ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.116.2015:49
sp. zn. 3 As 116/2015 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) Ing. J. H., b) J. H.,
c) Ing. R. H., d) M. H., proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1,
Těšnov 17, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2007, č. j. 44331/2006-16310,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 3. 2015, č.
j. 6 A 298/2011 - 405,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze z 12. 3. 2015, č. j. 6 A 298/2011 - 405
se z r ušuj e a věc se tomuto soudu v ra cí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Magistrát města Ostravy, odbor ochrany vod a půdy rozhodnutím ze dne 3. 10. 2006,
č. 1325/05, č. j. OVP/3754/03/6722/04/Pr dodatečně povolil obci V. výrokem A) stavbu
vodohospodářského díla „Jednotná kanalizace Obce V.“ (dále též „stavba“) a ve výroku B) n ařídil
odstranění části stavby vodohospodářského díla „Jednotná kanalizace Obce V.“ na pozemku p. č.
4/1 v katastrálním území V. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2007, č. j. 44331/2006-16310 žalovaný
odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žalobci toto rozhodnutí napadli žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“). Rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 6 Ca 109/2007 - 110, městský soud toto
rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 8. 9. 2011, č. j. 2 As 14/2010 - 244 tento rozsudek zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu
řízení. Městský soud poté o věci znovu rozhodl a to rozsudkem ze dne 30. 12. 2011, č. j. 6 A
298/2011 - 286. Ke kasační stížnosti žalobců jej zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 19. 3. 2014, č. j. 2 As 88/2012 - 64 a věc znovu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud o věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 6 A 298/2011 - 405. Výrokem
I. žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, výroky II. a III. rozhodl
o nákladech řízení.
Městský soud v Praze většinu námitek neshledal důvodnou. Ztotožnil se se žalovaným,
že stavba odvádí odpadní vody, jedná se tedy o kanalizaci. Dále byl názoru, že přeložení
kanalizace v úseku pozemku parc. č. 4/1 v k. ú. V. není novou stavbou, ale částí liniové stavby
kanalizace. Přeložení tohoto úseku v rámci dodatečného povolení stavby tak bylo v souladu se
zákonem. Dospěl rovněž k závěru, že stavba významně nepoškozuje nemovitost žalobců č. p.
167 v obci V. Stavebník souhlasnými stanovisky dotčených orgánů státní správy dle §126 zákona
č. 50/1976 Sb., doložil, že předmětná stavba je v souladu se zájmy chráněnými zvláštními
předpisy, ze spisu nevyplývá, že by u této stavby byly vydány výjimky z obecných technických
požadavků na výstavbu. Uzavřel, že dodatečné povolení stavby není v rozporu s územně
plánovací dokumentací obce V. a že stavba není v rozporu ani s obecnými technickými
požadavky na výstavbu a s technickými požadavky na stavby. Městský soud rovněž neshledal
vadu řízení spočívající v tom, že by ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby. Konstatoval, že
účastníci důvody možné podjatosti úředníků neprokázali a že žalovaný rozhodl dne 25. 1. 2007 o
námitce podjatosti proti řediteli odboru Státní správy ve vodním hospodářství a Správy povodí
Ing. Danielu Pokornému.
Městský soud v Praze měl však za to, že projektová dokumentace ke stavbě vykazuje
rozpory. Z její technické části vyplývá, že stavba nesplňuje všechny technické parametry
kanalizace. Není tedy zřejmé, zda projektová dokumentace zpracovaná pro zatrubnění potoka
může sloužit i pro stavbu kanalizace a zda stavba podle této dokumentace bude splňovat všechny
parametry kanalizace. Závěr žalovaného, že projektová dokumentace odpovídá skutečnému
provedení stavby, nemá podle městského soudu dostatečnou oporu ve spisovém materiálu.
Podle soudu nelze úplně zjistit skutečný stav díla. S ohledem na komplikovanou povahu věci
má za to, že správní orgán měl podle §61 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., přistoupit k ústnímu
jednání spojeného s místním šetřením. To by ozřejmilo namítané rozpory projektové
dokumentace a skutečného stavu. S argumentem žalovaného, že ve věci bylo nařízeno ohledání
dne 20. 2. 2007, se neztotožnil, neboť ze správního spisu není zřejmé, co bylo předmětem tohoto
ohledání a nelze je považovat za místní šetření. Je proto toho názoru, že za účelem odstranění
namítaného rozporu bude potřeba zjistit poměry na místě samém. Žalovaný měl v dalším řízení
taktéž řádně odůvodnit závěr, že předloženou projektovou dokumentaci považuje za dostatečný
podklad pro rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby. Poté bude podle městského
soudu možno hodnotit, zda předložená projektová dokumentace odpovídá skutečnému stavu
věci a zda zatrubnění odpovídá požadavkům na kanalizaci.
II. Kasační stížnost
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost,
v níž uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že správní orgán I. stupně provedl řádné hodnocení dokumentace
skutečného provedení stavby a proto se s ním zcela ztotožnil. Podle něj slouží Jednotná
kanalizace obci V. k odvádění předčištěných odpadních vod a srážek. Výpočty bylo ověřeno, že
stavba disponuje dostatečnou kapacitou, řádně plní svou funkci. Na některých částech byly
vybudovány rodinné domky a další stavby. Jedná se o nedokončenou stavbu, před kolaudací bude
třeba realizovat ještě některé stavební a dokončovací práce. Stavba ve své současné podobě
již více než tři desítky let plní své funkce, tudíž její stavební provedení se minimálně z hlediska
trvanlivosti stavby osvědčilo zkouškou času. Je nezbytné zohlednit, že po tuto dobu kanalizace
slouží obci V. a jejím obyvatelům, aniž byl prokázán negativní vliv na nemovitost žalobců.
Požadavek městského soudu na opětovné hodnocení projektové dokumentace a jejího
souladu se skutečným provedením stavby má stěžovatel za formalistický, protože provedení
některých prací již z důvodů plynutí času a provedených terénních úprav nelze ověřit.
Dále namítl, že městský soud nesprávně posoudil ohledání, které se konalo dne 20. 2. 2007.
Uvedl, že toto ohledání proběhlo v rámci prošetřování stížnosti žalobců, kteří mu byli přítomni,
a správní orgán využil v souladu s §50 odst. 1 správního řádu skutečnosti známé mu z úřední
činnosti. Jedním ze zjištění při tomto ohledání bylo i potvrzení stavu stavby nedokončené.
Již v té době byl rozsah ohledání limitován tím, že hrubá stavba byla zbudována v letech 1962
až 1982, terénními úpravami byla v některých místech dokonce zastavěna. Uplynutím více
než půl století od zahájení stavby tedy již nebude ani objektivně možné rozeznat, zda byly
realizovány drenáže v podsypu vyrovnávací betonové desky apod., tato opatření mohla být
již zastřena. Další místní šetření by tak bylo v rozporu s principem hospodárnosti správního
řízení. Stěžovatel že za jediné vhodné řešení daného stavu je nezbytné považovat legalizaci
stavby.
Žalobkyně sub a) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnily s městským soudem.
Jsou názoru, že projektová dokumentace a faktické provedení stavby jsou v rozporu
a že za účelem je nezbytné provést místní šetření. Zdůraznily přitom, že správní spis neobsahuje
žádný záznam (protokol) o místním šetření ze dne 20. 2. 2007. Taktéž poukázaly na závěr
městského soudu, že se má stěžovatel v dalším řízení vypořádat se všemi odvolacími námitkami.
Podle jejich názoru se totiž stěžovatel v rozhodnutí nevypořádal s některými z nich.
Jedná se o námitku nesouladu stavby s veřejným zájmem, s tím, že stavebník neprokázal
vlastnická či jiná práva k pozemkům, na kterých se stavba nachází. Dále se má stěžovatel
vypořádat s námitkou, že tuto stavbu není možno dodatečně povolit jako kanalizaci, neboť není
napojena na čistírnu odpadních vod ani do kanalizační sítě, ale ústí do stavby zatrubnění potoka,
kam odvádí odpadní vody v rozporu s právními předpisy. Závěr městského soudu,
že by zatrubnění potoka mohlo sloužit jako kanalizace, je v rozporu s územním plánem.
Poukázaly na to, že ze strany 57 textové části územního plánu obce V. vyplývá, že problém
znečištění odpadními vodami je možné řešit pouze vybudováním kanalizační sítě s tím,
že do místních vodotečí, které slouží jako součást kanalizační sítě, je nutno zabránit přítoku
splaškových vod. Dále žalobkyně uvedly, že tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti jsou vnitřně
rozporná. Zatímco na jedné straně se má jednat o nedokončenou stavbu, ve skutečnosti tato
stavba byla dokončena již v roce 1982 - v kasační stížnosti sám stěžovatel uvedl, že stavba slouží
již přes 30 let. V závěru svého vyjádření žalobkyně rovněž polemizovaly s výší přiznaných
nákladů na řízení před Městským soudem v Praze.
Žalobci sub b) ve vyjádření ke kasační stížnosti rovněž setrvali na svém dosavadním
stanovisku. Poukázali na podmínky zřízení a vedení kanalizace, které vyplývají z územního plánu
obce V. Na základě toho jsou názoru, že tuto stavbu jako stavbu kanalizace nelze dodatečně
povolit. Podle nich stěžovatel dokumentaci skutečného provedené stavby řádně neposoudil,
nebylo provedeno ani místní šetření. Magistrát města Ostravy od něj upustil s tím, že poměry
staveniště jsou mu v místě známy a spis obsahuje dostatečné množství podkladů pro posouzení
stavby. Právě místní šetření přitom vyřeší uváděné rozpory. Poukázali rovněž na to, že na
kanalizaci již stojí některé stavby, což je v rozporu s požadavky norem ČSN, nebyly provedeny
zkoušky, které by prokázaly, že stavba řádně plní svou funkci. Případné nedostatky proto nejsou
drobné, ale naopak se jedná o zásadní důvody pro odstranění stavby. Taktéž namítli, že nebyl
správně zajištěn rozsah zřízených věcných práv k pozemkům. Neztotožnili se se stěžovatelem v
tom, že nebyl prokázán vznik negativních vlivů na okolí. Poukázali přitom na rozsudek
Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 7C 263/99 - 78 o zamítnutí zřízení věcného břemene na
pozemku manželek žalobců, z něhož dovozují, že stavba působí škody na jejich nemovitostech.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, neboť nynější
kasační stížnost žalovaného je ve věci již třetí. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud se v rozsudku z 8. 9. 2011, č. j. 2 As 14/2010 - 244 zabýval otázkou
přezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí a napadený rozsudek zrušil, neboť shledal,
že žalované rozhodnutí touto vadou netrpí. V rozsudku z 19. 3. 2014, č. j. 2 As 88/2012 – 64
posuzoval přezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 12. 2011, č. j. 6 A
298/2011 – 286 a dospěl k závěru, že tento rozsudek je v dílčích otázkách nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Pro další řízení proto městský soud zavázal, aby meritorně projednal
žalobní námitky v rozsahu důvodných kasačních námitek a případně též provedl důkazy
na nařízeném jednání.
Stěžovatel nyní v kasační stížnosti nenamítal, že by se městský soud závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu neřídil. Nesouhlasí však se skutkovými a právními závěry,
ke kterým městský soud dospěl při posouzení žalobních námitek. Jedná se přitom o otázky zcela
nové, kterými se Nejvyšší správní soud nezabýval ani v řízení vedeném pod sp. zn. 2 As 14/2010
a ani ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 88/2012. Ustanovení o nepřípustnosti kasační stížnosti
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se tedy v daném případě neuplatní, neboť brání jen tomu,
aby se kasační soud musel opětovně vyjadřovat k otázkám, na které již dříve (ve svém zrušujícím
rozsudku) vyjádřil právní názor, který má být soudem prvé instance respektován
(k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud vzhledem ke složitosti věci považuje za nezbytné shrnout
následující rozhodné skutkové okolnosti, které vyplývají z rozsáhlého soudního a správního
spisu:
Jednotná kanalizace Obce V. je liniová stavba v délce cca 900 m, kterou stavebník (tj. obec
V.), provedl bez stavebního povolení. Dne 10. 1. 1992 proto bylo zahájeno řízení o odstranění
stavby a stavebník v rámci tohoto řízení požádal o dodatečné povolení stavby. Žalovaný (resp.
správní orgán I. stupně) v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 3. 10. 2006,
č. j. OVP/3754/03/6722/04/Pr posoudil povahu této stavby. Shledal, že se v místě stavby
nenachází žádný vodní tok, akreditovaná laboratoř provedla odběr a rozbor odpadních vod. Ze
zjištěných hodnot vyplynulo, že se jedná o vody odpadní a nikoliv povrchové či podzemní. Měl
tak za to, že rozhoduje o jednotné kanalizaci, která odvádí nevyčištěné anebo nedostatečně
vyčištěné splaškové vody a vody srážkové z centrální části obce V. Proto také označení
vodohospodářské stavby nese název „jednotná kanalizace V“. Tato stavba byla ke dni vydání
napadeného správního rozhodnutí fakticky provedena i přes pozemek žalobkyní a žalobců
parc. č. 4/1 v k. ú. V. Na základě žalovaného rozhodnutí má být vedení této stavby v délce 69 m
přeloženo mimo tento pozemek na sousední pozemky (pozemky parc. č. 4/2, č. 20, č. 21, č. 298,
č. 723, č. 2122, vše v k. ú. V.). Z rozhodnutí je také zřejmé, že stavebník o tuto změnu požádal,
neboť k pozemku parcelního č. 4/1 nedisponoval vlastnickým či jiným právem stavebníka
k realizaci stavby a zřízení tohoto práva se nedomohl ani později. Rozhodl proto o odstranění
původní trasy vedení stavby z pozemku žalobců.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že úkolem žalovaného (a poté městského
soudu) mělo být i posouzení, v jakém rozsahu jsou žalobci jako účastníci stavebního řízení
(srov. §59 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon) vůbec oprávněni domáhat se ochrany
svých práv.
Nezbytnost posouzení tohoto rozsahu vyplývá z dosavadní judikatury správních soudů.
Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 2. 2006, č. j. 8 Ca 266/2004 - 34 vyložil,
že ustanovení §59 odst. 3 stavebního zákona nejen vymezuje okruh osob, jimž svědčí postavení
účastníka, ale současně i rozsah tohoto jejich účastenství, který je tak u každé takové osoby
omezen jen na záležitosti, v nichž mohou být přímo dotčena právě její práva. To znamená,
že každá z těchto osob může v řízení uplatňovat jen to, co se týká ochrany jen jejích práv, nikoliv
však už práv dalších osob (např. ostatních sousedů, obce, státu apod.). Pokud je poté podle
ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního k podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu legitimován jen ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech, pak nemůže být
jako žalobce úspěšný ten, kdo by v žalobě namítal porušení práv jiné osoby. Nejvyšší správní
soud dále v rozsudku z 6. 2. 2008, č. j. 3 As 46/2007 - 89 (a to v souladu s nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, publ. pod č. 96/2000 Sb.) konstatoval,
že okruh účastenství ve stavebním řízení může být i širší a nemusí se proto dotýkat pouze
přímých sousedů stavby. posouzení otázky, zda je daná osoba jako soused účastníkem stavebního
řízení podle §59 odst. 3 stavebního zákona, bude vždy věcí posouzení individuálních případů
(zřejmě s přihlédnutím k povaze zamyšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích
dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování
o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví.
Stěžovatelé soustavně poukazují na negativní vliv stavby na stav jejich nemovitostí.
Z povahy věci je potom zřejmé, že se svých práv mohou domáhat toliko v tom rozsahu,
jakým má být vedením stavby bezprostředně dotčeno jejich vlastnické právo. Žalobci proto mohli
svými námitkami napadnout dodatečné stavební povolení jen v té části, která se týká přeložení
kanalizace z jejich pozemku p. č. 4/1 v k. ú. V. na pozemky sousední a s tím související
odstranění stávající stavby z tohoto pozemku. I když se některé další námitky žalobců vůči
dodatečnému stavebnímu povolení vztahovaly ke stavbě jako celku (např. otázka souladu stavby
s územním plánem, projektová dokumentace, faktické využití stavby), lze tuto argumentaci
nepochybně vztáhnout i k dotčenému úseku stavby přeložky. Přestože se stěžovatel ani městský
soud s rozsahem práv žalobců ve stavebním řízení výslovně a podrobně nezabývaly a tím spíše
neposoudily ani přípustnost rozsáhlého souboru námitek žalobců, Nejvyšší správní soud
má za to, že v kontextu projednávané věci lze tento deficit překlenout.
Nejvyšší správní soud (a v souladu s jeho právním názorem taktéž městský soud) přitom
k dílčím žalobním námitkám již vyslovil svůj názor a ve stručnosti jej níže rekapituluje.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, č. j. 2 As 88/2012 - 64 dospěl
k závěru že stavba je svou povahou kanalizací a to i fakticky z hlediska svého účelu
(neboť např. dle odběru z 17. 3. 1997 je tímto potrubím vedena splašková voda),
a proto není stavbou zatrubnění potoka. V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 2 As 14/2010 - 44
se Nejvyšší správní soud ztotožnil s řešením dodatečného povolení vedení stavby mimo pozemky
žalobců. Vycházel z toho, že bylo-li nařízeno odstranění části liniové stavby, dojde v důsledku
toho ke ztrátě funkčnosti stavby jako celku. V rozsahu nařízeném k odstranění proto logicky
musely být stanoveny podmínky, za nichž dojde ke stavebně technickému propojení oddělených
částí stavby.
V rozsudku ze dne 19. 3. 2014, č. j. 2 As 88/2012 - 64 (a v návaznosti na to rovněž
i městský soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2015, č. j. 6 A 298/2011 – 405) poté výslovně uvedl,
že pokud se některé vznesené námitky žalobců netýkaly – např. absence obstarání veškerých práv
k provedení stavby k pozemkům, na nichž je stavba umístěna, byl tento nedostatek odstraněn
tím, že stavbu bylo v tomto rozsahu nařízeno odstranit a současně byla povolena realizace
přeložky stavby tento pozemek obcházející. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil,
že námitka byla vypořádána v rozsahu odpovídajícím rozsahu práv, která mohou být zasažena
v souladu s koncepcí veřejných subjektivních práv, jejichž ochrany se lze v konkrétním případě
před správními soudy domáhat (§2 s. ř. s.).
Ostatní právní i skutkové závěry k parametrům a k provedení stavby vyplývají
z napadeného rozsudku městského soudu. Podle něj je dodatečné povolení stavby v souladu
s požadavky zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona. Stavba není v rozporu s územním
plánem, neboť ten nevylučuje, že zatrubnění potoka může sloužit též jako kanalizace. Stavba
splňuje i náležitosti obecných technických požadavků na výstavbu a technické požadavky
na stavby. Městský soud neshledal ani škodlivý vliv stavby na podmáčení nemovitostí žalobců.
Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, č. j. 2 As 88/2012 – 64
konstatoval, že zde existuje rozpor projektové dokumentace s provedením stavby,
neboť dokumentace předpokládá stavbu zatrubnění potoka a nelze se bez dalšího domnívat,
že stavba podle této dokumentace bude splňovat parametry kladené na stavbu kanalizace.
Nejvyšší správní soud přitom vyložil, že s ohledem na ustanovení §61 odst. 2 (tehdy účinného
pozn. Nejvyššího správního soudu) stavebního zákona ústní jednání s místním šetřením nařízeno
být nemuselo, byly – li žalovanému dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje
dostatečný podklad pro posouzení stavby. V této souvislosti proto městskému soudu vytkl,
že ve vztahu k uplatněným faktickým námitkám nedostatečně odůvodnil svůj závěr, zda zde ústní
jednání spojené s místním šetřením je nutné.
Nejvyšší správní soud a ve shodě s ním i městský soud mají tedy na základě projektové
dokumentace z roku 1997 (zpracované pro zatrubnění potoka) za to, že tato dokumentace
bez dalšího nemůže sloužit i pro stavbu kanalizace. Městský soud je přitom názoru, že zjištění
poměrů na místě samém bude nezbytné za účelem odstranění namítaného rozporu projektové
dokumentace a skutečného provedení stavby.
Nejvyšší správní soud se však s tímto názorem městského soudu neztotožňuje.
Jestliže z projektové dokumentace není zřejmé, zda ve všech ohledech odpovídá povolované
stavbě kanalizace s tím, že stavba ve skutečnosti je stavbou kanalizace, jedná se nepochybně
pouze o vadu této podkladové dokumentace. Samotným místním šetřením se však uvedený
rozpor zjevně neodstraní a na správnost a úplnost této dokumentace ani nemůže mít vliv.
Nařízení místního šetření a zjištění poměrů v místě samém by pro samotné posouzení obsahu
projektové dokumentace bylo již z povahy věci zcela nadbytečné.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu nicméně zjistil, že žalovaný pro výstavbu
kanalizační přeložky disponoval pozdější projektovou dokumentací z dubna 2006, jejímž autorem
je projektant Ing. M. J. Z ní vyplývá, že přeložka bude realizována v délce cca 70 m tak, aby nebyl
narušen pozemek žalobců č. 4/1 v k. ú. V. Z obsahu dokumentace vyplývá, že tato stavba má
plnit úlohu kanalizace. Např. takto v bodu č. 4 „Návrh řešení“ projektová dokumentace uvádí,
že pro nevyhovující úsek kanalizace je navrženo řešení přeložením trasy kanalizace tak, aby
vyhovovala technickým parametrům a normám pro kanalizační potrubí. Z grafické části poté
vyplývá, že přeložka na pozemku p. č. 20 povede v odstupu od pozemku p. č. 4/1 přes pozemky
parc. č. 298, 4/2, 22 21 v k. ú. V. Mezi trasou přeložky a pozemkem žalobců se nacházejí
pozemky p. č. 298 a 4/2 v k. ú. V. Z dokumentace vyplývá, že pozemek žalobců poté ke stavbě
přeložky není ani mezující.
Nejvyšší správní soud je proto názoru, že spis žalovaného v této části bezrozpornou
projektovou dokumentaci ke stavbě již obsahuje. Má tudíž za to, že pokud jde o stavbu přeložky,
tj. té části stavby, která se dotýká práv žalobců, není zde k nařízení ústního jednání a k místnímu
šetření za účelem odstranění rozporu v projektové dokumentaci důvod.
Nejvyšší správní soud dodává, že pokud jde o výhrady žalobců vůči technickým
parametrům provedení stavby a negativním vlivům na její okolí, je na místě, aby se ochrany svého
vlastnického práva domáhali v občanskoprávním řízení. V něm však bude nezbytné, aby skutečné
negativní vlivy na výkon svého vlastnického práva prokázali. Případné posouzení namítaného
rozporu faktického provedení stavby a projektové dokumentace má být předmětem kontrolních
prohlídek žalovaného a poté navazujících stavebních řízení o dodatečném povolení změny stavby
před dokončením, popř. v řízení o odstranění stavby.
Nejvyšší správní soud se z výše uvedených důvodů s názorem městského soudu
neztotožnil a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalovaného je důvodná. Napadený rozsudek
podle ustanovení §110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. proto zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.), že projektová dokumentace k přeložení
kanalizace z pozemku parc č. 4/1 v k. ú. V. je v této části vedení stavby dostatečným podkladem
k dodatečnému povolení stavby kanalizace a místního šetření není třeba.
V novém rozhodnutí ve věci rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu