ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.84.2016:50
sp. zn. 10 Azs 84/2016 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: S. B., zast. Mgr. Petrem
Křížákem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2016, čj. OAM-183/LE-
VL18-P10-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. 3. 2016, čj. 62 Az 1/2016 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Křížákovi, advokátu, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016, čj. OAM-183/LE-VL18-P10-2015, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“), rozhodlo o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany
podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
neboť podaná žádost byla shledána nepřípustnou dle §10a písm. e) zákona o azylu.
V daném případě se jednalo o v pořadí čtvrtou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
přičemž žalobce dle žalovaného neuvedl žádné nové skutečnosti nebo zjištění,
které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení.
[2] Ve své v pořadí první azylové žádosti podané v roce 2012 žalobce uvedl,
že je státním příslušníkem Kazašské republiky, ruské národnosti, pravoslavného náboženského
vyznání, svobodný. V České republice žil tou dobou 11 let, hovoří zdejším jazykem, žije zde také
jeho rodina, chtěl by si tu proto najít práci a založit rodinu. Kazachstán opustil v roce 2000,
protože Kazaši začali utlačovat obyvatele ruské národnosti. Sám byl v zemi utlačován
jak ze strany kazašských spolužáků, tak i normálních občanů a žil v sociální nejistotě.
Důvodem jeho žádosti byla obava z možného utlačování ze strany kazašských osob v případě
návratu, čímž by byl ohrožen jeho život. V zemi původu nemá žádné příbuzné. Žalovaný tvrzení
žalobce neshledal azylově relevantními, mezinárodní ochranu proto neudělil. Následovaly žádosti
žalobce podané v roce 2013 a 2015, které byly, shodně jako žádost v nyní projednávané věci,
vyhodnoceny jako nepřípustné ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu.
[3] Krajský soud v Ostravě se s názorem žalovaného o nepřípustnosti žádosti ztotožnil
a žalobu rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.
[4] V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění, proti tomuto rozsudku žalobce
(dále jen „stěžovatel“) uvedl, že již v žalobě namítal, že se žalovaný nijak nevěnoval okolnostem,
které se změnily od posledního meritorního rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu,
a to přirozenému běhu doby. Naposledy byla žádost stěžovatele posouzena dne 31. 5. 2012
(v pořadí první žádost – pozn. soudu), přičemž v tehdejší žádosti argumentoval tím, že se na území
České republiky nachází již 11 let. Ve své poslední žádosti, která meritorně posouzena nebyla,
stěžovatel uváděl, že na území České republiky žije 15 let. Stále delší doba, po kterou žadatel žije
mimo zemi svého původu, zvyšuje vykořenění z původního prostředí a tedy možnost adaptace
při eventuálním návratu do země původu. Bez ohledu na míru závažnosti plynutí času
v jeho vlastním případě má stěžovatel za to, že v případě rozhodování o opakovaných žádostech
o mezinárodní ochranu, které nejsou podány očividně bezprostředně po posledním meritorním
posouzení takové žádosti, je povinností žalovaného se alespoň vyjádřit k té skutečnosti,
zda plynutí času nezapříčinilo změnu poměrů žadatele a zda tedy není zapotřebí jeho žádost
posoudit meritorně. Na základě uvedeného se proto stěžovatel neztotožňuje se závěrem
krajského soudu, dle kterého je zapotřebí k plynutí času v každém případě přidat ještě nějakou
další změnu. Soud tak zcela odhlíží od toho, že právě plynutí času je zcela klíčovou
determinantou lidského života a je neoddiskutovatelné, že právě uplynutí nezanedbatelné doby
samo o sobě předznamenává potřebu nového posouzení celkové situace žadatele.
[5] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a zrekapituloval obsah a sled jednotlivých žádostí stěžovatele. Poukázal na to,
že mezi rozhodnutím o první stěžovatelově žádosti vydaným v červenci 2013 a podáním nyní
projednávané (čtvrté) žádosti z listopadu 2015 neuplynuly ani 3 roky. Dále zdůraznil,
že stěžovatel proti rozhodnutí o své první žádosti nepodal opravný prostředek. Žalovaný navrhl
kasační stížnost zamítnout.
[7] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel spatřuje důvody zakládající přijatelnost podané kasační stížnosti na posouzení
otázky, zda samotné plynutí času může implikovat potřebu nového meritorního posouzení
opakované žádosti o mezinárodní ochranu.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka,
která by doposud nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena.
[11] Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009-65
(všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle kterého je hlavním
smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany
postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího
pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat
určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných
žádostí. Soud v citovaném rozhodnutí dále upřesnil, že se „[z]pravidla (…) přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele (…)“.
[12] Stěžovatel kromě svého delšího pobytu na území České republiky neuvedl žádné závažné
skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho postavení a které nemohl vlastní vinou uplatnit během
předchozího řízení. V nyní projednávané žádosti uvedl, že v Kazachstánu nemá žádné rodinné
vazby a panuje tam nenávist ze strany Kazachů k ruským občanům, což se projevuje utlačováním
v práci či na úřadech. Poukázal na to, že v České republice pobývá již 15 let, již skoro zapomněl
ruský jazyk, má na území České republiky přátele a cítí se být více občanem České republiky.
[13] S odkazem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je třeba zdůraznit
nutný dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. To znamená, že by samotné plynutí času
(tedy doba strávená žadatelem na území České republiky) bez přistoupení dalších azylově
relevantních tvrzení muselo být způsobilé založit důvod pro udělení azylu nebo doplňkové
ochrany. Takový výklad stěžovatele je však třeba považovat za absurdní. Z příběhu žadatele,
který byl z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany posouzen jako nedůvodný,
by tak samo plynutí času bylo způsobilé vytvořit azylově důvodnou žádost, aniž by se jinak
musely změnit poměry v zemi původu žadatele či jeho jiné osobní poměry. K relevanci samotné
délky pobytu žadatele na území České republiky se přitom Nejvyšší správní soud vyjádřil
již např. ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2005, čj. 4 Azs 333/2004-69 nebo ze dne 30. 6. 2004,
čj. 7 Azs 138/2004-44).
[14] Na základě shora uvedeného však nová žádost stěžovatele neobsahovala žádnou přidanou
hodnotu, která by mohla vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí. Je přitom povinností
žadatele v případě podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu uvést nové skutečnosti
či zjištění (srov. rozsudek ze dne 30. 6. 2009, čj. 4 Azs 23/2009-64).
[15] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného
nebo procesního práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[16] O akcesorickém návrhu žádajícím přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo
třeba zvlášť rozhodovat, neboť bezodkladným rozhodnutím o kasační stížnosti samotné se stal
tento návrh požadavkem obsoletním.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
[18] Ustanovenému advokátovi Mgr. Křížákovi se dle §35 odst. 8 s. ř. s. s přihlédnutím
k §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování ve výši 6 200 Kč za dva úkony právní služby
(sepsání kasační stížnosti, porada s klientem) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč,
celkem částka 6 800 Kč. Ustanovený advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
přiznaná odměna se proto navyšuje o tuto daň, tj. na částku 8 228 Kč. Tato částka bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu