ECLI:CZ:NSS:2015:NAD.284.2015:51
sp. zn. Nad 284/2015 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. M., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, ve věci žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2015, č. j. MSP-86/2014-OSD-SZN/5, o návrhu
Krajského soudu v Plzni na přikázání věci vedené pod sp. zn. 30 A 88/2015 jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 88/2015 se p ř i k a z u j e
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 20. 7. 2015 podanou ke Krajskému soudu v Plzni žalobce napadá
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2015, č. j. MSP-86/2014-OSD-SZN/5, jímž žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2014,
č. j. Spr 2681/2013 - 17 (dále „rozhodnutí předsedy soudu“), a toto rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutím předsedy soudu byla zamítnuta žádost žalobce o jmenování znalcem v oboru
ekonomika, odvětví účetní evidence a ekonomická odvětví různá, specializaci daně.
Krajský soud v Plzni předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání
věci jinému krajskému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K tomu krajský soud uvedl, že v posuzované
věci rozhodoval jako prvoinstanční správní orgán předseda tohoto krajského soudu, když
odvolání proti jeho rozhodnutí bylo žalovaným zamítnuto a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Ve světle judikatury správních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9.
2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 - 47, resp. ze dne 29. 3. 2007, č. j. Nad 8/2007 - 40) tak zde může být dán důvod
k postupu podle §9 odst. 1 s. ř. s.
Stanovisko žalobce k otázce místní příslušnosti je zjevné již z jeho žaloby. V ní žalobce
uvedl, že si je vědom toho, že věcně a místně příslušným soudem je Krajský soud v Plzni, jehož
předseda je správním orgánem, jenž rozhodoval v prvním stupni. V daném případě tak sice
dochází ke skutečnosti, že by daný soud mohl být podjatým, avšak žalobce námitku podjatosti
nevznáší, neboť je přesvědčen o odborné a nestranné erudovanosti správních senátů tohoto
soudu. Změna místní příslušnosti by dle žalobce přinesla jedině zvýšení nákladů. Krajský soud
v Plzni následně ve smyslu §9 odst. 3 s. ř. s. vyzval i žalovaného, aby se vyjádřil k návrhu
na přikázání. Žalovaný uvedl, že má za to, že jsou naplněny podmínky pro postup ve smyslu
§9 odst. 1 s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud přikázal předmětnou věc Krajskému soudu
v Praze.
Nejvyšší správní soud shledal návrh Krajského soudu v Plzni na přikázání věci
jinému než místně příslušnému soudu důvodným.
Podle §9 odst. 1 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu nelze sestavit senát. Zmiňované ustanovení upravuje případ
tzv. nutné delegace, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu, který má věc projednat a rozhodnout jako věcně a místně příslušný soud.
Krajský soud v Plzni učinil tedy návrh na delegaci nutnou podle §9 odst. 1 s. ř. s. Jejím
předpokladem je sice rozhodnutí o vyloučení všech soudců specializovaných senátů
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. Nad 23/2009 – 32, veškerá
zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná na www.nssoud.cz), pokud
by však měl o vyloučení rozhodovat Nejvyšší správní soud, bylo by trvání na takové podmínce
zbytečným formalismem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014,
č. j. Nad 50/2014 – 25; či ze dne 7. 5. 2014, č. j. Nad 132/2014 - 29). Taková situace by nastala
i v tomto případě. Z toho, že Krajský soud v Plzni učinil předmětný návrh na přikázání, vyplývá,
že měl za to, že zde mohou vznikat pochybnosti o nepodjatosti soudců tohoto soudu. Jelikož
však předseda Krajského soudu v Plzni rozhodoval v prvním stupni o žádosti o jmenování
znalce, nemůže nyní v rámci posuzování případné podjatosti jednotlivých soudců rozhodovat,
neboť by se de facto jednalo o rozhodování ve své vlastní věci. O vyloučení soudců Krajského
soudu v Plzni by tak jako tak musel podle §8 odst. 3 s. ř. s. per analogiam rozhodnout Nejvyšší
správní soud.
V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. Nad 132/2014 – 29,
se uvádí: „Nepochybně je třeba vycházet z předpokladu, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
konkrétní věci představuje na jedné straně zásah do ústavního práva účastníků na zákonného soudce, na druhé
ovšem slouží k zachování rovněž ústavně zajištěného práva na řádný proces. V kontextu úvah o existenci důvodu
pro upřednostnění jednoho z uvedených principů nelze přehlédnout, že vyloučení soudce může být založeno nejen
na skutečně prokázané podjatosti konkrétního soudce, nýbrž také tehdy, jestliže lze mít o nepodjatosti soudce
rozumnou pochybnost (blíže k tomu nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I ÚS 167/94,
in http://nalus.ussoud.cz, rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 79).“
Přestože pouhá skutečnost, že v prvním stupni o žádosti o jmenování znalce rozhodoval
předseda Krajského soudu v Plzni, automaticky neznamená, že by v takovéto věci všichni soudci
specializovaných senátů tohoto soudu byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí (viz např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 - 18), důvodné
pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného soudu lze mít zejména z toho důvodu,
že předmětem řízení v nyní posuzované věci je tvrzená nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
které potvrdilo právě rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni, tedy funkcionáře tohoto
soudu. Skutečnost, že by soudci krajského soudu měli, byť zprostředkovaně (primárně žaloba
samozřejmě napadá rozhodnutí žalovaného), posuzovat činnost funkcionáře krajského soudu,
který může v zákonem stanovených případech vůči nim vykonávat úkoly justiční správy,
je důvodem pro vyloučení těchto soudců z projednání a rozhodnutí věci (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70).
I přestože sám žalobce se delegace místní příslušnosti nedomáhal, je Nejvyšší správní
soud toho názoru, že delegace je v tomto případě opravdu nezbytná, neboť ve smyslu shora
uvedeného lze na všechny soudce specializovaných senátů Krajského soudu v Plzni hledět jako
na vyloučené pro možnou podjatost ve věci, a to i přestože žalobce uvedl, že tuto podjatost
nenamítá. Důvěra v nezávislé a nestranné rozhodování soudů totiž patří mezi základní
mimoprávní atributy právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 11/04, dostupný na nalus.usoud.cz). Tuto důvěru přitom nelze omezovat pouze
ve vztahu k účastníkům řízení, nýbrž je třeba ji vnímat obecně. Je zřejmé, že pokud by v tomto
případě rozhodovali soudci Krajského soudu v Plzni, o jejichž nepodjatosti mohou vznikat
pochybnosti, nebyl by zmíněný atribut naplněn. Tato skutečnost podle Nejvyššího správního
soudu musí převážit i nad tím, že nutná delegace místní příslušnosti s sebou v tomto případě
pravděpodobně přinese zvýšení nákladů na soudní řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přikázal věc vedenou u Krajského soudu
pod sp. zn. 30 A 88/2015 k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, který je soudem
svým sídlem nejbližším účastníkům řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu