ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.134.2015:53
sp. zn. 3 Ads 134/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Šumperk, nám. Míru 137/9, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 12. 5. 2015, č. j. 72 Ad 10/2014 – 207,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele advokátu Mgr. Františkovi Drlíkovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši
1.573 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek krajského
soudu, jímž byl výrokem I. zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, výrokem II.
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2015, č. j. X a výrokem III.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Napadeným správním rozhodnutím žalovaná zamítla
námitky žalobce a potvrdila své předchozí rozhodnutí ze dne 27. 1. 2014, č. j. X, jímž upravila
žalobci podle vyhlášky č. 296/2013 Sb., jeho invalidní důchod tak, že od lednové splátky 2014 mu
navýšila procentní výměru o 0,4 % (o 20 Kč) na částku 4.890 Kč měsíčně a základní výměru o
10 Kč na částku 2.340 Kč měsíčně. Celkem tedy žalobci náležel invalidní důchod ve výši
7.230 Kč měsíčně.
Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu: žalobce
v době od 1. 1. 1982 do 28. 2. 1987 pobíral částečný invalidní důchod. Rozhodnutím žalované
ze dne 1. 6. 1987 mu byl od 1. 3. 1987 přiznán plný invalidní důchod, poté mu byl rozhodnutím
žalované ze dne 25. 3.1993 přiznán ode dne 2. 4. 1993 opět pouze částečný invalidní
důchod. Podle čl. II. bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb., který mění zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, se částečný invalidní důchod ve výši, v jaké žalobci náležel ke dni
31. 12. 2009, považuje od 1. 1. 2010 za invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně s tím,
že vyplácená výše invalidního důchodu se k tomuto datu nezměnila. Invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně je žalobci vyplácen dosud. Při kontrolní lékařské prohlídce v roce
2000 byl žalobce uznán od 28. 7. 1999 plně invalidní. Protože o nároku na důchod lze
rozhodnout pouze na základě žádosti uplatněné u okresní správy sociálního zabezpečení,
byl žalobce několikrát vyzván, aby se dostavil na příslušnou okresní správu sociálního
zabezpečení k sepsání této žádosti. Doposud tak neučinil. Z podání ze dne 3. 1. 2014,
doručeného žalované 6. 1. 2014, a nazvaného jako „žádost o vydání rozhodnutí o zvýšení dávky“,
usoudila žalovaná, že žalobce žádá o vydání rozhodnutí o zvýšení důchodu od lednové splátky
2014. Na základě této písemné žádosti vydala rozhodnutí o zvýšení dávky.
K námitkám uplatněným žalobcem soud především uvedl, že neshledal v napadeném
rozhodnutí žádnou zmatečnost. Žalovaná jasně vysvětlila svůj postup i to, že předmětem
správního řízení je invalidní důchod. V dané věci nebylo vedeno žádné předchozí řízení
a žalovaná tak nebyla vázána žádným právním názorem soudu. Příslušnost žalované byla dána
ustanovením §5 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 582/1991 Sb. o provádění a organizaci
sociálního zabezpečení, podle kterého Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje o dávkách
důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního
zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek. Námitka žalobce, že spadá pod jiný subjekt, je tak
nedůvodná.
Rovněž námitka, že soud zadržuje veškerou dokumentaci žalované, je lichá. V souzené
věci byly správní spisy soudu doručeny na jeho žádost 3. 9. 2014 a po odeslání tohoto rozsudku
budou standardně neprodleně vráceny žalované.
Tvrzení žalobce, že mu nikdo nikdy neodebral částečný invalidní důchod, je v souladu
s vyjádřením žalované, že částečný invalidní důchod transformovaný na invalidní důchod
I. stupně pobírá žalobce i po datu 1. 1. 2010. O této skutečnosti tedy není mezi účastníky řízení
sporu.
Tvrzení, že žalobce nepracuje od roku 1986, se míjí s podstatou souzené věci, stejně jako
námitka, že přišel do styku s Policií ČR, že žalovaná nereaguje na jeho podněty, že mu nebyl
vyplácen v minulosti invalidní důchod, že jde v případě vyplácení zvýšení dle vyhlášky
č. 296/2013 Sb. o kapesné, že žádal o nároky podle §8 zákona č. 198/1993 Sb., že sloužil
na západní hranici a že bylo vydáno nejméně 50 rozsudků a 300 usnesení v jiných jeho věcech.
K opakované žádosti žalobce o vyloučení soudkyně soud konstatoval, že o námitce
podjatosti v souzené věci rozhodl Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 13. 11. 2014,
č. j. Nao 360/2014 – 144, a žalobce žádné nové relevantní důvody podjatosti nevznesl.
K návrhu žalobce na vydání předběžného opatření k vyplacení poměrné části nevyplacené
mzdy Správou železniční dopravní cesty a NAVOS a. s. a vydání předběžného opatření vůči
žalované o vyplacení zálohy za perzekuci, újmy na zdraví a mučení a nelidské zacházení krajský
soud uvedl, že tyto návrhy se míjí s podstatou souzené věci. Podle §38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán
návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může
usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco
snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě,
lze-li to po ní spravedlivě žádat.
V otázce vyplacení mzdy krajský soud dodal, že k rozhodnutí není vůbec věcně příslušný
a vyplacení příplatku k důchodu podle §8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění zákona č. 220/2011 Sb., není
předmětem tohoto řízení. Proto nebyly vůbec splněny podmínky k tomu, aby soud účastníkům
nebo třetí osobě uložil něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
Závěrem soud shrnul, že žalovaná zjistila řádně skutkový stav, vybrala správně právní
předpisy a z nich vyvodila v souladu se zákonem a citovanou vyhláškou správné skutkové i právní
závěry, se kterými se soud ztotožnil.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b), c), d) s. ř. s.
Nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu spatřoval v nesprávném
posouzení procesní právní otázky soudem. Předmětem správního řízení totiž podle jeho názoru
nebyl invalidní důchod. Proto shledává postup vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí
zmatečným, stejně jako rozhodnutí samotné. Od počátku řízení se jedná o jeho hmotně-právní
nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., podle zákona č. 198/1993 Sb. a podle zákona
č. 119/1990 Sb.
Předcházející správní řízení bylo rovněž stiženo vadou spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech. Rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné a předčasné; stěžovatel nikdy nebyl seznámen s podklady pro jeho vydání.
Podle názoru stěžovatele byl rozsudek vydán podjatým soudcem, vyloučeným
z rozhodování dle §8 odst. 1 a 2 s. ř. s. Nemůže proto v žádném případě souhlasit s argumentací
použitou v odůvodnění napadeného rozsudku, která je stále stejná a opakující se prakticky
ve všech věcech vyvolaných jeho podáními.
Další vadou je to, že rozsudek byl „proveden“ neveřejně, řízení probíhalo
v nepřítomnosti stěžovatele, který nikdy nedal souhlas k tomu, aby se jednalo a bylo rozhodnuto
v jeho nepřítomnosti. Od počátku řízení mu tak soud odpírá právo na spravedlivý soudní proces
tím, že mu odňal možnost před soudem jednat. Vzhledem k výše uvedenému hodnotí napadený
rozsudek jako nepřezkoumatelný. Dle názoru stěžovatele soud od počátku řízení porušuje jeho
práva zaručená Ústavou ČR, konkrétně čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 96 odst. 2, a dále práva uvedená
v Listině základních práv a svobod, konkrétně čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 30
odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 2, č l. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Tato práva jsou závazná a mají přednost
před zákonem a argumentací soudu.
V návaznosti na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno
v celém svém rozsahu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé (ač to stěžovatel výslovně neuvádí), že napadá pouze výroky II. a III.
rozsudku, jež se týkaly rozhodnutí žalované.
Stěžovatel v kasační stížnosti většinou pouze zopakoval námitky uplatněné již v žalobě
a vypořádané krajským soudem, Nejvyšší správní soud k nim proto dodává ve stručnosti pouze
následující:
Rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2014 bylo vydáno v řízení o námitkách,
které stěžovatel podal proti rozhodnutí o zvýšení dávky ze dne 27. 1. 2014. Toto rozhodnutí
učinila žalovaná v reakci na přípis žalobce ze dne 3. 1. 2014, v němž vyjádřil nesouhlas
s oznámením o zvýšení dávky (invalidního důchodu) ze dne 1. 1. 2014. Uvedený postup je zcela
v souladu s ustanovením §86 odst. 2 zákona č. 582/1992 Sb. o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Předmětem správního řízení v daném případě nebylo a ani nemohlo být nic jiného,
než zvýšení dávky podle vyhlášky č. 296/2013 Sb. Řízení o nárocích, které stěžovatel uvádí,
je možno zahájit pouze na základě žádosti uplatněné u příslušné okresní správy sociálního
zabezpečení. To zatím stěžovatel neučinil, nepostupoval tak svého času dokonce ani v záležitosti
plného invalidního důchodu, jenž mu mohl být (pokud by splňoval podmínku potřebné doby
pojištění) takto přiznán. Námitka nesprávného posouzení procesní právní otázky podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy nedůvodná.
Neseznámení s podklady pro rozhodnutí není vadou správního řízení, neboť podle §85a
zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se ustanovení 36 odst. 3 správního řádu
nepoužije. Rozpor se spisy stěžovatel nijak nekonkretizoval. Nedůvodná je tedy i námitka podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
O otázce podjatosti soudkyně rozhodoval Nejvyšší správní soud již v průběhu řízení
o žalobě před krajským soudem. Usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. Nao 360/2014 – 144 bylo
určeno, že samosoudkyně JUDr. Martina Radková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí
této věci. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 11. 2014. Žádné nové skutečnosti, jež by nastaly
od té doby a jež by současně mohly zavdávat pochybnosti o nepodjatosti samosoudkyně
rozhodující ve věci, stěžovatel neuvedl. Rovněž námitce zmatečnosti podle §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. tak nelze přisvědčit.
Nově tvrdí stěžovatel pouze vady řízení před krajským soudem, které měly spočívat
v tom, že mu bylo upřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Z obsahu soudního spisu
však vyplývá, že stěžovatel byl k jednání řádně předvolán, což stvrdil svým podpisem
na doručence dne 28. 4. 2014. Stejně tak byl o jednání uvědoměn i jeho zástupce,
který předvolánku obdržel dne 24. 4. 2014. K jednání dne 12. 5. 2014 se stěžovatel nedostavil,
což ovšem s ohledem na ustanovení §49 odst. 3 s. ř. s. samo o sobě nebránilo rozhodnutí
ve věci, o čemž byl stěžovatel informován tím, že byl předvolán vzorem č. 14 kancelářského
a spisového řádu. Jednání byl účasten zástupce stěžovatele advokát Mgr. František Drlík. Lze tedy
shrnout, že řízení před krajským soudem nebylo stiženo tvrzenou vadou podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., v důsledku toho nemohlo dojít ani k porušení práv podle Ústavy a Listiny,
jejichž výčet stěžovatel v textu kasační stížnosti učinil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je zákonný, kasační stížnost proto
podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná rozhodovala ve věci dávky důchodového
pojištění, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele advokátu Mgr. Františku Drlíkovi přiznal soud
odměnu za zastupování v rozsahu jednoho účelného úkonu právní služby podle §7 a §9 odst. 2
vyhl. č. 177/1996 Sb. (první doplnění kasační stížnosti) ve výši 1.000 Kč, k němuž náleží paušální
náhrada hotových nákladů podle §13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 300 Kč, celkově tedy
1.300 Kč. Vzhledem k tomu, že jmenovaný je plátcem DPH, byla uvedená částka navýšena
ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. o 21 %, takže mu celkově náleží k úhradě 1.573 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti nese stát
(§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu