ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.29.2016:29
sp. zn. 3 Ads 29/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně
CHEMPAL spol. s r.o., se sídlem Kostelec na Hané, Hluchov 141, zastoupené Mgr. Jiřím
Šlencem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 148, proti žalované
České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2016,
č. j. 36 Ad 7/2014 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Okresní správa sociálního zabezpečení Prostějov (dále jen „správní orgán I. stupně“)
vydala dne 31. 10. 2011 rozhodnutí č. j. 48009/110-6312-12.10.11/A-2/RO/SF
(dále jen „rozhodnutí I. stupně“), kterým uznala žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu
podle §136 odst. 1 písm. f) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon
o nemocenském pojištění“). Deliktní jednání žalobkyně mělo spočívat v porušení povinnosti
stanovené §94 odst. 1 téhož zákona, za který byla žalobkyni uložena pokuta 10.000 Kč. Odvolání
žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2012,
č. j. 48091/010-6312-16.11.11-2991/214/RO/P2 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“). Ten žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 1. 2016,
č. j. 36 Ad 7/2014 - 47. Při svém rozhodování vyšel z následujícího skutkového stavu:
Dne 15. 11. 2010 a 6. 12. 2010 byla u žalobkyně provedena kontrola odvodu pojistného
za období od 1. 8. 2008 do 30. 9. 2010. V rámci této kontroly byly mj. kontrolovány fyzické
přihlášky, oznámení o nástupu do zaměstnání a oznámení o skončení zaměstnání jednotlivých
zaměstnanců žalobkyně. V době kontroly příslušné seznamy souhlasily se skutečností, což bylo
projednáno s jednatelem žalobkyně Mgr. Radovanem Pálkou (dále jen „jednatel“) a zaznamenáno
do protokolu o kontrole číslo 1116/10 (dále jen „protokol č. 1116/10“), který jednatel
bez námitek dne 14. 12. 2010 podepsal a převzal. Dne 13. 10. 2011 obdržela žalobkyně oznámení
o zahájení řízení ve věci správního deliktu (dále jen „oznámení“) dle §46 správního řádu
(dále jen „správní řád“), jehož součástí bylo poučení dle §36 a §52 téhož zákona. Oznámení
současně přímo stanovilo lhůtu 8 dnů k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně této
možnosti nevyužila. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně pak byla uznána vinnou z porušení
povinnosti zakotvené v §94 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, neboť na předepsaném
tiskopisu neoznámila den nástupu do zaměstnání u tří zaměstnankyň a skončení u šesti
zaměstnankyň, a byla jí uložena pokuta.
V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně poukázala na to, že kontrola
v roce 2010 u ní neodhalila žádné nedostatky (viz protokol č. 1116/10) a zároveň uvedla,
že zjistila velké nedostatky v evidenci žalované od roku 2008. V zahájení řízení tak žalobkyně
viděla snahu správního orgánu zakrýt vlastní nedostatky evidence. Současně namítla porušení
práv účastníka řízení dle §36 odst. 3 správního řádu, jelikož nebyla správním orgánem I. stupně
vyzvána k vyjádření se k podkladům rozhodnutí.
Krajský soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že žalovaná ověřila správnost údajů
o pozdním předložení oznámení o nástupu/skončení zaměstnání. Správní orgán I. stupně totiž
od žalobkyně obdržel během prvního týdne října 2011 podnět k prošetření ukončení pojistného
vztahu jedné ze zaměstnankyň. Na základě tohoto podnětu došlo k osobní návštěvě jednatele
dne 6. 10. 2011. Podáním vysvětlení a předložením opraveného evidenčního listu důchodového
pojištění zaměstnankyně byla sice tato záležitost vyřízena, avšak dne 7. 10. 2011 byla správnímu
orgánu I. stupně předložena oznámení o skončení zaměstnání paní V. H. (zpětně k 31. 3. 2010) a
M. T. (zpětně k 31. 12. 2008), které byly v době kontroly ze dne 15. 11. 2010 a 6. 12. 2010
evidovány jako zaměstnankyně v pracovním poměru. Námitky porušení práv žalobkyně dle §36
správního řádu vypořádala žalovaná odkazem na oznámení o zahájení řízení a tvrzení o zakrývání
chyb v evidenci označila za účelové, nepodložené důkazy.
V žalobě ke krajskému soudu žalobkyně odmítla spojení úkonů oznámení o zahájení
řízení a výzvy k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Zopakovala, že snahou správního orgánu
I. stupně je zakrýt vlastní chyby, neboť v červnu a červenci roku 2011 byly v tomto kontextu
zjištěny pochybnosti až z roku 2006 – 2009, které měly být dle kontroly z roku 2010 v pořádku.
Žalobkyně čekala na výzvu k vyjádření se před vydáním rozhodnutí, kterou neobdržela.
Žalovaná naproti tomu zdůraznila, že kontrola provedená v roce 2010 pokrývala pouze
období září 2008 – září 2010. Poznamenala dále, že do jednání se žalobkyní měl správní orgán
I. stupně vstoupit až v říjnu 2011, a to na základě podnětu žalobkyně z důvodu prošetření
pojistného vztahu jedné z jejích zaměstnankyň. Podrobné vyjádření k jednání zúčastněných
zaměstnanců správního orgánu I. stupně s žalobkyní bylo žalované předloženo v rámci
odvolacího řízení a je součástí správního spisu.
Úvodem svých úvah krajský soud uvedl, že mezi stranami není sporu o skutkovém stavu
věci, ani o hmotněprávní kvalifikaci jednání žalobkyně, kterou správní orgány v předmětném
správním řízení provedly, neboť žalobkyně vůči ní nevznesla žádné námitky. Za hlavní žalobní
bod krajský soud označil porušení správního řádu v ustanovení §36 odst. 3. Zde krajský soud
podotkl, že strany nečinily spornou skutečnost, že žalobkyni bylo doručeno oznámení o zahájení
správního řízení, jehož součástí bylo výslovné poučení žalobkyně ve smyslu citovaného
ustanovení. Spornou otázkou bylo to, zda lze oznámení o zahájení řízení spojit s poučením. Sama
žalobkyně přitom odkázala na rozsudek zdejšího soudu č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, z něhož
vyplývá, že „[n]ení samo o sobě porušením §36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán souběžně
s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy,
a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je třeba zkoumat,
zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak
účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit.“ Tento závěr krajský soud doplnil
o komentářovou literaturu, uvádějící, že „výjimečně v jednoduchých či jinak jednoznačných věcech lze
připustit, aby účastník o předpokladu ukončení shromažďování podkladů a poskytnutí možnosti seznámit
se s nimi se stanovením doby k seznámení byl vyrozuměn již ve spojení s oznámením o zahájení řízení
(potom by nebyl obeslán minimálně třikrát, ale toliko dvakrát)“ (PRŮCHA, P. Správní řád s poznámkami
a judikaturou podle stavu k 1. 1. 2013. Praha : Leges, s.r.o., 2013, str. 110; obdobně POTĚŠIL, L. in
POTĚŠIL, L., HEJČ, D., RIGEL, F., MAREK, D. Správní řád. Komentář. Praha : C. H. Beck,
2015, str. 192).
V návaznosti na to krajský soud poznamenal, že v nyní řešené věci nešlo o komplikovaný
případ, kdy by správní orgán I. stupně významným způsobem doplňoval správní spis, přičemž
by žalobkyni s novými podklady neseznámil. Podotkl, že rozhodnutí bylo opřeno o vyplněné
tiskopisy „Oznámení o nástupu do zaměstnání (skončení zaměstnání)“, které žalobkyně sama předložila
a musela s nimi tak být seznámena. Stanovená lhůta pro vyjádření uplynula dne 21. 10. 2011,
přičemž rozhodnutí I. stupně bylo vydáno dne 31. 10. 2011. Ve věci tak nedošlo k žádnému
shromažďování podkladů, o nichž by žalobkyně nevěděla, přičemž rozhodnutí nebylo vydáno
ihned po uplynutí lhůty k vyjádření se, ale až s delší časovou prodlevou, což vylučuje svévoli,
či libovůli při nakládání s tímto institutem. Nic současně nenasvědčuje tomu, že účelem
správního řízení bylo zastřít rozpory v evidenci správního orgánu I. stupně. Zároveň krajský soud
uvedl, že kontrola z roku 2010 sice neodhalila žádné porušení povinností žalobkyně
za kontrolované období od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2010, to však nevylučuje, aby byla žalobkyně
sankcionována za jednání, které časově převážně spadá do pozdějšího období roku 2010 a roku
2011. Žalobkyně přitom nic proti popisu skutku, ani rozsahu deliktního jednání nenamítala.
Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž se odvolává na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Zopakovala tvrzení, že protokol č. 1116/10 dokládá, že kontrolou z roku 2010
nebyly zjištěny žádné nedostatky. Dále uvedla, že v roce 2011 upozornila žalovanou na chyby
v evidenci, kdy žalovaná opakovaně bez jejího vědomí odhlašovala určité zaměstnance z evidence
a to vždy k 31. 12. daného roku. S cílem skrýt vlastní nedostatky měla žalovaná následně zahájit
správní řízení s využitím toho, že stěžovatelka v rámci narovnání věci a slovní dohody dodatečně
předložila znovu některá oznámení, která již byla žalované ve lhůtě doložena. Stěžovatelka
dle svých slov vždy a v termínu plnila povinnosti dle §94 odst. 1 zákona o nemocenském
pojištění a nemohla se tak dopustit správního deliktu, což potvrzuje protokol č. 1116/10.
Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že převzal do svého rozhodnutí závěry správních
orgánů obou stupňů, aniž by se zabýval její argumentací v předcházejících fázích řízení.
I v kasační stížnosti namítla porušení svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, když jí
k tomu nebyla poskytnuta potřebná lhůta. Nemohla se tak seznámit s obsahem spisu, okolnostmi
a důvody postihu. Dále odmítla názor krajského soudu, že „[p]ostupem inspektorátu tak došlo
k zásahu do procesních práv žalobce. S ohledem na to, že správní soudy nejsou strážci bezvadnosti procesních
postupů, ale jsou povolány k ochraně veřejných subjektivních práv, musejí vždy zkoumat, zda určité procesní
pochybení představovalo zásah do veřejných subjektivních práv žalobce. V projednávané věci dospěl soud k závěru,
že tomu tak nebylo, a to proto, že se všemi podklady řízení, které se nacházely ve spise ke dni vydání
prvostupňového rozhodnutí, byla žalobkyně seznámena již v průběhu kontrolní fáze řízení. Případným
nahlédnutím do spisu a seznámením se s podklady by tak nezískala žádný nový poznatek, který by jí umožnil
vést svou procesní obranu jinak.“ Z hlediska rozhodnutí zdejšího soudu č. j. 8 Afs 21/2009 – 245
(pozn. správně č. j. 8 Afs 21/2009 – 243) stěžovatelka uvedla, že zde Nejvyšší správní soud jasně
stanovil povinnost poskytnutí dvou lhůt a to lhůty pro navržení důkazů a lhůty pro vyjádření
se k podkladům. Neobstojí tak závěr, že účastníkům stačilo seznámit se pouze se stavem
k okamžiku zahájení správního řízení.
Závěr krajského soudu, že předmětné řízení nepředstavuje složitou právní věc,
kdy by správní orgán I. stupně významně doplňoval správní spis o další podklady, s nimiž
by se stěžovatelka nemohla následně seznámit, odmítla. Důvodem byl fakt, že protokol
č. 1116/10 hrál v rozhodování o porušení zákona a o sankci důležitou roli. Stěžovatelka je
přesvědčena, že „žalovaná si pro své rozhodnutí a následný postih musela opatřit jiných listinných důkazů, než
na které odkázala u krajského soudu a tyto listinné důkazy zatajila, aby se vyhnula umožnění stěžovatelce
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí “.
Dále stěžovatelka uvádí, že jí „byla poskytnuta lhůta 8 dnů od oznámení správního řízení, nikoliv
lhůta před vydáním rozhodnutí.“ Žalovaná navíc neurčila termín a ani možnost, kde a u koho se může
se spisem seznámit, což označila za překážku v uplatnění jejích práv. Tvrzení žalované,
že k seznámení s podklady rozhodnutí nebyl důvod, protože všechny listinné podklady byly
stěžovatelce známé, označila za zmatečnou s poukazem na existující poslední protokol z kontroly
před správním řízením, dokládající, že porušování §94 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění
nebylo zjištěno. Stěžovatelka rovněž poukázala na „úřední záznam“, který žalovaná neposkytla jí
ani krajskému soudu, přestože v něm zaměstnankyně žalované (I. R. a Z. M.) uvádějí nové
skutečnosti. Stěžovatelka vyjadřuje názor, že žalovaná tak postupovala proto, aby krajský soud
přesvědčila, že žádné nové skutečnosti neexistují.
Stěžovatelka konečně uvedla, že pomohla napravit chybnou evidenci žalované, a to tím,
že skutečnosti, které byly v době kontroly v pořádku, a následně byly pochybením žalované
odstraněny, stěžovatelka novými podáními napravila, čímž ovšem vznikla časová prodleva, mezi
prvními podáními v termínu a následnými „opravnými podáními “ k odstranění pochybností, která
však byla zaviněna žalovanou. Krajský soud konečně dle názoru stěžovatelky pominul, nebo
nesprávně interpretoval jí odkazovanou judikaturu.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila, že včasné oznámení
nástupu/skončení zaměstnání zaměstnance na předepsaném tiskopise a ve stanovené lhůtě
je zákonnou povinností zaměstnavatele, za kterou nese vlastní plnou odpovědnost. K tvrzení,
že stěžovatelka vždy plnila povinnosti dle §94 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění,
poznamenala, že se jedná o dosud nepředložené tvrzení, které navíc stěžovatelka nedoložila
žádnými důkazy, kromě odkazu na protokol o kontrole č. 1116/10, vztahující se k období
od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2010. Převážná část tvrzených porušení zákona však spadá až do období
následujícího, tedy po 30. 9. 2010. Navíc skutečnost, že v době kontroly podklady předložené
stěžovatelkou souhlasily s evidencí zaměstnanců vedenou správním orgánem I. stupně,
neznamená, že následně nemohlo ze strany stěžovatelky dojít ke zpětným změnám v přihlášení
a odhlášení některých zaměstnanců. Rovněž námitku procesního pochybení žalované spočívající
v tom, že stěžovatelku ani krajský soud neseznámila s postoupeným vyjádřením a stanoviskem
správního orgánu I. stupně, ve smyslu §88 odst. 1 správního řádu, k námitkám uvedeným
v odvolání, označila žalovaná za novou. Namítla přitom, že písemnosti jsou součástí spisu
vedeného v odvolacím řízení, přičemž nebyly využity jako důkazy pro rozhodnutí o odvolání, jak
vyplývá z napadeného rozhodnutí. Navrhla proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že kasační stížností brojí též proti
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu; jedná se tedy také o důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., byť daný důvod stěžovatelka explicitně neuplatnila. Nejvyšší správní soud
se proto nejprve zabýval právě touto námitkou, neboť platí, že nepřezkoumatelný rozsudek
zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej
zrušit.
Úvodem je třeba poznamenat, že konstantní judikatura zdejšího soudu označuje
za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, v němž krajský soud zcela opomene vypořádat některou
z uplatněných žalobních námitek (srovnej rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74,
všechny rozsudky dostupné na adrese www.nssoud.cz ), respektive pokud z jeho odůvodnění
není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Stěžovatelka přitom v nyní projednávané věci namítá, že krajský soud
převzal do svého rozhodnutí závěry správních orgánů obou stupňů, aniž by se zabýval
argumentací přednesenou stěžovatelkou jak v žalobě, tak v jejich předcházejících podáních.
S tímto tvrzením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Žalobní námitkou o porušení práva
stěžovatelky vyjádřit se k podkladům napadeného rozhodnutí se krajský soud zaobíral na str. 5
napadeného rozsudku, s námitkou údajného zakrývání chyb v evidenci žalované se vypořádal
na str. 6. Krajský soud provedl důkaz protokolem č. 1116/10 při jednání a následně se mu
věnoval na str. 5 rozsudku. Aniž by tak Nejvyšší správní soud v tomto bodě jakkoliv předjímal
správnost hodnocení provedeného krajským soudem, považuje za nesporné, že se krajský soud
se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou v žalobě vypořádal. Zdejší soud tak shledal tuto
posuzovanou námitku stěžovatelky, směřující k důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále věnoval námitce stěžovatelky, že vždy a v termínu plnila
povinnosti dle §94 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Žalovaná k tomu uvedla,
že se jedná o dosud neuplatněné tvrzení, které stěžovatelka navíc nedoložila žádnými důkazy,
kromě odkazu na protokol o kontrole č. 1116/10, vztahující se k období 1. 9. 2008 – 30. 9. 2010.
Zdejší soud k tomu uvádí, že se v tomto případě jedná o novou námitku, tedy o nepřípustný
kasační důvod ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Žalované je třeba přisvědčit v tom, že stěžovatelka
uvedenou námitku skutečně uplatnila poprvé až v kasační stížnosti. V předchozích podáních
se omezila toliko na odkaz na protokol č. 1116/10, který dle jejího názoru měl prokazovat,
že kontrolou z roku 2010 nebyly zjištěny žádné nedostatky ve smyslu citovaného ustanovení.
Odkaz stěžovatelky na protokol však má odlišnou povahu vůči tvrzení, že vždy řádně
a včas plnila předmětnou povinnost. Je pravdou, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí
výslovně s námitkou existence protokolu č. 1116/10 nevypořádala, avšak zcela jednoznačně
uvedla na jakých skutečnostech, stěžovatelkou nezpochybněných, stojí rozhodnutí I. stupně
o porušení zákonných povinností. Jsou jimi oznámení o nástupu do zaměstnání/skončení
zaměstnání, které učinila sama stěžovatelka, a která tvoří součást správního spisu. Žalovaná
na str. 2 napadeného rozhodnutí konstatovala, že ověřila správnost údajů uvedených
v rozhodnutí I. stupně vůči odkazovaným oznámením, ze kterých jednoznačně vyplývá,
že stěžovatelka nedodržela §94 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Protokol č. 1116/10
přitom není způsobilý nijak tuto skutečnost zpochybnit. Vztahuje se totiž jednak pouze
na období od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2010 (přitom pouze tři ukončení zaměstnání – V. H., I. L. a M.
T. – spadají do tohoto období, avšak k jejich oznámení došlo zpětně až v době po 30. 9. 2010), a
jednak sama skutečnost, že kontrola neodhalila žádné pochybení stěžovatelky v době kontroly,
neznamená, že následně nemohlo ze strany stěžovatelky dojít ke zpětným změnám v přihlášení a
odhlášení některých zaměstnanců. To naopak dokládají právě oznámení učiněná stěžovatelkou,
která je až do podání kasační stížnosti nijak nezpochybnila. Na okraj je pak možné poznamenat,
že ani v kasační stížnosti tuto svou námitku stěžovatelka nijak nepodložila a omezila se pouze na
tvrzení, že veškeré změny oznamovala řádně a včas a „opožděná oznámení “ představovala pouze
„opravná podání “, která měla odstranit „pochybnosti “ v evidenci správního orgánu I. stupně.
K samotnému protokolu č. 1116/10, jímž byl proveden důkaz při soudním jednání, lze
zmínit, že krajský soud se k němu vyjádřil na str. 6 napadeného rozsudku, přičemž současně
závěrem rozsudku výslovně a správně uvedl, že stěžovatelka nenamítala nic proti popisu skutku,
který byl předmětem řízení, ani proti rozsahu deliktního jednání, za nějž jí byla uložena pokuta.
Jestliže stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že protokol č. 1116/10 hrál v rozhodování
o porušení zákona a o sankci důležitou roli, nedává ji zdejší soud z důvodů výše uvedených
za pravdu. Stěžovatelka byla sankcionována za nedodržení oznamovací povinnosti ve smyslu
§94 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, a to na základě oznámení, která sama učinila,
a která jsou součástí správního spisu. Protokol č. 1116/10 je nijak nezpochybňuje, a stěžovatelka
je až do kasační stížnosti (s výjimkou vypořádaného odkazu na uvedený protokol) též
nezpochybnila. Tato kasační námitka je tedy rovněž nedůvodná.
Ve vztahu ke kasační námitce stěžovatelky, že žalovaná opakovaně bez jejího vědomí
odhlašovala určité zaměstnance z evidence a to vždy k 31. 12. daného roku, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že jde o námitku dříve stěžovatelkou neuplatněnou. Podle ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. tak zdejší soud k takto uplatněné námitce nepřihlížel.
Další námitku stěžovatelky představuje tvrzený zásah do jejích procesních práv ve smyslu
§36 odst. 3 správního řádu. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu č. j. 8 Afs 21/2009 – 243
stěžovatelka usuzuje, že je účastníku správního řízení nutno poskytnout dvě lhůty,
a to pro navržení důkazů a pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Stěžovatelka dodává, že jí
byla poskytnuta lhůta 8 dnů od oznámení správního řízení, nikoliv před vydáním rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že krajský soud se s danou námitkou v napadeném
rozsudku srozumitelně vypořádal. Citoval názor zdejšího soudu, že „[n]ení samo o sobě porušením
§36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví
jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci
mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením
postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným
správním spisem seznámit “ (stěžovatelkou odkazovaný rozsudek č. j. 8 Afs 21/2009 – 243).
V citované pasáži zdejší soud použil obrat „následná lhůta“, z něhož by se dalo usuzovat,
že lhůta pro vyjádření k podkladům musí navazovat na lhůtu první – pro navrhování důkazů.
Zpravidla tomu tak i bude, avšak uvedené je vždy třeba primárně vnímat v kontextu dále
zmíněného kritéria, totiž, že „vždy je třeba zkoumat, zda byl správní spis následně doplňován či nikoli,
a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit “. To plně odpovídá
ustálené judikatuře zdejšího soudu, z níž vyplývá, že „smyslem a účelem v §36 odst. 3 správního řádu
vymezených procesních práv účastníka řízení je, aby žalobce znal všechny podklady, které byly při rozhodování
v jeho věci užité. Materiálním předpokladem užití §36 odst. 3 správního řádu je situace, kdy skutkový stav
doznal změn, zejména byly provedeny důkazy, o nichž žalobce neví “ (rozsudek ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 1 As 85/2013 – 51). Jinými slovy, pakliže by bylo správním orgánem provedeno doplnění
spisu, bylo by nepochybně jeho povinností poskytnout stěžovatelce novou („následnou“) lhůtu
pro seznámení se s podklady rozhodnutí. Za situace, kdy však správní orgán shledal,
že z podkladů ve správním spise, předložených stěžovatelkou, vyplývají jednoznačně rozhodné
skutečnosti a není potřeba provádět další dokazování, stanovil stěžovatelce lhůtu pro vyjádření
se k podkladům již v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 12. 10. 2011. Mezi stranami
přitom není sporu o tom, že předmětné oznámení bylo stěžovatelce doručeno dne 13. 10. 2011.
V napadeném rozsudku pak krajský soud v této souvislosti přiléhavě citoval shora
uvedenou komentářovou literaturu, uvádějící, že „výjimečně v jednoduchých či jinak jednoznačných věcech
lze připustit, aby účastník o předpokladu ukončení shromažďování podkladů a poskytnutí možnosti seznámit
se s nimi se stanovením doby k seznámení byl vyrozuměn již ve spojení s oznámením o zahájení řízení; doplnit
lze i publikaci Vedral, J. Správní řád komentář. 2. vyd. Praha : BOVA POLYGON, 2012, str. 405).
Nejvyšší správní soud se tak s interpretací rozsudku zdejšího soudu č. j. 8 Afs 21/2009 – 243
krajským soudem ztotožňuje a námitku stěžovatelky, že krajský soud pominul nebo nesprávně
interpretoval jí odkazovanou judikaturu tak shledává nedůvodnou.
K námitce stěžovatelky, že jí nebylo výslovně sděleno, kdy, kde, a u koho se může
seznámit se spisem, zdejší soud poznamenává, že tyto náležitosti správní řád výslovně jako
součást poučení nepředepisuje. V souvislosti s tím je nutné zdůraznit, že okolnosti případu
nezavdávaly dle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelce jakýkoliv důvod
k pochybnostem o tom, že se spisem je možno se seznámit u správního orgánu I. stupně, který
s ní vede správní řízení. Oznámení o zahájení řízení přitom výslovně uvádělo pověřenou úřední
osobu Ing. Mgr. S. F., včetně kontaktního telefonního čísla. I v případě, že by snad stěžovatelka
pojala pochybnosti o tom, u koho a kdy může své právo realizovat, měla tedy možnost
kontaktovat pověřenou úřední osobu. Zdejší soud tak nedává stěžovatelce za pravdu, že jí bylo
bráněno v uplatnění jejího práva seznámit se s obsahem spisu.
Stěžovatelka dále označila za zmatečnou tezi, že jí byly všechny listinné podklady
před rozhodnutím známé. Pokud se jedná o vyjádření zaměstnankyň žalované I. R. a Z. M.
(„vyjádření k odvolání proti rozhodnutí “), která jsou součástí správního spisu, a byla tak nepochybně
poskytnuta krajskému soudu spolu se spisem samotným, ztotožňuje se zdejší soud s tvrzením
žalované, že toto vyjádření nebylo využito jako důkaz pro rozhodnutí o odvolání. Takový závěr
podporuje rovněž komentářová literatura, která uvádí, že „ podkladem rozhodnutí není ani stanovisko
orgánu I. stupně k podanému odvolání, resp. odvoláním, podle §88 odst. 1 správního řádu, neboť jde jen o právní
názor orgánu I. stupně k podanému odvolání, kterým není odvolací orgán vázán a k němuž ostatně ani nemusí
přihlížet “ (op. cit. VEDRAL, J., str. 404). Zdejší soud ze shora uvedených důvodů konstatuje, že
neshledal ani tuto dílčí námitku důvodnou, neboť správní orgán I. stupně, respektive žalovaná
nedoplňovaly správní spis o podklady rozhodnutí, které by byly pro stěžovatelku nové, a s nimiž
by se před rozhodnutím neměla možnost seznámit.
Ve vztahu k navazující námitce stěžovatelky, že žalovaná si pro své rozhodnutí a následný
postih musela opatřit jiné listinné důkazy, než na které odkázala u krajského soudu, a tyto listinné
důkazy zatajila, aby znemožnila stěžovatelce vyjádřit se před vydáním rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nemohl přehlédnout, že také tuto námitku stěžovatelka vyslovila poprvé až
v kasační stížnosti, tudíž k této námitce zdejší soud nemohl přihlížet (§104 odst. 4 s. ř. s.). Jen
pro úplnost lze dodat, že žádné podklady pro takové jednání žalované neexistují ve spisech ani
v tvrzení samotné stěžovatelky.
Stěžovatelka dále odmítla závěr krajského soudu, že „[p]ostupem inspektorátu tak došlo
k zásahu do procesních práv žalobce. S ohledem na to, že správní soudy nejsou strážci bezvadnosti procesních
postupů, ale jsou povolány k ochraně veřejných subjektivních práv, musejí vždy zkoumat, zda určité procesní
pochybení představovalo zásah do veřejných subjektivních práv žalobce. V projednávané věci dospěl soud k závěru,
že tomu tak nebylo, a to proto, že se všemi podklady řízení, které se nacházely ve spise ke dni vydání
prvostupňového rozhodnutí, byl žalobce seznámen již v průběhu kontrolní fáze řízení. Případným nahlédnutím
do spisu a seznámením se s podklady by tak nezískal žádný nový poznatek, který by mu umožnil vést svou
procesní obranu jinak.“ Citovaný výrok, připisovaný stěžovatelkou krajskému soudu (v Brně), však
pochází z jiného řízení vedeného stěžovatelkou, konkrétně z rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, č. j. 78 Ad 53/2013 – 51 (následně ke kasační stížnosti vedeno
u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 As 152/2015), není tak pro nynější věc relevantní a Nejvyšší
správní soud se jím v nyní posuzované věci nemohl zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy závěrem konstatuje, že důvodná není žádná z kasačních
námitek stěžovatelky, kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, které však
v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její úřední činnosti, proto jí soud právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu