ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.24.2016:22
sp. zn. 10 Azs 24/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. A. N.,
zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2,
Praha 8 - Karlín, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne
4. 11. 2015, čj. CPR-38989-23/ČJ-2015-930310-C220, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2015, čj. 78 A 32/2015-17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žádostí podanou dne 26. 10. 2015 se žalobce domáhal propuštění ze Zařízení
pro zajištění cizinců B. – J.. Měl totiž za to, že v zařízení pro zajištění cizinců mu nebyl jako
osobě omezené na osobní svobodě poskytnut adekvátní prostor k obývání. V zařízení nebyla
dostupná odpovídající úroveň zdravotní péče a nebylo mu tam v pravidelných časových
intervalech poskytnuto přiměřené množství stravy. Nebyl mu zajištěn ani přístup k právní
pomoci, či přístup k volnočasovým aktivitám. Žalobce se domníval, že o zajištěné cizince
pečuje nízký počet sociálních pracovníků, kteří nejsou dostatečně kvalifikováni. Konečně měl
za to, že neexistuje reálný předpoklad, že dojde k jeho vyhoštění, a proto by měl být okamžité
propuštěn. Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví této jeho žádosti nevyhověla.
[2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou. Krajský soud rozsudkem
specifikovaným v záhlaví jeho žalobu zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu
včasnou kasační stížnost, a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá, že rozhodnutím
žalované byl zkrácen na svých právech. Materiální podmínky v zařízení pro zajištění cizinců
neodpovídají požadavkům vyplývajícím z čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ani navazující judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
[4] Žalovaná odkázala na vyjádření k žalobě.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že kasační důvody doplní v návaznosti na výzvu
soudu. Měl tedy zjevně na mysli usnesení vydané dle §106 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě
jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Zdejší soud nicméně
dospěl k závěru, že kasační stížnost, byť jen velmi strohá, splňuje všechny zákonné náležitosti.
Proto Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 4. 2. 2016, čj. 10 Azs 24/2016-10, který byl zástupci
stěžovatele doručen téhož dne, sdělil, že podaná kasační stížnost obsahuje všechny náležitosti
vyžadované §106 odst. 1 s. ř. s. a je tudíž projednatelná. Proto zde není důvod pro postup
podle §106 odst. 3 s. ř. s. Současně soud stěžovatele poučil, že pokud hodlá kasační stížnost
doplnit nebo blíže odůvodnit, má možnost tak učinit. Současně však soud stěžovatele upozornil,
že by tak měl učinit bez zbytečného odkladu, neboť stížnost bude v brzké době věcně rozhodnuta.
Stěžovatel dosud kasační stížnost přes svůj ohlášený záměr nedoplnil. Soud proto ve věci
rozhodl, neboť stěžovatel dostal pro event. rozmnožení nebo upřesnění důvodů kasační stížnosti
dostatečný čas.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích uplatněného
důvodu (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vadu, kterou by se musel zabývat i bez návrhu.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Soud předesílá, že obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah
a kvalitu rozhodnutí soudu (viz rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54).
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že materiální podmínky v zařízení pro zajištění cizinců
nevyhovují požadavkům čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy a na tyto články navazující judikatuře
ESLP. Soud považuje tuto jedinou námitku za obecnou, nikoliv však v míře bránící jejímu
přezkoumání. Proto se soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. zabýval pouze obecnými hledisky
nezákonnosti napadeného rozsudku krajského soudu.
[9] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel byl rozhodnutím ze dne 26. 8. 2015 zajištěn
za účelem správního vyhoštění, neboť nepředložil žádný doklad totožnosti a vzniklo podezření,
že se na území České republiky nachází neoprávněně [§124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců]. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení
osobní svobody; rozhodnutí o zajištění přitom nabylo právní moci dne 26. 8. 2015.
Žádostí ze dne 19. 10. 2015, podanou dne 26. 10. 2015, stěžovatel požádal o propuštění
ze zajištění. Dále z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl nejprve umístěn v Zařízení
pro zajištění cizinců B. – J., od 29. 10. 2015 je umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců D..
[10] Pro účely vymýcení svévolného a nezákonného zbavení svobody Úmluva
v jednotlivých odstavcích čl. 5 garantuje práva osob zbavených svobody. Dle čl. 5 odst. 4
Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení,
ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody
nezákonné. Jedním z nástrojů, jenž požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy naplňují, je právě §129a
zákona o pobytu cizinců, dle kterého je cizinec oprávněn podat policii žádost o propuštění ze zařízení,
ve které je povinen uvést veškeré rozhodné skutečnosti, kterých se dovolává a označit důkazy.
[11] Krajský soud se otázkou dostatečnosti materiálních podmínek, v nichž zajištění
stěžovatele probíhá, dostatečně zabýval (viz rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2005,
čj. 2 Azs 391/2004-62). Krajský soud mj. dovodil, že se stěžovatel mohl domáhat
zlepšení podmínek jeho zajištění po Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra,
která je provozovatelem zařízení v B. – J. i v D.. Právě Správa uprchlických zařízení má na
starosti uspořádání obytných prostor pro cizince; svými sociálními pracovníky rovněž
zprostředkovává psychologické služby. Dále zabezpečuje kvalifikovaný personál zařízení
v náležitém počtu, zařizuje stravu a stanovuje možnosti kulturního a sportovního vyžití.
[12] Co se týče samotné úrovně materiálního zabezpečení poskytovaného v zařízení,
zdejší soud má za to, že je jistě třeba, aby cizincům bylo poskytnuto přístřeší, aby jim byly
zajištěny adekvátní hygienické podmínky, strava a zdravotní péče na lidsky důstojné úrovni.
S každým člověkem musí být v České republice zacházeno lidsky důstojným způsobem.
V žádném případě však není nezbytné poskytovat komfort na úrovni průměrných životních
podmínek v České republice či dokonce na úrovni hotelových služeb. Cizinci musí rovněž strpět
jisté nepohodlí, nedostatek soukromí i to, že jejich život v zařízení nebude naplněn
aktivitou a zábavou (viz obecně rozsudky NSS ze dne 19. 1. 2016, čj. 2 Azs 298/2015-29;
a ze dne 21. 1. 2016, čj. 2 Azs 300/2015-29; k extrémním podmínkám omezení svobody
srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2002 ve věci Kalashnikov proti Rusku, stížnost č. 47095/99).
[13] Jiný, vyšší standard materiálních podmínek panujících v zařízení pro zajištění
platí pro pobyt nezletilých dětí, které jsou v zařízeních umístěné spolu s jejich rodiči
(viz rozsudky ESLP ze dne 19. 1. 2010 ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii,
stížnost č. 41442/07, a ze dne 19. 1. 2012 ve věci Popov proti Francii, stížnosti č. 39472/07
a č. 39474/07). Na rozdíl od dětí ovšem stěžovateli jako dospělému člověku nemůže vadit,
že jde o zařízení obývané primárně dospělými osobami, nebo že je v něm silně patrná přítomnost
policie.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti nespecifikoval, v čem měla spočívat nedostatečnost
materiálních podmínek v zařízení, která měla údajně dopad na porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
Proto se zdejší soud zabýval touto otázkou jen v obecné rovině.
[15] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti
nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu