ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.226.2014:50
sp. zn. 9 Afs 226/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
CEODEUX S.A., se sídlem v Lucembursku, Rue de Diekirch 24, 7440 Lintgen,
zast. JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem se sídlem Jetelová 254/2, Plzeň, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 8562/11-1300-104880, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 3 Af 42/2011 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti shora označenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen
„odvolací orgán“). Tímto rozhodnutím odvolací orgán zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil
rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2009, č. j. 128956/09/001533108607, jímž
bylo zastaveno řízení ve věci žádosti o vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském
státě Evropské unie za období leden až prosinec roku 2007, podané dle §82 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o dani
z přidané hodnoty“).
[2] Předmětem sporu mezi stěžovatelem a žalovaným je otázka včasnosti podané žádosti
a tím i otázka nároku na vrácení daně. Podle §82 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty vzniká
za splnění zákonem stanovených podmínek osobám registrovaným v jiných členských státech
Evropské unie nárok na vrácení daně dnem podání písemné žádosti na tiskopisu předepsaném
Ministerstvem financí. Podle odst. 6 uvedeného ustanovení lze žádost o vrácení daně za příslušný
kalendářní rok podat nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, jinak nárok
zaniká.
[3] Městský soud vycházel z ustanovení §82 zákona o dani z přidané hodnoty, z ustanovení
§9, 14, 21, 27 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a dospěl k závěru,
že stěžovatel neuplatnil nárok na vrácení daně u příslušného správce daně včas.
[4] Ze spisu ověřil, že žádost o vrácení daně z přidané hodnoty byla opatřena nečitelným
podpisem blíže neidentifikované osoby začínajícím na písmeno „W“. S ohledem na to, že žádost
nebyla opatřena podpisem oprávněné osoby, tj. statutárním orgánem stěžovatele, nebo
zástupcem s plnou mocí prezentovanou u správce daně, vyzval dne 27. 10. 2008 správce daně
stěžovatele k odstranění nedostatků podání, k čemuž mu stanovil lhůtu 25 dnů.
[5] Stěžovatel na výzvu požadovaným způsobem reagoval (byla podána žádost opatřená
podpisem zmocněné zástupkyně stěžovatele, jejíž plná moc byla obsažena v daňovém spisu),
avšak po uplynutí lhůty, kterou správce daně stanovil. S ohledem na tuto skutečnost, je dle
§21 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků nutno považovat za den podání žádosti
až datum podání žádosti po provedené opravě, nikoli původní datum podání.
[6] Městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že prokázal, že osoba, která původně
podepsala žádost o vrácení daně, k tomu byla oprávněná. Konstatoval však, že stěžovatel
tak učinil až dodatečně, v rámci odvolacího řízení, tedy dávno po podání žádosti o vrácení daně
i dávno po uplynutí pětadvacetidenní lhůty stanovené správcem daně ve výzvě ze dne
27. 10. 2008. Vada podání tak byla odstraněna až v době, kdy nárok na vrácení daně z přidané
hodnoty zanikl, jak vyplývá z §82 odst. 6 věty páté zákona o dani z přidané hodnoty ve vazbě
na §21 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.
[7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2007, č. j. 5 Afs 155/2006 - 90,
na projednávanou věc dle názoru soudu nedopadá, neboť se týká skutkově odlišných případů.
[8] Městský soud se ztotožnil se závěry daňových orgánů, že lhůta stanovená pro opravu vad
žádosti o vrácení daně uplynula dne 8. 12. 2008. Opravená žádost, opatřená podpisem zmocněné
zástupkyně JUDr. Edit Němcové, byla k poštovní přepravě podána až dne 11. 12. 2008.
Na žádost o vrácení daně se proto nahlíží jako na podanou dne 11. 12. 2008, přičemž aby nárok
na vrácení daně nezanikl mohla být tato žádost podána nejpozději dne 30. 6. 2008. Z uvedených
důvodů posoudil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[9] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů rozhodnutí, dále je současně nezákonný pro nesprávné právní posouzení a vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, je se spisy v rozporu a při
jejím zjišťování byl porušen zákon.
[10] Namítá, že žádostí o vrácení daně, doručené příslušnému správci daně dne 2. 7. 2008 bylo
zahájeno řádné vyměřovací řízení. Měl-li správce daně o podané žádosti pochybnosti, byl povinen
postupovat dle §43 zákona o správě daní a poplatků a zahájit vytýkací řízení, nikoli postupovat
dle §21 zákona o správě daní a poplatků.
[11] Odkazuje na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 5 Afs 155/2006, dle kterého „Podal-li žalobce
daňové přiznání, a to bez ohledu na jeho formu a obsah, není pochyb o tom, že učinil podání, kterým ve smyslu
§21 odst. 1 zákona o správě daní bylo zahájeno řízení. Mělo-li tedy předložené daňové přiznání k dani
z převodu nemovitostí vady spočívající v tom, že bylo použito nesprávného tiskopisu Ministerstva financí, bylo
namístě postupovat podle §43 uvedeného zákona“. Městský soud nesprávně přisoudil žádosti
prekluzivní lhůtu pro vyjádření, ačkoliv §43 takovou lhůtu neobsahuje.
[12] Postup správce daně dle §21 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků byl nezákonný,
neboť postup dle uvedeného ustanovení je postupem vedoucím k zahájení řízení a nelze jej
aplikovat na posuzovaný případ. Výzva k odstranění vad byla nekonkrétní, navíc požadovala
předložení originálu žádosti podepsaného oprávněnou osobou.
[13] Výzvu správce daně k odstranění vad podání, jakož i celé další řízení považuje
za zmatečné. S argumentací odvolacího orgánu, že bylo zcela na stěžovateli, jak na uvedenou
výzvu zareaguje, zda předložením originálu či identifikací podepsané osoby jako pana W. a
doložením jeho kompetencí, nelze souhlasit. Stěžovatel byl povinen postupovat v intencích
výzvy. O zmatečnosti řízení svědčí v pořadí druhá výzva, která byla pravděpodobně vydána podle
§39 zákona o správě daní a poplatků, ve které správce daně opět stěžovatele vyzývá k prokázání
určitých skutečností.
[14] Městskému soudu také vytýká, že nezohlednil skutečnost, že stěžovatel v odvolacím řízení
prokázal, že původní žádost byla podepsána osobou oprávněnou, a to panem V. W., do jehož
agendy z titulu pozice skupinového finančního a účetního manažera spadá podávání žádostí o
vrácení daně z jiných členských států. Odvolací orgán byl v průběhu odvolacího řízení povinen
provést k této zásadní skutečnosti stěžovatelem navrhované důkazy, což však neučinil.
[15] Pokud správci daně, jakož i městský soud, dospěly k závěru, že původní žádost nebyla
podepsána osobou k tomu oprávněnou, neodpovídá tento závěr zjištěnému skutkovému stavu.
Městský soud navíc nesprávně vycházel výlučně z důkazů, které nemají oporu ve skutkovém
stavu. Skutková podstata, ze které správci daně vyšly je v rozporu se spisem, ze zjištěného
skutkového stavu byly navíc vyvozeny nesprávné závěry.
[16] Stěžovatel trvá na tom, že řízení bylo stiženo zásadní vadou, která byla přičtena neprávem
k jeho tíži.
[17] V závěru kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů. Soud se nevypořádal s námitkami, jaký procesní postup měl být správcem daně použit,
jakož i s namítanou povinností doplnit důkazní řízení.
[18] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.
[19] Žalovaný k podané kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí soudu je plně přezkoumatelné
a s jeho závěry se žalovaný ztotožňuje. Námitky směřující do aplikace §43 zákona o správě daní
a poplatků a do zmatečnosti výzvy považuje za nepřípustné, neboť nebyly uplatněny v řízení před
městským soudem. Ostatní námitky jsou nedůvodné. Žalovaný odkazuje na svá předchozí
vyjádření (včetně rozhodnutí odvolacího orgánu), případně z nich doslovně cituje.
[20] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí městského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné,
které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[23] Stěžovatel v žalobě namítal, že tvrzení správce daně, že žádost o vrácení daně nebyla
opatřena podpisem oprávněné osoby, nemá oporu v jeho spise. Správce daně mohl mít pouze
pochybnosti o tom, zda osoba, která opatřila svoji žádost podpisem, je či není osobou
oprávněnou za stěžovatele jednat, nemohl však dovozovat, že oprávněnou osobou není.
Z uvedeného dovozoval nesprávnou formulaci výzvy. Argumentaci o nesprávné formulaci a tím
i nezákonnosti výzvy podrobně rozvinul pod bodem IV. žaloby. Zdůraznil, že textace
§82 zákona o dani z přidané hodnoty nemůže být zneužita v jeho neprospěch, poté kdy správce
daně nesprávně formuloval výzvu. Pod bodem V. žaloby stěžovatel namítal nesprávné
vyhodnocení důkazních prostředků v odvolacím řízení, neboť má za to, že bezvadnost původní
žádosti plně prokázal. Zcela obdobnou argumentaci stěžovatel uplatnil i pod bodem VI. žaloby.
[24] Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud se s řádně
uplatněnými žalobními námitkami vypořádal a své závěry srozumitelným způsobem odůvodnil.
Skutečnost, že se ztotožnil se závěrem správců daně, že původní žádost vykazovala vady, neboť
stěžovatel v den podání žádosti ani ve stanovené lhůtě žádným způsobem neprokázal,
že podepsaná osoba je oprávněna za něj jednat (srov. strana 4 rozsudku), nečiní jeho závěry
nepřezkoumatelnými. Obdobně nemůže být důvodem nepřezkoumatelnosti závěr soudu,
že doložení příslušného oprávnění v odvolacím řízení není ve smyslu §82 odst. 6 zákona o dani
z přidané hodnoty ve spojení s §21 zákona o správě daní a poplatků pro posouzení
data podání žádosti relevantní. Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ve věci
sp. zn. 5 Afs 155/2006, pak nelze než souhlasit s městským soudem, že v projednávané věci jde
skutkově o zcela jiné otázky. Stěžovatel navíc nemá v této věci co soudu vytýkat, nebo jeho
stručný odkaz na tento rozsudek, učiněný poprvé až ve vyjádření ze dne 12. 5. 2014, nelze ani
co do obsahu, ani co do včasnosti, považovat za řádně uplatněný žalobní bod.
[25] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že žádostí (založenou na č. listu 3
správního spisu) podanou dne 30. 6. 2008 k poštovní přepravě, požádal stěžovatel
na předepsaném tiskopise o vrácení daně z přidané hodnoty za kalendářní rok 2007. U kolonky
„podpis oprávněné osoby, pověřený zástupce“ je uveden nečitelný podpis, začínající písmenem
W.
[26] Ve správním spisu na listu č. 29 je založena plná moc ze dne 28. 6. 2006, doručená
příslušnému správci daně dne 17. 7. 2006, kterou stěžovatel v té době jednajícím panem J. N.
zmocnil ve věci nárokování vrácení daně ve smyslu §82 zákona o dani z přidané hodnoty JUDr.
Edith Němcovou, advokátku. Tato plná moc byla zástupkyní vypovězena s účinností od 20. 4.
2009, výpověď plné moci je založena na listu č. 30 správního spisu.
[27] Ve správním spisu je dále na č. listu 9 založen výpis z obchodního rejstříku Lucemburk
č. B43593, platný nikoli k datu podání sporné žádosti, ale k 9. 2. 2010, z jehož obsahu je zřejmé,
že k zastupování stěžovatele ve styku s orgány státní a veřejné správy je dostačující samostatný
podpis jednoho člena správní rady. Jako členové správní rady jsou uvedeni P. S., J. C. S., I. S. a S.
M. Tito však byli jmenování do svých funkcí dne 25. 7. 2009, tj. až po uplatnění sporné žádosti.
[28] K datu podání žádosti měl správce daně postaveno na jisto pouze to, že osobou
oprávněnou požádat o vrácení daně je zplnomocněná zástupkyně.
[29] Na č. listu 3 správního spisu je založena žádost o vrácení daně ze dne 16. 6. 2008, podaná
k poštovní přepravě dne 30. 6. 2008 a doručená správci daně dne 2. 7. 2008. Tato žádost
je opatřena velmi těžko čitelným podpisem, který ani náznakem neodpovídá podpisu
zplnomocněné zástupkyně. To samo o sobě jistě neznamená, že by žádost jménem stěžovatele
nemohla podepsat jiná oprávněná osoba. Skutečností ovšem je, že k žádosti nebyly přiloženy
žádné dokumenty, ze kterých by správce daně mohl oprávnění podepsané osoby požádat jménem
stěžovatele o vrácení daně, ověřit.
[30] Postupu, který správce daně za daných okolností zvolil, nelze nic vytýkat. Vykazuje-li
podání formální vady, o čemž nejsou v projednávané věci žádné pochybnosti, a neobsahuje - li
zákon speciální úpravu pro jejich odstranění (např. odstranění pochybnosti o správnosti
podaného přiznání, odstranění vad odvolání), je správce daně povinen postupovat dle
§21 zákona o správě daní a poplatků, tj. vyzvat daňový subjekt k odstranění vad podání a určit
mu k tomu přiměřenou lhůtu. Zákon o dani z přidané hodnoty, ani zákon o správě daní
a poplatků neobsahují speciální režim pro odstraňování formálních vad žádosti o vrácení daně.
[31] Stěžovatel byl také přesně v intencích zákona o správě daní a poplatků upozorněn na to,
že v souladu s §21 zákona o správě daní a poplatků platí, že bude-li podání opraveno
ve stanovené lhůtě, hledí se na ně tak, jako by bylo podáno bez vady v den původního podání.
Bude-li však podání opraveno až po stanovené lhůtě, hledí se na ně, jako na podané dnem,
kdy bylo podáno po opravě.
[32] Argumentaci směřující do nezákonnosti či zmatečnosti výzvy považuje soud za ryze
účelovou. Z obsahu výzvy je zcela zřejmé, v čem správce daně spatřoval formální nedostatky
žádosti, přičemž stěžovatel byl povinen ve stanovené lhůtě vytýkané vady odstranit. Požadavek,
aby ve lhůtě 25 dnů od doručení žádosti doložil originál opatřený podpisem žadatele nebo
zmocněného zástupce, není nikterak zmatečný ani nezákonný. Bylo totiž zcela na stěžovateli,
zda doloží příslušné listiny prokazující, že osoba podepsaná na původní žádosti je skutečně
oprávněna jménem žadatele žádat o vrácení daně, případně doloží novou žádost podepsanou
příslušným statutárním orgánem či zmocněným zástupcem.
[33] Výzva byla doručena jak stěžovateli do sídla společnosti, tak dne 12. 11. 2008 jeho
zástupkyni. Lhůta v délce 25 dnů je přiměřená vytýkaným vadám. Stěžovateli nic nebránilo v tom,
aby případně požádal o její prodloužení. Takto však nepostupoval, poslední den lhůty připadl na
neděli 7. 12. 2008 a lhůta se tak dle §14 zákona o správě daní a poplatků prodloužila na pondělí
8. 12. 2008.
[34] Stěžovatel zvolil postup, kterému nelze v obecné rovině nic vytýkat, neboť vady původní
žádosti odstranil tím, že předložil správci daně žádost podepsanou zmocněnou zástupkyní.
Skutečností však zůstává, že ačkoliv byl řádně ve výzvě poučen o následcích spojených
s nedodržením ve výzvě stanovené lhůty, opravené podání zaslal správci daně, resp. podal
k poštovní přepravě až dne 11. 12. 2008. Pokud by stěžovatel reagoval na výzvu správce daně
včas, považovala by se žádost o vrácení daně za podanou dne 30. 6. 2008, tj. poslední den
zákonem stanovené lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně.
[35] Na žádost o vrácení daně za období roku 2007 se v důsledku pozdě provedené opravy
však ze zákona hledí jako na žádost podanou dne 11. 12. 2008, tj. po lhůtě stanovené
v §82 zákona o dani z přidané hodnoty. Jakákoliv pozdější aktivita stěžovatele nemůže zhojit
nepopiratelný fakt, že původně podaná žádost vykazovala formální vady, pro které nebyla
způsobilá k projednání, ani to, že stěžovatel svoje pochybení napravil až po lhůtě stanovené
ve výzvě.
[36] Postup správce daně zcela odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Oprávnění pana
V. W., který jakožto skupinový účetní a finanční manažer, byl z titulu svého pracovního zařazení
oprávněn jednat za stěžovatele, nebylo přiloženo k původní žádosti a nebylo doloženo ani ve
výzvě stanovené lhůtě. Jeho doložení v odvolacím řízení, tj. dávno po uplynutí ve výzvě
stanovené lhůtě, nemůže formální nedostatky původní žádosti ani pozdní reakci stěžovatele
zpětně zhojit.
[37] Skutečnost, že stěžovatel, který po státním rozpočtu požadoval vrácení peněz, nedoložil
svoji žádost příslušnými listinami, ze kterých by bylo možné ověřit splnění formálních náležitostí
žádosti, jde pouze k jeho tíži. Obdobně jde pouze k jeho tíži pozdní reakce na výzvu správce
daně, neboť na zákonné důsledky spojené s případnou pozdní opravou, byl stěžovatel řádně
upozorněn.
[38] Městský soud ani žalovaný ve svých úvahách nepochybily, žádné další dokazování
nemůže zjištěný skutkový stav vyvrátit. Byl to stěžovatel, který v poslední den prekluzivní lhůty,
stanovené v §82 zákona o dani z přidané hodnoty, podal neprojednatelnou žádost, a byl to opět
stěžovatel, který si svým liknavým přístupem k odstranění formálních nedostatků sám zapříčinil
ztrátu nároku na vrácení daně. Nejvyšší správní soud připomíná, že i ve správním právu platí
klasická právní zásada vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým).
[39] Kasační námitky dovolávající se postupu dle §43 zákona o správě daní a poplatků
či zmatečnosti celého řízení (výzva ze dne 30. 12. 2008), nebyly uplatněny v řízení před městským
soudem, a představují dle §104 odst. 4. s. ř. s. nepřípustné nóvum, kterým není soud oprávněn
se v kasačním řízení zabývat.
IV. Závěr
[40] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[41] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu