ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.31.2016:24
sp. zn. 1 Azs 31/2016 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: K. F.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2,
Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2015, č. j. CPR-5958-15/ČJ-2015-
930310-V231, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. 1. 2016, č. j. 1 A 98/2015 – 27,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal
zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná změnila rozhodnutí Policie
ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort (dále také „správní orgán I. stupně“), vydaného ve věci správního
vyhoštění dne 8. 1. 2015, č. j. KRPA-336287-40/ČJ-2014-000022. Žalovaná rozhodla, že se podle
§90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, část výroku správního orgánu
I. stupně mění tak, že výrok ve znění „ ...ukládá správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky.“ se mění a nově zní: „ ...ukládá
správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské
unie v délce 6 měsíců.“. Dále vypustila část výroku ve znění „Současně se podle §118 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., stanoví doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů po odpadnutí důvodů
znemožňujících vycestování cizince podle ustanovení §179 zákona č. 326/1999 Sb.“ Ve zbylé části žalovaná
odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila.
[2] Proti zamítavému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 5. 2. 2016 blanketní kasační stížnost. Následně dne 16. 2. 2016 podal návrh na přiznání
odkladného účinku ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[3] V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel
poukazuje na skutečnost, že žije na území České republiky již téměř 9 let. Správní vyhoštění
by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, jelikož na území
Ukrajiny delší dobu nepobývá a veškeré zázemí má na území České republiky. V případě
vyhoštění by prakticky natrvalo přišel o možnost zde pobývat, jelikož vyhoštěným cizincům
nejsou zpravidla vydávána povolení k pobytu ani po uplynutí doby, na kterou byli vyhoštěni.
Nepřiznáním odkladného účinku a nuceným vycestováním by byla stěžovateli způsobena
nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiné třetí osobě.
Upozorňuje, že pochází z Charkovské oblasti, kde je bezpečnostní situace vyhrocená do té míry,
že je nemožné vycestování do této části Ukrajiny.
[4] Svou argumentaci stěžovatel podporuje odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, kterými byl v obdobných věcech přiznán odkladný účinek kasačních stížností (konkrétně
usnesení ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37, usnesení ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS, usnesení ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 - 100) a rozsudek ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25.
[5] Žalovaná s případným přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Stěžovatel si byl vědom
svého protiprávního jednání, neboť mu byl dne 4. 7. 2014 vydán výjezdní příkaz s platností
od 5. 7. 2014 do 1. 8. 2014. Povinnost vycestovat však ve stanovené době nesplnil a ze spisu
prokazatelně vyplývá, že pobýval na území České republiky od 5. 9. 2012 do 9. 10. 2012
bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Pokud by pominula překážka vycestování
stěžovatele, nebyla by jeho fyzická přítomnost na území nezbytná, neboť je zastoupen
advokátem, který jej o průběhu a výsledku řízení o kasační stížnosti zajisté může informovat.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Odkladný účinek podle §107 s. ř. s. může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen
ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu
ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před
krajským soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS).
[7] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] K možnému vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám ve věcech
správního vyhoštění Nejvyšší správní soud uvedl: „Je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních
orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto
rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na respektování
soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu
ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, publikované pod č. 3169/2015 Sb. NSS). Pokud jde
o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[9] V dané věci je dotčeno právo stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále
jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků
vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy totiž musí vyplývat
z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt k zájmům
vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému
království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996
ve věci Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, §76). Osobám, do jejichž práv je v určitém
řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy.
V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, která garantuje
právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek,
M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
[10] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmou, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože by musel
opustit území členských států Evropské unie již předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl
o jeho kasační stížnosti. Nemohl by proto náležitě chránit své zájmy díky možnosti vystupovat
v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon
zastoupení apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100). To platí rovněž pro případ dalšího řízení před správním orgánem,
pokud by došlo ke zrušení rozhodnutí žalované, což nelze v této fázi ani předjímat,
ale ani vyloučit. Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit
jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto poměřování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící
stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma
hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku
je proto splněno.
[11] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je nutné na jednu misku
vah položit zájem stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených procesních práv a na druhou
misku vah zájem společnosti na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Pro zamítnutí
návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát
z doslovného výkladu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně
konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu
hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného
zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli
nepřiznáním odkladného účinku by byla podstatná. Intenzita narušení veřejného zájmu
na nuceném vycestování stěžovatele by však vzhledem k předběžné a dočasné povaze přiznání
odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Přiznání odkladného účinku proto není
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu
umožnit stěžovateli do jehož práva na respektování soukromého a rodinného života bylo
zasaženo, účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo ke správnímu vyhoštění stěžovatele, jen stěží
by bylo možno hovořit o spravedlivém rozhodování o jeho kasační stížnosti, které by dostatečně
respektovalo zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná judikatura. Tím ovšem
nemá být řečeno, že je třeba přiznávat odkladný účinek všem kasačním stížnostem proti
zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o uložení
správního vyhoštění. I zde je třeba zvažovat individuální okolnosti každé konkrétní věci.
Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76,
publikované pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[13] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti
přiznal odkladný účinek. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 1 A 98/2015 – 27, rozhodnutí žalované ze dne
žalovaného ze dne 20. 11. 2015, č. j. CPR-5958-15/ČJ-2015-930310-V231, i rozhodnutí Policie
ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 8. 1. 2015, č. j. KRPA-336287-40/ČJ-2014-000022.
Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením
zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu