ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.1.2015:14
sp. zn. Konf 1/2015 - 14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana
Havelce, JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem Plzeň - město, a dalších
účastníků sporu vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 17 C 19/2014,
ve věci žaloby o zaplacení 12.482,- Kč s příslušenstvím: žalobce S4P a. s., se sídlem Praha 1,
Truhlářská 1108/3, zastoupeného JUDr. Jiřím Němcem, advokátem v Brně, Štefánikova 114/45,
a žalovaného R. M.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město
pod sp. zn. 17 C 19/2014, je soud .
II. Usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 31. 7. 2014, čj. 17 C 19/2014 - 23,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 13. 1. 2015 zvláštnímu senátu zřízenému dle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) domáhá, aby zvláštní senát
rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., mezi ním a Okresním soudem Plzeň – město, ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 17 C 19/2014, týkající se žalobcem poskytnutých služeb žalovanému,
včetně smluvních pokut, v celkové výši 12.482,- Kč s příslušenstvím.
Z příslušného soudního spisu se podává, že žalobce se návrhem na vydání elektronického
platebního rozkazu, podaným u Okresního soudu Plzeň – město dne 25. 12. 2013, domáhal vůči
žalovanému zaplacení částky 12.482,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu poskytnutého zajištění
telekomunikačních služeb k blíže specifikovanému telefonnímu číslu užívaného žalovaným
v období od 1. 4. 2012 do 30. 6. 2012, včetně smluvních pokut za porušení smluvních podmínek
žalovaným. Celková žalovaná částka ve výši 12.482,- Kč je p ředstavována odměnou žalobce
za poskytnuté telekomunikační služby (1719,- Kč, 1945,50 Kč a 1527,50 Kč), třemi smluvními
pokutami po 1000 Kč za nedodržení data splatnosti shora uvedených vyúčtování a smluvní
pokutou ve výši 4290,- Kč za předčasné ukončení poskytovaných služeb žalobcem. Okresní soud
Plzeň – město usnesením ze dne 31. 7. 2014, čj. 17 C 19/2014 – 23 řízení ve věci zastavil
(výrok I.) s tím, že po pr ávní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ČTÚ (výrok II.);
výroky III. a IV. pak rozhodl ve věci vrácení zaplaceného soudního poplatku a nákladech
soudního řízení. Svůj postup odůvodnil tím, že žalobou uplatněný nárok se odvíjí od žalobcem
poskytnutých služeb; ty mají charakter činnosti dle §7 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“),
přičemž spory vzniklé z takového smluvního vztahu má pravomoc rozhodovat ČTÚ
(§129 odst. 1 citovaného zákona).
Z příloh připojených k žalobě vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným došlo
dne 30. 4. 2012 k uzavření Smlouvy o zajištění mobilní komunikační služby (dále též „Smlouva“)
na jejímž základě se žalobce zavázal pro žalovaného „zajišťovat (za úplatu) telekomunikační službu“,
blíže ve smlouvě popsanou (čl. I. 1. Smlouvy). Žalobce (ve smlouvě označovaný jako
„zajišťovatel“) je dle bodu 1. preambule smlouvy „na základě uzavřených smluv zákazníkem (…)
poskytovatelů mobilních telekomunikačních služeb“, a to konkrétně společností Telefónica O2 Czech
republic, a. s. a Vodafone Czech republic, a. s. V souladu s těmito smlouvami je žalobce „oprávněn
poskytovat třetím osobám mobilní telekomunikační služby (…) shora vymezených Poskytovatelů.“ Je také
„prvotním odběratelem Telekomunikační služby, držitelem telefonního čísla, jakož i prvotním plátcem částek
vyúčtovaných Poskytovatelem za čerpání telekomunikační služby Účastníkem“ (bod 2. preambule). Kromě
ustanovení této smlouvy se smluvní vztah mezi zajišťovatelem (žalobcem) a účastníkem
(žalovaným) řídí ceníkem a reklamačním řádem zajišťovatele (čl. V. 3.) a v neupravených
otázkách též zákonem č. 519/1992 Sb., obchodní zákoník (čl. IV. 1. a V. 3.). Dle čl. II. 4.
smlouvy se případné reklamace vyúčtování či vad poskytovaných služeb řídí nejen reklamačním
řádem zajišťovatele (žalobce), ale i reklamačním řádem jednotlivých poskytovatelů. Smlouva řeší
též případy, kdy před uplynutím její platnosti nedojde k jejímu prodloužení (čl. II. 5.),
jakož i možnou likvidaci poskytovatele (žalobce) či jeho vstup do insolventního řízení (čl. II. 6.
a 7.); ve všech těchto případech je případný převod telefonního čísla na účastníka (žalovaného)
vázán na souhlas poskytovatelů telekomunikačních služeb uvedených v preambuli smlouvy.
K žalobě byly připojeny též tři faktury představující vyúčtování služeb za období od 1. 4. 2012
do 30. 6. 2012, jakož i faktura, kterou byla žalovanému vyúčtována smluvní pokuta za předčasné
ukončení smlouvy.
ČTÚ s právním názorem vysloveným ve shora uvedeném usnesení okresního soudu
nesouhlasí a podal proto k zvláštnímu senátu návrh k rozhodnutí kompetenčního sporu. Uvedl,
že jeho rozhodovací pravomoc je zákonem o elektronických komunikacích [§108 odst. 1 písm. g)
a §129 odst. 1] vymezena tak, že rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační
činnost (§7) na straně jedné a účastníkem popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě
návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě. V tomto smyslu je zvláštním senátem konstantně judikováno, že aby byla
dána pravomoc ČTÚ rozhodovat, musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Musí se jednat
o spor mezi osobou vykonávající telekomunikační činnost na straně jedné a účastníkem,
respektive uživatelem na straně druhé (osobní vymezení sporu), přičemž spor se musí týkat
povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě (věcné
vymezení). Právě nesplnění podmínky osobního vymezení sporu ČTÚ namítá. V tomto smyslu
ČTÚ poukazuje na fakt, že ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným vyplývá,
že k poskytování služeb docházelo v síti společnosti Telefonica O2 Czech republic, a. s.,
tedy zřejmě skutečného poskytovatele služeb elektronických komunikací, přičemž žalobce
zde figuruje jako prostředník či zprostředkovatel poskytování těchto služeb. Žalobce tedy
fakticky jen přenechává možnost využívání služeb elektronických komunikací žalovanému a není
tedy osobou vykonávající telekomunikační činnost, respektive žádné podnikání v elektronických
komunikacích ve smyslu ustanovení §13 zákona o elektronických komunikacích ČTÚ neoznámil.
Ostatně sám žalobce netvrdí, že by byl osobou vykonávající komunikační činnost;
sám se ve smlouvě označuje jako „zajišťovatel služeb“, nikoli „poskytovatel“. Věcnou podstatou sporu
je uplatnění nároku z titulu předfakturace měsíčních poplatků za služby poskytnuté operátorem
Telefónica O2 Czech Republic, a. s., a předmětem žaloby tak je spor vyplývající
ze soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. K rozhodování takového sporu
je založena pravomoc soudu. Z těchto důvodů ČTÚ navrhuje, aby zvláštní senát usnesení
Okresního soudu Plzeň – město ze dne 31. 7. 2014, čj. 17 C 19/2014 – 23 zrušil a zároveň
rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí v dané věci je soud.
Zvláštní senát o vzniklém kompetenčním sporu uvážil následovně:
Okresní soud Plzeň – město v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
věc rozhodnout a rovněž navrhovatel (ČTÚ) popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté,
co mu byla postoupena. Zvláštní senát tedy shledal, že se jedná negativní (záporný) kompetenční
spor ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb., k jehož projednání
a rozhodnutí je tímto zákonem povolán.
Podle ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu v občanském soudním řízení
projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, který vyplývají z poměru soukromého práva,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích ČTÚ
rozhoduje spory mezi osobou vykonávající telekomunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem,
popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká
povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Zvláštní senát konstantně judikuje, že k tomu, aby mohl navrhovatel rozhodovat
účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích naplněn
osobní i věcný předpoklad (viz například usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 – 12
a ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010 – 9; citovaná rozhodnutí zvláštního senátu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že navrhovatel popírá existenci osobního předpokladu
účastnického sporu vymezeného v ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích, zabýval se zvláštní senát tím, zda se v posuzovaném případě jedná o spor mezi
osobou vykonávající komunikační činnost podle §7 citovaného zákona na straně jedné
a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé.
Osobní předpoklad založení rozhodovací pravomoci navrhovatele je splněn, vznikne-li
spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických
komunikacích (zajišťování sítí elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických
komunikací, provozování přístrojů), a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé.
Službou elektronických komunikací se podle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích
rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu
signálů po sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize,
s výjimkou služeb, která nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela
nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací. Osoba účastníka musí
splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích,
dle kterého účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby
elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, popřípadě musí osoba uživatele splňovat
charakteristiku stanovenou v §2 písm. b) tohoto zákona, podle kterého uživatelem se rozumí každý,
kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.
Jak bylo výše podrobně popsáno, z obsahu Smlouvy, uzavřené mezi žalobcem
a žalovaným dne 30. 4. 2012, zcela jednoznačně vyplývá, že žalobce se pro žalovaného zavazuje
poskytovat mobilní telekomunikační služby společností Telefónica O2 Czech Republic, a. s.,
a Vodafone Czech Republic, a. s.; je to žalobce, kdo je zákazníkem uvedených společností a také
„prvotním odběratelem komunikační služby, držitelem telefonního čísla, jakož i prvotním plátcem částek
vyúčtovaných poskytovatelem za čerpání telekomunikační služby účastníkem“. Případné reklamace
vyúčtování či vad poskytovaných služeb mají být podle smlouvy řešeny nejen dle reklamačního
řádu žalobce, ale i reklamačních řádů jednotlivých poskytovatelů telekomunikačních služeb;
rovněž případné převedení telefonního čísla na účastníka (žalovaného) je podmíněno souhlasem
poskytovatele telekomunikačních služeb. Pokud jde o otázky smlouvou výslovně neupravené,
smlouva neodkazuje na veřejnoprávní úpravu (zákon o elektronických komunikacích),
ale na úpravu soukromoprávní (obchodní zákoník).
Je tedy evidentní, že právní vztah mezi žalobcem a žalovaným je v dané věci podmíněn
nezávisle existujícím smluvním vztahem žalobce a telekomunikačního operátora. Pro rozhodnutí
kompetenčního sporu však zvláštní senát posuzoval pouze vztah mezi žalobcem a žalovaným.
Žalobce, jako osoba, která umožňuje účastníkům (třetím osobám) využít služeb elektronických
komunikací operátora v rámci vymezeném samostatným smluvním vztahem žalobce s tímto
operátorem, sám služby elektronických komunikací neposkytuje, a není proto osobou
vykonávající komunikační činnost. Tou jsou pouze ve smlouvě zmiňované společnosti
Telefónica O2 Czech Republic, a. s., a Vodafone Czech Republic, a. s. Fakt, že žalobce
neposkytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací, potvrzuje i databáze vedená
navrhovatelem (na adrese http://www.ctu.cz/ctu-online/vyhledavaci-databaze/evidence-podnikatelu-
v-elektronickych-komunikacich-podle-vseobecneho-opravneni.html) i výpis z elektronické databáze
obchodního rejstříku (in. www.justice.cz); zvláštní senát, který rozhoduje na základě skutkového
a právního stavu ke dni svého rozhodování (viz rozhodnutí publikované pod č. 485/2005 Sb. NSS)
nahlédnutím do uvedených databází ověřil, že jimi žalobce neprochází.
Konsekventně zbývá dodat, že za účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických
komunikacích nelze považovat ani žalovaného, neboť neuzavřel s podnikatelem poskytujícím
veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb.
Pokud by byla ve věci dána povinnost žalovaného plnit přímo na účet některého ze shora
uvedených poskytovatelů komunikačních služeb (byť prostřednictvím žalobce), musel by mezi
ním a některým z těchto poskytovatelů existovat právní vztah. Existenci takového právního
vztahu však zvláštní senát, jak bylo výše popsáno, nenalezl.
Zvláštní senát proto uzavřel, že v dané věci nebyla naplněna osobní podmínka
podle §129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích, zakládající rozhodovací
pravomoc navrhovatele.
Dále se zvláštní senát zabýval i tím, zda byla ve věci založena rozhodovací pravomoc
navrhovatele podle §129 odst. 1 věty druhé zákona o elektronických komunikacích,
dle kterého Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, přistoupení dluhu či přistoupení k závazku. O takovou situaci se v projednávané věci
v souvislosti se službami poskytovanými žalobcem nejedná. Smyslem citovaného ustanovení
je zachování pravomoci navrhovatele k rozhodování sporů i tehdy, došlo-li jen ke změně
subjektů závazkového vztahu, aniž by se měnil jeho obsah. Vzhledem k tomu, že z výše
vyložených důvodů mezi žalovaným a některým z poskytovatelů komunikačních služeb žádný
právní vztah nevznikl, nejsou naplněny ani podmínky pro použití shora zmiňovaného ustanovení
zákona o elektronických komunikacích.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn osobní předpoklad pro založení pravomoci
ČTÚ pro rozhodování sporu mezi žalobcem a žalovaným, ve smyslu ustanovení
§129 odst. 1 věty první i druhé zákona o elektronických komunikacích, existencí věcné
podmínky podle §129 odst. 1 citovaného zákona se zvláštní senát již nezabýval.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze uzavřít, že v posuzovaném případě není
navrhovateli svěřena pravomoc k rozhodnutí sporu mezi žalobcem a žalovaným; zvláštní senát
proto rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město
pod sp. zn. 17 C 19/2014 je soud (§7 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb., zvláštní senát současně zrušil
rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu (soud) popřela svou pravomoc o věci
rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené
v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto zrušil usnesení Okresního
soudu Plzeň – město ze dne 31. 7. 2014, čj. 17 C 19/2014 – 23, neboť odporuje výroku, jímž byla
pravomoc tohoto soudu ve věci rozhodnout zvláštním senátem určena.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle ustanovení §5 odst. 5 zákona
č. 131/2002 Sb., závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl,
pro správní orgány i soudy. Dále bude tedy v řízení o této věci pokračovat Okresní soud
Plzeň - město.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. října 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu