ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.154.2015:90
sp. zn. 3 Ads 154/2015 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. R.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ulice 28. října 851/26, Teplice,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 376/1,
Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/6291/14/4S-
ÚSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 28. 11. 2014, č. j. 78 Ad 16/2014 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Jaroslavu Savkovi se odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 5. 2014. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
práce České republiky ze dne 11. 4. 2014, jímž mu nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité
pomoci podle §36 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi.
Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu.
Dne 24. 3. 2014 požádal žalobce o mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 1.000 Kč z důvodu
hrozící vážné újmy na zdraví s odůvodněním, že nemá uspokojivě naplněny životně důležité
potřeby, nemá dostatečné prostředky na dietní stravování a jeho práva a zájmy jsou ohroženy
trestnou činností jiné osoby. Příjmy žalobce byly v tu dobu tvořeny invalidním důchodem
pro invaliditu druhého stupně ve výši 2.196 Kč, příspěvkem na živobytí ve výši 2.930 Kč,
příspěvkem na bydlení ve výši 2.683 Kč, a doplatkem na bydlení ve výši 418 Kč, celkem
tedy pobíral měsíčně 8.227 Kč. Jeho výdaje na bydlení činily 2.862 Kč za nájemné včetně služeb
a 1.300 Kč zálohy na dodávku elektřiny, celkem tedy 4.162 Kč.
K věci samé krajský soud uvedl, že finanční prostředky na dietní stravování žalobce,
popř. léky jsou zohledněny již v dávce pomoci v hmotné nouzi, a to v příspěvku na živobytí.
Ten je koncipován jako opakovaná dávka, která je pravidelně vyplácena jejím příjemcům, oproti
dávce mimořádné okamžité pomoci, jež je dávkou jednorázovou poskytovanou pro zvládnutí
výjimečné životní situace, nelze-li jejímu příjemci poskytnout pomoc jiným způsobem.
Permanentní potřeba dietního stravování, popř. léků s ohledem na její soustavnost a nepřetržitost
zjevně nepředstavuje jednorázovou výjimečnou životní situaci. Mimořádná okamžitá pomoc
nemá sloužit k úhradě léků, natož pak léků pravidelně užívaných. Není určena ani k úhradě
výdajů za pravidelné návštěvy ve zdravotnických zřízeních. Z povahy věci je pak vyloučeno,
aby mimořádná okamžitá pomoc sloužila k úhradě běžné vyživovací povinnosti na nezletilé dítě,
popř. ke zpětné úhradě dluhu na běžné vyživovací povinnosti, neboť vyživovací povinnost,
stanovená jako opakované měsíční plnění, zjevně postrádá mimořádnost a jednorázovou životní
situace žadatele o tuto dávku. Správní orgány obou stupňů proto legitimně uzavřely, že v případě
žalobce nejsou splněny podmínky pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci ve smyslu
§2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a to s ohledem na jeho sociální situaci a jeho příjmy
z dávek důchodového pojištění, dávek pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory
ve vztahu k jeho nezbytně nutným výdajům.
Dle názoru soudu správní orgány také správně posuzovaly žalobcovu žádost o dávku
mimořádné okamžité pomoci i z pohledu §2 odst. 6 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi,
neboť žalobce v souvislosti se svojí žádostí uváděl, že je osobou, jejíž práva a zájmy jsou
ohroženy trestnou činností jiné osoby. Žalobce ovšem v žádosti o dávku mimořádné okamžité
pomoci nikterak nespecifikoval, jaký trestný čin měl být ve vztahu k němu spáchán, či jaká trestná
činnost je ve vztahu k němu páchána a jak jsou touto trestnou činností ohrožena jeho práva
a zájmy. Tyto skutečnosti neuplatnil ani při ústním jednání dne 24. 3. 2014, č. j. 8047/2014,
o němž byl sepsán protokol na Úřadu práce, kontaktním pracovišti krajské pobočky
v Ústí nad Labem – Teplice. Pro vyhodnocení důvodnosti předmětné žaloby mělo pak dle soudu
klíčový význam to, že žalobce tyto skutečnosti neuvedl ani při sociálním šetření,
jež se uskutečnilo v místě jeho bydliště dne 28. 3. 2014, třebaže byl k tomu správním orgánem
prvního stupně vyzván. Žalobce tedy v řízení před správním orgánem prvního stupně neprokázal
své tvrzení o tom, že je obětí trestné činnosti, a ani v následném odvolacím řízení blíže
nekonkretizoval, jaký trestný čin či jaká trestná činnost měly být ve vztahu k němu spáchány
a jak jsou touto trestnou činností ohroženy jeho práva a zájmy. Teprve až v řízení před soudem
začal tvrdit, že probíhá trestní řízení u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 263/2012,
jehož je ne vlastní vinou obětí. Soud v rámci správního soudnictví je však soudem přezkumným
a nikoliv nalézacím, takže se uvedeným tvrzením nemohl zabývat, neboť by tím v dané věci
nepřípustně nahrazoval činnost správních orgánů. Pokud má žalobce za to, že je osobou,
jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby, ohledně níž dle jeho prohlášení
probíhá trestní řízení, je podle soudu zapotřebí, aby toto tvrzení uplatnil v rámci řízení o případné
nově podané žádosti o dávku mimořádné okamžité pomoci a umožnil správnímu orgánu,
aby se touto skutečností řádně vypořádal.
Správní orgány obou stupňů tedy podle názoru soudu správně uzavřely, že v případě
žalobce nejsou splněny podmínky pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci ani ve smyslu
§2 odst. 6 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť žalobce neprokázal, že je osobou,
jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů, jež by se daly podřadit
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., sám je však v textu podání výslovně neoznačil.
Nejvyšší správní soud tak podle obsahu námitek učinil sám.
Stěžovatel konkrétně namítal, že krajský soud nesprávně označil žalovaný správní orgán,
neboť žalovaným bylo v daném případě Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor odvolání
a správních činností nepojistných dávek, referát odvolání a správní agendy – Ústecký kraj,
se sídlem Masarykova ulice 633/318, Ústí nad Labem. Tento svůj názor opřel o ustanovení
§87 písm. c) o. s. ř. (důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.)
Dále má stěžovatel za to, že řízení bylo zmatečné, neboť bylo rozhodováno soudkyní
JUDr. Markétou Lehkou, ačkoliv ve věci byla podána další žaloba k Obvodnímu soudu
pro Prahu 2. Rozsudek je proto „nicotný“(důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.).
Kromě toho považuje stěžovatel rozhodnutí správního orgánu za nepřezkoumatelné,
neboť žalovaný se nezabýval dostatečně zdůvodněním toho, proč není osobou, které hrozí vážná
újma na zdraví. Podle jeho názoru bylo třeba, aby se správní orgán vypořádal s články 26 a 28
Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která ukládají signatářským státům přijmout
účinná a vhodná opatření v oblasti plného začlenění postižených osob do společnosti a zajistit
jim přiměřenou životní úroveň. Poukázal také na čl. 14 této Úmluvy, který zakazuje diskriminaci
na základě zdravotního postižení. Za významný označil také čl. 8 Úmluvy, podle něhož nebyl
brán dostatečný ohled na jeho právo na soukromý a rodinný život. V obecné rovině poukázal
též na skutečnost, že správní orgány se celkově nedostatečně zabývají jeho sociální situací
a nepřihlížejí dlouhodobě ke skutečnosti, že je obětí trestného činu, a tudíž osobou zvlášť
zranitelnou. S uvedenými skutečnostmi se pak nevypořádal ani krajský soud v napadeném
rozsudku (důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.).
Stěžovatel má přitom s ohledem na výše uvedené za to, že podmínky pro přiznání
mimořádné jednorázové dávky splňuje a tato právní otázka byla jak správními orgány,
tak soudem chybně posouzena (důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se zabýval námitkou zmatečnosti řízení před soudem. Ze soudního spisu zjistil,
že stěžovatel se žalobou ze dne 28. 6. 2014 domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci
nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci a zároveň vůči němu uplatnil nárok na náhradu
škody způsobené jeho nesprávným rozhodnutím ve výši 50.000 Kč. Usnesením ze dne 7. 7. 2014,
č. j. 78 Ad 16/2014 - 1 vyloučil krajský soud žalobu v té části, která směřovala proti rozhodnutí
správního orgánu, k samostatnému projednání. O této části žaloby pak rozhodl napadeným
rozsudkem. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pravomoc soudu byla v daném případě
založena ustanovením §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., věcná a místní příslušnost ustanovením §7
odst. 1 a 3 s. ř. s. Samosoudkyně JUDr. Markéta Lehká nebyla v průběhu řízení o žalobě
vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci; stěžovatel následně ani v kasační stížnosti
neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jejím vztahu k věci, případně k oběma účastníkům.
Námitka spadající pod ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tak není důvodná.
Dále Nejvyšší správní soud posuzoval námitku nesprávné identifikace žalovaného
správního orgánu. Zde je nutno uvést, že správním orgánem ve smyslu zákona je takový správní
úřad či jiná instituce, kterým zákon svěřuje pravomoc rozhodovat o věcech v okruhu vymezené
působnosti. O dávce mimořádné okamžité pomoci má pravomoc rozhodovat Úřad práce
České republiky podle §61 odst. 1 písmeno a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, o odvolání
proti rozhodnutí úřadu rozhoduje podle §77 odst. 1 citovaného zákona Ministerstvo práce
a sociálních věcí. Tento správní orgán má sídlo v Praze, Na Poříčním právu 2. Z hlediska definice
správního orgánu je zcela nerozhodné, jaká je jeho organizační struktura a která složka tohoto
orgánu rozhodnutí ve věci reálně vydává, nesvěřuje-li jí takovou pravomoc výslovně zákon.
V projednávané věci je vydané rozhodnutí přičitatelné právě tomuto orgánu, nikoliv jeho
organizační složce. Stěžovatelem uváděné ustanovení §87 písm. c) o. s. ř. se zde neuplatní,
neboť řízení před správními soudy je upraveno příslušnými ustanoveními s. ř. s. Krajský soud
tedy označil žalovaného správně, námitka vady řízení podle §103 odst. 1 písm. d) tak rovněž není
důvodná.
Neobstojí ani vznesená námitka nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí.
Stěžovatel ve svém podání namítal nedostatečné odůvodnění závěru o neplnění podmínek
pro přiznání dávky, tedy fakticky nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. K tomu Nejvyšší
správní soud předesílá, že nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů se má primárně na mysli
nedostatek důvodů skutkových, jen výjimečně mohou nepřezkoumatelnost způsobovat
nedostatky v právní argumentaci, a to tehdy, pokud správní orgán ani v nejmenším nezareaguje
na námitky vznesené v odvolání účastníkem řízení. Takovouto vadou však rozhodnutí
žalovaného rozhodně netrpí. Žalovaný zde velmi podrobně vysvětlil, co je předmětem řízení,
jak je tento předmět vymezen a jaký je účel požadované dávky. Zde zdůraznil především
skutečnost, že mimořádná okamžitá pomoc poskytována ad hoc a je určena pro výjimečné případy,
kdy osobám nelze pomoci jiným způsobem. Tato podmínka nebyla dle jeho názoru v případě
stěžovatele splněna, neboť je mu poskytována pomoc dávkou státní sociální podpory
a opakovanými dávkami pomoci v hmotné nouzi. Ani z bohaté dokumentace předložené
stěžovatelem v průběhu správního řízení či z jeho výpovědi při místním šetření pak nebyl
žalovaný schopen zjistit, jaké trestné činnosti by měl být stěžovatel obětí, či jakou trestnou
činností by měl být ohrožen. I k tomu se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyjádřil.
S ohledem na tyto skutečnosti je Nejvyšší správní soud toho názoru, že nebylo žádného důvodu,
aby se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí nějak zabýval jednotlivými články Úmluvy
o právech osob se zdravotním postižením, případně je při svém rozhodnutí nějak bral v úvahu,
neboť tyto články nemají s předmětem řízení přímou souvislost. Krajský soud se s obdobnými
námitkami stěžovatele obsaženými v žalobě vypořádal shodně (byť zde stěžovatel nepoužil přímo
pojmu nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí), napadený rozsudek tedy netrpí ani vadou
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K námitce nesprávného posouzení právní otázky podmínek nároku na dávku mimořádné
okamžité pomoci pak Nejvyšší správní soud plně odkazuje na úplné a výstižné odůvodnění
napadeného rozsudku a koneckonců též na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Opakovaně
tedy jen zdůrazňuje, že stěžovatel neuvedl pro účely ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci
v hmotné nouzi v žádosti ani v průběhu řízení žádnou mimořádnou a aktuální událost,
která by v té době nastala a měla za následek hrozbu újmy na jeho zdraví, stejně tak pro účely §2
odst. 6 písm. e) tohoto zákona neupřesnil, ani neprokázal, v důsledku jaké skutečnosti a jaká jeho
práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby a za jakým účelem by mu tedy měla být
jednorázová dávka přiznána. Tím byl výsledek řízení předznamenán. Se skutečnostmi,
které uváděl, se jak správní orgán, tak i krajský soud řádně vypořádaly; k řečenému nepovažuje
Nejvyšší správní soud za nutné nic dalšího dodávat. Podmínky pro přiznání mimořádné okamžité
pomoci stěžovatel k datu vydání napadeného správního rozhodnutí neplnil. Závěrem Nejvyšší
správní soud shrnuje, že též námitku podle §103 odst. 1 písm. a) neshledal důvodnou.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je zákonný, Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný byl naopak plně úspěšný, jednalo se však
o dávku pomoci v hmotné nouzi; Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s., s použitím
§120 s. ř. s.).
Ustanovený zástupce stěžovatele, advokát JUDr. Jaroslav Savko neučinil v řízení o kasační
stížnosti žádný úkon právní služby, Nejvyšší správní soud mu proto odměnu za zastupování
nepřiznal (§57 odst. 1 s. ř. s., á contrario, ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu