ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.222.2016:28
sp. zn. 1 Azs 222/2016 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: A. T. D.,
zastoupen JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Jestřabí 974, Liberec,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016, č. j. OAM-523/ZA-ZA02-HA08-2015, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
ze dne 29. 7. 2016, č. j. 58 Az 4/2016 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Antonínu Šmídkovi, advokátovi se sídlem
Jestřabí 974, Liberec, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2016, č. j. OAM-523/ZA-ZA02-HA08-2015, žalovaný
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci. Namítal, že mu svědčí právo na udělení humanitárního azylu. Žije na území
ČR s manželkou a dvěma dětmi, má zde i švagrovou a tedy i rodinné zázemí, které by mu
v případě udělení humanitárního azylu poskytlo klid a čas, aby mohl pro sebe změnit účel pobytu.
Dlouhodobý pobyt mu zanikl v roce 2010 v době, kdy byl ve výkonu trestu a neměl tedy
možnost připravit si potřebné přílohy k podání žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu nad
90 dní. Žalovaný neshledal důvody pro doplňkovou ochranu z důvodu sloučení rodiny podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nelze však přezkoumat, jak žalovaný o této otázce uvážil.
Právě tento důvod je totiž zcela zřetelný a žalobce se ho dovolával pro případ, že by žádost
o mezinárodní ochranu podle §14 zákona o azylu nebyla akceptována.
[2] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Humanitární azyl lze udělit v případě
hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat v rámci důvodů pro udělení azylu podle §12
a §13 zákona o azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona
o azylu. Žalobce neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu
správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by byly důvodem pro možné udělení
humanitárního azylu. Snaha o společné soužití s partnerem, případně s nezletilým dítětem, jsou
zcela jistě důvody pochopitelné, avšak nikoliv natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení
dalších okolností mohly být vnímány jako výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné ve smyslu
§14 zákona o azylu upravujícího udělení humanitárního azylu. Nepřisvědčil ani námitce,
že žalovaný neodůvodnil neudělení doplňkové ochrany z důvodu sloučení rodiny podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Uzavřel, že azylovým řízením nelze nahradit smysl a účel
úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností podle
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel odkazuje
na zvláštní okolnosti týkající se jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zejména s přihlédnutím
k jeho individuálnímu, pravděpodobně ne běžně posuzovanému příběhu, existuje důvod
ke změně právního posouzení či novému právnímu posouzení humanitárního důvodu,
či doplňkové ochrany. Žalovaný překročil meze správního uvážení v otázce posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu a porušil tak zákaz libovůle. Domnívá se, že žalovaný
a priori udělování azylu omezuje na minimum. Krajským soudem odkazovanou judikaturu
Nejvyššího správního soudu k otázce, zda lze za humanitární důvod k udělení azylu považovat
společné soužití s manželem či nezletilými dětmi, vnímá jako popírající význam rodiny pro
společnost a pro vývoj dítěte. Takové závěry popírají i poznatky z oblastí, jako je sociologie
a psychologie, neboť úplná rodina nesporně poskytuje potřebnou péči, jistotu, bezpečnost,
citovou podporu a ochranu rodinných příslušníků.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že hlavním důvodem řízení
o udělení mezinárodní ochrany je snaha stěžovatele, aby touto cestou svůj pobyt zlegalizoval.
V minulosti nezrealizoval prodloužení svého pobytu, z důvodu nepodmíněného trestu odnětí
svobody v délce trvání 10 let (trestní řízení bylo vedeno pro pěstování, obchodování
a mezinárodní obchodování s marihuanou). Stěžovatel o mezinárodní ochranu formou azylu
požádal až v době svého propuštění z vězení poté, co mu reálně hrozilo vyhoštění z území České
republiky. Takové důvody ale nelze podřadit důvodům pro udělení mezinárodní ochrany, neboť
jejich výčet je zcela taxativní a snahu o legalizaci pobytu rozhodně neobsahuje. K legalizaci
pobytu však namísto mezinárodní ochrany slouží instituty jiné.
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li
tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut
nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně
vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[6] Stěžovatel se k přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. výslovně nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud neshledal přijatelnost kasační stížnosti ani ze samotného obsahu námitek,
a to z následujících důvodů.
[7] Přestože má stěžovatel v České republice manželku a dvě děti, jejich návratu do země
původu nic nebrání, rodinný život mohou realizovat v zemi původu. Právo na soukromý
a rodinný život, tak jak je garantováno mezinárodním právem, nezaručuje právo na výběr
nejvhodnějšího místa k rozvíjení rodinného života. Pokud chce stěžovatel setrvat na území České
republiky, má možnost svůj pobyt řešit podle zákona o pobytu cizinců. Nadto kasační soud
dodává, že stěžovatel jen v obecné rovině namítá specifické okolnosti jeho azylového příběhu,
nicméně žádné mimořádné individuální okolnosti, které by byly důvodem pro možné udělení
humanitárního azylu či doplňkové ochrany, ve skutečnosti netvrdí a neučinil tak ani v řízení před
krajským soudem.
[8] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 220/2015 - 36,
„O povinnosti státu respektovat volbu země společného pobytu osob lze uvažovat v naprosto výjimečných případech,
například tehdy, má-li cizinec manželku, která je českou občankou, s níž se mu na území České republiky
narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě.“ (Srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27). V nyní
projednávaném případě stěžovatel takto vypjatou životní situaci netvrdil, a to ani v kasační
stížnosti ani v předcházejících řízeních před krajským soudem a žalovaným.
[9] Rovněž potřeba legalizace pobytu na území České republiky není zákonným důvodem
pro přiznání azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 – 69).
[10] Všechny stěžovatelem namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a není tedy důvod pro
její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro
nepřijatelnost.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[12] Ustanovenému advokátovi Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování dle §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání a podání kasační stížnosti)
a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč. Současně Nejvyšší správní soud advokátovi přiznal
částku 714 Kč odpovídající příslušné sazbě daně z přidané hodnoty, kterou je povinnen odvést.
Celkem tedy byla výrokem III. tohoto usnesení přiznána částka 4.114 Kč, která bude proplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu