ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.65.2016:30
sp. zn. 10 As 65/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. R., zast. Mgr. Pavlem
Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 5. 2013, čj. KUOK 47367/2013, sp. zn. KÚOK/27115/2013/ OSL-P/7230, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze
dne 23. 2. 2016, čj. 76 A 27/2013-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlovi Kužílkovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal návrh na projednání přestupku, jehož se ublížením na jeho cti
měla dopustit obviněná L. P. dne 30. 7. 2012. Po konání ústního jednání ve věci dne 25. 9. 2012
žalobce navrhl projednání dalšího přestupku, kterého se měla obviněná dopustit při ústním
jednání ublížením mu na cti jiným (dalším) slovním projevem. Návrh na projednání přestupku
spáchaného ublížením na cti při jednání dne 25. 9. 2012 podal proti obviněné také jeden ze
svědků ve věci – V.P. – a to pro jiný slovní projev učiněný obviněnou. Rozhodnutím Magistrátu
města Přerova ze dne 30. 1. 2013, čj. MMPr/013474/2013 byla ve výroku I. tohoto rozhodnutí
obviněná shledána vinnou z přestupků proti občanskému soužití podle dle §49 odst. 1 písm. a)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), kterých se dopustila
tím, že žalobce urazila na cti, a to dne 30. 7. 2012 slovním projevem „to neznamená, že hloupě věříš
v Boha a chodíš do kostela, že mě něco dokážeš, já mám známosti, jsem čestná“ a dne 25. 9. 2012 slovním
projevem „že tento host pan R., že jsem se o něm doslechla, že má ve spoustě restauracích zákaz, protože
majitelé hospod, kteří mě informovali, že je to problémový člověk“. Výrokem II. byla obviněné za uvedené
dva přestupky uložena pokuta 800 Kč, výrokem III. jí byla uložena povinnost nahradit náklady
přestupkového řízení. Výrokem IV. bylo zastaveno řízení o přestupku, jehož se měla obviněná
dopustit vůči svědkovi dne 25. 9. 2012.
[2] O odvolání žalobce a V. P. rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 5. 2013,
čj. KUOK 47367/2013, sp. zn. KÚOK/27115/2013/OSL-P/7230 tak, že výrokem I. zrušil část
výrokové části rozhodnutí Magistrátu města Přerova týkající se přestupku obviněné ze dne
25. 9. 2012 a řízení v této části zastavil, neboť u tohoto jednání neshledal naplnění všech znaků
skutkové podstaty předmětného přestupku ani jiného přestupku. Výrokem II. žalovaný změnil
zbývající část výrokové části rozhodnutí Magistrátu města Přerova týkající se přestupku obviněné
ze dne 30. 7. 2012 tak, že ve výroku o sankci slova „za spáchané přestupky“ nahradil textem „za
spáchaný přestupek“ a ve zbytku tuto část rozhodnutí magistrátu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem
magistrátu o naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného přestupku a nově posoudil
magistrátem uloženou úhrnnou sankci za dva přestupky jako odpovídající i za jen jeden spáchaný
přestupek. Výrokem III. žalovaný zamítl pro nepřípustnost odvolání svědka V. P.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud v Ostravě – pobočka
v Olomouci (dále jen „krajský soud“) nejprve usnesením ze dne 11. 2. 2015, čj. 76 A 27/2013-36,
odmítl žalobu proti výroku III. rozhodnutí žalovaného. Následně rozsudkem ze dne 17. 2. 2015,
čj. 76 A 27/2013-39, žalobu proti výroku I. rozhodnutí žalovaného odmítl a žalobu proti výroku
II. rozhodnutí žalovaného zamítl.
[4] Ke kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 12. 11. 2015, čj. 10 As 60/2015-30, rozsudek krajského soudu ze dne 17. 2. 2015,
čj. 76 A 27/2013-39, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[5] Naposledy krajský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, čj. 76 A 27/2013-62 žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 2. 2016, čj. 76 A 27/2013-62 podal stěžovatel
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že mu bylo upřeno právo seznámit se s podklady
pro rozhodnutí správního orgánu, neboť nebyl o možnosti prostudovat podklady poučen.
[8] Krajský soud podle stěžovatele neuspokojivě vysvětlil námitku vnitřního rozporu
rozhodnutí správního orgánu, spočívající v tvrzení, že žalovaný rozdělil rozhodnutí magistrátu
do dvou výroků, přičemž první výrok se týkal skutku ze dne 25. 9. 2012 a druhý výrok skutku
ze dne 30. 7. 2012. Ohledně skutku ze dne 30. 7. 2012 však došlo ke změně pouze ve výroku
o sankci a „ve zbytku této části“ bylo rozhodnutí magistrátu potvrzeno, což podle stěžovatele
znamená, že byl potvrzen i výrok magistrátu ve vztahu ke skutku ze dne 25. 9. 2012,
zatímco ve vztahu ke skutku ze dne 30. 7. 2012 pak podle stěžovatele žalovaný meritorně
nerozhodl. Tato vada podle stěžovatele založila nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost
správního rozhodnutí.
[9] Stěžovatel rovněž namítl, že jednání obviněné dne 25. 9. 2012 naplňuje
skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a kasační stížnost označil za nedůvodnou. K námitce stěžovatele ohledně posouzení jednání
obviněné ze dne 25. 9. 2012 uvedl, že krajský soud ani žalovaný netvrdili, že obviněná předmětné
prohlášení „pronesla bez svého přesvědčení, tedy bez vědomého jednání“, jednání obviněné ale nebylo
urážlivé ani zesměšňující. V podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného a vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o opakovanou kasační
stížnost, posoudil Nejvyšší správní soud nejprve, zda je tato kasační stížnost přípustná.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
„jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009-165 dospěl k závěru, že z uvedeného zákazu existují výjimky.
V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, uvedl, že §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. „nelze vztáhnout zejména
na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně
zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto
procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.“
[13] Předcházejícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno dřívější
rozhodnutí krajského soudu z důvodu nevypořádání se s žalobními námitkami,
neboť krajský soud nevzal v potaz aktivní legitimaci stěžovatele podle §65 odst. 2 s. ř. s.,
a pouze obecně uvedl, že stěžovatel netvrdil „postižení jeho jmenovitého práva či povinnosti
a dotčení v právní sféře“ (odůvodnění výroku I.) a že „[v]ýrok II napadeného rozhodnutí není svou
povahou a podstatou (…) podřaditelný pod §65 odst. 1 s. ř. s. a není tak rozhodnutím přezkoumatelným
ve správním soudnictví“ (odůvodnění výroku II.). Rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud
předcházejícím rozhodnutím zrušil z důvodu procesního pochybení. Kasační stížnost
je s ohledem na výše uvedené a na ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů; neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení trpělo vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[15] Námitku, podle které bylo stěžovateli upřeno právo seznámit se s podklady
pro rozhodnutí, shledal Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku opožděnou
a podle §109 odst. 5 s. ř. s. se jí nezabýval. Ze stejného důvodu se jí nemůže zabývat ani v tomto
řízení
[16] Nejvyšší správní soud nesdílí stěžovatelovu námitku neuspokojivého vypořádání žalobní
námitky vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného krajským soudem. Krajský soud srozumitelně
vysvětlil, že rozhodnutím Magistrátu města Přerova byla obviněná shledána vinnou ze dvou
přestupků. Následně žalovaný řízení o přestupku ze dne 25. 9. 2012 zastavil a ponechal uznání
viny pouze u přestupku ze dne 30. 7. 2012, v důsledku čehož musela být opravena i textace
„za spáchané přestupky“ na „za spáchaný přestupek“. Na přestupek ze dne 30. 7. 2012 se přitom
vztahovala výroková část rozhodnutí žalovaného, jíž bylo rozhodnutí Magistrátu města
Přerova podle §90 odst. 5 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve zbytku potvrzeno.
Rozhodnutí žalovaného proto není nepřezkoumatelné ani nesrozumitelné.
[17] Nejvyšší správní soud se též ztotožňuje s názorem žalovaného a krajského soudu,
podle něhož jednání obviněné dne 25. 9. 2012 nebylo urážlivé ani zesměšňující.
Obviněná předmětný výrok pronesla jako neutrální tvrzení, o kterém se doslechla a nikterak
jím nevyjadřovala své přesvědčení. Stěžovatel neutralitu výroku obviněné nijak nezpochybňoval.
Stěžovateli lze sice dát za pravdu, že u přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) postačuje
zavinění z nedbalosti, v případě jednání obviněné však nejen že nebylo prokázáno zavinění
žádné, ale nešlo ani o protiprávní jednání. Nebylo je proto možno kvalifikovat jako přestupek
proti občanskému soužití. Stěžovateli bylo v předcházejícím kasačním rozsudku Nejvyššího
správního soudu objasněno, že ačkoliv byl jako navrhovatel účastníkem správního řízení,
nelze v projednávané věci dovodit přímý zásah do jeho hmotněprávní sféry ve vztahu k řešení
otázky viny a sankce obviněné, neboť tato otázka je věcí vztahu mezi státem a obviněnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci podle §60 odst. 1, ve spojení s §120, s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení.
[20] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 20. 8. 2013, čj. 76 A 27/2013-21 pro řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát,
který stěžovatele zastupuje i v řízení o kasační stížnosti; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovený advokát v podání ze dne
30. 3. 2016 vyčíslil odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti.
Soud rozhodl, že ustanovenému zástupci náleží v souladu s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), požadovaná odměna za jeden úkon právní služby po 3100 Kč spočívající
v písemném podání soudu ve věci kasační stížnosti ze dne 21. 3. 2016, a jeden režijní paušál
po 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Protože ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 zákona č. 235/2004 Sb. činí 714 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. K zaplacení odměny soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu