovatele na své území a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany
(čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady). Toto království je přitom považováno
za bezpečnou zemi nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie, v němž
státní moc dodržuje lidská práva, ale i právní předpisy a současně umožňuje činnost právnickým
osobám, které dohlížejí nad dodržováním uvedených práv.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti rovněž namítá, že výše uvedený závěr o držení
španělského víza je v rozporu se zjištěními a závěry Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, podle nichž se jako cizinec neprokázal v přijímacím středisku Zastávka žádným
cestovním dokladem, ani oprávněním k pobytu na území České republiky či vízem, a proto mu
bylo uloženo rozhodnutím ze dne 25. 5. 2015, č. j. CPR-11121/ČJ-2015-931200-SV, správní
vyhoštění na dobu jednoho roku.
Pokud jde o zjištění Policie České republiky v rámci řízení o správním vyhoštění,
že u stěžovatele chybělo oprávnění ke vstupu a pobytu v České republice, čímž měla být
prokázána absence víza, vyplýval tento stav jen z toho, že stěžovatel podle svého vyjádření
cestovní doklad jako přímý důkaz ještě ve Španělsku roztrhal, aby nebyl vrácen zpět do Alžírska,
byť krajský soud takto výslovně na uvedenou námitku nereagoval.
Nelze proto souhlasit po věcné stránce s námitkou stěžovatele, že se krajský soud
nevyrovnal s žalobními námitkami ohledně tvrzení, že Španělské království svou odpovědnost jen
akceptovalo formálním dopisem, což mělo zhojit mírně nedostačující odůvodnění správního
orgánu a že se nevyrovnal ani s tvrzením Policie České republiky v paralelním správním řízení,
v němž stěžovatel nedisponoval s žádným oprávněním ke vstupu do České republiky.
Je skutečností, že krajský soud sice neprovedl hlubší rozbor Dublinského nařízení jako
aplikovaného předpisu, jak namítá stěžovatel, nicméně ale nelze říci, že by absence takového
přístupu měla za následek ohrožení urychleného vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud
jde o vyjádření stěžovatele k čl. 13 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, nejde svou formulací
o stížnostní bod, a proto není k němu zaujímáno stanovisko.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro
jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu