ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.186.2014:50
sp. zn. 9 As 186/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
CEMEX Sand, k.s., se sídlem Masarykovo nám. 207, Napajedla, zast. JUDr. Miroslavem
Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti žalovanému:
Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2012,
č. j. SBS/26195/2012/ČBÚ-22, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 57 A 74/2012 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
specifikovanému v záhlaví. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky
a potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2012, č. j. SBS/04477/2012/OBÚ-06/4, kterým
byl vydán předchozí souhlas k smluvnímu převodu dobývacího prostoru Mítov z převodce,
společnosti C4SC78 s. r. o., se sídlem Janáčkovo nábřeží 1153/13, Praha 5 – Smíchov (dále jen
„převodce“), na stěžovatelku.
[2] Předmětem sporu je posouzení podmínek, které musí být splněny, aby mohlo dojít
k převodu dobývacího prostoru. Konkrétně se jedná o podmínky týkající se vytvoření finančních
rezerv na sanace a rekultivace pozemků dotčených dobýváním a na vypořádání důlních škod dle
§31 odst. 6 a §37a odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství
(horní zákon), ve znění účinném v posuzované době (dále jen „horní zákon“). Stěžovatelka
nesouhlasí s tím, že by veškeré prostředky tvořící finanční rezervy musely být uloženy
na vázaných účtech. Má za to, že povinnost ukládat finanční rezervy na vázané účty se týká pouze
té části rezerv, která byla vytvořena až po novelizaci zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách
pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen „zákon o rezervách“), zákonem č. 438/2003 Sb.,
účinném od 1. 1. 2004, respektive až po novele horního zákona provedené zákonem č. 313/2006 Sb., účinné od 22. 6. 2006. Správní orgány zastávají opačný názor a požadují vytvoření finančních
rezerv na vázaných účtech ve výši, v jaké je má převodce dobývacího prostoru jak v rezervách
vedených v účetnictví (tzv. účetní rezervy, dle předchozí právní úpravy před účinností uvedených
novel), tak na zvláštních vázaných účtech.
[3] Krajský soud konstatoval, že povinnost uložit zcela konkrétní finanční prostředky ve výši
vytvořených rezerv na zvláštní vázané účty v bance vychází z novely zákona o rezervách.
V přechodných ustanoveních zákona č. 438/2003 Sb., je uvedeno, že se relevantní ustanovení
ohledně ukládání finančních rezerv na zvláštní vázané účty (§10a zákona o rezervách) použije
poprvé za období, za které se podává daňové přiznání, počínající v roce 2004. Z této úpravy
nelze bez dalšího, jak to činí stěžovatelka, dovozovat, že povinnost ukládat peněžní prostředky
rezerv na zvláštní vázané účty v bance je povinností až u rezerv vytvořených po novele zákona
o rezervách, tedy od 1. 1. 2004. Zohlednil, že dobývací prostor je převáděn za podmínek
stanovených v předchozím souhlasu ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru (zejména
podmínky č. 1 týkající se vstoupení stěžovatelky do práv a povinností převodce), že převodce
musel rezervy vedené toliko v účetnictví při převodu dobývacího prostoru v souladu s §4 zákona
o rezervách rozpustit, a konečně, že k převodu dobývacího prostoru dochází po novele zákona,
kdy již není podle platné právní úpravy možné vytvářet finanční rezervy pouze v účetní podobě
vedením na analytickém účtu. Na podporu své argumentace odkázal na důvodové zprávy
k příslušným novelám horního zákona i zákona o rezervách.
[4] Vyšel i ze znění §4 odst. 1 zákona o rezervách a §18a zákona č. 61/1988 Sb., o hornické
činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění účinném v posuzované době. Dovodil,
že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a o povolení hornické činnosti jsou závazná i pro
právní nástupce účastníků řízení. Tomu odpovídá podmínka č. 1 předchozího souhlasu
ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru, na základě které bude ve smlouvě o převodu
dobývacího prostoru jednoznačně uvedeno, že se nabyvatel (stěžovatelka) stává právním
nástupcem vstupujícím do práv a povinností a přejímajícím na sebe všechna práva a povinnosti
od převodce ve vztahu k dobývacímu prostoru a v něm prováděné hornické činnosti, a že dnem
převodu dobývacího prostoru přecházejí na nabyvatele všechny dosud nevypořádané závazky,
které v souvislosti se stanovením dobývacího prostoru a dosavadní činností v něm vznikly.
Převodce neměl dosud uloženy všechny finanční prostředky na zvláštních vázaných účtech, proto
byl povinen rezervu vytvořenou pouze v účetnictví na základě §4 odst. 1 zákona o rezervách
zrušit. Stěžovatelka tedy bude povinna zajistit sanace a rekultivace všech pozemků dotčených
těžbou a vypořádat důlní škody, a to i ty, které souvisí s těžbou realizovanou převodcem
a za tímto účelem je její povinností vytvořit finanční rezervy, které však nemůže za stávající
právní úpravy evidovat pouze v účetnictví. Jiný způsob vytváření rezerv na sanace a rekultivace
pozemků dotčených těžbou a na vypořádání důlních škod není dle platné právní úpravy možný.
[5] Krajský soud neshledal ze strany správních orgánů žádné zneužití situace, že je dobývací
prostor převáděn, ani porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka
dovolávala. Stěžovatelka nebyla znevýhodněna či diskriminována oproti jiným držitelům
dobývacích prostor.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Vychází z názoru, podle něhož nemůže být povinnost složit zákonné rezervy na vázaný
účet uložena za období předcházející novele zákona o rezervách a horního zákona.
Z přechodných ustanovení novely zákona o rezervách dovozuje, že je třeba rozlišovat rezervy
vytvořené za období předcházející novelám a rezervy vytvořené poté. Z §4 odst. 1 zákona
o rezervách nevyplývá povinnost, aby stěžovatelka rezervy převzaté za období, kdy zákon složení
rezerv na zvláštním vázaném účtu neukládal, na vázaný účet uložila. Stejně tak nelze tuto
povinnost dovodit z horního zákona. Krajský soud podle ní dále nesprávně aplikoval zásadu
lex specialis derogat legi generali. Domnívá se, že přechodné ustanovení zákona o rezervách
je v otázce povinností vytvářet rezervy na vázaných účtech speciální k úpravě obsažené v horním
zákoně. Horní zákon stanovuje povinnost vést rezervy na vázaném účtu a zákon o rezervách
doplňuje, že tato povinnost se týká pouze rezerv vytvářených poprvé podle přechodného
ustanovení novely zákona o rezervách.
[8] Přiléhavou neshledala ani aplikaci §37a odst. 4 horního zákona, z něhož krajský soud
dovozuje povinnost uložit veškeré dosud vytvořené rezervy na vázaný účet. Jiné organizace
by pak ale byly v prodlení s uložením finančních prostředků za předchozí období na vázaný účet
a všem by tudíž hrozilo pozastavení povolení k dobývání. Citované ustanovení je proto třeba
vykládat ve smyslu zákazu retroaktivity tak, že se jeho účinky vztahují až na období po novelizaci.
[9] Dále se cítí dotčena na svých právech nerespektováním čl. 4 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, protože jí byla uložena povinnost za období, ve kterém ji právní předpisy
nestanovily. Správní orgány tím zneužily okolnosti převodu mezi dvěma organizacemi, protože
dosavadnímu držiteli práv k dobývacímu prostoru by bez převodu nemohly uložit povinnost
převést finanční prostředky z analytických účtů na zvláštní účty vázané. Stěžovatelka je tímto
postupem nepřípustně diskriminována oproti držitelům dobývacích prostor, kteří tyto prostory
nabyli před příslušnou zákonnou novelizací.
[10] S ohledem na uvedené navrhla, aby soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k novému projednání.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu. Uvedl, že převzetím dobývacího prostoru přechází na nabyvatele všechna práva spojená
s dobývacím prostorem, nabyvatel se stává nástupcem převodce a všech jeho případných
předchůdců. Jednou z povinností je vytvářet finanční rezervy. Jestliže převodce byl povinen zrušit
vytvořené finanční rezervy, je stěžovatelka povinna tyto finanční rezervy v plné výši vytvořit
v souladu s platným rozhodnutím správního orgánu I. stupně o schválení výše jejich tvorby.
Protože rezervy jsou tvořeny za současného znění zákona o rezervách a horního zákona, nemůže
jinak, než tyto finanční rezervy uložit na zvláštní vázané účty v bance. Jiný způsob vytvoření
rezerv by byl v přímém rozporu s §10a odst. 1 zákona o rezervách a §37a odst. 4 horního
zákona. Rezervy vytvářené pouze účetně nejsou dostatečné vzhledem k účelům, které mají plnit.
Nedošlo při tom k namítané retroaktivitě, rozhodnutím správního orgánu I. stupně není uložena
povinnost vytvářet finanční rezervy za minulá období, ale je požadováno, aby byla zajištěna
rezerva vytvořená převodcem, kterou musel rozpustit. Žalovaný neshledává ani zvýhodňování
držitelů, kteří nabyli dobývací prostory před relevantními novelami zákona o rezervách a horního
zákona, a diskriminaci stěžovatelky. V otázce rezerv musí být postupováno dle současné právní
úpravy.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[13] Stěžejní otázka posuzovaného případu se týká toho, zda je stěžovatelka povinna vytvářet
finanční rezervy na vázaných účtech i za období před novelami zákona o rezervách a horního
zákona, či zda je takový postup diskriminační a v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod
a rezervy za tato období postačí vést v podobě účetních rezerv. Spornou otázkou se Nejvyšší
správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 83/2014 - 38, a to ve vztahu
k týmž účastníkům řízení jako v nynějším případě. Zdejší soud nemá důvodu se od závěrů zde
přijatých odchylovat.
[14] Podle §37a odst. 1 horního zákona [k] zajištění vypořádání důlních škod je organizace povinna
vytvářet rezervu finančních prostředků. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám
na vypořádání důlních škod v časovém průběhu podle jejich vzniku, popřípadě v předstihu před jejich vznikem
(§37 odst. 4). Tato rezerva je nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
[15] Podle §37a odst. 2 horního zákona, ve znění novely č. 313/2006 Sb. účinné
od 21. 6. 2006, „[v]ytváření rezerv podle odstavce 1 a podle §31 odst. 6 podléhá schválení příslušným obvodním
báňským úřadem, který schvaluje též čerpání z těchto rezerv po dohodě s ministerstvem životního prostředí České
republiky. Tyto finanční prostředky se ukládají na zvláštní vázaný účet v bance a nesmějí být předmětem ručení
ani konkursu vedeného na majetek dlužníka, popřípadě předmětem vyrovnání podle zvláštního právního předpisu,
ani nemohou být předmětem nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (novelizovanou část zvýraznil zdejší
soud). Obvodní báňský úřad si před vydáním rozhodnutí o čerpání z těchto rezerv vyžádá vyjádření dotčené obce.
V případě organizací s majetkovou účastí státu rozhoduje obvodní báňský úřad v dohodě s ministerstvem
průmyslu a obchodu České republiky“.
[16] Podle §10a zákona o rezervách, ve znění novely č. 438/2003 Sb. účinné od 1. 1. 2004,
„[p]eněžní prostředky ve výši rezerv tvořených podle §9 a 10 se ukládají na zvláštní vázaný účet v bance
a nesmějí být předmětem ručení nebo konkursu vedeného na majetek poplatníka podle zvláštního právního
předpisu. Za období, za které se podává daňové přiznání, je zaúčtovaná tvorba rezerv výdajem (nákladem)
na dosažení, zajištění a udržení příjmů pouze do výše částky převedené ve prospěch zvláštního vázaného účtu
nejpozději do dne podání daňového přiznání. Peněžní prostředky z tohoto účtu mohou být čerpány pouze
na výdaje, na jejichž úhradu byly vytvořeny“.
[17] Podle čl. V bodu 2 novely č. 438/2003 Sb. zákona o rezervách „[u]stanovení §10a
zákona č. 593/1992 Sb., ve znění tohoto zákona, se použije poprvé za období, za které se podává daňové
přiznání, počínající v roce 2004, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“.
[18] Podle §10a odst. 1 zákona o rezervách, ve znění novely č. 223/2006 Sb. účinné
od 1. 6. 2006, „[p]eněžní prostředky ve výši rezerv tvořených podle §9 a §10 odst. 1 nebo rezerv vymezených
v §10 odst. 2 se ukládají na samostatný účet v bance se sídlem na území České republiky nebo v případě rezerv
vymezených v §10 odst. 2 se souhlasem příslušného obvodního báňského úřadu, příslušného krajského úřadu nebo
Správy úložišť radioaktivního odpadu také na samostatný účet v bance se sídlem na území jiného členského státu
Evropské unie, který je určen výhradně pro ukládání prostředků rezerv tvořených podle §9 a §10 odst. 1 nebo
rezerv vymezených v §10 odst. 2 příjmu z prodeje státních dluhopisů pořízených z prostředků tohoto účtu
a popřípadě výnosů z prostředků těchto rezerv (dále jen "zvláštní vázaný účet"). Výnosy z prostředků rezerv
se pro účely tohoto ustanovení rozumí výnosy z peněžních prostředků vázaných na zvláštním vázaném účtu
a úrokové výnosy ze státních dluhopisů pořízených z prostředků zvláštního vázaného účtu. Peněžní prostředky
zvláštního vázaného účtu mohou být čerpány pouze na účely, na které byly rezervy vytvořeny, s výjimkou uvedenou
v odstavci 4. Poplatník zřídí pro jednotlivý účel tvorby rezervy vždy pouze jeden zvláštní vázaný účet, který
je veden v českých korunách nebo v eurech“.
[19] Podle čl. II bodu 3 novely č. 223/2006 Sb. zákona o rezervách „[u]stanovení §10a zákona
č. 593/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije poprvé za zdaňovací
období počínající v roce 2006“.
[20] Převod dobývacího prostoru je smíšeným institutem soukromoprávní povahy s výraznou
veřejnoprávní ingerencí (§27 odst. 7 horního zákona). Samotný převod se uskutečňuje sice
na základě smlouvy o převodu dobývacího prostoru, ale uzavření této smlouvy je podmíněno
vydáním předchozího souhlasu, ve kterém stanovuje obvodní báňský úřad podmínky
k uskutečnění převodu. Jednou z nich je i povinnost k vytváření finančních rezerv k sanaci
a rekultivaci pozemků dotčených těžbou (§36 odst. 1 horního zákona) a k vypořádání důlních
škod (§37a odst. 1 horního zákona) podle pravidel platné právní úpravy. Tvorbu finančních
rezerv mimo horní zákon upravuje dále i zákon o rezervách. Rozdíl v přístupu obou zákonů
k otázce rezerv spočívá v tom, že zatímco smyslem příslušných ustanovení horního zákona
je vytváření chráněných finančních prostředků pro odstraňování externalit spojených s těžbou,
smyslem zákona o rezervách je vymezení způsobu tvorby a výše rezerv pro účely výpočtu základu
daně z příjmů. Polemika stěžovatelky s výroky krajského soudu týkajícími se vztahu mezi oběma
předpisy je nerelevantní. Závěry správních orgánů a krajského soudu totiž obstojí z dále
uvedených důvodů.
[21] Převodce podal žádost o převod dobývacího prostoru na stěžovatelku ke dni 13. 1. 2012.
V době rozhodování správního orgánu I. stupně ukládal horní zákon ve znění pozdějších novel
jednoznačně v §37a odst. 2 povinnost vytvářet finanční rezervy na zvláštním vázaném účtu
a obsahově stejná povinnost vyplývala i z §10a odst. 1 zákona o rezervách. Citované ustanovení
horního zákona nabylo účinnosti ke dni 22. 6. 2006 a ustanovení zákona o rezervách se mělo
poprvé použít za období, za které se podávalo daňové přiznání, začínající v roce 2004. Jelikož
žádost o předchozí souhlas k převodu dobývacího prostoru byla podána za účinnosti citované
právní úpravy, musel správní orgán I. stupně v rozhodnutí o předchozím souhlasu, stanovit
tvorbu rezerv v souladu s touto účinnou právní úpravou. Stěžovatelka do doby převedení
dobývacího prostoru neměla žádné rezervy, u kterých by podle přechodných ustanovení mohla
přicházet v úvahu aplikace různých znění horního zákona a zákona o rezervách. Teprve
na základě smlouvy o převodu dobývacího prostoru, jejíž obsah podléhá stanoveným
podmínkám citovaného předchozího souhlasu, bude vytvářet rezervy finančních prostředků.
[22] Proto musí vytvořit finanční rezervy v souladu s právními předpisy platnými a účinnými
v době převodu, a to bez ohledu na to, zda převodce příslušné rezervy vytvořil v souladu
se zákonem a rozhodnutím o předchozím souhlasu na vázaném účtu a v souvislosti s převodem
práv k dobývacímu prostoru tyto vypořádá se stěžovatelkou, či nikoli. Vypořádání rezerv mezi
převodcem a stěžovatelkou je věcí smluvního ujednání mezi těmito společnostmi, do něhož
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší zasahovat.
[23] Námitka porušení zákazu retroaktivity není důvodná. „Zpětné působení normy (pravá
retroaktivita) je takový případ působnosti právní normy v čase, kdy její účinnosti se vztahuje i na právní vztahy
(právní skutečnosti) vzniklé před její platností. Normy se zpětnou účinností jsou spíše výjimkou. Zákonodárce
pečlivě zvažuje retroaktivní normu, vycházeje z toho, že retroaktivita právních norem ve svých důsledcích znamená,
že jsou právním subjektům ukládány povinnosti, které dříve neměly. Nepravá retroaktivita souvisí s ochranou
nabytých práv a s problematikou zásahů do těchto práv a je důsledkem změn v právním řádu. Nejde o zpětnou
účinnost v pravém slova smyslu. Při změně právní úpravy musí být vznik právních vztahů, a tedy subjektivních
práv a právních povinností posuzován vždy podle zákonů účinných v době jejich vzniku, rozsah těchto práv
a povinností by však měl být v zásadě shodný pro všechny právní subjekty a musí se (s určitými výjimkami) měnit
s účinností nových zákonů. Nepravá retroaktivita tedy nezasahuje do minulosti. Řeší časový střet dvou právních
norem. Znamená, že vznik a platnost právních vztahů, právní skutečností a právního chování se posuzuje podle
dříve platných norem, obsah právních vztahů se posuzuje podle normy účinné v době, kdy se o těchto právních
vztazích rozhoduje“ (Kubů, L. Hungr, P. Osina, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a. s, 2007.
str. 82 - 83). V nyní posuzovaném případě vznikla stěžovatelce povinnost vytvářet rezervy
až v době, kdy účinná právní úprava spojovala vytváření finančních rezerv s jejich ukládáním
na zvláštním vázaném účtu. Nebyla jí proto uložena žádná povinnost do minulosti (pravá
retroaktivita) a ani nebyl nově změněn obsah jejích povinností (nepravá retroaktivita).
[24] Nelze přisvědčit ani námitce, že by se výše uvedeným výkladem ostatní organizace dostaly
do prodlení s uložením finančních prostředků na vázaný účet. Posuzovaná situace je oproti
postavení organizací, které začaly vytvářet finanční rezervy před účinností citovaných norem
horního zákona a zákona o rezervách, odlišná a soudu z povahy výkonu soudní moci – ochrany
subjektivních práv prostřednictvím rozhodování konkrétních sporů – nepřísluší řešit hypotetické
právní otázky týkající se povinností těchto jiných organizací.
[25] Závěrem lze uvést, že výkladu pro vytváření finančních rezerv na zvláštních vázaných
účtech svědčí i úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodových zprávách k citovaným novelám.
V důvodové zprávě k novelizaci horního zákona zákonem č. 313/2006 Sb. v obecné části
byl shrnut právní stav před účinností novely: „Problematika tvorby a čerpání finančních rezerv na úhradu
důlních škod, na sanace a rekultivace je v současnosti věcně řešena v zákonu č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití
nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Platná úprava však neobsahuje povinnost
ukládat tyto zajišťující finanční prostředky na zvláštní vázaný účet tak, aby v případě insolvence a konkurzu
těžební společnosti nezůstaly veškeré závazky na zahlazení následků hornické činnosti na státu.“ Změna
ustanovení §37a odst. 2 horního zákona pak „[…] poskytuje vyšší záruky ve srovnání se současnou
praxí, že si důlní společnosti vytvoří v průběhu dobývání nerostných surovin dostatečné finanční rezervy k zajištění
vypořádání důlních škod tím, že příslušným státním orgánům, tj. obvodním báňským úřadům, umožní účinně
kontrolovat, zda těžební organizace má zřízen a řádně veden zvláštní vázaný účet v bance, na který ukládá
peněžní prostředky k zajištění vypořádání důlních škod“. Obdobně důvodová zpráva k novele
č. 438/2003 Sb. v části upravující zákon o rezervách popisuje začlenění §10a zákona o rezervách,
jímž se „[…] zavádí povinnost ukládat na vázaný účet v bance prostředky vytvořených rezerv. Prostředky účetně
vytvářených rezerv nebo jejich část, které poplatník uplatňuje v základu daně a snižuje, nebo eliminuje tak svoji
daňovou povinnost, budou vázány na zvláštním účtu. Důvodem navrhované změny je, aby tyto zdroje, které již
byly odebrány veřejným rozpočtům ve formě krácení daňového výnosu, byly k dispozici v okamžiku jejich skutečné
potřeby, a to bez ohledu na finanční situaci poplatníka, a nemohly se stát ani součástí konkursní podstaty úpadce.
Odstraňování ekologických škod tak bude v menší míře závislé na okamžité ekonomické situaci poplatníka
a neumožní se použití těchto rezerv na jiné než vymezené účely“.
[26] Teleologický výklad je proto ve shodě s historickým výkladem vůle zákonodárce, jehož
primárním cílem bylo ode dne účinnosti zákonných novel uložit organizacím povinnost vytvářet
finanční rezervy na zvláštním vázaném účtu k odstraňování externalit spojených s těžbou.
[27] Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když uložily stěžovatelce povinnost
vytvořit finanční rezervu na zvláštních vázaných účtech v souladu se zákonem a v mezích své
zákonné pravomoci; proto svým postupem neporušily čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu