ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.135.2015:43
sp. zn. 10 Afs 135/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně:
NELA DRINKS s.r.o., se sídlem Úzká 127, Český Těšín – Dolní Žukov, zast. JUDr. Radkem
Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2013,
čj. 21438-2/2013-900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2015, čj. 22 Af 87/2013-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] V posuzované věci jde o zabrání zboží podle §22 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona
č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění účinném do 30. 11. 2013 (dále jen „zákon o povinném značení lihu“). Shora uvedeným
rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnutí o zabrání zboží potvrzeno a odvolání proti němu
směřující zamítnuto.
[2] Žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla Krajským soudem v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) zamítnuta.
[3] Krajský soud shledal, že skutková stránka věci nebyla mezi stranami sporná
(při kontrole zjištěny odlepené kontrolní pásky) a že se žalovaný s odvolacími námitkami,
které byly totožné s námitkami žalobními, vypořádal konkrétně a správně.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se krajský soud nezabýval „meritorně věcí,
neboť dospěl k závěru, že námitky žalobce ohledně postupu správního orgánu jak prvého stupně, tak žalovaného
jako odvolacího orgánu, nepřekročily meze stanovené správními předpisy, zejména meze správního uvážení,
pokud se hodnocení důkazů provedených ve správním řízení týče“.
[6] Stěžovatelka dále namítla, že nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu ohledně
posouzení povinnosti stěžovatelky vyplývající pro ni z ustanovení §6 odst. 1 zákona o povinném
značení lihu. Krajský soud se též nevypořádal s jejím žalobním argumentem, že ji „nelze považovat
za osobu ve smyslu §19 odst. 1 písm. a)“ zákona o povinném značení lihu. Podle stěžovatelky nebylo
na jisto postaveno, odůvodněno a prokázáno, proč ji lze považovat za „pachatele správního deliktu“.
Stěžovatelka označila postup žalovaného i krajského soudu za formalistický a paušalizující, neboť
„přes zjevné neprokázání spáchání jím správního deliktu, bylo bez dalšího rozhodnuto o zabrání věci“ a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze spisového materiálu
je zřejmé, že zabrané zboží bylo označeno v rozporu s právními normami. Setrval
na svém právním názoru k aplikaci §22 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu a uvedl,
že pokud by již od počátku bylo vedeno správní řízení se stěžovatelkou, mohla jí být, v případě
prokázaného porušení zákona, uložena pokuta a mohlo být rozhodnuto o propadnutí věci.
[8] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů. Ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že byla-li kontrolní páska na spotřebitelském balení lihu
umístěna v rozporu s §6 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, jednalo se o neznačený líh
ve smyslu §2 písm. s) zákona o povinném značení lihu. Neoprávněné nakládání s takovým lihem
bylo zakázáno a hrozila za něj sankce podle hlavy VI zákona o povinném značení lihu.
Smyslem a zároveň i zákonnou podmínkou zabrání věci podle §22 odst. 1 písm. a) zákona
o povinném značení lihu bylo odebrat věc náležející pachateli správního deliktu,
kterého nebylo možno za správní delikt stíhat.
[11] Skutečnost, že při kontrole nákladního automobilu MAN TGL12.240 4X2, registrační
značky X, pracovníky kontrolní skupiny Celního ředitelství Olomouc bylo zajištěno zboží –
alkohol, na němž umístěné kontrolní pásky nebyly dostatečně přilepeny, žádný z účastníků řízení
nezpochybňoval. Pro posouzení oprávněnosti zabrání věci je rozhodné, zda lze spotřebitelská
balení lihu s takto nedokonale přilepenými kontrolními páskami považovat za dostatečně
označená ve smyslu §6 odst. 1 zákona o povinném značení lihu a zda lze stěžovatelku považovat
za osobu, která se dopustila správního deliktu, avšak kterou není možno za tento správní delikt
stíhat.
[12] Podle §4 odst. 2 vyhlášky č. 149/2006 Sb. provádějící zákon o povinném značení lihu
musí mít lepidlo použité k nalepení kontrolní pásky na spotřebitelské balení lihu takové
vlastnosti, aby nedošlo k odlepení kontrolní pásky bez jejího porušení, a to ani vlivem
povětrnostních nebo jiných vnějších vlivů. Podle §4 odst. 3 věty první téže vyhlášky musí být
kontrolní páska na spotřebitelském balení lihu umístěna tak, aby nebylo možné bez jejího
poškození spotřebitelské balení lihu otevřít nebo použít jeho obsah.
[13] V projednávané věci je z fotodokumentace, která je součástí správní spisu, zřejmé,
že předmětná spotřebitelská balení lihu nebyla označena dostatečným způsobem. Okolnosti,
které mohly vést k poškození, podle stěžovatelky původně perfektního označení, přitom nejsou
relevantní a správní orgány ani soudy k nim nebyly povinny přihlížet. Odpovědnost za správní
delikt podle hlavy VI zákona o povinném značení lihu je totiž založena na objektivním principu,
což znamená, že osoba, která svým jednáním naplnila znaky správního deliktu, odpovídá
za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. Krajský soud proto správně uvedl, že stěžovatelka
nesplnila povinnost podle §6 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, pokud, jak sama uvedla,
spoléhala na lepidlo, které nesplnilo její očekávání a tedy nezabezpečila, aby při otevření
spotřebitelského balení lihu došlo k přetržení či poškození kontrolní pásky.
[14] Pro posouzení, zda stěžovatelce mohlo být zboží zabráno, je v prvé řadě rozhodné,
zda lze stěžovatelku považovat za „pachatele správního deliktu“ ve smyslu §19 odst. 1 písm. a)
zákona o povinném značení lihu. V případě kladného zjištění je následně podstatné,
zda lze stěžovatelku za správní delikt stíhat. Námitku stěžovatelky tvrdící opak vypořádal krajský
soud na straně třetí svého rozsudku a Nejvyšší správní soud s tímto vypořádáním
z dále uvedených důvodů souhlasí.
[15] Pachatelem ve smyslu §19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu se rozumí
právnická nebo podnikající fyzická osoba, která neoprávněně nakládá s neznačeným lihem.
Stěžovatelka je právnickou osobou a nakládala s lihem, který nebyl, jak bylo vysvětleno výše,
dostatečně označen a jednalo se tudíž o líh neznačený. Stěžovatelku za toto jednání již nelze,
resp. v době rozhodování o zabrání věci nebylo možno, stíhat, neboť její odpovědnost za správní
delikt zanikla uplynutím 2 let ode dne, kdy se celní úřad o jeho spáchání dozvěděl.
[16] Shodně s krajským soudem i Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutková zjištění
učiněná ve správním řízení bez pochyb vedla k právnímu závěru, dle kterého bylo možno
stěžovatelku považovat za pachatele správního deliktu dle zákona o povinném značení lihu.
Fakt, že stěžovatelku nebylo možno pro uplynutí doby 2 let za spáchaný správní delikt stíhat,
stěžovatelka nezpochybnila. Její výtka, že k marnému uplynutí této doby došlo nesprávným
postupem správního orgánu, který sám způsobil to, že nevedl řízení o správním deliktu
se stěžovatelkou, nýbrž prvotně přestupkové řízení s jejím zaměstnancem, může být sice
oprávněná, pro posouzení věci je bezvýznamná. Uvedenou námitkou nelze zpochybnit,
že se stěžovatelka neoprávněného nakládání s neznačeným lihem dopustila, ani to, že její stíhání
za tímto jednáním spáchaný správný delikt bylo již vyloučeno. Vlastnictví stěžovatelky
k zabranému zboží zpochybňováno nebylo. O zabrání věci proto bylo rozhodnuto v souladu
se zákonem o povinném značení lihu.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[18] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci podle §60 odst. 1, ve spojení s §120, s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu