ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.143.2015:37
sp. zn. 3 Azs 143/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce P. B.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21,
proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4,
Náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 6. 2015, č. j. 52 A 54/2015 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 28. 5. 2013, č. j. OAM-15450-18/DP-2013,
byla zamítnuta žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o změnu účelu povolení k dlouhodobému
pobytu dle §45 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem zamítavého rozhodnutí byla
skutečnost, že se stěžovateli nepodařil prokázat zákonem předpokládaný příjem nezbytný
k vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Stěžovatel se bránil odvoláním,
které bylo zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím žalované ze dne
22. 4. 2015, č. j. MV-82827-3/SO-2013.
Rozhodnutí žalované napadl stěžovatel žalobou, v níž namítl nezákonný postup
v průběhu správního řízení. Domníval se, že výzva prvoinstančního orgánu k doplnění informací
o příjmu měla mít formu usnesení, tedy nebyla-li forma dodržena, nemohly z ní být vůči němu
vyvozeny žádné negativní důsledky. Uvedl také, že v průběhu odvolacího řízení doložil všechny
podklady; pokud měl správní orgán dojem, že tomu tak není, měl být k doplnění podkladů
vyzván. Závěrem poznamenal, že dostatečným způsobem nebyla posouzena přiměřenost dopadu
rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 22. 6. 2015,
č. j. 52 A 54/2015 – 45, správní žalobu podle §78 odst. 7 soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud nejprve konstatoval, že výzva správního orgánu k doložení potřebných
příjmů představovala nadstandardní krok, který nebylo třeba provést usnesením. Dále označil
za nepravdivé tvrzení, že materiály potřebné pro rozhodnutí byly doloženy v průběhu odvolacího
řízení. Konstatoval, že takové tvrzení nekoresponduje s obsahem správního spisu. Navíc platí,
že i pokud by stěžovatel zmiňované materiály předložil v rámci odvolacího řízení, nemohla
by k nim žalovaná přihlédnout, neboť mohly být předloženy již před prostupňovým
správním orgánem. V tomto ohledu krajský soud odkázal na ustanovení §82 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“).
Jako nedůvodná byla vyhodnocena i námitka související s přiměřeností napadeného
rozhodnutí podle §174a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud uvedl, že není povinností
správních orgánů z vlastní iniciativy opatřovat důkazy prokazující nepřiměřenost rozhodnutí
a není ani nezbytné, aby se správní orgány vyjádřily ke všem kritériím specifikovaným
v ustanovení §174a uvedeného zákona. Připomněl také, že stěžovatel žije na území České
republiky sám, rodinu má na Ukrajině, nevytvořil si v České republice ani významnější majetkové
vazby, a bylo tudíž správné, vyhodnotil-li správní orgán, že se jedná o rozhodnutí přiměřené.
Kasační stížností ze dne 3. 7. 2015, doplněnou podáním ze dne 23. 7. 2015, napadá
stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jednotlivé
námitky kasační stížnosti přitom v podstatě odpovídají žalobní argumentaci.
Stěžovatel uvádí, že výzva učiněná správním orgánem prvního stupně byla výzvou
k odstranění vad žádosti a nikoli nadstandardním poučením, jak se domnívá krajský soud.
Měla proto být učiněna příslušným formalizovaným úkonem – usnesením. V souvislosti s tím
měla být také lhůta k odstranění předmětných vad stanovena formou usnesení. Stěžovatel
se proto domnívá, že nesplnil-li prvoinstanční správní orgán své procesní povinnosti, mohly být
požadované dokumenty předloženy až v rámci odvolacího řízení. Znovu přitom odmítá tvrzení,
že by odvolání dané dokumenty neobsahovalo. Dodává ovšem, že i kdyby je k odvolání
nepřipojil, bylo povinností žalované, aby jej k takovému úkonu vyzvala.
Stěžovatel pokládá za chybný také názor, že je na účastníkovi řízení tvrdit nepřiměřenost
rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Takový požadavek považuje
zejména ve vztahu k řízení v prvním stupni za nelogický, neboť účastník si žádost nepodává
s tím, že mu bude zamítnuta, a logicky proto zásahy do soukromého a rodinného života netvrdí.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ke kasační stížnosti stručně uvedla, že s rozhodnutím krajského soudu souhlasí.
Odkázala přitom na předchozí vyjádření, která se k dané věci vztahují. Závěrem zdůraznila,
že újmu spočívající v zásahu do soukromého a rodinného života nebyl stěžovatel schopen
nikterak konkretizovat.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Argumentace obsažená v kasační stížnosti se vztahuje pouze k procesnímu postupu
správních orgánů a přiměřenosti napadeného správního rozhodnutí (§174a zákona o pobytu
cizinců). Jinými slovy, stěžovatel nevznáší žádné námitky proti hmotněprávním důvodům,
které správní orgán vedly k zamítnutí žádosti. Nejprve je třeba zdůraznit, že zcela nekonkrétní
a obecná tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu nemohou obstát. Stěžovatel navíc
nepřichází s žádným alternativním popisem skutkových okolností. Vůbec také nespecifikuje,
co měly správní orgány či krajský soud dále hodnotit a v čem jejich domnělá pochybení spočívají.
Nejvyšší správní soud se proto uvedenými námitkami nemohl blíže zabývat a jen ověřil,
že rozhodnutí krajského soudu vychází ze spisového materiálu a obsahuje logické a plně
přezkoumatelné právní úvahy. Následně se zdejší soud mohl věnovat již patřičně
konkretizovaným kasačním námitkám.
Stěžovatel předně nesouhlasí s tím, jakým způsobem krajský soud vyhodnotil výzvu
k odstranění vad žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 12. 4. 2013. Tyto námitky
podřadil zdejší soud ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zjistil, že prostřednictvím zmiňované výzvy chtěl prvoinstanční
správní orgán přimět stěžovatele k doplnění podkladových materiálů pro rozhodnutí o jeho
žádosti. Konkrétně se jednalo o doklady prokazující skutečnost, že stěžovatel disponuje
dostatečnými finančními prostředky nezbytnými k pobytu na území České republiky ve smyslu
ustanovení §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel totiž společně s žádostí
předložil potvrzení o příjmu ze závislé činnosti, z něhož však bylo zřejmé, že jeho příjem
nedosahuje zákonem požadované výše. Krajský soud zcela správně poukázal na fakt,
že stěžovatel v souladu s požadavkem zákona doprovodil svou žádost vyžadovaným dokladem;
jeho žádost tedy byla věcně projednatelná a nebylo tak povinností správního orgánu vyzývat
ho k jejímu doplnění. Správní orgán dal shora uvedenou výzvou stěžovateli v podstatě možnost
doplnit rozhodné skutečnosti, a pro případ, že by si nebyl vědom všech podmínek pro udělení
pobytového oprávnění, jej upozornil, jakého příjmu musí žadatelé dosahovat. Zdejší soud
souhlasí s názorem krajského soudu, že z pohledu materiálního se jednalo spíše o nadstandardní
poučení účastníka řízení o podmínkách, za nichž může být požadované pobytové oprávnění
uděleno. Správní orgán především stěžovatele nemusel v předstihu na nesplnění věcných
podmínek pro udělení pobytového oprávnění, respektive na nedostatky ve skutkových
okolnostech podstatných pro posouzení žádosti, upozorňovat vůbec. V souladu se zásadami,
které ovládají správní řízení (srovnej §4 správního řádu), mu však poskytl větší procesní komfort
a umožnil potřebný příjem dodatečně doložit, byť tak učinil zčásti s nesprávným poučením
o důsledcích nedoložení podkladů, a to dle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, které
se na uvedený případ nevztahuje a nebylo ani využito. Je totiž vhodné připomenout,
že nedoložení takového příjmu není procesní vadou podání ve smyslu §37 správního řádu,
k jejímuž odstraňování slouží postup specifikovaný v ustanovení §45 odst. 2 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že i kdyby byla zmiňovaná výzva chápána
v intencích kasační a žalobní argumentace, nemusela by přesto splňovat formální podobu
usnesení. Podle §76 odst. 1 správního řádu totiž správní orgán rozhoduje usnesením v případech
stanovených zákonem. Ustanovení §45 odst. 2 správního řádu ovšem pro výzvu k odstranění
vad žádosti formu usnesení nepředepisuje, a nemohlo by tudíž zakládat povinnost správního
orgánu usnesení vydávat. Nic na tom nemění ani dikce §39 odst. 1 správního řádu, vztahující
se ke lhůtám pro provedení úkonu. Toto ustanovení totiž nelze vykládat v tom smyslu, že správní
orgán musí při stanovení jakékoli lhůty použít vždy usnesení.
Nejvyšší správní soud také ověřil, že se ve správním spise nenacházejí stěžovatelem
avizované dokumenty, předložené údajně v rámci odvolacího řízení. Stěžovatel sice v odvolání
uvedl, že zasílá faktury vydané v roce 2012, které příjem dokládají, avšak žádné z nich k odvolání
nepřipojil a nepředložil je ani později. V žádném případě nebylo povinností žalované,
aby stěžovatele k předložení avizovaných dokumentů vyzývala, neboť je zásadně
na účastníku -žadateli, aby rozhodné skutečnosti nejen tvrdil, ale také doložil. Navíc je třeba
znovu připomenout, že doklad prokazující požadovaný úhrnný měsíční příjem byl stěžovatel
povinen předložit již v řízení před prvoinstančním správním orgánem společně s žádostí o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu (viz §46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Jestliže
tak stěžovatel nepostupoval (ač mu v tom evidentně nic nebránilo) a zvolil tak sám pasivní
procesní strategii, je namístě uplatnit již shora uvedenou procesní restrikci vyplývající
z ustanovení §82 odst. 4 správního řádu.
Lze proto konstatovat, že v postupu žalované nebyla shledána žádná z vad podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Námitky vztahující se k tomuto kasačnímu důvodu tak nejsou
opodstatněné.
Nakonec se zdejší soud zabýval otázkou přiměřenosti správního rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatel uvádí, že se měly správní orgány přiměřeností zabývat podrobněji, nicméně
ani v průběhu soudního řízení nikterak nespecifikoval, v čem by měla nepřiměřenost rozhodnutí
spočívat. Jedná se tedy spíše o hypotetickou až obstrukční argumentaci, která nemůže dostatečně
odůvodněné závěry správních orgánů i krajského soudu zpochybnit. Stručně lze ovšem
poznamenat, že věděl-li stěžovatel o skutečnostech, které by mohly mít na posouzení
přiměřenosti rozhodnutí vliv, bylo v jeho vlastním zájmu, aby na ně správní orgán upozornil
a umožnil mu jejich adekvátní hodnocení. Za jistých okolností by se dalo pochopit, že relevantní
informace nebyly předloženy v řízení před správním orgánem prvního stupně, avšak jejich
nepředložení v rámci odvolacího řízení jde již zcela k tíži účastníka. Naprosto nekonkrétní
vyjádření stěžovatele ovšem působí spíše tím dojmem, že žádné relevantní okolnosti,
které by mohly přiměřenost rozhodnutí zpochybnit, ve skutečnosti neexistují. Nejvyšší správní
soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že správní orgány postupovaly správně
a jejich rozhodnutí kritéria přiměřenosti v posuzované věci respektují dostatečně.
Ze shora uvedeného lze proto jednoznačně dovodit, že správní orgány žádnou procesní
chybu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí, neudělaly. Správně byly vyhodnoceny
i podmínky přiměřenosti rozhodnutí. Byl-li takový postup krajským soudem aprobován,
nelze mu nic vytknout a Nejvyšší správní soud musí podle §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s. kasační
stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, u které však nebylo
prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu