ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.190.2016:36
sp. zn. 10 As 190/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Petra Mikeše v právní věci žalobců: a) I. H., b) N. G. R.
F. H., oba zast. JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2015, čj. S-MHMP 650373/2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, čj. 3 A 159/2015-
39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Klíčovou otázkou této věci je ústavnost a aplikovatelnost §19 vystěhovaleckého patentu
ze dne 24. března 1832, č. 2557 sb. zák. soud. (dále též jen „vystěhovalecký patent“),
který zbavoval ženy státní příslušnosti tehdy, pokud uzavřely sňatek s příslušníkem cizího státu.
[2] Žalobci žádali o vydání potvrzení o státním občanství České republiky jejich zemřelé
matky A. M. R. F., rozené H., nar., zemř. X. Úřad městské části Praha 5 rozhodnutím ze dne 24.
3. 2015, čj. 40/2008, dospěl k názoru, že matka žalobců nebyla českou, resp. československou
občankou, neboť sňatkem s maďarským státním příslušníkem dne 1. 8. 1928 ztratila
československé občanství. Žalovaný odvolání žalobců zamítl.
[3] Žalobci se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť aplikovalo neplatnou
protiústavní normu. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že matka žalobců platně
pozbyla československé občanství.
II. Stručné shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se kasační stížností domáhají zrušení rozsudku městského
soudu a správních rozhodnutí. Stěžovatelé v první řadě namítají, že v době svatby účinný §19
vystěhovaleckého patentu z roku 1832 byl z důvodu své diskriminační povahy vůči ženám
v rozporu s §106 a §128 od st. 1 ústavní listiny Československé republiky. Dále tvrdí,
že není možno směšovat tehdejší znění vystěhovaleckého patentu, který mluvil o pozbytí vlastností
rakouských poddaných, s pojmem „státní občan“. Nadto stěžovatelé zmiňují, že dle potvrzení
Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 1945 byla matka stěžovatelů vyňata z opatření vůči maďarským
státním příslušníkům, a že s ní mělo být nakládáno jako s Čechy. Výklad městského soudu,
že se potvrzení mělo vztahovat pouze na opatření vydaná v rámci poválečného uspořádání,
je třeba posoudit jako příliš zužující. Jejich matka nebyla nijak spojena s Velkoněmeckou říší,
proto konfiskace jejího majetku v poválečném období vedla ke zjevné nespravedlnosti,
kterou městský soud nesprávně aproboval.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s odůvodněním městského soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §19 vystěhovaleckého patentu ženské, kteréž zemského měšťanství požívají,
a kteréž za cizozemce se provdají, an stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných.
[9] První argument stěžovatelů míří k tomu, že se tato norma nemohla na jejich matku
vztahovat jednoduše proto, že v roce 1928 nebyla „rakouskou poddanou“. K tomu lze uvést,
že podle čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého,
[v]eškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. V platnosti tak zůstal
a nadále byl aplikován i vystěhovalecký patent. Termín „poddaný“ původně označující příslušnost
k panovníkovi jakožto suverénovi se v průběhu času, nejpozději právě prohlášením
československého státu, proměnil v termín „občan“, který naopak vyjadřuje právní vztah
mezi občanem jako fyzickou osobou a státem jakožto veřejnoprávní korporací.
„Rakouským poddaným“ proto od roku 1918 nutno rozumět československé státní občany,
což plyne i z prvorepublikové rozhodovací praxe (srov. např. nálezy NSS ČSR Boh. A 5335/25
nebo Boh. A 9076/1931).
[10] Druhým argumentem stěžovatelů je, že §19 vystěhovaleckého patentu byl v roce 1928
v rozporu s tehdejší československou ústavní listinou. K tomu uvádí NSS následující.
Je nepochybné, že §19 vystěhovaleckého patentu by byl neslučitelný se současnými
lidskoprávními standardy, neboť zjevně diskriminuje ženy oproti mužům, kteří státní občanství
sňatkem s cizinkou neztráceli. Ústavnost §19 vystěhovaleckého patentu v podobě,
jak byl aplikován na právní skutečnost z roku 1928, však není posuzována ve vztahu k dnešním
lidskoprávním katalogům. To stěžovatelé ani netvrdí a namísto toho namítají protiústavnost §19
ve vztahu k ústavní listině Československé republiky z roku 1920. Tomuto argumentu
však již přisvědčit nelze.
[11] Události, které se děly v meziválečné Evropě i v době krátce poválečné, nelze vnímat
optikou soudobé úrovně ochrany lidských práv [srov. obecně nález ze dne 8. 3. 1995, sp. zn.
Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73, č. 55/1995 Sb.) - Legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky].
Stejně tak nelze celou otázku diskriminace žen v roce 1928 obejít tím, že se dobové ústavní
dokumenty vyplní obsahem z počátku 21. století. Zákaz diskriminace žen byl vnímán zcela jinak
v roce 1928 a zcela jinak je vnímán dnes (srov. k tomu též usnesení ÚS ze dne 20. 12. 2004,
sp. zn. I. ÚS 43/03, týkající se srovnatelné skutkové situace). Ústavní listina z roku 1920
(zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky),
které se stěžovatelé dovolávají, v §106 odst. 1 obecně prohlásila, že se [v]ýsady pohlaví, rodu
a povolání se neuznávají. Ovšem již další ustanovení, na které stěžovatelé poukazují,
vůbec nepamatuje na diskriminaci na základě pohlaví – podle §128 odst. 1 všichni státní občané
republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických
nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství.
[12] Jak uváděla dobová judikatura, „[ž]ena provdaná, jejíž manželství nebylo rozvedeno soudem
ani prohlášeno za neplatné, nemůže samostatně nabýt státního občanství, nýbrž sleduje […] v tomto směru svého
manžela“ (viz nález NSS ČSR Boh. A 2599/23). Tento, z dnešního pohledu zjevně diskriminační
právní závěr vyplýval nejen ze samotného vystěhovaleckého patentu, ale z celkového vnímání
postavení žen v 19. století i v prvé půli století dvacátého. Ostatně až do konce roku 1949
platil §91 a §92 obecného zákoníku občanského, z něhož vyplývalo nerovné a závislé postavení
manželky v rodině (podle §91 byl muž hlavou rodiny, podle §92 [m]anželka obdrží jméno mužovo
a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest,
v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem
učiněná; viz k tomu blíže Rouček, F. – Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku
občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, V. Linhart, Praha 1935,
výklad k §32 na s. 300 a dále komentář k §92, marg. rubrika 8).
[13] Lze proto shrnout, že vystěhovalecký patent byl až do zrušení zákonem č. 194/1949 Sb.
platnou a aplikovatelnou součástí československého právního řádu (§10 odst. 1 bod 2 zákona
č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství; srov. např.
Rouček, F. – Sedláček, J. cit. dílo, výklad k §32 na s. 298; Verner, V. Státní občanství a domovské právo
republiky Československé, Praha 1946, s. 113; Slovník veřejného práva československého, Brno 1932,
svazek II., s. 989 - 990). Již 24. 6. 1947 byl nahrazen §19 vystěhovaleckého patentu poněkud
„měkčí“ normou, která dávala možnost československé státní občance v případě sňatku
s cizincem žádat o ponechání československého občanství ministerstvo vnitra. Ministerstvo mělo
správní uvážení, zda jí občanství ponechá (viz §2 zákona č. 102/1947 Sb.,
o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, srov. §6 tohoto zákona,
který rušil mj. §19 vystěhovaleckého patentu).
[14] Nelze bezmála po sto letech účelovou reinterpretací prvorepublikové ústavy dospět
k závěru, že vystěhovalecký patent byl po roce 1920 protiústavní a neaplikovatelný.
Takovýto závěr by byl v rozporu se zásadou pravé retroaktivity a zcela by změnil status matky
stěžovatelů, kterého v roce 1928 sňatkem s maďarským státním příslušníkem dosáhla.
Tohoto statusu si byla matka stěžovatelů ostatně velmi dobře vědoma [např. před notářkou
v Hamburku v roce 1990 výslovně uvedla, že sňatkem v roce 1926 (jde pravděpodobně o chybu
v datu) získala maďarskou státní příslušnost – viz překlad notářského zápisu ze dne 18. 11. 1990,
založený ve správním spise].
[15] Relevantní rovněž není ani odkaz stěžovatelů na osvědčení vydané Ministerstvem vnitra
z roku 1945 ve prospěch matky stěžovatelů. Městský soud správně posoudil,
že osvědčení vyjímalo matku stěžovatelů a její děti z dopadů prezidentských dekretů
(poválečných opatření proti Němcům a Maďarům), navíc dle své dikce toliko prozatímně
(„až do dalšího“). Nijak se nedotýkalo případných právních skutečností, ke kterým došlo
v minulosti (kupříkladu pozbytí československého státního občanství v roce 1928).
[16] K otázkám konfiskace majetku matky stěžovatelů po roce 1945 se již zdejší soud nemohl
vyjádřit, neboť tato otázka není předmětem nynějšího sporu.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli
úspěch; žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu