ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.31.2016:21
sp. zn. 2 Azs 31/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. P., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č. j. CPR-23464-3/ČJ-2015-930310-V238, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015,
č. j. 2 A 76/2015 – 25,
takto:
I. Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
II. Soud v y z ý v á žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto
usnesení doplnil jím podanou kasační stížnost následovně:
- uvede, v jakém rozsahu rozhodnutí krajského soudu napadá,
- uvede, z jakého důvodu byla kasační stížnost podána, a to v souladu
s §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů, a tento důvod blíže skutkově a právně konkretizuje,
- uvede, čeho se kasační stížností domáhá, a to v souladu s §110 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 2 A 76/2015 - 25, zamítl Městský soud v Praze
žalobu žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015,
č. j. CPR-23464-3/ČJ-2015-930310-V238, kterým bylo rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie ze dne
28. 5. 2015, č. j. KRPA-365239-44/ČJ-2014-000022, ve věci správního vyhoštění
stěžovatele podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), změněno tak, že délka
stanovené doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, se mění z jednoho roku na šest měsíců.
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž navrhl,
aby jí byl přiznán odkladný účinek. Návrh odůvodnil tím, že na území České republiky
žije již 9 let, a tudíž zde má vybudované zázemí. Nepřiznání odkladného účinku kasační
stížnosti a jeho nucené vycestování by pak pro stěžovatele znamenalo nepřiměřený zásah
do jeho rodinného a soukromého života. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37, ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, a ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25,
z nichž vyplývá, že pro zachování práva na spravedlivý proces účastníka řízení
je nezbytné, aby zůstal do skončení řízení o jeho kasační stížnosti ve věci správního
vyhoštění na území České republiky.
[3] Ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaná navrhla,
aby byla předmětná žádost stěžovatele zamítnuta, neboť předmětné řízení o jeho
správním vyhoštění bylo vedeno z důvodu protiprávního jednání spočívajícím
v pobytu na území České republiky bez platného víza. Přiznání odkladného účinku
by tedy bylo v rozporu s veřejným zájmem.
[4] Nejvyšší správní soud při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku vyšel
z následujících úvah.
[5] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
se užijí přiměřeně.
[6] Dle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[7] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám
jsou zásadně individuální, závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit
a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové
okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání
odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, soud vychází z povahy
věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační
stížnosti.
[8] Uložené správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky představují
zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Z tohoto
ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky
procedurální. Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, tak musí
být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu
proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, které garantuje právo
na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
[9] Je-li tedy přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění,
je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí.
To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva
na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže
stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní
skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.
[10] K těmto závěrům ostatně dospěl Nejvyšší správní soud opakovaně, přičemž lze odkázat
např. na jeho usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, popř. i usnesení
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, v němž uvedl: „Navíc má Nejvyšší správní soud
za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel
mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení,
jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý
proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem
udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“
[11] Nejvyšší správní soud má tudíž za to, že ve vztahu ke kasační stížnosti proti rozhodnutí
městského soudu ve věcech správního vyhoštění je nezbytné pro ochranu práv
stěžovatele odkladný účinek přiznat, a to nejen pro možnost jeho účasti na samotném
řízení o kasační stížnosti, ale zejména pro případ, že by věc byla zrušena a vrácena
městskému soudu, případně žalované nebo správnímu orgánu I. stupně. Kasační soud
při rozhodování o žádosti o odkladném účinku nemůže předjímat, že k takové situaci
na základě věcného přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu nemůže dojít,
a musí proto stěžovateli zajistit možnost plnohodnotné účasti na případném dalším řízení.
[12] Tyto skutečnosti musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku, a újmy,
která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného
rozhodnutí došlo. Zásah do stěžovatelových procesních práv dle čl. 8 Úmluvy
by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný. Naproti tomu nelze
bez dalšího dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu
jiným osobám. V tomto vyvažování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící
stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná
újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání
odkladného účinku je proto splněno.
[13] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné
straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku a na straně
druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem,
a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu
do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131).
S ohledem na důvod správního vyhoštění, a to pobyt stěžovatele na území České
republiky bez příslušných cizinecko-právních titulů, tedy závažné, avšak toliko
administrativní pochybení, je v daném případě riziko narušení veřejného zájmu
ve srovnání s možnou újmou hrozící stěžovateli spíše menší intenzity. Nepřiznání
odkladného účinku proto není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna
druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[14] Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud rozhodl o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti tak, jak je uvedeno ve výroku. Současně však upozorňuje,
že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím
předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76). Nejvyšší správní
soud dále poukazuje na skutečnost, že ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání
odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly,
může Nejvyšší správní soud toto usnesení i bez návrhu zrušit (§73 odst. 5 ve spojení
s §107 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Podle §106 odst. 1 s. ř. s. je jednou z náležitostí kasační stížnosti uvedení rozsahu,
v jakém stěžovatel rozhodnutí soudu napadá. V daném případě stěžovatel ve svém podání
neuvedl k rozsahu napadení rozsudku městského soudu žádné údaje. Soud proto
stěžovatele vyzval k odstranění této vady.
[16] Podle §106 odst. 1 s. ř. s. je povinností stěžovatele v kasační stížnosti uvést, z jakého
důvodu napadá rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel má tedy uvést, z jakého důvodu
ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s. byla kasační stížnost podána, a takto uvedený
důvod i blíže skutkově a právně konkretizovat. Podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. kasační
stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné d ůvody, než které jsou uvedeny
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Protože
stěžovatel ve své kasační stížnosti důvod podání kasační stížnosti neuvedl
a nekonkretizoval, vyzval jej soud k odstranění této vady.
[17] Soud dále vyzval stěžovatele, aby uvedl, čeho se kasační stížností domáhá, tj. aby uvedl
závěrečný návrh (návrh výroku, jak má soud rozhodující o kasační stížnosti rozhodnout),
neboť podle ust. §37 odst. 3 s. ř. s. je jednou z náležitostí podání údaj, co podatel
navrhuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, čeho se domáhá,
vyzval jej soud k odstranění této vady.
[18] Nejvyšší správní soud nemůže bez doplnění náležitostí v řízení o kasační stížnosti
pokračovat, proto vyzval stěžovatele podle §109 odst. 1 věty první s. ř. s. k doplnění
kasační stížnosti.
[19] Nevyhoví-li stěžovatel uvedené výzvě ve stanovené lhůtě a nebude-li v řízení možno
pro tento nedostatek pokračovat, soud kasační stížnost odmítne (§37 odst. 5 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu