ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.33.2015:53
sp. zn. 8 Azs 33/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) X. S., b) F. S., c)
D. S., d) nezl. R. S., žalobci a), b) a d) zastoupeni Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur.,
advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8 - Karlín, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské
ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutím žalovaného ze
dne 29. 1. 2015, čj. KRPU-21463-17/ČJ-2015-040022-DB-ZZ, čj. KRPU-21550-18/ČJ-2015-040022-DB-
ZZ, čj. KRPU-21552-18/ČJ-2015-040022-DB-ZZ, a čj. KRPU-21503-22/ČJ-2015-040022-DB-ZZ ze
dne 30. 1. 2015 v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b) a d) proti výroku II. rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2015, čj. 75 A 5/2015 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců a), b) a d) se zamítá .
II. Žalobci a), b) a d) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1) Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaná“) rozhodla v záhlaví uvedenými
rozhodnutími o zajištění žalobců a) až d) podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) za účelem jejich předání dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“).
Doba zajištění byla stanovena na 80 dnů.
II.
2) Žalobci napadli rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
3) Tvrdili, že napadené rozhodnutí je v rozporu s §27 odst. 2 a §68 odst. 3 správního řádu
a s čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž
s čl. 3 a čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte, neboť nezletilý žalobce d) měl být účastníkem
řízení s ostatními žalobci. Žalovaný ve výrokové části napadených rozhodnutí neoznačil
žalobce d) za účastníka řízení, neopatřil si informace k jeho zdravotnímu a psychickému stavu
a nezabýval se přiměřeností zajištění ve vztahu k potřebám žalobce. Rozhodnutí nezajistit
nezletilého žalobce d) by vyvolalo nutnost nezajistit ostatní žalobce, případně rozhodnutí o jejich
zajištění zrušit.
4) Žalobci dále namítli, že byl porušen čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení. Zajištění v délce
80 dnů bylo nepřiměřeně dlouhé a neodůvodněné. I kdyby všechny zúčastněné osoby a orgány
postupovaly maximální rychlostí, žalobci nedostanou v odpovídající maximální možné délce
zajištění možnost, aby bylo zajištění periodicky přezkoumáváno soudem, což je v rozporu
s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobci rovněž vytkli
žalované, že postupovala v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu a čl. 28 odst. 2 Dublinského
nařízení, neboť nedostatečně posoudila možnost uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož by se žalobci mohli
zdržovat na území České republiky.
5) Žalovaná odkázala na žalobou napadená rozhodnutí, z nichž je patrné, že žalobci
byli navzájem účastníky všech správních řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí. Žalovaná
sice neuvedla žalobce jako účastníky podle §27 odst. 2 ve výrokových částech napadených
rozhodnutí, ale až v odůvodnění, z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že žalovaná s žalobci
jednala jako s účastníky řízení. V každém jednotlivém případě zkoumala přiměřenost dopadů
zajištění na jejich soukromý a rodinný život a shledala zajištění přiměřeným. Úřední záznam
o výslechu žalobců nacházející se ve správním spise dokládá, že se žalovaná dotazovala
i na zdravotní stav žalobců a nezjistila žádný zdravotní problém. Od 1. 1. 2014 došlo ke změně
zákona o pobytu cizinců tak, že se výrazně zkrátila doba, ve které jsou soudy povinny
rozhodnout o žalobě podle §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Délka zajištění
byla v napadených rozhodnutích náležitě odůvodněna.
6) Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 1. 2015, čj. KRPU-21550-18/ČJ-2015-040022-ZZ-DB, jímž bylo rozhodnuto,
že se žalobce c) zajišťuje, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku
žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).
7) Konstatoval, že žalobci tvoří rodinu a měli být vzájemně účastníky řízení o zajištění
dalších členů rodiny. Výčet účastníků řízení podle §27 odst. 2 není obligatorní náležitostí
výrokové částí rozhodnutí podle §68 odst. 2 správního řádu. Z ustanovení §69 odst. 2 vyplývá,
že „[v] písemném vyhotovení rozhodnutí se uvedou jména a příjmení všech účastníků.“ Z tohoto ustanovení
ale nevyplývá, že by účastníci museli být uvedeni ve výrokové části rozhodnutí. Další členové
rodiny jsou v žalobou napadených rozhodnutích o zajištění žalobců a), b) a d) výslovně uvedeni
jako účastníci řízení, kteří byli seznámeni s obsahem těchto rozhodnutí. O tom svědčí
jejich podpisy na stejnopisech žalobou napadených rozhodnutí. Žalovaná tedy ve vztahu
k rozhodnutím o zajištění žalobců a), b) a d) považovala žalobce navzájem za účastníky řízení
a tak s nimi také jednala.
8) Žalovaná však pochybila v případě rozhodnutí o zajištění žalobce c), neboť pominula
ostatní členy jeho rodiny [žalobci a), b) a d)] jako účastníky řízení podle §27 odst. 2 správního
řádu a toto rozhodnutí jim nedoručila. Krajský soud proto rozhodnutí o zajištění žalobce c) zrušil
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
9) Krajský soud konstatoval, že nezajištění některého z členů rodiny není důvodem
pro nezajištění i ostatních členů. Žalovaná se zabývala i zdravotním stavem žalobce d) a nezjistila
žádné okolnosti, které by bránily jeho zajištění. Žalobce d) takové okolnosti netvrdil. Žalovaná
správně vyhodnotila, že zásah do soukromého a rodinného života žalobce d) je přiměřený
sledovanému cíli – předání do jiného státu Evropské unie.
10) Krajský soud dospěl k závěru, žalovaná dostatečně posoudila možnost uložení zvláštních
opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaná vyšla ze skutečností, jež jsou obsaženy
ve správním spise – žalobci nemají na území ČR žádné vazby, nemají dostatek finančních
prostředků a hrozí u nich nebezpečí útěku. Žalobci zamlčeli skutečnost, že již požádali
o mezinárodní ochranu v Maďarsku a nerespektovali opatření, jež jim byla uložena
maďarskými orgány. Žalovaná stanovila dobu zajištění pod hranicí maximální doby zajištění
podle čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení a své rozhodnutí náležitě odůvodnila. Žalovaná vzala
v úvahu dobu, po kterou obvykle trvá předání do Maďarska.
III.
11) Žalobci a), b) a d) [dále „stěžovatelé“] brojili proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností.
12) Namítli, že krajský soud pochybil, pokud zrušil pouze jedno z napadených rozhodnutí
žalované, aniž současně zrušil ostatní napadená rozhodnutí, která se týkala ostatních stěžovatelů
(členů rodiny). Kasační stížností napadeným rozsudkem bylo nepřiměřeně zasaženo do práva
stěžovatelů na rodinný život garantovaného čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, neboť žalobce c) se ocitl mimo svou rodinu a bez prostředků na živobytí
a bez možnosti se dorozumět s okolím. Stěžovatelé poukázali na odst. 16 preambule
Dublinského nařízení, v němž je zdůrazněna zásada zachování celistvosti rodin.
13) Stěžovatelé rovněž namítli, že kasační stížností napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
z důvodu nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů. Krajský soud se dostatečně nevypořádal
s jejich žalobní námitkou, že žalovaná stanovila délku zajištění v rozporu s principem nutnosti
periodicity jeho soudního přezkumu. Zajištěním stěžovatelů na dobu 80 dnů žalovaná
fakticky vyloučila možnost účinného periodického soudního přezkumu zákonnosti zajištění,
a to v rozporu s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod,
podle nějž musí být soudní kontrola zásahu do osobní svobody vykonávána v přiměřených
intervalech. Stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 1. 2003,
č. 38822/97, Chichkov v. Bulharsko, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 9. 2012, čj. 7 As 97/2012 – 26, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že je na místě,
aby „správní orgány dobu zajištění stanovovaly tak, aby byla v nejvýše zhruba měsíčních intervalech zajištěna
možnost účinného soudního přezkumu, zda jsou splněny podmínky pro trvání zajištění.“ Na této povinnosti
žalované nic nezměnila ani novela zákona o pobytu cizinců účinná od 1. 1. 2014, která umožnila
cizinci požádat policii o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců, přičemž zamítavé rozhodnutí
Policie je opět přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví.
IV.
14) Žalovaná odkázala ve vyjádření ke kasační stížnosti na stanovisko uplatněné v řízení
před krajským soudem. Žalobce c) byl bezodkladně po zrušení svého rozhodnutí propuštěn
ze zařízení pro zajištění cizinců. Nebylo mu umožněno v zařízení setrvat jako tzv. ubytovaný
cizinec, neboť je dospělý a svéprávný. Poté, co byla opatřena zpráva o nemožnosti realizovat
transfer ostatních žalobců do příslušného členského státu EU, byli žalobci dne 26. 3. 2015
propuštěni ze zařízení pro zajištění cizinců.
V.
15) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
16) Kasační stížnost není důvodná.
17) Dne 28. 1. 2015 hlídka odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Ústeckého
kraje zajistila stěžovatele a žalobce c) podle §27 odst. 1 písm. d) zákona 273/2008 Sb.,
o Polici ČR, neboť nepředložili cestovní doklady, které by je opravňovaly ke vstupu na území
České republiky. Téhož dne s nimi bylo zahájeno správní řízení, v němž bylo zjištěno, že hodlali
překročit státní hranice směrem do Spolkové republiky Německo a požádat tam o azyl. Rovněž
bylo zjištěno, že stěžovatelé i žalobce c) již podali žádost o azyl v Maďarsku. Žalovaná
proto rozhodla o jejich zajištění za účelem předání podle Dublinského nařízení. Nejvyšší správní
soud nepřehlédl, že stěžovatelé byli dle sdělení žalované dne 26. 3. 2015 propuštěni ze Zařízení
pro zajištění cizinců, neboť jejich předání na území Maďarska nebylo provedeno v předepsané
šestitýdenní lhůtě.
18) Nejvyšší správní soud předesílá, že si je vědom mimořádnosti institutu zajištění
a ve své judikatuře zohledňuje, že zajištění cizince znamená omezení, nebo (v závislosti
na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) dokonce zbavení jeho osobní svobody. Jedná
se o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny (a v obecné
rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny), proto takový zásah může být přípustný jen za podmínek přísně
vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem [blíže
viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012
Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 5/2010 – 74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.]. V nyní posuzované
věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by nebyly splněny podmínky pro zajištění stěžovatelů.
19) Rodinní příslušníci cizinců, s nimiž se vede správní řízení o zajištění podle zákona
o pobytu cizinců, mají v těchto řízeních postavení účastníků řízení podle §27 odst. 2 správního
řádu, neboť mohou být tímto rozhodnutím přímo dotčeni na svém právu na soukromý a rodinný
život. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takové postavení mají i nezletilé děti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, čj. 7 As 103/2011 – 54, či ze dne
17. 4. 2014, čj. 2 Azs 58/2014 – 28, dostupný na www.nssoud.cz). Krajský soud proto postupoval
správně, pokud zrušil žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobce c).
20) Nelze však přisvědčit námitce stěžovatelů, že krajský soud měl zrušit všechna žalobou
napadená rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
správně uvedl, že důvody pro nezajištění jednoho ze členů rodiny samy o sobě nesvědčí
pro nezajištění ostatních. Stejně tak zrušení rozhodnutí o zajištění jednoho ze členů rodiny
soudem nemůže být bez dalšího důvodem ke zrušení rozhodnutí o zajištění ostatních členů
rodiny. Zákon o pobytu cizinců takový důvod zrušení rozhodnutí o zajištění nezná. Rozhodnutí
o zajištění cizinců, jež tvoří rodinu, se navzájem nepodmiňují. Vždy je třeba zkoumat konkrétní
skutkové okolnosti a důvody zajištění jednotlivých členů rodiny. Členové rodiny cizince mohou
svá práva uplatnit jako účastníci řízení podle §27 odst. 2 správního řádu. Protože samo zrušení
rozhodnutí o zajištění žalobce c) nemohlo mít žádný vliv na důvody, které vedly k zajištění
stěžovatelů, nemohl krajský jen z tohoto důvodu zrušit všechna žalobou napadená rozhodnutí.
21) Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že nezrušením rozhodnutí
o jejich zajištění došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromý a rodinný život
garantovaného čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Judikatura
Evropského soudu pro lidská práva týkající se zásahů do práva na respektování rodinného
a soukromého života zohledňuje zejména povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu; délku
pobytu cizince v hostitelském státě; dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku a chování
cizince v průběhu této doby; rodinnou situaci stěžovatele; skutečnost, zda byl rodinný život
založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně;
počet dětí a jejich věk; rozsah, v jakém by byl soukromý anebo rodinný život cizince narušen;
rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; imigrační historii cizince;
a věk a zdravotní stav cizince (srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku,
rozsudek ze dne 31. 1. 2006, stížnost č. 50435/99; Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99; Nunez proti Norsku, rozsudek ze dne
28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09). Uvedená kritéria je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti
a porovnat právo jednotlivce na rodinný život se zájmy státu na ochranu veřejného pořádku.
Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu.
22) V nyní posuzované věci cestovali stěžovatelé a žalobce c) přes území České republiky
bez platného cestovního dokladu a víza s úmyslem vycestovat do Spolkové republiky Německo.
Stěžovatel a) nehovořil pravdu o průběhu jejich cesty. Stěžovatelé a žalobce c) zamlčeli,
že požádali o mezinárodní ochranu již v Maďarsku, nedodrželi podmínky stanovené v řízení
o mezinárodní ochraně, nedostavili se do přijímacího střediska a než bylo o jejich žádosti
rozhodnuto, opustili nelegálně Maďarsko ve snaze dokončit svou cestu do Spolkové republiky
Německo. Na území České republiky nemají žádné vazby a v návratu do Kosova
jim nic nebránilo. Žalovaný i krajský soud dospěli ke správnému závěru, že existovalo reálné
nebezpečí, že stěžovatele nebude možno předat do Maďarska, neboť realizují svůj plán
vycestovat do Spolkové republiky Německo a požádat tam znovu o mezinárodní
ochranu. Všechny tyto skutečnosti dostatečně odůvodňovaly setrvání stěžovatelů v zajištění.
Na tom nemohlo nic změnit, že bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění žalobce c).
23) Stěžovatelé rovněž poukázali na porušení zásady zachování celistvosti rodin obsažené
v odstavci 16 Dublinského nařízení. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že tato zásada nemohla
být v nyní posuzované věci porušena, neboť míří na jiné situace, než v jaké se ocitli stěžovatelé.
Týká se určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním
příslušníkem třetí země v některém z členských států. Jak stěžovatelé, tak žalobce c) podali žádost
o mezinárodní ochranu v Maďarsku. V době podání jejich žádosti neexistovaly žádné skutečnosti,
které by založily příslušnost České republiky k posouzení jejich žádostí o azyl. Příslušným
členským státem k posouzení jejich žádostí bylo Maďarsko, a proto byli zajištěni za účelem jejich
předání do Maďarska. Nezrušením rozhodnutí o zajištění stěžovatelů se nezměnil členský stát
příslušný k projednání jejich žádosti o azyl, nemohlo tedy dojít k porušení zásady zachování
celistvosti rodin. To platí obdobně ve vztahu k žalobci c), neboť ani zrušením rozhodnutí o jeho
zajištění nedošlo ke změně členského státu příslušného k projednání jeho žádosti o azyl.
24) Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů týkající se nepřiměřenosti
stanovené délky zajištění. Touto námitkou se zabýval již krajský soud a neshledal, že by délka
zajištění stanovená napadenými rozhodnutími byla nepřiměřená. Žalovaná náležitě odůvodnila,
proč považovala délku zajištění v trvání 80 dnů za přiměřenou. Při jejím stanovení přihlížela
k průměrné délce řízení o předání do Maďarska, která podle informací získaných žalovanou z její
úřední činnosti trvají přibližně 90 dnů. Krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného
rozsudku správně uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu, na nějž stěžovatelé odkázali
v žalobě i v kasační stížnosti, se týkal právní úpravy soudního přezkumu zajištění cizinců účinné
před 1. 1. 2014. Nově účinná úprava výrazně zkrátila lhůty k rozhodnutí o žalobě proti zajištění,
odkaz na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu proto není případný. Krajský soud
rovněž dospěl ke správnému závěru, že ani ze zákona o pobytu cizinců, ani z Dublinského
nařízení nelze dovodit nutnost stanovit dobu zajištění maximálně na jeden měsíc. Konkrétní
maximální délku zajištění nestanoví ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující
se k článku 5 odst. 4 Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Přiměřenost
stanovené doby zajištění je totiž vždy třeba zkoumat s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem
případu. Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nepřiměřené délky zajištění za obdobných
skutkových okolností (zajištění cizince za účelem jeho předání do Maďarska) např. v rozsudku
ze dne 9. 10. 2014, čj. 2 Azs 57/2014 – 28, přičemž shledal přiměřeným zajištění v délce 90 dnů.
25) S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
26) Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu