ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.136.2015:41
sp. zn. 10 As 136/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. I. Ž., proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2011, čj. 193652/2011/KUSK -DOP-HRO, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, čj. 2 A
1/2012 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Dne 1. 11. 2010 dala Městská policie v Mladé Boleslavi (dále jen „městská policie“)
příkaz k odtažení osobního automobilu značky Peugeot se státní poznávací značkou X, neboť
bránilo ve výjezdu z garáže v rozporu s §4 písm. b) a §27 odst. 1 písm. n) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Žalobce (dále jen „stěžovatel“) při vyzvednutí vozidla do zápisu o podání vysvětlení ze
dne 2. 11. 2010 uvedl, že přestupek nespáchal, neboť garáž ani značky, které by na garáž či zákaz
stání upozorňovaly, neviděl, a nevěděl tedy o tom, že by bránil ve výjezdu.
[2] Spáchání přestupku podle tehdy platného znění §22 odst. 1 písm. l) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), oznámila městská
policie Magistrátu města Mladá Boleslav (dále jen „magistrát“). Magistrát zaslal stěžovateli dne
16. 11. 2010 výzvu k podání vysvětlení. Stěžovatel namísto dostavení se k podání
ústního vysvětlení podal vysvětlení přípisem z 21. 11. 2010, v němž uvedl, že vozidlo zaparkoval
na místě, kde nebyl žádný zákaz zastavení vyznačen. Magistrát vydal dne 27. 1. 2011
pod čj. DP-2709-9/2010 příkaz o uložení pokuty, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání
přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti příkazu podal stěžovatel odpor,
načež byl přípisem ze dne 11. 2. 2011 předvolán k ústnímu jednání , na které se opět nedostavil.
Rozhodnutím magistrátu ze dne 8. 3. 2011, čj. DP -2709-18/2010, byl opět uznán vinným
ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč . Krajský úřad Středočeského
kraje (dále jen „žalovaný“) posledně citované rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 2. 5. 2011,
čj. 052942/2011/KUSK, pro chybný postup při předvolávání stěžovatele k ústnímu jednání
a nedostatečné zjištění skutkového stavu.
[3] Magistrát přípisem ze dne 29. 7. 2011 předvolal stěžovatele k novému ústnímu jednání,
ten se však opět nedostavil. Po doplnění dokazování magistrát rozhodnutím ze dne 31. 8. 2011,
čj. DP-2709-33/2010, opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání zmíněného přestupku a uložil
mu pokutu ve výši 1 500 Kč. V odůvodnění mj. uvedl, že ze stěžovatelova písemného vyjádření
vyplynulo, že vozidlo na dané místo zaparkoval on; dále vyšel z fotodokumentace pořízené
městskou policií a výslechu svědka, majitele zmiňované garáže. Stěžovatelovo odvolání
žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 10. 2011,
čj. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.
II. Řízení před městským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze žalobu
podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále j en „s. ř. s.“). V ní namítal,
že výzva magistrátu k podání vysvětlení je nicotná, neboť neobsahuje místo stěžovatelova
trvalého bydliště, stejně jako předvolání k ústnímu jednání z 11. 2. 2011 a 29. 7. 2011,
která navíc neobsahovala označení osoby, věci a nebyl v nich uveden důvod předvolání.
Přestože stěžovatel magistrátu sdělil, že se jednání z důvodu nesrozumitelnosti výzvy nezúčastní,
ústní jednání dne 30. 8. 2011 proběhlo bez jeho přítomnosti, aniž by magistrát zdůvodnil,
proč omluvu z jednání nepovažoval za řádnou. V důsledku toho stěžovatel nemohl svědkovi klást
otázky; magistrát mu nadto znemožnil vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a nepoučil
jej o možnosti podání žaloby. Skutkový stav tak nebyl náležitě zjištěn. Magistrát dále pochybil
v tom, že nevyzval stěžovatele k doplnění blanketního odvolání a postoupil spis žalovanému.
K věci samé pak stěžovatel namítl, že nikdy netvrdil, že byl tím řidičem, který vozidlo z aparkoval
před zmíněnou garáží.
[5] Městský soud námitku nicotnosti předvolání k ústnímu jednání považoval
za nedůvodnou, neboť uvádění trvalého pobytu či bydliště není v případě doručování
prostřednictvím datové schránky nutné a k identifikaci účastníka řízení postačuje jméno,
příjmení a datum narození. Předvolání obsahovalo rovněž předmět řízení a řádné poučení
o stěžovatelových právech a o možnosti seznámit se s podklady. Stěžovatel se však s podklady
neseznámil, správní orgán zároveň neměl povinnost v předvolání sdělovat, jaké úkony
hodlá při ústním jednání provádět. Stěžovatel se jednání nezúčastnil bez řádné omluvy,
neboť skutečnosti jím uvedené v podání ze dne 15. 8. 2011 se nedají považovat za závažné
důvody pro nedostavení se; stěžovateli proto nebylo znemožněno klást svědkovi otázky a vyjádřit
se k jeho výpovědi. Žalovaný navzdory stěžovatelově tvrzení neměl povinnost vyzývat
jej k doplnění odvolání, neboť rozhodnutí magistrátu bylo stěžovatelem napadeno v celém
rozsahu, v důsledku čehož bylo přezkoumáno celé jak po stránce hmotné, tak procesní.
Žalovaný rovněž neměl povinnost poučit stěžovatele o možnosti podání žaloby,
neboť má povinnost poučovat pouze o řádných opravných prostředcích.
[6] K meritu věci městský soud uvedl, že stěžovatel začal zpochybňovat,
že vozidlo před předmětnou garáž zaparkoval, teprve v žal obě proti rozhodnutí žalovaného.
V zápise o vysvětlení ze dne 2. 11. 2010, v písemném podání vysvětlení ze dne 21. 11. 2010
a v odporu proti příkazu o uložení pokuty stěžovatel nijak nepopíral, že vozidlo řídil.
V podání reagujícím na výzvu k podání vysvětlení přitom výslovně uvedl, že před zaparkováním
před garáží se ujistil o tom, že vozidlo parkuje v souladu s dopravními předpisy a že u daného
domu nebylo žádné dopravní značení a tento dům měl nízký a úzký stavební otvor zatažený
předokenní roletou, o kterém byl přesvědčen, že se jedná o francouzské okno či obchodní
výlohu. Tato námitka, která je nadto v rozporu s přiloženou fotografickou dokumentací,
je proto podle městského soudu zcela účelová, neboť v řízení před správními orgány bylo
ze stěžovatelových vyjádření bez pochyb zjištěno, že byl řidičem, který vozidlo zaparkoval
před předmětnou garáží, a dopustil se tak přestupku. Žalobu proto městský soud
jako nedůvodnou zamítl rozsudkem napadeným kasační stížností.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] První námitkou stěžovatel městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil nicotnost
předvolání ze dne 29. 7. 2011, neboť z něj není patrný předmět řízení, neuvádí, zda byl stěžovatel
předvolán jako svědek nebo účastník, neobsahuje popis skutku a určení o soby podezřelé z jeho
spáchání, a stěžovatel nebyl ve smyslu §18 odst. 2 správního řádu identifikován místem trvalého
pobytu. Dále stěžovatel namítá, že se nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3
správního řádu, neboť magistrát rozhodl dne 31. 8. 2011, aniž by stěžovatele vyzval k vyjádření
se ke svědecké výpovědi z ústního jednání, jež se konalo den před vydáním rozhodnutí.
[9] Další námitkou stěžovatel poukazuje na to, že proti rozhodnutí magistrátu podal
blanketní odvolání a připravoval rozsáhlé odůvodnění, avšak magistrát jej k doplnění odvolání
nevyzval a spis postoupil k rozhodnutí žalovanému.
[10] Po stránce skutkové stěžovatel namítá, že od začátku řízení tvrdil,
že zastavil před domem, nikoliv před vjezdem do garáže. K firemnímu vozidlu mělo přístup více
osob, o stěžovatelově zavinění nesvědčí proto pouze to, že svou vinu nepopírá.
Spis tak neobsahuje žádný důkaz o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo vozidlo před vjezdem
do garáže zaparkoval.
[11] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nicotné může být pouze rozhodnutí, nikoliv výzva
k podání vysvětlení. Náležitosti podle §18 odst. 2 s právního řádu musí obsahovat protokol
o podání vysvětlení, nikoliv výzva. Ta obsahovala stěžovatelovo jméno, datum narození
a identifikaci datové schránky, což bylo dostačující. V předvoláních byl stěžovatel opakovaně
poučen o tom, že se může vyjádřit ke všem skutečnostem, k důkazům, uplatňovat tvrzení
a navrhovat důkazy, což je širší poučení, než jaké je vyžadováno v §36 odst. 3 správního řádu.
K otázce doplnění odvolání žalovaný uvedl, že není povinen poučovat účastníka řízení
o obsahu jeho podání; stěžovatel nadto mohl odvolání doplnit i v průběhu odvolacího řízení,
což neučinil. Se zjištěným skutkovým stavem a důkazy se správní orgány řádně vypořádaly,
neboť ze stěžovatelova vysvětlení vyplývá, že vozidlo před garáž zaparkoval právě on,
což bylo dále prokázáno také prostřednictvím fotodokumentace, dalších vyjádření stěžo vatele
a svědectví vlastníka domu. Tvrzení, že vozidlo přeparkoval některý ze zaměstnanců firmy,
stěžovatel nijak neprokázal.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[12] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem
a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
[13] První námitku, týkající se nicotnosti předvolání ze dne 29. 7. 2011, nepovažuje Nejvyšší
správní soud za důvodnou. Ustanovení §59 správního řádu stanoví obsahové náležitosti
předvolání tak, že musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným,
zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam,
v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě,
že se nedostaví (srov. též §4 odst. 3 správního řádu). Nejvyšší správní soud dané předvolání
posoudil a konstatuje, že v kontextu předcházejícího řízení je lze považovat za dostatečně určité.
Stěžovatel je v předvolání identifikován jménem a datem narození, bylo mu navíc doručováno
do datové schránky, která je vázána na jeho osobu. Předvolání je identifikováno spisovou
značkou řízení, ve kterém již rozhodoval jak magistrát, tak žalovaný, je v něm uvedeno,
že ústní jednání se bude konat v řízení o přestupku podle §22 odst. 1 písm. l) zákona
o přestupcích, přičemž v daném řízení byl stěžovatel setrvale aktivní. Stěžovatel proto nemohl
mít důvodné pochybnosti o tom, že předvolání je směřováno jemu, v jakém postavení
v daném řízení vystupuje, tj. že je k ústnímu jednání předvolán jako obviněný,
jakož i o tom, jakého skutku se jednání týká a co je mu kladeno za vinu. To navíc vyplývalo
i z řádného poučení o možnosti konat ústní jednání i bez účasti stěžovatele
podle ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích a o možnosti vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které mu budou kladeny za vinu, a důkazům o nich, podle §73 odst. odst. 2
zákona o přestupcích, neboť tato ustanovení se vztahují výlučně k obviněnému.
[14] Podle druhé námitky nebyl stěžovatel magistrátem vyzván k vyjádření se k podkladům
pro vydání rozhodnutí podle §73 odst. 2 zákona o přestupcích a §36 odst. 3 správního řádu .
Účelem §36 odst. 3 správního řádu je naplnit „možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu
v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznám ením se s podklady a vydáním
rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován.“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 – 243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS),
přičemž dané ustanovení předpokládá aktivní roli správního orgánu, který musí účastníky sám
vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2016, č j. 9 As 226/2015 – 44). Avšak za předpokladu, že stěžovatel byl v předvolání
k ústnímu jednání náležitě poučen o svém právu podle §36 odst. 2 správního řádu a §73 odst. 2
zákona o přestupcích, nelze považovat za pochybení, jestliže po skončení ústního jednání,
kdy již magistrát formálně ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí, nebyl stěžovatel
opětovně vyzván, aby se k podkladům vyjádřil (srov. bod 29 rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 12. 2013, č j. 8 As 54/2013 – 29). Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud
rovněž nepovažuje za důvodnou.
[15] Stěžovatel dále namítá, že nebyl magistrátem vyzván k doplnění odvolání.
Nejvyšší správní soud tuto námitku rovněž neshledává důvodnou, ačkoliv mírně koriguje
závěry městského soudu. Jak Nejvyšší správní soud uvedl rozsudku ze dne 6. 3. 2009,
čj. 1 As 4/2009 – 53, při podání blanketního odvolání se neuplatní revizní princip a odvolací
orgán nemůže, aniž by odvolatele vyzval k doplnění odvolání, napadené rozhodnutí
přezkoumat v rámci revizního principu. Nejvyšší správní soud je nicméně toho názoru,
že o takovou situaci se v projednávaném případě nejednalo. Stěžovatel se totiž ve svém druhém
odvolání, na rozdíl od prvního odvolání, jež bylo velice obsáhle odůvodněno, sice nevyjádřil nijak
k vlastnímu skutku, ovšem uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí magistrátu napadá, a dále rozvedl,
že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, v důsledku čehož mj. nevěděl, kolik stejnopisů
odvolání zaslat. Nelze tedy dospět k závěru, že se jednalo o odvolání blanketní,
neboť obsahovalo alespoň jeden projednatelný důvod, se kterým se žalovaný ve svém rozhodnutí
dostatečně vypořádal, a nadto přezkoumal i soulad zbytku rozhodnutí magistrátu se zákonem
(srov. obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, čj. 5 Ca 298/2008 – 52,
publ. pod č. 2766/2013 Sb.).
[16] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani poslední stěžovatelovu námitku,
podle které v přestupkovém řízení nebylo prokázáno, že přestupek spáchal právě stěžovatel .
Podle §137 odst. 4 správního řádu je sice použití záznamu o podání vysvětlení jako důkazního
prostředku zakázáno, což se vztahuje i na přestupkové řízení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010 – 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS),
v nyní posuzovaném případě však magistrát svá skutková zjištění nezaložil na záznamu
o podání vysvětlení ze dne 2. 11. 2010 učiněného při přebírání vozidla, který by byl sám o sobě
podle tohoto ustanovení nepřípustným důkazem. Svá skutková zjištění magistrát založil
mj. na stěžovatelově písemném vyjádření ze dne 21. 11. 2010, v němž stěžovatel sám uvedl,
že vozidlo na místě zaparkoval právě on. Toto vyjádření však není podáním vysvětlení ve smyslu
§137 správního řádu, jež se činí před zahájením správního řízení ústně u správního orgánu;
stěžovatelovo písemné vyjádření bylo totiž učiněno již v rámci správního řízení a zákaz ve smyslu
§137 odst. 4 správního řádu na něj proto nedopadá. Ve spojení s fotografiemi a výslechem
svědka V. H., který stání automobilu před svým domem oznámil, je proto možné magistrátem
zjištěný skutkový stav považovat za dostatečný a v souladu se zákonem .
V. Závěr a náklady řízení
[17] Kasační námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými
a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední
povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil,
rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu