ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.72.2016:40
sp. zn. 1 As 72/2016 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: T. J., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2014, čj. DSH/13645/14, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2016, čj. 17 A 5/2015 - 42,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu v Klatovech, odboru dopravy ze dne
8. 9. 2014, čj. OD/9594/14/Ka, shledán vinným z opakovaného spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení §4 písm. c),
§5 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1, §32 odst. 4, §52 odst. 1 zákona o silničním provozu, a dále byl
shledán vinným ze spáchání přestupku podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 169/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, pro porušení §17 odst. 1
téhož zákona. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 2. 6. 2014 v době okolo 21:20 hod., jakožto
řidič motorového vozidla tov. zn. VW Golf, RZ X, v obci Klatovy, na vozovce Domažlická ulice,
ve směru jízdy ke křižovatce s ulicí Tyršovou, užil na vozidle přední světla do mlhy, ačkoliv
nebyla mlha, sněžení ani hustý déšť, a dále při odbočování na uvedené křižovatce vpravo nedal
znamení o změně směru jízdy. Následně byl zastaven k silniční kontrole hlídkou Policie ČR a
jako řidič byl ztotožněn podle předložených dokladů. Dne 16. 6. 2014 v 11:30 hod., s výše
uvedeným vozidlem, v obci Klatovy, na vozovce náměstí Míru, nerespektoval vodorovné
dopravní značení V13a - šikmé rovnoběžné čáry, jelikož stál s vozidlem v jimi vyhrazeném úseku.
Dne 6. 7. 2014 řídil opětovně výše uvedené vozidlo v obci Klatovy, po vozovce ulice Janovické,
ve směru jízdy od obce Janovice nad Úhlavou, přičemž dané vozidlo nesplňovalo technické
podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť mělo neplatné osvědčení vydané
stanicí technické kontroly a mělo hloubku hlavní dezénové drážky na činné ploše pláště
pneumatiky na levém kole pod zákonem stanovenou mez 1,6 mm. Na vnitřním zrcátku měl
umístěn předmět bránící ve výhledu řidiče (vonný stromeček) a rovněž při kontrole žalobce
nepředložil zelenou kartu.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 12. 2014, čj. DSH/13645/14, změnil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, a to tak, že pouze vypustil část výroku VI. ohledně přestupku
za umístění předmětu bránícího ve výhledu řidiči a v části týkající se sankce nahradil větu „pokuta
v částce 2.200 Kč“ větou „pokuta ve výši 2.000 Kč“. Zbytek rozhodnutí žalovaný potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce včasnou žalobou, kterou krajský soud
napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Soud uvedl, že typově stejné námitky ohledně
doručování prostřednictvím e-mailu již byly řešeny Nejvyšším správním soudem (např. rozsudek
ze dne 20. 5. 2015, čj. 4 As 76/2015 - 37). Při ústním jednání soud provedl listinný důkaz
navržený žalovaným, jímž bylo doloženo, že e-mailová zpráva byla opatřena elektronickým
podpisem oprávněné úřední osoby. Na posuzovanou věc rovněž dopadají i závěry z rozsudku
kasačního soudu ze dne 16. 10. 2015, čj. 2 As 102/2015 - 26 ohledně nedoručitelnosti zprávy
a nemožnosti trvat na nezbytnosti opakovaných pokusů o odeslání téže listiny. Ke druhé námitce
ohledně nesprávné hloubky dezénu pláště pneumatiky soud uvedl, že skutkový stav byl i v této
části zjištěn dostatečně a má oporu ve spise.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní uvedl, že k tvrzení krajského soudu, dle kterého nelze dovodit,
že by policisté prováděli měření mimo činnou plochu pneumatiky, stěžovatel konstatuje, že nelze
dovodit ani opak. Lze mít za prokázané, že policisté měřili hloubku dezénu, avšak nelze
dovozovat, kde byla hloubka drážek měřena. Tato skutečnost nemá oporu v provedených
důkazech ani ve tvrzení svědka. Krajský soud správně konstatoval, že z podkladů pro rozhodnutí
není zřejmé, v jaké části pneumatiky byla hloubka dezénu měřena, a tedy měla být aplikována
zásada in dubio pro reo. Krajský soud rovněž uvedl, že z fotografií je opotřebení pneumatiky
viditelné. K tomu stěžovatel uvedl, že samotné užití vozidla s opotřebenou pneumatikou není
protiprávní. K protiprávnosti je nutné, aby bylo užito vozidlo s hloubkou dezénu v hlavních
drážkách menší než 1,6 mm. To však z fotografie patrno není. Navíc protiprávní je užití vozidla,
které má hloubku dezénu menší 1,6 mm, a to v hlavních drážkách, nikoli v činné ploše pláště.
[5] Namítl, že krajský soud nikterak nereagoval na výtku, že kalibrační list byl vystaven
soukromým subjektem, který není autorizovaným metrologickým střediskem. Dále tvrdil,
že mu nebylo doručeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (prostřednictvím e-mailové
schránky), resp. v jakém znění bylo rozhodnutí vypraveno. Ve spise je sice založen printscreen
e-mailu, avšak je z něj patrné, že není opatřen elektronickým podpisem a ani není zřejmý jeho
obsah. Krajský soud se touto námitkou nikterak nevypořádal. Krajský soud neprovedl důkaz
originálem msg zprávy obsahující e-mail. Naopak provedl důkaz printscreenem odchozího
e-mailu. Tímto důkazem však bylo zjištěno, že obsahuje jiné údaje, než které obsahuje printscreen
založený ve spise. V neposlední řadě namítl, že soud měl zrušit rozhodnutí žalovaného ex offo,
neboť ve výroku není obsažena norma, na kterou uvedené ustanovení právního předpisu
odkazuje (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne
9. 4. 2015, čj. 60 A 10/2014 - 33, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015,
čj. 17 A 48/2014 - 44). S ohledem na vše shora uvedené proto navrhl, aby kasační soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že nesouhlasí s kasačními námitkami, resp.
Je považuje z nedůvodné, přičemž odkázal na napadené rozhodnutí, vyjádření k žalobě a závěry
krajského soudu. Dále poukázal na dvě protichůdná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
která se týkají požadavku na zákonné vymezení výroku rozhodnutí u přestupků spočívajících
v technických závadách vozidla [§5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. Jedná
se o rozsudky ze dne 4. 2. 2016, čj. 7 As 304/2015 - 40, a ze dne 21. 4. 2016,
čj. 9 As 263/2015 - 34. Navrhl danou věc předložit rozšířenému senátu za účelem sjednocení
judikatury, a dále kasační stížnost zamítnout.
II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu
[7] První senát dospěl k závěru, že je dán důvod pro předložení věci rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu, v souladu s §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Ustanovení §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, stanoví, že „[v]ýrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od
uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení ochranného
opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§79 odst. 1).“
[9] Subsidiárně se rovněž použije §68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dle jehož
odstavců 1 a 2 platí, že „[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků […]
Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo
rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji
umožňujícími jejich identifikaci (§18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem
a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné
k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§85 odst. 2). Výroková část
rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.”
[10] V nyní posuzované věci se stěžovatel měl dopustit přestupků tím, že mj. porušil
§5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, dle kterého „[ř]idič je kromě povinností uvedených
v §4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem“.
Zvláštními právními předpisy pak jsou v současné době zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti
a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění vyhlášky
č. 100/2003 Sb. To však nevylučuje aplikaci i dalších zvláštních právních předpisů.
[11] V řízení je nesporné, že jeden z výroků správního rozhodnutí prvního stupně obsahoval
skutkovou větu a odkaz na porušený §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, aniž
by však obsahoval i ustanovení zvláštního právního předpisu, na které odkazuje uvedený
§5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.
[12] První senát tedy analyzoval příslušnou právní úpravu a judikaturu správních soudů
ohledně otázky, jakým způsobem je nezbytné vymezit předmět přestupkového řízení, resp. jak
specifikovat protiprávní jednání přestupce, aby nemohlo dojít k jeho záměně. Jinými slovy, zda
je nutné, aby výrok obsahoval výčet veškerých přestupcem porušených ustanovení včetně těch,
na která odkazuje §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, nebo postačí, že výrok
obsahuje pouze ustanovení odkazující na zvláštní právní předpis, který je uveden
až v odůvodnění rozhodnutí.
[13] Nejvyšší správní soud zjistil, že v rozhodovací praxi tohoto soudu byla v nedávné době
vydána dvě rozhodnutí týkající se uvedené otázky, která jsou ve vzájemném rozporu. Jedná
se o rozsudky ze dne 4. 2. 2016, čj. 7 As 304/2015 - 40, a ze dne 21. 4. 2016,
čj. 9 As 263/2015 - 34. Dle rozsudku čj. 9 As 263/2015 - 34 je nutné, aby výrok správního
rozhodnutí obsahoval i ustanovení zvláštních právních předpisů, na která odkazují ustanovení
uvedená ve výroku, nikoli pouze ustanovení odkazující. Naopak dle rozsudku
čj. 7 As 304/2015 - 40 postačí, jsou-li odkazovaná ustanovení zvláštních právních předpisů
uvedena alespoň v odůvodnění.
[14] První senát dále zkoumal, zda některý z výše uvedených závěrů je podložen
prejudikaturou (byť implicitně) či následuje určitý proud rozhodovací praxe Nejvyššího
správního soudu, přičemž nalezl níže uvedená rozhodnutí. Jedná se o rozhodnutí, která se sice
věnovala relativně odlišné problematice, a to uvedení dalších podstatných náležitostí ve výroku,
specifikaci skutku či vymezení předmětu přestupkového řízení, nikoli přímo uvedení
odkazovaných ustanovení zvláštních právních předpisů ve výroku. Nicméně první senát
má za to, že níže uvedené judikatorní závěry lze podpůrně použít i na nyní posuzovanou věc.
[15] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004 - 4, konstatoval,
že pokud„[…] ve výroku rozhodnutí chybí právní kvalifikace deliktu, pak takové rozhodnutí obstát nemůže.
Jeho důsledkem je totiž narušení principu právní jistoty (není jasné, za jaký delikt byl vlastně žalobce postižen),
což může vést i k pochybnostem o tom, zda určitá jednání či opomenutí, která naplnila skutkovou podstatu
deliktu, byla potrestána, či nikoliv, a tedy, zda pro budoucno jde o res iudicata (věc rozsouzenou). I ve správním
trestání totiž platí obecná zásada ne bis in idem (nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro tentýž skutek).“
Vymezení předmětu řízení je tedy klíčové mj. i pro neporušení zákazu dvojí potrestání.
[16] V rozsudku ze dne 7. 4. 2006, čj. 6 As 23/2005 - 66, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[p]rincipy právní jistoty pak vyžadují, aby ten, komu je ukládán trest, neměl naprosto žádnou pochybnost
o tom, jakými jednáními naplnil skutkovou podstatu deliktu, o jaký delikt se jedná a na základě jakých pravidel
je mu ukládána sankce; pokud pak ohledně výše sankce existuje možnost správní úvahy, je povinností správního
orgánu vyrovnat se v odůvodnění s podmínkami, které pro úvahu zákon stanoví, aby soud mohl posoudit, zda
meze správní úvahy nebyly překročeny či dokonce zneužity. Tyto požadavky Nejvyšší správní soud dovozuje
z čl. 1 a dále čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž je možno státní moc vykonávat pouze způsoby, které stanoví zákon,
čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (zásada ne bis in idem), čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod (o posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti norem), čl. 6 odst. 2 cit. Evropské úmluvy
upravující procesní požadavky na proces, v němž je komukoliv ukládána sankce za čin, který vnitrostátní
předpisy subsumují pod pojem deliktu (ať už trestného činu, přestupku či jiného správního deliktu).“
[17] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2007, čj. 7 As 7/2007 - 63,
platí, že výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního
rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci.
Výrok proto musí být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého
správního deliktu (skutkové podstaty) se stěžovatel dopustil a podle jakého ustanovení zákona
mu byla stanovena předmětná správní sankce. Jen tak se jeho rozhodnutí stává
přezkoumatelným.
[18] Výrok rozhodnutí slouží ústavní hodnotě právní jistoty. Je klíčovou normativní částí
rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky (srov. obecně k významu
výrokové části rozhodnutí např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, čj. 1 As 67/2009 - 64). Výroková
část rozhodnutí je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze
ona může nabýt právní moci.
[19] První senát dále upozorňuje na dvě usnesení rozšířeného senátu, která se zabývají
obsahovými náležitostmi výroku a výrokové části správních rozhodnutí. V usnesení ze dne
15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 - 73, rozšířený senát konstatoval, že „[v]ymezení předmětu řízení
ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované
jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným […] V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí
o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze
zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě
i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti
je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž
skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva
na obhajobu.“ Rozšířený senát dále uvedl, že „[z]e všech výše uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu,
že postačí, jsou li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí […] je třeba vycházet z významu výrokové
části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může
nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou
částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla
uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí
(a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“
[20] Rozšířený senát v usnesení ze dne 14. 7. 2015, čj. 8 As 141/2012 - 57, judikoval,
že „[s]právní řád nestanoví, že odkaz na právní ustanovení, podle něhož je rozhodnutí vydáváno, má být uveden
přímo ve výroku. Je proto třeba ve shodě se zněním §68 odst. 2 správního řádu vycházet z toho, že postačí, pokud
je tento odkaz uveden ve výrokové části, a to včetně jejího návětí (záhlaví) […] Je však nutné zdůraznit,
že takovýto postup správního orgánu nesmí mít za následek, že by z jeho rozhodnutí nebylo jednoznačně
seznatelné, jaký byl předmět řízení před správním orgánem, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle
jakých právních ustanovení. Pokud by tomu tak bylo (např. jednotlivé dílčí podčásti výrokové části rozhodnutí
by byly ve vzájemném nesouladu, případně by byly příliš obecné až bezobsažné), pak by to vedlo
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.“ Zde rozšířený senát jednoznačně konstatoval, že ustanovení
právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno a která zároveň napomáhají vymezit předmět
řízení, musejí být uvedena ve výrokové části, nikoli v jiných částech rozhodnutí (v odůvodnění
nebo poučení). Tato vada pak může způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho
nesrozumitelnost.
[21] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, čj. 4 As 54/2012 - 32,
„[p]ředmět řízení ve výroku rozhodnutí o přestupku […] musí být vymezen takovým způsobem, aby
sankcionované jednání bylo nezaměnitelné s jednáním jiným. Rozhodnutí správního orgánu totiž musí zcela
jednoznačně určit a vymezit, čeho se pachatel přestupku dopustil a v jakém jednání spáchaný přestupek spočívá.
Řádně formulovaný výrok rozhodnutí o přestupku dále musí přesně odpovídat právní normě, která závazně
stanoví skutkovou podstatu přestupku.“
[22] V témže rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „[…] pouhý odkaz na zákonné ustanovení,
které bylo jednáním žalobkyně porušeno, nepostačuje, neboť v takovém případě z výroku rozhodnutí správního
orgánu není zřejmé, kterou z povinností stanovených v §4 písm. a) zákona o silničním provozu žalobkyně
porušila. Na nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů nemění nic ani skutečnost, že v odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je uvedeno, že žalobkyně nepřizpůsobila své jednání povětrnostním
a klimatickým podmínkám, jak se toho stěžovatel dovolává v kasační stížnosti. S přihlédnutím k výše uvedenému
je totiž zřejmé, že tyto okolnosti mají být uvedeny ve výroku rozhodnutí, nikoli pouze v jeho odůvodnění.“
[23] Sedmý senát (jehož rozsudek je jedním z rozporných) uvedl v jiném rozsudku, že „[…]
výrok prvostupňového rozhodnutí v popsané části neodpovídá požadavkům na konkretizaci skutku, jak byl
vyjádřen například v citovaném usnesení rozšířeného senátu. Tuto vadu přitom nelze zhojit konkretizací skutku
v odůvodnění rozhodnutí […]”(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015,
čj. 7 As 196/2015 - 25).
[24] První senát tedy analyzoval výše uvedenou judikaturu a dospěl k závěru, že ani jedno
z uvedených rozhodnutí, byť týkající se vymezení předmětu řízení a skutku, nepředstavuje
takovou prejudikaturu, která by bez dalšího dopadala na nyní posuzovanou věc. Proto nelze ani
jeden z rozporných rozsudků označit za exces z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
Není tedy na místě postup, který byl zvolen např. desátým senátem ve věci sp. zn. 10 As 97/2014
a jehož správnost byla následně potvrzena v nálezu Ústavního soud ze dne 14. 3. 2016,
sp. zn. I. ÚS 2866/15. Naopak je nezbytné věc předložit rozšířenému senátu.
[25] První senát ještě upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky
v Liberci čj. 60 A 10/2014 - 33 (publ. pod č. 3282/2015 Sb. NSS.), který se týká stejné věci, jež
je nyní posuzována. Dle tohoto rozsudku platí, že „[p]rotože sběrná skutková podstata obsažená
v §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu
odkazující a také §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užít
vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí být součástí právní
kvalifikace skutku v souladu s §68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 a §77 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické podmínky pro užití
motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tento požadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž
je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, které
bylo zaviněným jednáním porušeno“ Nejedná se však o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
a proto zde jsou stále pouze dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve vzájemném rozporu.
[26] V rámci prvního senátu nepanuje o řešení předmětné otázky jednotný právní názor.
[27] Když první senát analyzoval judikaturu tohoto soudu, nalezl rozpor i v související otázce,
a to, o jaký druh vady rozhodnutí (nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost) by se mohlo jednat
v případě, že by výrok neobsahoval i odkazovaná ustanovení zvláštního právního předpisu
a Nejvyšší správní soud by dospěl k závěru, že výrok naopak musí obsahovat výčet všech
porušených ustanovení. Zodpovězení i této otázky je zásadní pro následný soudní přezkum.
Je tomu tak z důvodu, že námitku vady výroku vznesl stěžovatel až v kasační stížnosti.
Z judikatury vyplývá, že v případě nepřezkoumatelnosti se má za to, že se jí krajský soud zabýval,
byť implicitně. Proto by bylo přípustné v kasační stížnosti namítat nesprávnost přezkumu
správního rozhodnutí provedeného krajským soudem z pohledu jeho přezkoumatelnosti.
V případě, že by se však jednalo o nezákonnost, ke které se přihlíží jen k námitce účastníka,
nebyla by námitka vady výroku v kasační stížnosti přípustná, neboť toto nebylo namítáno již
ve správní žalobě. Právní názor prvního senátu je v této otázce naopak jednotný, přičemž
takovouto vadu výroku považuje za nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ke které soud přihlíží
ex officio. Závěry rozhodovací praxe o této problematice se však různí.
[28] V usnesení čj. 2 As 34/2006 - 73 rozšířený senát uvedl, že výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší
ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci
této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.
[29] Podobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 15. 10. 2015,
čj. 7 As 196/2015 - 25, ve kterém uvedl, že „[a]čkoliv nedostatečná konkretizace skutku ve výroku
rozhodnutí v takovém případě nemá za následek nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, rozšířený senát
jednoznačně vyslovil, že se jedná o podstatné porušení ustanovení o řízení, které je důvodem pro zrušení správního
rozhodnutí. Krajský soud proto v této části správně shledal procesní pochybení správních orgánů ve smyslu
ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a nikoliv nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí dle ust.
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
[30] Naopak v usnesení čj. 8 As 141/2012 - 57 rozšířený senát konstatoval, že „[s]právní řád
nestanoví, že odkaz na právní ustanovení, podle něhož je rozhodnutí vydáváno, má být uveden přímo ve výroku.
Je proto třeba ve shodě se zněním §68 odst. 2 správního řádu vycházet z toho, že postačí, pokud je tento odkaz
uveden ve výrokové části, a to včetně jejího návětí (záhlaví) […] Je však nutné zdůraznit, že takovýto postup
správního orgánu nesmí mít za následek, že by z jeho rozhodnutí nebylo jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět
řízení před správním orgánem, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení.
Pokud by tomu tak bylo (např. jednotlivé dílčí podčásti výrokové části rozhodnutí by byly ve vzájemném nesouladu,
případně by byly příliš obecné až bezobsažné), pak by to vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.“
[31] Ve věci devátého senátu (sp. zn. 9 As 263/2015) krajský soud dovodil, že neuvedení
odkazovaných ustanovení zvláštního právního předpisu způsobuje nepřezkoumatelnost
správního rozhodnutí, přičemž se devátý senát se závěry krajského soudu ztotožnil. Nedostatečné
vymezení skutku ve výroku znamenající nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
dovodil kasační soud rovněž např. v rozsudcích čj. 4 As 54/2012 - 32 (citovaný již výše) a ze dne
28. 11. 2007, čj. 7 As 7/2007 - 63.
[32] S ohledem na vše shora uvedené se proto rozhodl první senát předložit k posouzení výše
uvedený rozpor judikatury rozšířenému senátu.
III. Otázky předložené rozšířenému senátu
[33] Ze shora uvedených důvodů je věc v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s. předkládána
rozšířenému senátu k zodpovězení těchto otázek:
I. Je nezbytné, aby výrok rozhodnutí o správním deliktu obsahoval spolu s přesným
popisem skutku znění všech ustanovení právního předpisu, kterých bylo použito pro
posouzení viny a uložení sankce, včetně znění ustanovení zvláštních právních předpisů,
na která odkazuje některé z použitých ustanovení obecné právní úpravy a jejichž
porušení zakládá odpovědnost za tento delikt?
II. Nedostatek některé z náležitostí výroku rozhodnutí představuje jeho vadu. Jedná
se o nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kterou má soud zkoumat z úřední povinnosti, nebo
jde o nezákonnost rozhodnutí, ke které soud přihlíží jen k námitce účastníka řízení?
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil, JUDr. Karel
Šimka, Jana Brothánková a JUDr. Lenka Matyášová. Účastníci mohou namítnout
podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto
usnesení.
V téže lhůtě se mohou účastníci vyjádřit k otázkám předloženým rozšířenému
senátu.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu