ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.5.2016:25
sp. zn. 1 Azs 5/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. D. M.,
zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4,
Praha 2, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2015, čj. KRPA-390605-16/ČJ-2015-000022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015,
čj. 4 A 84/2015 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Bc. Filipovi Schmidtovi, LL.M., advokátovi
se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
4.114 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 26. 9. 2015 prováděla hlídka Policie České republiky, oddělení hlídkové služby
hlídkovou činnost na Václavském náměstí v Praze. Zaregistrovala žalobce, který pokřikoval
a slovně urážel kolemjdoucí osoby. Jelikož žalobce neměl platný cestovní doklad a platné vízum,
hlídka ho zajistila podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, a následně převezla na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Policie ČR.
Zde bylo zjištěno, že žalobce byl rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 4. 2015,
čj. KRPA-84401-33/ČJ-2015-000022, vyhoštěn na dobu tří let. Jelikož žalobce dobrovolně
nevycestoval z České republiky a dne 26. 9. 2015 se zdržoval na jejím území, rozhodl žalovaný
o jeho zajištění za účelem vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného o jeho zajištění za účelem vyhoštění správní
žalobou, kterou městský soud zamítl jako nedůvodnou.
II. Důvody kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku městského soudu brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností, kterou se domáhá zrušení rozsudku městského soudu i rozhodnutí správního
orgánu. Důvody kasační stížnosti spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.
[4] Uvedl, že zákon o pobytu cizinců stanoví více kumulativních podmínek, jejichž splnění
musí správní orgán v řízení, resp. v rozhodnutí doložit v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb.,
správním řádem. Vedle platného rozhodnutí o správním vyhoštění je nutné v řízení prokázat,
že nepostačuje uložení opatření za účelem vycestování (§123b a §123c zákona o pobytu cizinců)
a zároveň je dána jedna z taxativně vymezených posledních podmínek v písmenech
a) až e) §124 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný však nedoložil splnění další podmínky
podle §124 zákona o pobytu cizinců, a to existenci nebezpečí, že by mohl stěžovatel mařit
a ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž nebylo v napadaném rozhodnutí
zdůvodněno, proč nebyla použita mírnější opatření ve smyslu §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců. Samotný neoprávněný pobyt není důvodem k zajištění podle §124 zákona o pobytu
cizinců, přičemž dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009,
čj. 1 As 12/2009 - 61.
[5] Dále namítl, že žalovaný neprokázal účel zajištění, neboť nebylo možné stěžovatele
vyhostit pro absenci cestovního dokladu a pro skutečnost, že dle závěrů soudu podal odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutím o zajištění je stěžovatel zbaven své osobní
svobody, a proto podléhá i hlediskům podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.). Nestačí, že bylo řízení o správním vyhoštění formálně zahájeno,
neboť musí být činěny nějaké kroky k jeho vyhoštění či vydání a vyhoštění musí být reálně
možné. V případě stěžovatele správní vyhoštění nemohlo proběhnout. Jelikož zajištění neplní
svůj účel, je nutné jej považovat za nezákonné, resp. odporující čl. 5 Úmluvy. Nemožnost
vyhoštění je rovněž dána důvodnými obavami z vycestování do Konga. O mezinárodní ochranu
nemohl požádat, avšak to nic nemění na tom, že zde jsou překážky pro jeho vycestování.
Dále poukázal na čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne
16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“),
a usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 - 150, dle kterých je nutné
v rámci rozhodování o zajištění zohlednit i realizovatelnost vycestování či vyhoštění.
[6] Rovněž poukázal na to, že soud měl napadené rozhodnutí zrušit pro způsob, jakým byla
stanovena doba trvání zajištění na 90 dnů. Žalovaný pouze opisuje dikci zákona a zcela obecně
odkazuje na administrativní úkony nutné pro realizaci správního vyhoštění, přičemž délku trvání
zajištění je nutno stanovit individuálně a na co nejkratší dobu (čl. 15 odst. 2 návratové směrnice).
S ohledem na vše shora uvedené proto navrhl zrušení rozsudku soudu, zrušení napadeného
správního rozhodnutí a zastavení správního řízení.
[7] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky, tedy
tím, zda správní orgán doložil splnění všech kumulativních podmínek, které jsou předpokladem
pro zákonnost zajištění za účelem vyhoštění, resp., které všechny podmínky musí být splněny.
[11] Podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění
již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování[…]“
Zároveň musí být dán jeden z důvodů uvedených v písmenech a) až e) téhož odstavce.
Konkrétně podle písm. b) zde musí být nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. podle písm. c) cizinec nevycestoval z území v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[12] Kasační soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by žalovaný nedoložil splnění alespoň
jedné z výše uvedených podmínek, neboť z obsahu správního i soudního spisu jasně vyplývá,
že stěžovatel měl stanovenou dobu, ve které měl opustit území České republiky,
avšak tak dobrovolně neučinil. Tímto jeho jednáním byla splněna podmínka uvedená v písm. c)
§124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Rovněž byl v posuzované věci prokázán důvod
podle písm. b) téhož odstavce, neboť ze správního spisu i napadeného rozhodnutí vyplývá,
že stěžovateli bylo v minulosti opakovaně uloženo správní vyhoštění, jehož výkon však úmyslně
mařil. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 15. 3. 2012,
čj. 7 As 154/2011 - 56, dle kterého „[j]ednal-li cizinec opakovaně tak, aby i nadále mohl pobývat na území
České republiky či jiných členských států EU, ačkoli pro svůj pobyt neměl splněny zákonem požadované
podmínky, a nerespektoval správní rozhodnutí a právní předpisy České republiky a členských států EU
(zde: dvakrát nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, bez souhlasu Policie ČR opustil infekční oddělení
nemocnice, kde byl hospitalizován ze zdravotních důvodů, bez patřičných oprávnění dvakrát vycestoval z České
republiky na území jiných členských států EU, v průběhu let 2006 až 2011 změnil identitu a je evidován
v informačním systému smluvních států), svědčí tyto okolnosti pro jeho zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) a e)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.“
[13] Námitka, že bylo podáno odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění, a nebylo tak možné
stěžovatele zajistit, je rovněž irelevantní, neboť z dikce prvního odstavce §124 plyne,
že rozhodnutí o správním vyhoštění nemusí být pravomocné, nýbrž postačí, pokud je řízení
o správním vyhoštění zahájeno, což v posuzované věci bylo splněno.
[14] Poslední podmínkou je, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vyhoštění
podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců namísto samotného zajištění. Stěžovatel k tomu
namítl, že žalovaný řádně nezdůvodnil, proč mírnější opatření v daném případě nepostačí.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o námitku nepřípustnou, neboť jí stěžovatel
neuplatnil již ve správní žalobě (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[15] Námitka, že nebylo možné vyhoštění realizovat z důvodu absence cestovního dokladu,
není důvodná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůvodnil stanovení délky zajištění na 90 dnů
mj. i s ohledem na dobu trvání obstarání náhradního cestovního dokladu (str. 5 napadeného
rozhodnutí).
[16] Důvody nemožnosti realizovat vyhoštění stěžovatel dále rozvedl o obavy z návratu
do země původu, přičemž namítl, že se překážkami pro vyhoštění žalovaný nezabýval.
Ani tato námitka však není důvodná.
[17] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[v]ycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.”
[18] Podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu podle tohoto zákona
považuje
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
[19] Podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků „[ž]ádný smluvní stát nevyhostí
jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda
byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „[v]ýhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány
uprchlíkem, který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, nebo který
poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost
této země.“
[20] Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout
o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 - 150. Podle tohoto usnesení rozšířeného senátu má „[s]právní orgán
[…] povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání
tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění
cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince
alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní
svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu.“
[21] Z obsahu spisového materiálu i ze samotného správního rozhodnutí vyplývá,
že si žalovaný předběžně posoudil možnost realizace vyhoštění stěžovatele. Na str. 5 napadeného
rozhodnutí žalovaný výslovně uvádí, že „[z] běžné praxe je správnímu orgánu známo, že v případě cizince
existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské unie,
a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy,
která by zabraňovala cizince z území členských států vyhostit.“ Naopak z vyjádření stěžovatele
ani ze skutečností zjištěných z úřední činnosti žalovaného nevyplývá, že by zde byly jakékoli
překážky pro realizaci správního vyhoštění do země původu. Stejně tak městský soud v dané
věci předběžně posuzoval realizovatelnost správního vyhoštění stěžovatele, resp. zda nemůže
být porušena zásada non-refoulement ve vztahu k zemi původu stěžovatele, přičemž dospěl
ke stejnému závěru jako žalovaný, že zde nejsou překážky pro realizaci správního vyhoštění.
[22] Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále poukazuje na rozsudek ze dne 26. 8. 2013,
čj. 8 As 33/2013 - 35, ve kterém soud reagoval na výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu
následovně: „[z] odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí rozšířeného senátu je patrné, že směřuje především
k situaci, kdy je teprve zahájeno řízení o správním vyhoštění a není dosud vydáno rozhodnutí ve věci samé
(srov. zejm. bod 27, v němž rozšířený senát stanoví povinnost správního orgánu v řízení o zajištění „předběžně“
posoudit možné překážky správního vyhoštění). V nyní posuzované věci již bylo vydáno rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele, které bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 22. 10. 2012. Žalobu proti
tomuto rozhodnutí stěžovatel nepodal. Žalovaná proto nemusela činit pouze předběžný úsudek o možných
překážkách vyhoštění stěžovatele, ale mohla vyjít z pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním
vyhoštění.“ První senát si je vědom skutkových odlišností věci řešené tímto rozsudkem,
avšak právní závěry z něj vyplývající lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[23] Naopak v této věci nelze aplikovat závěry vyplývající např. z rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015 - 34, ze dne 20. 1. 2016,
čj. 1 Azs 275/2015 – 27, nebo ze dne 25. 2. 2016, čj. 5 Azs 7/2016 - 22, dle kterých
se správní orgán musí předběžně vypořádat s možnou překážkou realizace vyhoštění
(vycestování) stěžovatele ve smyslu §179 odst. 1 a 2 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců,
tj. zda stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v uložení
nebo vykonání trestu smrti (včetně popravy, resp. zabití ze strany nestátních původců takové
vážné újmy), dále v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, a konečně
též ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti (tělesné integrity) z důvodu svévolného
násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Je tomu tak proto,
že stěžovatelé v uvedených věcech výslovně namítali překážky bránící jejich vyhoštění či zde byly
objektivně známé skutečnosti nasvědčující existenci překážek pro vyhoštění. Naopak v nyní
posuzované věci stěžovatel nenamítal, že by zde byly konkrétní překážky pro realizovatelnost
správního vyhoštění (vycestování), resp. neuvedl ani žádné relevantní informace, ze kterých
by mohl správní orgán dospět k závěru, že jej nelze vyhostit do země původu. Rovněž správnímu
orgánu ani soudu nebyly známy žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit existenci
překážek. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění
(při absenci informací obecně známých, které by naznačovaly, že stěžovateli hrozí v zemi původu
nebezpečí) představuje v nyní posuzované věci dostatečný podklad pro předběžné posouzení
realizovatelnosti stěžovatelova vyhoštění, a proto jsou závěry žalovaného i městského soudu
správné.
[24] Poslední námitka o nezákonném stanovení doby trvání zajištění na 90 dnů je rovněž
nedůvodná. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by žalovaný pouze strojově opisoval dikci zákona.
Naopak žalovaný zcela v souladu s čl. 15 odst. 2 návratové směrnice individuálně zhodnotil délku
trvání jednotlivých úkonů, které bude nutné učinit před samotnou realizací správního vyhoštění.
Výslovně uvedl, že „[…] přihlédl k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, kdy Ředitelství
služby cizinecké policie jako příslušný orgán podle §163 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., obstarává
vydání náhradního cestovního dokladu a také obstarává letenku nebo vyjednává průvoz cizince přes jiné státy
Evropské unie, kdy je nutné zajistit policejní eskortu přes dotčený stát, a komunikuje se státem o vzetí zpět cizince
do domovského státu […]“ Je pravdou, že matoucím dojmem působí na str. 5 ve čtvrtém odstavci
uvedení stanovené doby zajištění na 90 dnů a v témže odstavci konstatování, že doba trvání
zajištění stanovená na 30 dnů je přiměřená. Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu se jedná
o zřejmou chybu v psaní, která nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, přičemž tuto
skutečnost ani stěžovatel nenamítal.
[25] Kasační soud tedy uzavírá, že neshledal námitku nezákonnosti napadeného rozsudku
pro nesprávné posouzení právní otázky jako relevantní, v postupu ani v závěrech žalovaného
ani městského soudu neshledal žádná pochybení, a proto kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[26] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[28] Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce Mgr. et Bc. Filip Schmidt,
LL.M., advokát. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč, podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč a DPH ve výši 714 Kč. Celkem tedy zástupci přísluší odměna
ve výši 4.114 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu