ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.137.2015:45
sp. zn. 3 As 137/2015 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce J. H.,
zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému
Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2015, č. j. 57 A 25/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Přípisem Městského úřadu v Rokycanech (dále „správní orgán 1. stupně“)
ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. MeRo/10803/OD/13, bylo žalobci (dále „stěžovatel“) oznámeno,
že dosáhl počtu 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále „zákon o silničním provozu“) a zároveň byl vyzván k odevzdání řidičského průkazu.
Proti záznamu bodů podal stěžovatel námitky, které byly rozhodnutím správního orgánu
1. stupně ze dne 18. 12. 2013, č. j. MeRo/14109/OD/13 zamítnuty. Stěžovatel se bránil
odvoláním, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2014, č. j. DSH/3840/14,
zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bylo potvrzeno.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž tvrdil, že v bodovém hodnocení
dosud 12 bodů nedosáhl. Uvedl, že poslední 3 body měl obdržet za přestupek
(překročení povolené rychlosti), u něhož souhlasil s vyřízením v blokovém řízení jen z důvodu
nesprávných informací o výši sankce v případném správním řízení. Stěžovatel se domníval,
že podáním chybné informace došlo k porušení §6 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní
policii. Upozornil také na možnou vadu tachometru. Stěžovatel dále namítal,
že i v předcházejících případech neproběhlo blokové řízení v souladu se zákonem. Poukázal
na nedostatečné vyplnění dřívějších pokutových bloků, které tudíž nesplňovaly zákonné
požadavky. Dle stěžovatele tak došlo k porušení hned několika zásad ovládajících správní řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. 57 A 25/2014 – 57, správní
žalobu podle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud nejprve upozornil na rozdíl mezi řízením o námitkách proti záznamu bodů
a řízením ve věcech jednotlivých přestupků. Konstatoval, že v řízení o námitkách lze posoudit
pouze zákonnost záznamu bodů, respektive zhodnotit, zda byl záznam podložen pravomocným
rozhodnutím. Skutkovými a právními aspekty jednotlivých přestupků se již v tomto typu řízení
zabývat nelze. V tomto kontextu odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu
a dále se věnoval jednotlivým pokutovým blokům, které byly podkladem pro záznam příslušných
bodů.
Na nařízeném jednání krajský soud provedl důkaz spornými pokutovými bloky a dospěl
k závěru, že k žádnému porušení zákona nedošlo. Pokutové bloky totiž obsahují všechny
podstatné údaje a odpovídají požadavkům zákona. Ve vztahu k pokutovým blokům, které
stěžovatel považoval za nedostatečně vyplněné, krajský soud poznamenal, že lze bez pochybností
dovodit, že se týkají jednoho konkrétního přestupku a splňují všechny náležitosti.
S ohledem na předmět daného řízení krajský soud také vysvětlil, že se nemůže blíže
zabývat tvrzenou nesprávnou informací o výši pokuty, poskytnutou strážníkem městské policie,
ani problematikou související s funkčností tachometru. Závěrem krajský soud uvedl, že napadené
rozhodnutí obstojí také z hlediska formálního, je dostatečně odůvodněno a vychází ze zjištěných
skutkových okolností.
Kasační stížností ze dne 25. 6. 2015 napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu
s odkazem na důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Námitky
se přitom kryjí s argumentací obsaženou již ve správní žalobě.
Stěžovatel se opětovně snaží zpochybnit body uložené za předcházející přestupky
na úseku dopravy, přičemž zejména nesouhlasí s třemi body, které obdržel na základě blokového
řízení ze dne 22. 9. 2013. Uvádí, že jej strážník městské policie nesprávně poučil o výši přípustné
sankce, což ovlivnilo jeho procesní postup v tom směru, že místo správního řízení souhlasil
s řízením blokovým.
Stěžovatel dále zdůraznil, že ani bloková řízení o předcházejících přestupcích neproběhla
v souladu se zákonem. Především namítá, že jednotlivé pokutové bloky byly nesprávně vyplněny,
neboť v nich nebyly zachyceny všechny podstatné informace identifikující přestupkové jednání.
V tomto ohledu se odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu,
podle které je nezbytné trvat na obsahových náležitostech při ukládání blokových pokut.
V uvedených vadách blokových řízení spatřuje stěžovatel rozpor se zásadami správního řízení
i některými články Listiny základních práv a svobod.
V závěru stěžovatel konstatuje, že se nemůže ztotožnit s názorem, že by vyplněná část
pokutových bloků zůstala u policejního orgánu a neobdržel by jí účastník řízení. Rozsudek
krajského soudu navrhuje zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve stručném vyjádření pouze uvedl, že trvá na správnosti a zákonnosti
napadených rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá z kasačních důvodů dle §103 odst.
1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nicméně jednotlivé námitky pod uvedené důvody nepodřadil a z obsahu
kasační stížnosti ani nevyplývá, co vlastně krajskému soudu vytýká. Kasační stížnost je totiž
tvořena argumentací, kterou stěžovatel předestřel již ve správní žalobě, a na níž krajský soud
detailním způsobem reagoval. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu pokládá za vhodné
zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů, přičemž úkolem stěžovatele je v souladu s dispoziční zásadou
specifikovat a vymezit jednotlivá skutková a právní tvrzení, z nichž je dovozována nezákonnost
napadeného soudního rozhodnutí [k problematice žalobních (kasačních) bodů lze odkázat
například na podrobný rozsudek rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, přístupný společně s dalšími
rozhodnutími zdejšího soudu na www.nssoud.cz)]. Samozřejmě stěžovateli nic nebrání zopakovat
žalobní argumentaci v případech, kdy jí krajský soud dostatečně nevypořádal, popřípadě není-li
stěžovatel s jejím skutkovým či právním posouzením spokojen, vždy by však mělo být z obsahu
kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládá stěžovatel za nedostatečné,
respektive nesprávné. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, může se Nejvyšší
správní soud zabývat posouzením zákonnosti jen rozsudku krajského soudu v rovině obecné.
V opačném případě by totiž popřel dispoziční zásadu a za stěžovatele by v podstatě domýšlel,
v čem je napadené soudní rozhodnutí nesprávné. Uvedený názor je ostatně podpořen i dřívější
judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že „[s]těžovatel je povinen jím spatřované
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu v kasační stížnosti explicitně uvést a vymezit tak
rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 - 74, www.nssoud.cz). Uvedení konkrétních stížních námitek
přitom nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní
námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 3).
Shora uvedené závěry přesně dopadají na nyní posuzovanou věc, neboť stěžovatel
prakticky pouze zopakoval žalobní námitky týkající se nezákonností v blokových řízeních
o přestupcích, které předcházely dosažení 12 bodů za porušení povinností stanovených zákonem
o silničním provozu. Na tyto námitky však krajský soud podrobně odpověděl již v napadeném
rozsudku a vystavěl vůči nim vlastní logický argumentační závěr, v němž se zabýval skutkovými
i právními aspekty projednávané věci. Jestliže se stěžovatel proti této argumentaci nikterak
nevymezuje, nemá Nejvyšší správní soud jinou možnost, než v souladu se závěry krajského soudu
označit již jednou uplatněné námitky za nedůvodné. Na tomto místě je vhodné podotknout,
že obsah a kvalita návrhu (kasační stížnosti) je zcela v moci stěžovatele a v zásadě je jím
předurčen též výsledek soudního rozhodnutí.
Na druhou stranu existují kasační důvody, k nimž je Nejvyšší správní soud nucen
přihlédnout z úřední povinnosti i v případě, kdy argumentace stěžovatele kvalitu požadovanou
pro věcný přezkum postrádá. V daném případě přichází v úvahu zabývat se otázkou
(ne)přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Pokud by zdejší soud zjistil, že se jedná
o rozsudek nepřezkoumatelný, musel by k zrušujícímu verdiktu přistoupit navzdory shora
uvedeným závěrům.
Nejvyšší správní soud ovšem zjistil, že napadený rozsudek nepřezkoumatelností netrpí.
Úvahy krajského soudu jsou dostatečně zřetelné a logické, přičemž nechybí detailní posouzení
jednotlivých žalobních námitek. Krajský soud rovněž provedl relevantní důkazy, z nichž vyvodil
správné závěry. Z dokazování především vyplynulo, že jednotlivé pokutové bloky byly vyplněny
v souladu se zákonem i podmínkami, které byly blíže specifikovány příslušnou judikaturou
zdejšího soudu (srovnej výklad nároků na obsahové náležitosti při vyplnění pokutových bloků
v rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20). Krajský soud správně
rozpoznal také podstatu daného správního řízení a odpovídajícím způsobem vyložil, jakou
argumentaci mohl stěžovatel uplatnit v řízení o námitkách proti zápisu bodů, a co mohl namítat
jen v řízení o jednotlivých přestupcích. V tomto ohledu se jedná o rozhodnutí přesvědčivé,
vycházející z příslušných ustanovení zákona i relevantní judikatury. Kasační důvod dle §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s. tudíž nemohl být dán.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, přičemž kasační stížnost žádnou relevantní argumentaci vůči závěrům krajského soudu
neobsahovala, vyhodnotil zdejší soud kasační stížnost jako nedůvodnou. V souladu
s ustanovením §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s. jí tedy zamítnul.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, u kterého však
nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní
soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu