ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.28.2016:26
sp. zn. 10 As 28/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka
Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného ve věci žalobce: M. P.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2 Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2014, čj. 3723/DS/2014, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2015, čj. 75 A
19/2014-33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2015, čj. 75 A 19/2014-33,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 4. 4. 2014 Městský úřad Litoměřice, odbor dopravy a silničního hospodářství uložil
žalobci rozhodnutím o přestupku čj. 0023261/14/DOPPŘ pokutu ve výši 5.000 Kč
a zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Přestupku se měl
žalobce dopustit tím, že dne 11. 12. 2013 v 10:24 hod. na pozemní komunikaci – silnici č. I/15
mezi obcemi Horní Řepčice a Liběšice – řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb,
RZ: X, a silničním radarovým rychloměrem mu byla naměřena rychlost 148 km/h v místě, kde je
nejvyšší povolená rychlost stanovena na 90 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení
mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměrena rychlost 143 km/h, čímž překročil nejvyšší
povolenou rychlost o 53 km/h.
[2] Žalobce se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolal.
Žalovaný odvolání zamítl a v záhlaví uvedené rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který rozhodnutí
žalovaného zrušil. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval,
že zástupce žalobce se prokazatelně fakticky neseznámil s písemnostmi, které mu správní orgán
prvního stupně zasílal, jelikož zástupce žalobce požádal o doručování na e-mailovou adresu X a
následně ve svém podání ze dne 12. 2. 2014 na e-mailovou adresu Y. Doručování elektronickou
cestou však správní orgán prvního stupně i žalovaný prováděli na e-mailovou adresu Z, ačkoliv
správně měli doručovat na adresu s diakritikou. Správní orgány doručovaly prostřednictvím
držitele poštovní licence, k takovému postupu však nenastal důvod. Vůbec se nepokusily zástupci
žalobce doručit na zvolenou e-mailovou adresu; při doručování se dopustily procesního
pochybení, jestliže postupovaly v rozporu s §20 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
II. Kasační stížnost
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. V ní uplatnil
důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Namítl, že není pravdou, že se správní orgány nepokusily doručovat na e-mailovou adresu
sdělenou zástupcem, panem K. S.. Správní orgány pouze nepoužily diakritiku, protože v té době
jim nebylo známo, že by se diakritika v elektronických adresách standardně používala; navíc
pojaly pochybnosti, zda doručování na takovou adresu může přispět k urychlení řízení, a není
naopak snahou o obstrukční jednání. Navíc doručování na e-mailovou adresu s diakritikou
nebylo nikdy úspěšné, jelikož doručení nebylo nikdy potvrzeno zprávou podepsanou uznávaným
elektronickým podpisem zástupce dle §19 odst. 4 správního řádu.
[5] Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2015,
čj. 8 As 57/2015-46, dle kterého „nedostatky v doručování ne vždy vedou k nezákonnosti správního
rozhodnutí, přičemž účelem možnosti požádat o doručování na elektronickou adresu je urychlení řízení,
nikoliv umožnění procesních strategií vytvářejících prostor pro následné uplatňování námitek procesních
pochybení“.
[6] Stěžovatel tvrdil, že neopomenul doručovat zástupci žalobce, pouze jej s ohledem
na neúspěšné doručování na e-mailovou adresu obesílal listovními zásilkami na adresu místa
trvalého bydliště. Podotkl, že písemnosti v řízení o přestupku byly současně doručovány
i obviněnému z přestupku, kterému se je fakticky dařilo doručovat. Žalobce tedy prokazatelně
znal průběh řízení i rozhodnutí ve věci; o vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
byl zástupce K. S. informován přímo žalobcem, což sám uvedl v odvolání. Kroky k opatření
napadeného rozhodnutí za účelem uplatnění konkrétních námitek ve prospěch svého klienta však
neučinil, ačkoliv tak učinit mohl. Jeho další přístup k věci byl formalistický a evidentně účelový.
[7] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná,
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatel brojil proti závěrům krajského soudu, dle nichž stěžovatel zásadně porušil
procesní pravidla v průběhu řízení o přestupku, a to tím, že se nepokusil o doručování
na e-mailovou adresu zástupce žalobce ve tvaru Y. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti,
že doménová jména či emailové adresy díky tzv. systému IDN (Internationalized Domain Names)
již mohou obsahovat znaky národních abeced, přičemž dochází k rozšiřování využití takových
znaků v emailových adresách (srov. např. Sondy do nitra internetu 195. IDN – domény s diakritikou, in:
Veřejná správa č. 10/2010, str. 24). Na druhou stranu ovšem nelze vyjít z toho, že by využití
diakritických znamének bylo v současnosti již zcela standardní součástí všech domén a běžnou
součástí adres užívaných pro elektronickou komunikaci. Tím méně tomu tak bylo v roce 2014,
tedy v době řízení před správními orgány v posuzované věci.
[12] Nejvyšší správní soud nemohl v projednávané věci přehlédnout, že výše označenou
elektronickou adresu pro doručování obsahující diakritická znaménka žalobce,
resp. jeho zástupce, v rámci svých podání za doručovací adresu výslovně nikde neoznačil
a neuvedl ji ani nikde v záhlaví svých podání. Požadavek na doručování na tuto adresu zmínil
stěžovatel pouze v rámci textu svého obsáhlého podání, a to navíc „ukrytou“ v části týkající
se důkazů navrhovaných pro správní řízení (str. 6 vyjádření ke spisu na čl. 6 správního spisu).
Naopak adresu trvalého pobytu, na kterou mu bylo rozhodnutí žalovaného nakonec doručováno,
uvedl v záhlaví svých podání adresovaných správnímu orgánu prvního stupně. Písemnosti týkající
se správního řízení svého klienta si však i přes zanechané výzvy nevyzvedával.
[13] Výše uvedené pak nutně vede Nejvyšší správní soud k závěru, že obdobně jako ve věcech
vedených u zdejšího soudu např. pod sp. zn. 1 As 104/2015, 3 As 139/2014, 9 As 144/2014,
9 As 162/2014 nebo sp. zn. 10 As 5/2016 (byť s mírně změněnou procesní taktikou) představuje
popsané využití elektronické adresy pro doručování s využitím diakritických znamének
i v tomto případě předem promyšlený postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní
řízení, resp. generovat v rámci řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou
pravděpodobnosti vést k formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku
toho prekluze odpovědnosti za přestupek (srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 5. 2015, čj. 4 As 76/2015-37). Takový postup nelze akceptovat a poskytovat
mu soudní ochranu.
[14] Nejvyšší správní soud poznamenává, že za dané procesní situace byly písemnosti
doručovány i přímo žalobci na adresu jeho trvalého pobytu, čímž byl informován o průběhu
správního řízení, jakož i o vydaném rozhodnutí. O jeho znalosti průběhu řízení svědčí i to,
že ve věci podal včasné odvolání. Nelze tedy přehlédnout, že k porušení práv samotného žalobce
nedošlo. Jak uvádí sám krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, pokud byl účastník správního
řízení s obsahem doručované písemnosti prokazatelně obeznámen, materiální funkce doručování
byla naplněna (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
čj. 1 As 83/2013-60). Zákonnou úpravu institutu doručování je zásadně nutno chápat jako účelný
nástroj pro obeznámení účastníka s obsahem jemu adresovaných listin, nikoliv jako striktně
legalistický postup otevírající dveře jakýmkoliv procesním námitkám ústícím ve zrušení
doručovaného – a doručeného – rozhodnutí.
[15] Jakkoliv by tedy bylo snad i možno v jednotlivých krocích žalovaného i správního orgánu
prvního stupně shledat pochybení, na která upozornil krajský soud, není jednání zástupce
stěžovatele hodno právní ochrany právě z toho důvodu, že jeho cílem bylo pouze vytváření
procesních kliček a obstrukcí mařících řízení. V souhrnu dle názoru Nejvyššího správního soudu
postup žalovaného i správního orgánu prvního stupně v posuzované věci obstojí.
Úsilí o naplnění spravedlivého řízení před správními úřady i soudy nemůže vskutku spočívat
v bezduché akceptaci triků, jejichž účelem není nic jiného, než toto řízení, resp. jeho výsledek,
zhatit.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] V souladu s výše uvedeným Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost
za důvodnou, pročež napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je krajský soud právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Dle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu