ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.262.2015:34
sp. zn. 3 Ads 262/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce P. V., zastoupeného
JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti žalovanému
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2015, č. j. 22 A
36/2014 – 29,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2015, č. j. 22 A 36/2014 – 29,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 20. 2. 2014, č. j. MPSV-UM/
19531/13/4S-JMK, se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit
stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 3.146 Kč k rukám jeho zástupkyně,
JUDr. Gabriely Brůžičkové.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v roce 2006 v důsledku pádu utrpěl tříštivou otevřenou
zlomeninu obou patních kostí a zlomeninu bederních obratlů. Trvalými následky těchto zranění
jsou zejména omezení pohyblivosti obou hlezenních kloubů, omezení pronace a supinace obou
dolních končetin a omezení hybnosti bederní páteře spojené s výraznými bolestmi.
Stěžovatel chodí pouze s pomocí dvou francouzských holí, na levé noze nosí stabilizační ortézu.
Stěžovatel byl proto v minulosti uznán závislým na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I
(lehká závislost) podle §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a byl mu přiznán
příspěvek na péči.
Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Brně (dále jen „Úřad práce“), zahájil
20. 1. 2012 z moci úřední správní řízení ve věci příspěvku na péči z důvodu skončení platnosti
posouzení zdravotního stavu žalobce k 1. 1. 2012. O zdravotním stavu stěžovatele vypracovala
Městská správa sociálního zabezpečení Brno-město (dále jen „MSSZ“) dne 7. 1. 2013 posudek.
V posudku byl konstatován dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, který omezuje
jeho funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb, a to v oblasti oblékání
a obouvání, osobních aktivit, péče o domácnost a celkové hygieny. Posudkový závěr přitom zněl,
že stěžovatel je osoba závislá na pomoci jiné fyzické osoby v oblasti (i) oblékání a obouvání,
(ii) osobních aktivit a (iii) péče o domácnost, tedy osoba závislá na pomoci jiné fyzické osoby
ve stupni I (lehká závislost).
Stěžovatel na posudek reagoval podáním, v němž poukázal na absenci zdravotní
dokumentace a lékařských zpráv a vyjádřil nesouhlas s provedeným sociálním šetřením, zejména
se závěry týkajícími se jeho samostatnosti v oblasti mobility, stravování, hygieny a péče o zdraví.
Úřad práce proto požádal MSSZ o nové posouzení zdravotního stavu stěžovatele.
Ta v písemném vyjádření uvedla, že i po zhodnocení dalších podkladů nebyly shledány důvody
ke změně posudkového závěru, což stěžovatel v následném vyjádření opětovně rozporoval.
Úřad práce na základě opětovného posouzení nároku a výše příspěvku uzavřel, že je stěžovatel
osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost) podle §8
odst. 2 zákona o sociálních službách. Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2013, č. j. 8432/2013/BBA,
proto stanovil, že stěžovateli bude nadále poskytován příspěvek na péči v původní výši 800 Kč
měsíčně [§11 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách].
Proti rozhodnutí Úřadu práce podal stěžovatel odvolání, v němž poukázal
na to, že trpí trvalou bolestí obou hlezenních kloubů, dolních končetin, páteře a hrudníku
a pro bolesti se nemůže narovnat. Při chůzi používá podporu dvou francouzských holí, přičemž
i po minimální námaze je dušný; nezvládá ujít vzdálenost 200 metrů, chůzi po nerovném
povrchu, výstup po schodech do jednoho patra ani nástup do MHD bez nástupního ostrůvku.
Není schopen si donést jídlo a naservírovat jej, jakož i obléct se, obout, svléknout,
zout a manipulovat s oblečením. Totéž platí pro mytí a osušování jednotlivých částí těla
a provádění celkové hygieny. Zdravotní stav mu dále nedovoluje si nachystat léky a inhalační
přístroj, pečovat o domácnost a vykonávat osobní aktivity. Z životních potřeb je proto odkázán
na pomoc manželky v oblasti mobility, stravování, oblékání, tělesné hygieny, péče o zdraví,
osobních aktivit a péče o domácnost.
Pro účely odvolacího řízení vypracovala Posudková komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) nový posudek zdravotního stavu stěžovatele.
Jednání posudkové komise nebyl stěžovatel přítomen, ta však shledala podkladovou a zdravotní
dokumentaci dostatečnou k projednání jeho zdravotního stavu i v jeho nepřítomnosti. Ve svém
posudku vycházela z lékařských nálezů, protokolu o jednání a ze sociálního šetření. V posudku
uvedla, že stěžovatel je schopen mobility pouze za opory dvou francouzských holí,
a to po kratších vzdálenostech, neboť je v důsledku bolesti nohou nucen odpočívat.
Pro konstatování nezvládání mobility však posudková komise neshledala podklad,
neboť stěžovatel je schopen chůze za pomocí francouzských holí po kratších vzdálenostech
s přestávkami a z dopravních prostředků je schopen použití osobního automobilu. V oblasti
stravování si dokáže vybrat hotovou stravu, uchopit ji, uchopit příbor, stravu naporcovat a najíst
se a napít. K oblékání a obouvání posudková komise konstatovala, že hybnost horních končetin
stěžovatele je zachována, jakož i hybnost kyčlí a kolenních kloubů; páteř nemá ztuhlou ve všech
úsecích. Je proto schopen s pomocí dostupných facilitačních pomůcek výběru oblečení,
manipulace s ním a oblékání. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je odkázán
na pomoc jiné fyzické osoby pouze při zajištění tělesné hygieny, osobních aktivit a péče
o domácnost. Posudková komise proto uzavřela, že stěžovatel je osobou závislou na pomoci jiné
fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost) podle §8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách.
Na základě stěžovatelova podání učiněného během odvolacího řízení, v němž rozporoval
závěry posudkové komise a k němuž doložil další vyšetření, si žalovaný vyžádal doplňující
posouzení zdravotního stavu. Posudková komise v doplňkovém posudku uvedla, že doložené
lékařské nálezy vyhodnotila, a uzavřela, že neprokazují nové posudkově rozhodné skutečnosti
o zdravotním stavu stěžovatele. Všechny nálezy vyjma jednoho měla k dispozici již při jednání
před vydáním prvního posudku, dodatečný nález nebyl s jejími předchozími závěry v rozporu.
V předchozím posudku byl podle posudkové komise zdravotní stav stěžovatele komplexně
posouzen, a ani po vyhodnocení skutečností, které vedly k požadavku na doplnění posudku,
neshledala posudková komise důvod pro změnu již přijatého posudkového závěru.
Stěžovatel podáním vyjádřil nesouhlas také s doplňujícím posudkem.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 2. 2014, č. j. MPSV-UM/19531/13/4S-JMK, zamítl
odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce. V odůvodnění rozhodnutí zrekapituloval
podklady a zdravotní dokumentaci, z nichž vycházela posudková komise při vypracování prvního
posudku, a obsah tohoto posudku. K vyjádřením stěžovatele žalovaný uvedl, že se k nim vyjádřila
již posudková komise tak, že funkční dopady zdravotního postižení se hodnotí s ohledem
na schopnost zvládat základní životní potřeby s využitím facilitačních pomůcek, jež vyrovnávají
případné znevýhodnění (například hůl, berle, chodítko, zábradlí, madlo, odstranění prahu, protézy
apod.). Poukázal taktéž na provedené sociální šetření. Následně zrekapituloval podklady
posuzované v rámci doplňujícího posudku a závěry v něm uvedené, přičemž k výhradám
stěžovatele vztahujícím se k doplňujícímu posudku se vyjádřil totožně jako k výhradám
k posudku prvnímu. Nadto uvedl, že ve svých vyjádřeních uplatňoval totožné námitky, ke kterým
se již posudková komise vyjádřila. Z toho důvodu jsou pouze subjektivním hodnocením
závislosti osoby a pro vyžádání doplňujícího posouzení posudkovou komisí nebyl shledán důvod.
Vzhledem k tomu, že byly shromážděny dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí o odvolání
a zdravotní stav a jeho funkční důsledky byly zjištěny v rozsahu dostatečném pro použití kritérií
stanovených v právních předpisech, žalovaný uzavřel, že stěžovatel je osobou závislou na pomoci
jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), a jeho odvolání zamítnul.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou podle §65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve které namítal, že bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Poukázal při tom na skutečnosti uváděné v jeho dřívějších vyjádřeních v průběhu řízení
před správními orgány a v odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce, tj. na neschopnost zvládat
základní životní potřeby v celkem sedmi oblastech.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2015,
č. j. 22 A 36/2014 - 29. V odůvodnění uvedl, že při posouzení stupně závislosti osoby se podle
§25 odst. 3 zákona o sociálních službách vychází ze zdravotního stavu osoby žadatele
doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby
žadatele, případně z výsledku funkčních vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření posuzujícího
lékaře. V rámci posuzování stupně závislosti je předmětem posouzení i naplnění dalších
zákonných podmínek. Jak vyplývá mimo jiné z judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009 – 60, všechna citovaná rozhodnutí jsou
dostupná z www.nssoud.cz), na posudek, jako svou podstatou rozhodující důkaz pro rozhodnutí
ve věci, je nutné klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Správní orgán tedy nemůže
bez dalšího převzít závěry posudkové komise jako pravdivé. Základním předpokladem
pro hodnocení úplnosti a přesvědčivosti posudku je přitom jeho přezkoumatelnost ve vztahu
k zákonem stanoveným podkladům vymezeným v §25 odst. 3 zákona o sociálních službách.
Posudek proto musí kromě výroku obsahovat i řádné a přesvědčivé odůvodnění, založené
na doloženém nálezu ošetřujícího lékaře, výsledku sociálního šetření a výsledku funkčních
vyšetření. Závěr o úplnosti a přesvědčivosti posudku může být učiněn pouze tehdy,
vypořádala-li se komise se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak těmi, které namítá
účastník řízení uplatňující nárok na příspěvek na péči. Podle krajského soudu se žalovaný
v souladu se zákonem obrátil na posudkovou komisi za účelem posouzení stupně závislosti
stěžovatele na jiné fyzické osobě a rovněž v souladu se zákonem vycházel ze sociálního šetření,
jakož i zdravotního stavu stěžovatele doloženého lékařskými nálezy. Tvrzení stěžovatele
o nedostatečném zjištění jeho zdravotního stavu nepřisvědčil, neboť z rozhodnutí žalovaného
je podle krajského soudu nepochybné, že jak žalovaný, tak posudková komise se zabývali všemi
odvolacími námitkami, jež byly vyhodnoceny z hlediska §9 odst. 1 zákona o sociálních službách.
Z posudkového závěru a rozhodnutí žalovaného je zřejmé, z jakých důvodů nebyla závislost
žalobce u sporných základních životních potřeb uznána a z jakého důvodu se posudková komise
odchýlila od posudkového zjištění MSSZ, týkajícího se nezvládání životních potřeb v oblasti
tělesné hygieny, osobních aktivit péče o domácnost, nikoliv však oblékání a obouvání.
Uzavřel proto, že žalovaný rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového
stavu a závěry učiněné na základě použitých podkladů jsou dostatečně odůvodněné. Zjištění
zdravotního stavu a jeho funkčních důsledků proto podle něj nevyvolává pochybnosti
o objektivním posouzení věci. V postupu žalovaného tedy neshledal vady řízení ani po stránce
právní, ani po stránce skutkové, tvrzení žalobce označil za nedůvodná a žalobu podle §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, v níž namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Ve stížnosti stěžovatel rekapituluje následky
úrazu, jenž zapříčinil jeho nynější zdravotní stav a omezení v běžném životě. S odkazem
na lékařské zprávy poukazuje na skutečnost, že může chodit pouze s pomocí dvou francouzských
holí a stabilizační ortézou, neboť nohu neobuje do boty. Z toho důvodu nesouhlasí
s posouzením své schopnosti zvládat životní potřeby v oblasti mobility, stravování, oblékání
a obouvání a péče o zdraví. Pokud jde o mobilitu, ze zprávy ošetřujícího lékaře je podle
stěžovatele zřejmé, že ujde maximálně 30 metrů a že z dopravních prostředků může použít pouze
osobní automobil. Při nastupování a vystupování z automobilu je však zcela odkázán na syna;
z toho důvodu nemůže využívat ani MHD. Vzhledem k nutnosti chůze s pomocí dvou
francouzských holí a ortézy stěžovatel není schopen naservírovat si jídlo, nezvládá tudíž ani
životní potřebu v oblasti stravování. K obouvání a oblékání stěžovatel namítá, že v důsledku
omezené pohyblivosti pravého hlezenního kloubu těžkého stupně a bolestem v bederní páteři
po fúzi obratlů nezvládá samostatně se obouvat, oblékat, zouvat a svlékat. Stěžovatel také
nezvládá dojít si pro léky, aniž by byl vystaven trvalé vyčerpávající bolesti a nezatěžoval dolní
končetiny. Jejich zatěžování se přitom podle doporučení lékaře má vyhnout. Také v oblasti péče
o zdraví je proto odkázán na pomoc druhé osoby. Žalovaný sice uznal, že stěžovatel je závislý
na pomoci jiné fyzické osoby ve třech oblastech s tím, že ve zbývajících oblastech není odkázán
na pomoc druhé osoby, byť čelí určitým obtížím, nijak se však nevyjádřil k možnosti stěžovatele
ostatní aktivity samostatně zvládat, aniž by se to vymykalo běžným standardům života.
Nepřihlédl ani k lékařským zprávám MUDr. M. a MUDr. R., ze kterých je zřejmé, že stěžovatel je
trvale a výrazně omezen v běžném životě v důsledku denních bolestí, k tomu, že neujde
vzdálenost větší než 20 až 30 metrů, k otokům dolních končetin a k nutnosti používat ortézu pro
těžkou nestabilitu. Ani ze závěrů žalovaného, ani ze závěrů posudkové komise není dostatečně
zřejmé, do jaké míry je stěžovatel soběstačný v oblasti mobility, stravování, oblékání a obouvání
a péče o zdraví, ačkoliv judikatura na správní orgány, jakož i na posudky pořizované pro potřeby
správního řízení, klade požadavek řádného odůvodnění. Skutková podstata, ze které správní
orgán vycházel, proto nemá podle stěžovatele oporu ve spisu a správní orgán nesprávně
a v rozporu s lékařskými zprávami posoudil právní otázku týkající se stupně závislosti stěžovatele
na pomoci jiné osoby. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného
odůvodnění.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti formálně podřadil uplatněné kasační námitky pod důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Je nicméně zřejmé, že jádro jeho argumentace spočívá
v důvodech ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť polemizuje prakticky
výhradně s tím, jak byl jeho zdravotní stav posouzen ve správním řízení. Nejvyšší správní soud
proto rozhodnutí krajského soudu přezkoumal právě na základě tohoto důvodu.
Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné osoby (§7 odst. 1 zákona
o sociálních službách), přičemž stupně závislosti jsou rozděleny podle počtu základních životních
potřeb, jež daná osoba není schopna zvládat (§8 odst. 2 zákona o sociálních službách).
Základních životních potřeb, které jsou pro účely zjištění stupně závislosti osoby na pomoci jiné
fyzické osoby posuzovány, je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání
a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče
o domácnost [§9 odst. 1 písm. a) až j) zákona o sociálních službách]. Obsah těchto základních
životních potřeb je konkretizován výčtem aktivit v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen vyhláška č. 505/2006 Sb.).
Podle §2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. pro závěr, že posuzovaná osoba je při zajištění některé
z životních potřeb závislá na pomoci jiné fyzické osoby, postačuje, pokud posuzovaná osoba není
schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit,
která je pro schopnost zvládat danou základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 vyhlášky
č. 505/2006 Sb.
Při rozhodování o příspěvku na péči je zásadním a rozhodujícím důkazem posudek
závislosti osoby. Nejvyšší správní soud se proto již mnohokrát zabýval požadavky na něj
kladenými. Na posudek závislosti osoby na péči je třeba nahlížet jako na kterýkoliv jiný důkazní
prostředek, neboť se sice jedná o tzv. „povinný důkaz“, nikoliv však o závazné stanovisko
či závazný podklad rozhodnutí. Z toho důvodu není správnost posudku presumována, posudek
proto podléhá hodnocení správního orgánu a nemůže být bez dalšího převzat jako pravdivý.
Při rozhodování ve věci příspěvku však správní orgán neposuzuje věcnou správnost posudku,
neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009 – 59; či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009 – 104).
Při hodnocení posudku je proto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 57/2009 – 53, stěžejní, že „[p]osudková komise MPSV je při posuzování stupně závislosti [...]
povinna vycházet ve smyslu §25 odst. 3 zákona o sociálních službách ze zdravotního stavu osoby doloženého
nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních
vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Na takový posudek jako svou podstatou rozhodující
důkaz je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. To v posuzované věci platí především pro řízení
před žalovaným správním orgánem, jako orgánem odvolacím, pro jehož řízení a rozhodnutí byl posudek vyžádán.
Obdobně je pak třeba posuzovat požadavky na tento posudek kladené v případném soudním přezkumném
řízení.“ Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu
§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Posudková komise se nadto musí vypořádat se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, zejména těmi, které posuzovaný namítá, a své posudkové
závěry náležitě odůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 3 Ads 77/2013 – 22).
Jak bylo uvedeno výše, krajský soud v napadeném rozhodnutí shledal posudek posudkové
komise přesvědčivým a úplným. Uvedl přitom, že z posudkového závěru a rozhodnutí
žalovaného je zřejmé, z jakých důvodů nebyla závislost žalobce u sporných základních životních
potřeb uznána. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry neztotožňuje. Problematickým shledal
totiž již první posudek ve správním řízení, vypracovaný MSSZ. Ačkoliv v odůvodnění tohoto
posudku je uvedeno, že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby ve čtyřech oblastech
(oblékání a obouvání, celková hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost), ve výroku posudku
je stěžovatel uznán závislým na pomoci jiné fyzické osoby pouze v oblastech třech
(oblékání a obouvání, osobní aktivity a péče o domácnost), aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu.
Posudková komise MPSV přitom ve svém posudku vypracovaném dne 8. 1. 2014 v odvolacím
řízení, jehož správnost následně potvrdila posudkem doplňujícím, výslovně uvedla, že potvrzuje
posudkový závěr MSSZ, a rovněž uznala stěžovatele závislým na pomoci jiné osoby ve třech
oblastech – tentokrát však v oblasti tělesné hygieny, osobních aktivit a péče o domácnost.
Navzdory tvrzení krajského soudu o opaku však v posudku posudkové komise scházejí důvody,
jež k tomuto přehodnocení vedly.
Kromě neodůvodněných změn ve výčtu základních životních potřeb, v nichž konkrétně
je stěžovatel závislý na pomoci jiné osoby, nelze přehlédnout ani nesoulad mezi skutkovými
zjištěními správních orgánů a jejich následným posouzením v rozhodnutí žalovaného pohledem
požadavků vyhlášky č. 505/2006 Sb. K odůvodnění posudku posudkové komise a doplňujícího
posudku potvrzujícího jeho správnost Nejvyšší správní soud znovu poukazuje na ustanovení
§2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. Z něj vyplývá, že pokud posuzovaná osoba nezvládá byť i jedinou
z aktivit vyjmenovaných u životních potřeb v příloze č. 1 k této vyhlášce, považuje se pro danou
základní životní potřebu za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Vzhledem ke znění tohoto
ustanovení a požadavku úplnosti a přesvědčivosti kladenému na posudek závislosti osoby
judikaturou je proto bezpodmínečně nutné, aby se posudková komise vyjádřila ke schopnosti
posuzované osoby zvládat veškeré aktivity vyjmenované u předmětných životních potřeb
v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., a to zejména ve vztahu k námitkám posuzované osoby.
Posudky posudkové komise však tento požadavek ve vztahu k stěžovatelem zmiňovaným
životním potřebám nesplňují.
Životní potřebu stravování, upravenou v písm. d) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb.,
je osoba schopna zvládat tehdy, pokud je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj
a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít a dodržovat stanovený
dietní režim. Nepostačuje proto, pokud posudková komise konstatuje, že posuzovaná osoba,
v tomto případě stěžovatel, je schopna výběru hotové stravy, jejího uchopení, uchopení příboru,
porcování a konzumace. To platí obzvláště v případě, kdy stěžovatel setrvale namítá,
že v důsledku nutnosti chůze s pomocí dvou francouzských holí a stabilizační ortézy na levé noze
není schopen si jídlo připravit na stůl, tedy naservírovat, a je proto odkázán na pomoc
své manželky. Posudková komise však tuto aktivitu zcela pominula, v důsledku čehož posudkové
zhodnocení nelze považovat za úplné.
O nezvládání životních potřeb v oblasti mobility se pak podle písm. a) přílohy
č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. jedná tehdy, pokud osoba nezvládá vstávání a usedání, stoj,
zaujímání poloh, nedokáže se pohybovat chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním
zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzí po schodech v rozsahu
jednoho patra směrem nahoru i dolů a používat dopravní prostředky včetně bariérových.
V odůvodnění posudku je uvedeno, že stěžovatel je schopen mobility s oporou kompenzačních
pomůcek po kratších vzdálenostech s přestávkami, a že z dopravních prostředků je schopen
použití osobního automobilu. V případě schopnosti pohybovat se chůzí krok za krokem,
popřípadě i s přerušováním zastávkami, podle Nejvyššího správního soudu v posudku schází
důkladnější odůvodnění závěru posudkové komise, že stěžovatel je této aktivity schopen.
Popis aktivity obsažený v citované vyhlášce sice na první pohled odpovídá schopnosti
stěžovatele, který je schopen se zastávkami na odpočinek v důsledku bolesti ujít 20 až 30 metrů.
Posudek se nicméně blíže nevěnuje skutečnosti, že stěžovatel je nucen se po ujití dané
vzdálenosti posadit, jež vyplývá ze zprávy MUDr. M. a na niž stěžovatel také několikrát
poukazoval. V posudku taktéž nelze úplně pominout schopnost pohybovat se také po nerovném
povrchu. V případě tvrzení, že stěžovatel je z dopravních prostředků schopen použití
osobního automobilu, z posudku nevyplývá, jak k tomuto závěru posudková komise dospěla.
Stěžovatel přitom poukazuje na to, že při nastupování a vystupováním z automobilu je odkázán
na pomoc syna, přičemž není schopen automobil řídit. V případě, že by se toto tvrzení ukázalo
být pravdivým, není možné dospět k závěru, že stěžovatel je bez pomoci jiné osoby schopen
použití osobního automobilu. Posudková komise však takový závěr učinila, aniž by jej podrobněji
rozvedla, založila na spisových podkladech a náležitě odůvodnila. Z toho důvodu jej nelze
považovat za přesvědčivý.
Nejvyšší správní soud má proto za to, že posudek posudkové komise nesplňuje
požadavek úplnosti a přesvědčivosti na něj kladený. Tento nedostatek nebyl zhojen
ani doplňujícím posudkem, jenž obsahuje pouze potvrzení správnosti posudku prvního,
a to bez jakékoliv argumentace vztahující se k vyjádření stěžovatele. Jak posudková komise,
tak správní orgány a soudy musejí mít na zřeteli, že s ohledem na sociálně citlivou situaci osob
závislých na pomoci jiné fyzické osoby a důležitost příspěvku jim poskytovaného, je zapotřebí
postupovat při posuzování stupně závislosti osoby důkladně. To platí zejména tehdy, pokud jsou
podklady, z nichž posudková komise vychází, nejednoznačné, existují mezi nimi nesrovnalosti
či rozpory, nebo pokud vůči nim posuzovaná osoba setrvale vyslovuje námitky. S ohledem
na skutečnost, že posudková komise jednala vždy v nepřítomnosti stěžovatele, Nejvyšší správní
soud uvádí, že ačkoliv podle jeho judikatury není osobní vyšetření posuzované osoby
posudkovou komisí zákonnou podmínkou, mělo by být pravidlem. Je tomu tak zejména
v případech obdobných tomu projednávanému, kdy existují zmíněné pochybnosti ve vztahu
k podkladové dokumentaci o závěrech posudkové komise a o tom, zda tvrzení stěžovatele
o neschopnosti zvládat uvedené aktivity mají základ v jeho objektivním zdravotním stavu.
Právě osobní vyšetření posuzované osoby je způsobilé tyto pochybnosti vyvrátit
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Ads 214/2014 – 25).
V návaznosti na výtky směřované k posudkům posudkové komise je pak nutné
konstatovat, že žalovaný pochybil, když posudky považoval za dostatečné pro své rozhodnutí.
Ačkoliv stěžovatel v odvolání a dalších vyjádřeních vyjadřoval svůj nesouhlas s posudkovými
závěry, žalovaný se spokojil pouze s rekapitulací podkladů a konstatováním, že funkční dopady
zdravotního postižení se hodnotí s ohledem na schopnost zvládat základní životní potřeby
s pomocí facilitačních pomůcek. Posudky přitom z hlediska nároků vyplývajících z judikatury
Nejvyššího správního soudu nehodnotil a námitky stěžovatele označil za subjektivní hodnocení
vlastní závislosti. Subjektivní vnímání zdravotních obtíží nepochybně nemůže být samo o sobě
podkladem pro závěr o neschopnosti zvládat určitou životní potřebu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Ads 104/2015 – 34, bod 18). Nejvyšší správní soud
však v tomto případě nijak nehodnotí, zda jsou námitky stěžovatele odrazem jeho subjektivního
hodnocení, či zda reflektují jeho objektivní zdravotní stav, neboť mu tato role nepřísluší.
Tuto roli zastává právě posudková komise, která má tím, že se relevantními vyjádřeními bude
zabývat a své závěry dostatečně odůvodní, vyvrátit pochybnosti o tom, zda se jedná
o stěžovatelův objektivní zdravotní problém, nebo zda jde o jeho subjektivní hodnocení.
Vzhledem k tomu, že tak v projednávaném případě neučinila, bylo povinností žalovaného
obstarat doplňující posudek, který by se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, obsahoval
by dostatečné odůvodnění a byl by úplný a přesvědčivý. To však žalovaný neučinil a pouze
formálně převzal závěry posudkové komise, aniž by se jimi podrobněji zabýval, čímž rovněž
nenaplnil požadavky kladené na něj judikaturou.
Toto pochybení se následně promítlo i do napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud totiž pouze obecně konstatoval, že z posudkového závěru a rozhodnutí žalovaného
je zřejmé, z jakých důvodů nebyla závislost stěžovatele u sporných základních životních potřeb
uznána; že se ž alovaný a posudková komise všemi námitkami stěžovatele zabývali; že žalovaný
rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a závěry učiněné na základě
použitých podkladů jsou dostatečně odůvodněné; a že zjištění stěžovatelova zdravotního
stavu a jeho funkčních důsledků nevyvolává pochybnosti o objektivním posouzení věci.
Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že Nejvyšší správní soud je názoru právě opačného.
Má proto za to, že krajský soud měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí žalovaného podle §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť byl
naplněn kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a rozsudek krajského soudu proto
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem
byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud využil
své pravomoci dané §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., krajskému soudu nevrátil věc k dalšímu řízení
a současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodl z důvodu procesní ekonomie také
o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a o vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm
je žalovaný povinen respektovat zde vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, musí proto podle §110
odst. 3 s. ř. s. rozhodnout také o celkových nákladech soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s.
má procesně úspěšný stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, tedy žalovanému. V řízení před krajským
soudem stěžovateli nevznikly žádné náklady, neboť řízení ve věci sociální péče je osvobozeno
od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nebyl právně zastoupen a další náklady řízení
mu nevznikly. V řízení o kasační stížnosti již byl zastoupen advokátkou na základě plné moci.
Náklady tvoří částka 3.146 Kč za dva úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení,
písemné podání podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], přičemž za jeden úkon přísluší ve věcech sociálního zabezpečení částka 1.000 Kč
(§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3. advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka 2.600 Kč poté byla navýšena o částku
546 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %. Přiznané náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupkyně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu