ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.173.2016:20
sp. zn. 2 As 173/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Z. M., zastoupena
Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, proti žalované:
Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Praha 2, Slezská 100/7, proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2015, č. j. SVS/2015/05867-G, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne
11. 5. 2016, č. j. 52 A 83/2015 – 135,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 6. 2015, č. j. SVS/2015/051867-G. Žalovaná tímto rozhodnutím zamítla
odvolání a potvrdila rozhodnutí Krajské veterinární správy, Státní veterinární správy
pro Pardubický kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“), č. j. SVS/2015/024660-E ze dne
20. 3. 2015, kterým byla stěžovatelce jako soukromé veterinární techničce uložena podle §72
odst. 3 písm. e) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících
zákonů (veterinární zákon), ve znění účinném pro projednávanou věc, pokuta ve výši 18 000 Kč
za správní delikt podle §72 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, kdy se jednalo o porušení povinnosti
stanovené v §64 odst. 3 téhož zákona. Uvedeného správního deliktu se stěžovatelka dopustila
tím, že dne 8. 11. 2013 ve V. 26, místě podnikání stěžovatelky, samostatně provedla euthanasii
kočky, přičemž tento úkon nespadá do seznamu odborných veterinárních úkonů uvedených v §
18 vyhlášky č. 342/2012 Sb. o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemisťování a přepravě zvířat a o
oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností (dále jen
„vyhláška“), tj. do seznamu úkonů, které může samostatně vykonávat soukromý veterinární
technik; tedy v rozporu s §64 odst. 3 veterinárního zákona vykonala stěžovatelka jako soukromý
veterinární technik samostatně odborný veterinární úkon, který neodpovídá její dosažené
odborné způsobilosti.
Krajský soud žalobu zamítl; některé námitky stěžovatelky shledal nedůvodnými a jiné
nepřípustnými, neboť nebyly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby. Krajský soud dovodil
přípustnost použití videozáznamu jako důkazu ve správním řízení, když aproboval závěr
správních orgánů, že se jednalo o horizontální vztah mezi stěžovatelem a pořizovatelem
záznamu, přičemž v testu proporcionality převážil zájem společnosti na řádném výkonu
veterinární péče nad zájmem na ochraně osobnostních práv stěžovatelky. Krajský soud
nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, že ve věci je podstatné, že provedený úkon byl
požadován s cílem její diskreditace. Krajský soud totiž uvedl, že ačkoli takový motiv nebyl
potvrzen ani vyvrácen, neměl vliv na objektivní odpovědnost stěžovatelky za správní delikt, která
i za takové situace nebyla k provedení euthanasie kočky samostatně oprávněna. Pokud
jde o údajnou služební cestu stěžovatelky, vyhodnotil tato tvrzení krajský soud jako účelová.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“, tedy
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
Stěžovatelka setrvává na své námitce, že správní orgán nebyl oprávněn použít
videozáznam jako důkaz, neboť ten byl evidentně vytvořen pouze za účelem jejího pozdějšího
usvědčení; jedná se tedy o procesně nepoužitelný důkaz. Dovozuje to z toho, že pořizovatel
záznamu sám o provedení předmětných úkonů požádal, a tudíž spáchání správního deliktu sám
vyprovokoval. Dle stěžovatelky se jedná o nepřípustné použití tzv. agenta provokatéra podle
§158e trestního řádu. Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu i žalobou napadeného
správního rozhodnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejsou však přípustné všechny uplatněné námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační
stížnost nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná o námitku
ohledně aplikace trestněprávní úpravy na nyní projednávanou věc, konkrétně úpravy použití
agenta „provokatéra“ dle §158e trestního řádu, kterou stěžovatelka prvně uplatnila až v kasační
stížnosti. Poněvadž stěžovatelce nic nebránilo uplatnit tuto námitku již v řízení před krajským
soudem, nelze se v kasačním řízení touto námitkou věcně zabývat.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu byly zjištěny následující skutečnosti. Prvostupňový orgán obdržel dne 3. 12. 2014
podnět Městského úřadu Holice, kterým mu bylo postoupeno oznámení Policie ČR týkající
se stěžovatelky, která měla provést činnost, k níž nebyla oprávněna, konkrétně euthanasii kočky.
Přílohou tohoto oznámení byl podnět Komory veterinárních lékařů ze dne 25. 9. 2014 týkající
se euthanasie kočky v ordinaci MVDr. R. M., kterou měla provést stěžovatelka za použití
preparátů a dalšího materiálu nacházejícího se v této ordinaci. Komora tuto skutečnost zjistila
z přiloženého obrazového a zvukového záznamu, který byl pořízen v předmětné ordinaci, a
Komora jej obdržela od neznámé osoby. Dne 5. 2. 2015 bylo stěžovatelce doručeno oznámení o
zahájení řízení. Dne 13. 2. 2015 nahlížela stěžovatelka do spisu, přičemž pro ni byly pořízeny
kopie obrazových a zvukových záznamů nacházejících se ve spisu. Stěžovatelka se k věci vyjádřila
podáním ze dne 18. 2. 2015, přičemž odmítla, že by se dopustila uvedeného jednání. Stěžovatelka
rozporovala data pořízení záznamů, když dle správního orgánu se jednalo o data 6. a 8. 11. 2013,
kdežto na záznamech je uvedeno datum 11. 6. a 11. 8. 2013. Dále uvedla, že se jednalo o pořízení
záznamu bez jejího souhlasu, a dále že nelze ověřit autentičnost nahrávek ani kdo je pořídil. Dále
uvedla, že dne 11. 6. 2013 se jednalo o návštěvu občana, kterého nezná, požadujícího aby
prohlédla kočku po úrazu. Sdělila, že zvířeti poskytla první pomoc a navrhla možnost léčby,
kterou ponechala na volbě občana, kterého již více neviděla. Dne 8. 11. 2013 se rovněž jednalo
o požadavek prohlédnout kočku, přičemž postupovala obdobným způsobem. Ani v jednom
případě neúčtovala pracovní výkon, ve druhém pouze podaná léčiva. V minulosti již euthanasii
prováděla, vždy však za přítomnosti lékaře. Pokud ji chtěl někdo poškodit, mohl video
pořídit a přítomného lékaře nenatočit. Již v minulosti čelila snahám o své poškození.
Má za to, že předložené důkazy jsou nehodnověrné, zmanipulované a byly získány protiprávním
způsobem. Správní orgán po posouzení všech důkazů dospěl k závěru, že je dostatečně
prokázáno, že se stěžovatelka dopustila předmětného správního deliktu, o čemž vydal
prvostupňové rozhodnutí. Odvolací orgán toto rozhodnutí potvrdil.
Jedinou přípustnou námitkou stěžovatelky v kasační stížnosti je námitka, že pořízené
nahrávky jsou procesně nepoužitelnými důkazy. Dovozuje to ze skutečnosti, že byly
pořízeny bez jejího souhlasu a za účelem její diskreditace, když to byl právě pořizovatel záznamu,
kdo ji o provedení naříkaného úkonu požádal. S touto námitkou se již vypořádal krajský soud
a Nejvyšší správní soud nemá nic, co by jeho odůvodnění vytknul, proto na něj v podrobnostech
odkazuje.
Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, ostatně, jak to již uváděly správní orgány,
že „[i] za situace, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou, který zasahuje do sféry osobnostních práv
zaznamenané osoby, nebyl pořízen s jejím souhlasem či v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost
pro potřeby dokazování ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je vždy nutno poměřit legitimitu
cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně
druhé. Je tak vždy nutno uvážit, zda v konkrétním případě může nad ochranou osobnostních práv
dotčeného subjektu převážit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak
ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu“ (srov. rozsudek ze dne 18. 11. 2011,
č. j. 2 As 45/2010 – 68, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou přístupná z www.nssoud.cz).
Správní orgány v nyní projednávané věci posuzovaly, zda v tomto případě šlo o záznam pořízený
přímo či nepřímo orgánem veřejné moci, či zda je jeho původcem soukromá osoba
(viz např. rozsudek ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 - 67). V prvním případě platí podstatně
přísnější pravidla pro využití takto pořízeného záznamu. Jak již zdejší soud uvedl, „existoval-li mezi
pořizovatelem záznamu a dotčenou osobou (do jejíhož osobnostního práva bylo záznamem zasaženo) vztah
vertikální, musí být takový postup zákonem výslovně předpokládán a musí být striktně splněny všechny podmínky
zákonem vyžadované; existuje-li mezi těmito subjekty vztah horizontální, nelze takový záznam, i při nesplnění
všech s tím spojených zákonných omezení, pro potřeby dokazování a priori vyloučit.“
Nejvyšší správní soud uvádí, že ze spisu nevyplynuly žádné indicie o tom, že by byl
pořizovatel záznamu na stěžovatelku „nasazen“ orgánem veřejné moci. Taková námitka nebyla
vznesena ani ve správním řízení. Stěžovatelka až v nepřípustném rozšíření žaloby zmínila
možnost, že byla osoba pořizovatele záznamu na tento úkon vyslána jiným veterinářem (nikoli
správním orgánem). Takovou námitkou se pak nemohl zabývat ani krajský soud. Ze spisu
vyplynulo, že pořizovatel záznamu byl chovatelem kočky, tedy soukromou osobou, která si chtěla
zachytit průběh veterinárního úkonu prováděného na zvířeti. Správní orgány provedly test
proporcionality, přičemž posuzovaly legitimitu cíle, kterého mělo být dosaženo prostřednictvím
provedení důkazu pořízenými videozáznamy, přiměřenost užitého postupu a intenzitu zásahu
do práv stěžovatelky. Správní orgány vyhodnotily protiprávní jednání zachycené
na videozáznamu jako velice závažné, neboť došlo k ohrožení velmi významného veřejného
zájmu vztahujícího se k řádnému zajišťování veterinární léčebné a preventivní činnosti osobami
odborně způsobilými (veterinárními lékaři). Stěžovatelka jakožto veterinární technik byla
oprávněna pouze k některým úkonům podle §18 vyhlášky; k provedení euthanasie
bez odborného dohledu veterinárního lékaře však nikoli (viz §5 odst. 3 zákona č. 246/1992 Sb.,
na ochranu zvířat proti týrání). Jak to uvedl již správní orgán i krajský soud, osoba, která přivede
své zvíře do veterinární ordinace, je v dobré víře, že poskytovatel veterinární služby je oprávněn
k jejímu výkonu. Stěžovatelka tím, že provedla úkon, k němuž neměla příslušné vzdělání a tudíž
ani oprávnění, narušila důvěru v řádné a odborné poskytování veterinární péče. Nejvyšší správní
soud aprobuje závěr žalované, že zájem na odhalení a potrestání protiprávní činnosti převažuje
nad dotčením práva stěžovatelky na ochranu jejího soukromí či osobnosti. Správní orgány vzaly
správně v potaz rovněž skutečnost, že vi deozáznamy byly využity pouze ve správním řízení
k prokázání protiprávní činnosti stěžovatelky, a nebyly jakkoli zneužity k poškození jejích
osobnostních práv.
Nejvyšší správní soud stěžovatelku stejně jako krajský soud upozorňuje,
že je bez významu, jestli s požadavkem, aby kočku usmrtila, přišel pořizovatel záznamu. Za prvé,
taková skutečnost prokázána nebyla, když je již z prvního záznamu evidentní, že tuto možnost
zmiňovala samotná stěžovatelka. Za druhé, navíc i za situace, byla-li by stěžovatelka skutečně
požádána majitelem zvířete o jeho usmrcení, neopravňovala by ji taková žádost k vybočení z mezí
právních předpisů, tedy k provedení úkonu, k němuž není oprávněna a nedošlo by k jejímu
zproštění odpovědnosti za správní delikt.
Nejvyšší správní soud s ohledem na vše uvedené kasační stížnost jako nedůvodnou podle
ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která ve věci neměla úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované
v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu