ECLI:CZ:NSS:2015:APRK.11.2015:14
sp. zn. Aprk 11/2015 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Radana Malíka v právní věci navrhovatele: Š. K.,
zastoupený Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 6. 6. 2013, čj. KM-49-5/PK-2013, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 5 Ad 15/2013, v řízení o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Z předloženého spisu Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) Nejvyšší správní
soud zjistil, že žalobce (dále „navrhovatel“) podal dne 6. 8. 2013 žalobu proti rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 6. 6. 2013, čj. KM-49-5/PK-2013.
Dne 16. 2. 2015 podal navrhovatel u Nejvyššího správního soudu návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu dle ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích) s odůvodněním, že dosud nebylo o žalobě rozhodnuto, přitom napadeným
rozhodnutím žalovaný významným způsobem zasáhl do práv navrhovatele a zásadně ovlivnil
jeho finanční situaci. Požaduje, aby Nejvyšší správní soud určil městskému soudu rozhodnout
o žalobě v době co možná nejbližší – nejpozději však ve lhůtě do 31. 5. 2015.
K podanému návrhu se vyjádřila soudkyně městského soudu, jíž byla věc přidělena, s tím,
že soud rozhoduje v souladu s ust. §56 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s„)
věci v pořadí, v jakém mu došly.
Nejvyšší správní soud neshledal návrh důvodný.
Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní
soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená
v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu.
Nicméně uvedená kritéria nic nemění na tom, že krajský soud je podle §56 odst. 1 s. ř. s.
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze
tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud
dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních
poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti
nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním
vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.
V případě navrhovatele se o takový případ nejedná.
U kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. významu předmětu
řízení pro navrhovatele a složitosti věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato kritéria je třeba
vnímat v souvislosti s pravidlem vyjádřeným v §56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud projednává
a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, pokud nejsou dány závažné důvody
pro přednostní projednání věci. Jinými slovy, to, že věc je pro navrhovatele významná,
resp. rozhodnutím žalovaného bylo významně zasaženo do finanční situace navrhovatele, eo ipso
ještě neznamená, že krajský (zde městský) soud ji musí upřednostnit a rozhodnout o ní mimo
pořadí. U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají
pod předností věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je totiž prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci
soudu došly, které odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou
či méně složitou, resp. o věc pro účastníka významnou. Ke zmírnění či eliminaci nepříznivých
dopadů rozhodnutí žalovaného např. do majetkové sféry účastníka řízení lze využít příslušných
institutů upravených v soudním řádu správním, resp. občanském soudním řádu (odkladný účinek,
předběžné opatření).
Nejvyšší správní soud při posuzování přiměřenosti lhůty neshledal, že by ve věci
docházelo k průtahům, resp. že by městský soud byl nečinný. Jak vyplynulo ze soudního spisu,
městský soud se věcí navrhovatele zabýval bezprostředně po podání. Poté, co žalobce podal
žalobu (6. 8. 2013), soud usnesením ze dne 13. 8. 2013 vyzval žalobce k úhradě soudního
poplatku za žalobu (ten totiž žalobce neuhradil současně s podanou žalobou) a následně
jej vyzval k předložení plné moci, jež by prokazovala zmocnění advokáta k zastupování žalobce.
Přípisem ze dne 21. 8. 2013 soud zaslal žalovanému kopii žaloby a vyzval jej k vyjádření
k ní ve lhůtě jednoho měsíce a rovněž k předložení úplného správního spisu. Žalovaný zaslal
soudu vyjádření k žalobě (ze dne 4. 9. 2013) a sdělil soudu, že nesouhlasí s projednáním věci
bez nařízení ústního jednání. Dne 24. 9. 2013 obdržel městský soud od žalovaného i správní spis.
Součástí soudního spisu je žádost žalobce ze dne 21. 8. 2014 o vydání rozhodnutí ve věci a přípis
soudkyně ze dne 9. 9. 2014 s upozorněním na §56 odst. 1 soudního řádu správního. Lze tak
konstatovat, že ve věci byly soudem provedeny potřebné procesní úkony tak, aby o ní mohlo být
rozhodnuto.
S přihlédnutím k dosavadnímu postupu městského soudu a provedeným úkonům v řízení
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli se může doba přesahující jeden rok,
v níž se navrhovateli nedostalo rozhodnutí, jevit jako nepřiměřeně dlouhá, dle jeho konstantní
rozhodovací praxe ještě nedosahuje intenzity, která by již znamenala porušení čl. 38 Listiny
základních práv a svobod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu