ECLI:CZ:NSS:2016:10.ADS.38.2016:41
sp. zn. 10 Ads 38/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně:
BEKO Engineering, spol. s r. o., se sídlem 1. máje 871/13, Liberec III – Jeřáb,
zast. Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec V – Kristiánov,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním
právu 376/1, Praha 2 – Nové Město, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2014,
čj. 2014/38628-422/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 2. 2016, čj. 59 Ad 17/2014-31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení
[1] Úřad práce ČR – generální ředitelství (dále jen „úřad práce“) vydal dne 12. 5. 2014
rozhodnutí, kterým podle §63 odst. 2 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
odejmul žalobkyni povolení ke zprostředkování zaměstnání udělené podle §14 odst. 1 písm. b)
zákona o zaměstnanosti, a to z důvodu opakovaného porušení povinnosti podle §59 odst. 2
cit. zákona za roky 2011 a 2012. Uvedené ustanovení zakládá žalobkyni povinnost oznámit úřadu
práce soubor určitých údajů vždy do konce ledna následujícího roku.
[2] Žalobkyni tato povinnost vznikla ode dne 25. 8. 2011 udělením povolení
ke zprostředkování zaměstnání ze dne 5. 8. 2011 na dobu tří let. Povinnost plyne nejen
ze zákona, ale je též výslovně uvedena ve výroku rozhodnutí z 5. 8. 2011, kterým bylo žalobkyni
uděleno povolení (uvedeno jako podmínka č. 4).
[3] Z evidence došlých přehledů o činnosti agentur práce za rok 2012 úřad práce zjistil,
že žalobkyně nesplnila svou povinnost sdělit v zákonné lhůtě (do 31. 1. 2013) údaje o počtu
volných míst, na která bylo požadováno zprostředkování zaměstnání podle §14 odst. 1 písm. a),
počtu jimi umístěných fyzických osob, z toho počet uchazečů o zaměstnání umístěných
na základě dohody s Úřadem práce podle §119a, a počtu jejich zaměstnanců, kteří byli dočasně
přiděleni k výkonu práce u uživatele, přičemž se uvede zvlášť počet občanů České republiky,
počet občanů Evropské unie, počet občanů ostatních členských států Evropského
hospodářského prostoru a Švýcarska a počet ostatních cizinců podle státní příslušnosti
(§59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti). Úřad práce dále zjistil, že tuto svou povinnost nesplnila
žalobkyně opakovaně, tj. i za předchozí období roku 2011. Proto se žalobkyní zahájil dne
18. 10. 2013 správní řízení o odejmutí povolení. Úřad práce se ve správním řízení nezabýval
žádostí žalobkyně o prominutí lhůty a nezohlednil ani dodatečné splnění této povinnosti
žalobkyní dne 31. 10. 2013; zákon nic takového totiž neumožňuje.
[4] Žalovaný k odvolání žalobkyně z formálních důvodů změnil výrok prvostupňového
rozhodnutí, jinak však rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Žalobkyně se domáhala zrušení
rozhodnutí žalovaného, resp. upuštění od uložené sankce před krajským soudem. Krajský soud
rozsudkem označeným v záhlaví její žalobě nevyhověl s odůvodněním, že v daném případě
se žalobkyní nebylo vedeno řízení o správním deliktu, což odpovídá i systematice zákona
o zaměstnání, a proto nelze odnětí povolení považovat za sankci, nýbrž za nápravný institut
státního dozoru. Odkázal přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)
a Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že se v daném případě nejednalo o uložení
trestu za správní delikt, nemohl krajský soud ani rozhodovat o návrhu žalobkyně na moderaci
sankce podle §78 odst. 2 s. ř. s.
II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu směřuje včasně podaná kasační stížnost žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“). Kasační stížnost podala stěžovatelka podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., ve skutečnosti též podle písm. b) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti činí sporným pouze právní posouzení věci krajským
soudem, nikoliv zjištěný skutkový stav. Vychází z toho, že v jejím případě de facto šlo o správní
trestání za správní delikt a odejmutí povolení představovalo uložení sankce. Není přitom
rozhodné, jak je odejmutí oprávnění kategorizováno doktrínou nebo předpisem, ale jak v praxi
působí na adresáta rozhodnutí. Dle názoru stěžovatelky měly být ve správním řízení dodrženy
základní principy správního trestání. Ani jeden ze správních orgánů se nezabýval materiální
stránkou jednání stěžovatelky, resp. žalovaný uvedl, že její zkoumání není na místě a že účelem
tohoto ustanovení je odstraňovat agentury práce z vůle zákonodárce, aby byl chráněn veřejný
zájem. Neučinil tak ani soud. Odkazy krajského soudu na judikaturu ESLP a NSS považuje
stěžovatelka za nepřiléhavé, neboť ve všech těchto případech došlo k odejmutí oprávnění
pro nedostatek podmínek stanovených pro vznik takového oprávnění.
[7] Stěžovatelka dále namítá, že uložená sankce je nepřiměřeně přísná. Žalovaný pravidelně
rozšiřuje výklad pojmu agentury práce, a to i na specializované konstrukční nebo softwarové
kanceláře, které poskytují vysoce odborné pracovníky na základě smlouvy o dílo.
Pokud je na jedné straně rozšiřován okruh adresátů trestající právní normy a na druhé straně
je žalovaným zaváděna absolutní odpovědnost, pak musí jít o nepřiměřeně trestání a jde o přímé
porušení zásad trestání, veřejného práva a dobré správy. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem
krajského soudu, že odejmutí oprávnění je adekvátním prostředkem k zajištění fungování agentur
práce; jde o pouhou proklamaci, nikoliv o základ odůvodnění správního či soudního rozhodnutí.
V této souvislosti považuje stěžovatelka napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[8] Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že úřad práce ji nikdy nevyzval ke splnění
povinnosti a ihned zahájil správní řízení. Takový postup je však v rozporu s principy dobré
správy.
[9] Stěžovatelka navrhuje, aby zdejší soud zrušil jak rozsudek krajského soudu,
tak rozhodnutí žalovaného.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že §59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti je jediným
prostředkem, jak může být informován o struktuře a činnosti soukromých agentur práce.
Jde o transpozici čl. 13 odst. 3 Úmluvy č. 181 Mezinárodní organizace práce o soukromých
agenturách práce. Tyto údaje slouží k posuzování situace na trhu práce a k případné iniciaci
legislativních změn v oblasti. Nejedná se tedy o plnění marginální statistické povinnosti,
jak uvádí stěžovatelka. K povinnosti informovat stěžovatelku o nesplnění povinnosti
před zahájením správního řízení žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení opakovaně
vyjádřil, že jde o lhůtu hmotněprávní a tato povinnost musí být plněna včas. Není v silách
žalovaného, aby všech cca 1700 agentur práce každoročně obesílal s informací o blížícím se datu
splnění povinnosti. Oznamovací povinnost vyplývá nejen přímo ze zákona, ale stěžovatelka byla
o této povinnosti informována ve vedlejším výroku rozhodnutí úřadu práce o povolení
ke zprostředkování zaměstnání. Porušení této povinnosti jsou navíc oprávněny konstatovat
též orgány inspekce práce dle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
[11] Žalovaný dále uvedl, že §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti mu nedává správní
úvahu, zda agentuře práce oprávnění odejme, či nikoliv. Smyslem ustanovení je odjímat povolení
těm agenturám práce, které si své zákonné povinnosti opakovaně neplní. Závěrem žalovaný
upozornil, že nejenže si stěžovatelka nesplnila oznamovací povinnost za období uvedená
v rozhodnutí, ale neučinila tak ani za následující období, po které mohla zprostředkování
zaměstnání do skončení platnosti povolení stále vykonávat (do srpna 2014).
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zabýval se přitom i vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti,
kterou by byl povinen se zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Mezi stranami není sporný skutkový stav, zejména skutečnost, že stěžovatelka předepsané
údaje v zákonných lhůtách opakovaně nepředložila. Stěžovatelka od samého počátku
zpochybňuje právní posouzení věci správními orgány a následně soudem. Žalovaný i soud tvrdí,
že jsou-li naplněny podmínky §63 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, je správní orgán povinen
povolení odejmout a zákon z tohoto pravidla nepřipouští výjimky. Uvedená povinnost podle nich
neslouží „pouze“ k marginálním, statistickým účelům. Stěžovatelka zastává opačný názor a tvrdí,
že porušení této povinnosti nemůže odpovídat tak přísná sankce, jakou je odnětí povolení
ke zprostředkování zaměstnání, navíc v situaci, kdy tuto svou povinnost dodatečně splnila.
[14] Podle §59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti [a]gentury práce pro statistické účely sdělují
do 31. ledna běžného roku generálnímu ředitelství Úřadu práce zejména tyto údaje za předchozí kalendářní rok
a) počet volných míst, na která bylo požadováno zprostředkování zaměstnání podle §14 odst. 1 písm. a), b) počet
jimi umístěných fyzických osob, z toho počet uchazečů o zaměstnání umístěných na základě dohody s Úřadem
práce podle §119a, c) počet jejich zaměstnanců, kteří byli dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele,
přičemž se uvede zvlášť počet občanů České republiky, počet občanů Evropské unie, počet občanů ostatních
členských států Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska a počet ostatních cizinců podle státní příslušnosti.
[15] Podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti [p]rávnická osoba nebo podnikající
fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede
evidenci v tomto zákoně stanovenou. Za tento správní delikt lze uložit pokutu ve výši do 100 000 Kč
[§140 odst. 4 písm. d) cit. zákona]. Specifikum zákona o zaměstnanosti ovšem je,
že zatímco o přestupcích a správních deliktech na úseku zaměstnanosti, do kterých spadá
i (jednorázové) nesplnění oznamovací povinnosti podle §59 nebo jakékoliv jiné oznamovací
povinnosti dle zákona o zaměstnanosti (např. oznamovací povinnost zaměstnavatele v souvislosti
se zaměstnáváním cizinců), rozhodují Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce
(§125), o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání z důvodu vícenásobného nesplnění
této povinnosti je výlučně příslušné generální ředitelství Úřadu práce (§63 odst. 2).
Odejmout povolení musí úřad práce bez ohledu na to, zda byl držitel povolení potrestán
za korespondující správní delikt.
[16] Ustanovení §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti stanoví, že [g]enerální ředitelství
Úřadu práce rozhodnutím povolení ke zprostředkování zaměstnání odejme, jestliže právnická osoba nebo fyzická
osoba opakovaně nesplní oznamovací povinnost uloženou v §59.
[17] Právě situace předvídaná §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti nastala v nyní
projednávané věci. Ustanovení §63 odst. 2 písm. f), jehož výklad je předmětem sporu v této věci,
vložila do zákona o zaměstnanosti novela č. 382/2008 Sb. [čl. I. bod 92.], účinná od 1. 1. 2009.
Důvodová zpráva k této novele je v této otázce velice stručná: „Navrhovaná úprava umožňuje
odejmout agentuře práce povolení ke zprostředkování zaměstnání v případech, když neplní své povinnosti
vyplývající ze zákoníku práce nebo když opakovaně nesplní svou oznamovací povinnost. Tyto možnosti v zákoně
o zaměstnanosti dosud schází.“ Norma je formulována zcela jasně a výslovně tak, že tomu,
kdo oznamovací povinnost v §59 opakovaně nesplní, správní orgán povolení odejme.
Takto formulovaná právní norma neumožňuje správnímu orgánu zvážit, zda tak učiní, či nikoliv,
v opačném případě by zákonodárce normu formuloval jiným standardním způsobem
(např. slovy „může odejmout“).
[18] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel při řešení této otázky
zejména z dřívější judikatury zdejšího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 19. 2. 2015,
čj. 9 As 202/2014-236, č. 3193/2015 Sb. NSS, Komoditní burza Praha, a v něm cit. rozsudku ze dne
11. 5. 2012, čj. 4 As 39/2011-107, KeMiChem CZ, a dále z rozsudku ESLP ze dne 7. 7. 1989
ve věci Tre Traktörer AB proti Švédsku, stížnost č. 10873/84. Stěžovatelka tvrdí, že tato judikatura
na její věc nedopadá, neboť v těchto případech bylo důvodem odejmutí povolení pozbytí
existence podmínek, které zákonodárce stanovil pro vznik oprávnění. S tímto závěrem
stěžovatelky se zdejší soud neztotožňuje. Pro nynější věc je klíčový rozsudek ESLP ve věci
Tre Traktörer. Zde švédské úřady odejmuly licenci k prodeji alkoholických nápojů, a to proto,
že účetnictví prodejce bylo neúplné a různě upravované, což znemožňovalo kontrolu prodeje
alkoholických nápojů. V důsledku odejmutí licence došlo hned následující den k ukončení
podnikání prodejce. Přesto Evropský soud nedovodil, že by se jednalo o trestní obvinění
ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakkoliv nepopíral závažnost dopadů odnětí licence
na stěžovatelku (§46). Rovněž ve věci Komoditní burza Praha a KeMiChem CZ reagoval správní
orgán na nedostatky nastalé v činnosti držitele povolení poté, co toto povolení získal,
nikoliv na pozbytí podmínek pro získání samotného povolení.
[19] Přestože oznamovací povinnost v §59 zákona o zaměstnanosti převážně sleduje získání
statistických údajů úřadem práce, tyto údaje slouží dále jak k efektivnější kontrole činnosti
soukromých agentur práce, tak k vytváření politik v této oblasti a k její regulaci legislativní cestou.
Jde tedy o významný právní nástroj úřadu práce. To natolik, že zákonodárce shledal potřebné
postihovat nedodržování těchto povinností stejným způsobem, jako když právnická osoba
např. v průběhu platnosti povolení ke zprostředkování zaměstnání pozbude podmínky
pro udělení povolení [§63 odst. 2 písm. a)], či vykonává-li činnost v rozporu s ním [písm. c)
cit. ustanovení], anebo jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající ve zprostředkování
zaměstnání [písm. b) cit. ustanovení].
[20] Jak již ostatně vyslovil zdejší soud v bodě 88. shora cit. rozsudku Komoditní burza Praha,
„[s]právní úřady disponují nejen sankčními oprávněními, ale řadou mocenských oprávnění, kterými mohou velmi
účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní stav
(např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti, vyloučit věci
z užívání, zastavit provoz, zrušit, pozastavit, omezit vydaná povolení, rozhodnout o odstranění nepovolené stavby,
vyslovit zákaz pobytu cizince z důvodu nedodržování stanovených povinností). Plnění právních povinností
ve veřejné správě lze proto zajistit i jinými způsoby než správními tresty.“ Rozhodnutí o uložení sankce
za správní delikt a rozhodnutí o výše uvedených opatřeních jsou proto zcela odlišné a samostatné
právní instituty. Jejich souběžné užití proto není ani porušením zásady ne bis in idem (srov. bod 89.
tamtéž). Sám zákon o zaměstnanosti rozlišuje tato opatření, na straně jedné, a správní delikty,
na straně druhé. Správní delikty upravuje až v §§139 – 141. Naopak odejmutí povolení
je obsaženo v rámci norem upravujících zánik povolení ke zprostředkování zaměstnání (§63);
povolení zaniká jednak automaticky (smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby,
výmazem podniku zahraniční osoby nebo organizační složky podniku zahraniční osoby
z obchodního rejstříku, uplynutím doby, na kterou bylo vydáno) nebo rozhodnutím generálního
ředitelství Úřadu práce o odejmutí povolení z důvodů vyjmenovaných v §63 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti.
[21] Nejvyšší správní soud samozřejmě neříká, že odejmutí státního povolení k určité činnosti
či odejmutí licence nikdy nemůže představovat trestání ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Příkladem budiž nedávné usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 9. 2015,
čj. 6 As 114/2014-55, č. 3339/2016 Sb. NSS, podle něhož záznam stanoveného počtu bodů
v registru řidičů podle §123b odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 1 a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy, neboť záznam bodů může vést až k odebrání
řidičského oprávnění. Je přitom nepochybné, že právo řídit motorové vozidlo je velmi účelné
v každodenním životě, stává se v podstatě právem, s nímž je spojen život běžného člověka
v soudobé společnosti (srov. body 28. násl. usnesení rozšířeného senátu, resp. rozsudek ESLP
ze dne 23. 9. 1998, Malige proti Francii, stížnost č. 27812/95).
[22] Klíčové z hlediska posuzování odejmutí povolení jako trestu v této kauze je proto fakt,
že stěžovatelce je odejmuto povolení k činnosti, kterou jinak zásadně vykonává jen stát,
kterou však stát umožnil provozovat za účelem zisku i několika stovkám soukromých
agentur práce. Právě omezenost pořádkových či sankčních opatření jen na určitý úzký okruh
osob je v judikatuře ESLP významným signálem, že o trest ani trestní obvinění nejde
(srov. k tomu Kmec, J. in: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání, Praha,
C. H. Beck 2012, s. 578 násl.).
[23] Nyní vykládaná úprava zákona o zaměstnanosti vychází, jak upozornil též žalovaný
ve svém vyjádření, z čl. 13 odst. 3 písm. a) Úmluvy MOP č. 181 o soukromých agenturách práce
(viz č. 38/2003 Sb.m.s.). Podle tohoto ustanovení [s]oukromé agentury práce budou v časových úsecích
stanovených kompetentním orgánem poskytovat tomuto orgánu informace, které si vyžádá, s náležitým ohledem
na důvěrnou povahu těchto informací: a) aby umožnily kompetentnímu orgánu získat přehled o struktuře
a činnosti soukromých agentur práce v souladu s národními podmínkami a praxí; b) pro účely statistiky.
Z uvedeného vyplývá, že smluvní státy považovaly za nutné tuto povinnost dokonce upravit
i na mezinárodní úrovni, což rovněž svědčí o důležitosti tohoto nástroje. K efektivní kontrole
agentur práce je nezbytné, aby měly příslušné správní orgány informace z evidence o jejich
činnosti. Úmluva samotná nestanoví žádné sankce pro případ nesplnění uvedených povinností.
Takovýto přístup je na mezinárodněprávní úrovni standardní, jsou to ostatně zpravidla právě
jednotlivé smluvní státy, které mají přijmout efektivní právní úpravu zajišťující dodržování
mezinárodně sjednaných povinností. Český zákonodárce tak učinil v §63 odst. 2 písm. f)
a současně v §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
[24] Výklad stěžovatelky, podle níž je odejmutí povolení trestem, vede k absurdním závěrům.
Pokud by totiž byla stěžovatelka postižena za korespondující správní delikt, nemohlo by jí již
nikdy odejmuto povolení §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti, neboť by to v logice
stěžovatelky muselo být dvojí trestání za tentýž skutek. Zákon je však koncipován jinak,
a umožňuje jednak potrestat držitele povolení za správní delikt, jednak odejmout povolení
v důsledku porušení oznamovací povinnosti.
[25] Je proto třeba se ztotožnit s výkladem žalovaného i krajského soudu, že v případě
odejmutí povolení podle §63 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nejde o uložení sankce,
nýbrž o specifické dohledové opatření žalovaného preventivní povahy, které je přímým
důsledkem opakovaného [viz formulace §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti] porušení
zákonné povinnosti. Správní orgány zde vůbec nemají možnost aplikovat správní uvážení.
[26] Povinnost informovat stěžovatelku o porušení povinnosti či dát ji možnost nápravy
ze zákona nijak neplyne. Taková povinnost, kterou stěžovatelka vyvozuje z postulátů dobré
správy, by se míjela i s textem zákona, neboť ten spojuje odejmutí povolení s nesplněním
informační povinnosti, bez ohledu na to, že ji snad agentura práce splní později,
po uplynutí zákonem stanovené lhůty (srov. obdobně věc Komoditní burza Praha, body 94. násl.).
[27] Stěžovatelka dále namítá nepřezkoumatelnost závěru rozsudku krajského soudu,
podle něhož odejmutí povolení je adekvátním prostředkem k zajištění fungování agentur práce.
Zdejší soud k tomu uvádí, že pouhé takto vyjádřené odůvodnění zamítnutí žaloby by z hlediska
přezkoumatelnosti tradičně judikované zdejším soudem nepostačovalo. Nepřezkoumatelnost
obecně znamená, že v odůvodnění rozhodnutí nelze seznat důvody, které vedly k závěru
vyjádřenému ve výroku rozhodnutí. V daném případě však je odůvodnění krajského soudu
mnohem komplexnější. Krajský soud založil svůj výrok na rozhodné právní úpravě zákona
o zaměstnanosti, doktríně a judikatuře ESLP a NSS. Napadený rozsudek proto není
nepřezkoumatelný.
V. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
administrativní činnosti nevznikly, proto mu zdejší soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu