ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.106.2016:14
sp. zn. 2 Ads 106/2016 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: J. V., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. MPSV-UM/6663/14/4S-ZLK, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016,
č. j. 41 A 108/2014 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Ve správním řízení byla řešena důvodnost žádosti žalobce o přiznání dávky státní sociální
podpory – příspěvku na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
pozdějších předpisů. Úřad práce České republiky, krajská pobočka ve Zlíně (dále jen „správní
orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 16. 6. 2014, č. j. 205665/14/ZL, žalobcovu žádost
zamítl s odůvodněním, že žalobce neuplatnil nárok na výplatu dávky v zákonné lhůtě, která činí
tři měsíce od vzniku nároku na dávku. Žalovaný poté v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen
„napadené rozhodnutí“) zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. K tomu žalovaný uvedl, že žalobce svou žádost podal dne 22. 5. 2014 s tím, že žádal
o vyplacení dávky za období od 30. 1. 2014 do 31. 3. 2014. Lhůta pro výplatu dávky však
dle žalovaného uplynula ke dni 30. 4. 2014 (§54 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře),
a proto nebylo možné požadovanou dávku přiznat.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), ve které namítal podjatost úředních osob a žádal,
aby krajský soud provedl „audit“ všech rozhodnutí úředních osob a vyvodil z toho důsledky.
Měl za to, že mu uplatňované právo svědčí.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že správní orgány
se žádostí nezabývaly po věcné stránce, ale zkoumaly včasnost jejího podání. Z napadeného
rozhodnutí a vyjádření žalovaného přitom vyplynulo, že správní orgány posuzují žádosti
o příspěvek na bydlení předně podle data, od kterého žadatel nárok uplatňuje. Pokud uvedené
datum nespadá do časového úseku tří měsíců před datem podání žádosti, automaticky žádost
zamítají. Krajský soud měl naproti tomu za to, že takové časové ohraničení z žádného ustanovení
zákona o státní sociální podpoře neplyne, a domníval se, že není důležité, od kdy žadatel o dávku
žádá, nýbrž od kdy jeho nárok na výplatu dávky zanikl. Pro podporu svého názoru odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 3 Ads 131/2010 – 42
(dostupného stejně jako ostatní zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), jehož právní věta zní: „Dávky uvedené v §54 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře, je možné vyplatit zpětně jen za období tři měsíců před podáním žádosti o přiznání těchto
dávek, v důsledku níž vzniká nárok na výplatu dávky“. Krajský soud tak dospěl k názoru, že správní
orgány neměly žádost o příspěvek na bydlení zamítnout v celém rozsahu, ale měly posoudit,
zda nebylo možné žalobcově žádosti zčásti vyhovět a přiznat mu nárok na výplatu dávky
za období od 22. 2. 2014 do 30. 3. 2014. Že nárok na dávku za období od 30. 1. 2014
do 21. 2. 2014 zanikl, pokládal krajský soud za nepochybné.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku blanketní kasační
stížnost a současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť měl za to, že splňuje
podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny podmínky
řízení a v souvislosti s tím byl povinen posoudit stěžovatelův návrh na ustanovení zástupce.
[6] Podle §35 odst. 8 část věty první před středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může
předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Podle
§36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
[7] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. Citované ustanovení
bylo předmětem výkladu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, publ. pod č. 3321/2016 Sb. NSS, který dovodil, že „kasační
stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá,
že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná“.
[8] Stěžovatel svou kasační stížností napadl rozsudek krajského soudu, který byl vydán v jeho
prospěch, neboť jím bylo v celém rozsahu zrušeno napadené rozhodnutí žalovaného. Zároveň
krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení a zavázal jej, aby se žádostí o přiznání
příspěvku na bydlení zabýval věcně, a nikoliv pouze stran její včasnosti, čímž umožnil opětovné
projednání stěžovatelovy žádosti. Stěžovatel tedy byl v řízení před krajským soudem
procesně úspěšný, přičemž vzhledem k tomu, že se žalobou (podle jejího obsahu) domáhal
zrušení napadeného rozhodnutí v celém jeho rozsahu, je vyloučeno, aby se nyní kasační stížností
domáhal toho, že měl krajský soud svým výrokem rozhodnout jinak, neboť takovým jiným
výrokem krajského soudu by s ohledem na znění §78 s. ř. s. mohlo být jedině zamítnutí žaloby
(o což však stěžovatel soudě dle jeho podání nestál). Postup stěžovatele jakožto procesně
úspěšného účastníka by tedy mohl mít smysl pouze tehdy, pokud by se domáhal doplnění
či revize důvodů, ze kterých mu krajský soud vyhověl, popřípadě revize výroku, jímž žádnému
z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení; to ovšem neumožňuje
§104 odst. 2 s. ř. s. Ze shora uvedených důvodů tedy nelze než stěžovatelovu kasační stížnosti
odmítnout pro její nepřípustnost.
[9] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel brojil jediným blanketním
podáním proti celkem čtyřem rozhodnutím krajského soudu, přičemž toto jeho (formálně jediné)
podání bylo (materiálně) posouzeno jako čtyři samostatné kasační stížnosti a o každé z nich bylo
u zdejšího soudu zahájeno samostatné řízení. Toto řízení sp. zn. 2 Ads 106/2016 je jedním
z nich. Proto se lze domnívat, že stěžovatel svým hromadným podáním nedopatřením zahrnul
mezi naříkané rozsudky krajského soudu i jemu vyhovující napadený rozsudek. Že Nejvyšší
správní soud jednu z jeho kasačních stížností tímto usnesením odmítl, nemá vliv na ostatní dosud
probíhající řízení o jeho zbývajících třech kasačních stížnostech.
[10] Vzhledem k důvodům odmítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud konstatuje, že se jedná o zjevnou neúspěšnost kasační stížnosti ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.
Judikatura Nejvyššího správního soudu tento pojem vyložila například v rozsudku ze dne
24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 – 105, publ. pod č. 909/2006 Sb. NSS, podle něhož „zjevná
neúspěšnost návrhu by měla být zjistitelná bez pochyb, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho,
aby bylo prováděno dokazování“. Zjevná neúspěšnost přitom musí být seznatelná na první pohled,
resp. měla by být okamžitě zjistitelná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 – 72). V projednávané věci je podstatné, že kasační
stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo vyhověno stěžovatelově žalobě
a bylo jím v celém rozsahu zrušeno napadené rozhodnutí. Bez jakéhokoliv dokazování lze tedy
konstatovat, že napadený rozsudek nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího správního
soudu, neboť kasační stížnost jen proti důvodům rozhodnutí nebo výroku o nákladech řízení
není přípustná. Jsou tedy splněny předpoklady pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků (§36 odst. 3 věta třetí s. ř. s.) a v návaznosti na to i předpoklady pro zamítnutí
stěžovatelova návrhu na ustanovení zástupce (§35 odst. 8 věta první s. ř. s.).
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., dle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu