ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.193.2016:24
sp. zn. 4 As 193/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců: a) J. K. a b) I. K.,
oba zast. Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem, se sídlem Masarykova 186/5, Milevsko, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. R., v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2016,
č. j. 10 A 193/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 8. 2015, č. j. KUJCK 63212/2015/OREG, zamítl
odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Milevsko (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 11. 5. 2015 č. j. MM 14323 ORR/Hr, jímž bylo nařízeno žalobcům jako vlastníkům stavby
odstranění stavby oplocení na pozemku p. č. X v k. ú. S. a vedlejšími výroky označenými II. a III.
byly stanoveny podmínky pro odstranění stavby. Žalovaný shledal, že žalobci provedli stavbu
oplocení v celém rozsahu na pozemku, který není v jejich vlastnictví. Vycházel přitom
z protokolu o vytyčení hranice mezi pozemky p. č. st. X a p. č. X v k. ú. S. v a vyjádření
Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích (dále jen „ZKI“) ze dne
8. 4. 2015.
[2] Proti tomuto rozhodnutí brojili žalobci žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích, v níž namítali, že způsob vytyčení hranice mezi pozemky p. č. st. X
a p. č. X není správný. Žalobci považovali označení bodu 115-306 na hranici pozemků barvou za
nepřesné a zavádějící, jelikož byl zaměřen ve vzdálenosti 0,65 m od betonového sloupku, který je
však vertikálně nakloněn a vzdálenost tak může být změřena i jinak. Přesnější měření od bodu č.
115-314 by umístilo bod 115-306 i o 0,10 m dále a bod by se pak nacházel v toleranci 0,52 m,
kterou připouští vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální
vyhláška“). Stavba oplocení by se pak nacházela na pozemku žalobců. V této souvislosti žalobci
namítali, že stavební úřad je sankcionoval za nedoložení vlastního zaměření hranice pozemku,
přičemž nevzal v úvahu, že vlastník sousedního pozemku pan J. R., by pak mohl vznášet stejné
námitky proti přesnosti zaměření jako oni. Stavební úřad tak měl povinnost vést žalobce a pana J.
R. k souhlasnému vytyčení hranice, nebo je odkázat určení hranice soudem v občanskoprávním
řízení.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Shledal, že stavební úřad vyzval žalobce k zaměření
předmětné stavby, ale žalobci na tuto výzvu nereagovali a zaměření stavby jimi nebylo
opatřeno. Žalobci pouze zpochybňovali vytyčení hranice provedené geodetem R. K. Vzhledem
k tomu, že nebylo ze strany žalobců zajištěno zaměření stavby, stavební úřad vyžádal u ZKI
kontrolu správnosti protokolu o vytýčení hranice mezi pozemky p. č. st. X a p. č. X v k. ú. S. Ze
sdělení ZKI vyplývá, že umístění stavby oplocení v terénu je v rozporu s průběhem vlastnické
hranice evidované v katastru nemovitostí a tedy i ohlášením stavby. Ačkoliv katastrální vyhláška
umožňuje určitou nepřesnost geodetických prací, kdy souřadnicová chyba nesmí činit více než
0,26 m od středu měřeného místa, hodnotu nepřesnosti nelze měnit na 0,52 m.
[4] Žalobci mohli nechat hranici pozemků zaměřit ještě předtím, než započali s výstavbou
oplocení, pokud měli o jejím průběhu pochybnosti. Ze správního spisu navíc bylo zjištěno,
že k dohodě o průběhu hranic došlo mezi vlastníky již v roce 1977, kdy na základě mapovacího
náčrtu č. 115 z roku 1977 byla vyšetřena hranice mezi pozemky v terénu. Krajský soud proto
uzavřel, že ze strany žalobců nebyl předložen důkaz, který by vytyčení hranice mezi pozemky
p. č. st. X a p. č. X v k. ú. S. zpochybnil, a stavební úřad proto nepochybil, pokud vycházel z
protokolu o vytyčení hranice, který byl předložen panem J. R. a následně i přezkoumán ZKI,
který konstatoval jeho správnost.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozhodnutí krajského soudu kasační stížností.
[6] Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nereagovali na výzvu stavebního
úřadu k zaměření hranice pozemku a pouze zpochybňovali vytyčení provedené geodetem R. K.
Žalobci na základě výzvy stavebního úřadu kontaktovali geodetickou kancelář, podle níž
vyměření hranic pozemku odpovídá mezní souřadnicová chyba 0,52 m, v jejíž toleranci bylo
oplocení postaveno. Pokud by oslovený geodet hranici vytyčil, došel by ke stejnému nebo pro
stěžovatele příznivějšímu závěru, než vyplývá z vytyčení zpracovaného R. K.
[7] Stěžovatelé opakují svoji námitku, že stavební úřad je sankcionoval za to, že nedoložili
vlastní zaměření hranice pozemků, a vycházel ze zaměření dodaného panem R. Pokud by však
žalobci nové zaměření správnímu orgánu dodali, mohla by být ze strany pana R. rovněž namítána
uvedená tolerance mezní souřadnicové chyby. Stěžovatelé se domnívají, že v tomto případě měl
správní orgán sám vést odvolatele a pana R. k souhlasnému vytýčení hranice, případně je odkázat
na rozhodnutí o průběhu hranice v občanskoprávním řízení. Postup stavebního úřadu měl být
v tomto směru v rozporu se základními zásadami správního řízení, a to zásadou materiální
pravdy, správnosti a rovnosti účastníků řízení.
[8] Podle stěžovatelů také nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že souřadnicová
chyba nesmí činit více než 0,26 m od středu měřeného místa, z čehož plyne, že hodnotu
nepřesnosti nelze měnit na 0,52 m. Zde podle názoru stěžovatelů krajský soud nesprávně
aplikoval bod 13. přílohy katastrální vyhlášky, z něhož plyne, že souřadnicová chyba činí 0,26 m
od středu měřeného místa, kdy tato chyba může být na obě strany od měřeného místa.
Chybovost tedy může dosáhnout dvojnásobku této hodnoty, tj. 0,52 m.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že rozsudek krajského soudu je v souladu
se zákonem a kasační stížnost není důvodná. Osoba zúčastněná na řízení se na výzvu Nejvyššího
správního soudu ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci: dne 29. 8. 2003 stěžovatelé ohlásili stavbu oplocení mezi pozemky p. č. st. X
a p. č. X u rodinného domu č. p. X v k. ú. S. s tím, že plot má být umístěn na pozemku
stěžovatelů. Obecní úřad, komise výstavby, sdělením ze dne 4. 9. 2003, č. j. 629/03 stěžovatelům
sdělil, že proti provedení drobné stavby nemá námitek.
[13] Dne 6. 5. 2014 vydal stavební úřad výzvu k bezodkladnému zastavení prací,
č. j. MM 1225/2014 ORR/Hr, odůvodněnou dokladem o vytyčení hranice mezi pozemky
p. č. st. X a p. č. X v k. ú. S., který prokazuje, že stavba oplocení se nenachází na pozemku ve
vlastnictví stěžovatelů, jak bylo uvedeno v ohlášení. To měl potvrzovat i dopis zástupce
stěžovatelů adresovaný panu J. R., v němž je konstatováno, že stavba se nachází na jeho
pozemku. Téhož dne stavební úřad vydal oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby a
předvolání k ústnímu jednání, č. j. MM 21322/2014 ORR/Hr. V protokolu z ústního jednání ze
dne 27. 5. 2014, č. j. MM 25005/2014 ORR/Hr, je zaznamenáno vyjádření pana J. R., vlastníka
pozemku p. č. X, který požadoval odstranění stavby oplocení, jelikož tato se nachází na jeho
pozemku. Podle protokolu o opakovaném ústním jednání ze dne 27. 5. 2014
stěžovatelé zastoupení Mgr. Ondřejem Šimánkem nesouhlasili s provedeným vytyčením hranice a
uvedli, že zajistí vlastního geodeta k objasnění skutečné hranice mezi pozemky.
[14] Ve vyjádření ze dne 27. 1. 2015 adresovaném stavebnímu úřadu zástupce stěžovatelů
uvedl, že podle blíže neurčeného nezávislého geodeta, kterého stěžovatelé oslovili, má vytyčení
hranic jako přenesení bodů z podkladů katastru nemovitostí do terénu geodetickou metodou
vyměření ze souřadnic podle přílohy katastrální vyhlášky střední souřadnicovou chybu 0,26 m,
které odpovídá mezní souřadnicová chyba 0,52 m (2 x 26 cm). Při dalším vytyčení pozemku
by tak geodet musel dospět k závěru, že oplocení je v této toleranci a lze tedy tvrdit, že stojí
na pozemku stěžovatelů.
[15] Dne 6. 3. 2015 požádal stavební úřad ZKI o přešetření protokolu o vytyčení pozemku,
který vyhotovila Geodetická kancelář – R. K., za účelem zodpovězení otázky, zda je možné o
odstranění stavby oplocení na základě tohoto vytyčení rozhodnout. ZKI v odpovědi na žádost o
přešetření ze dne 8. 4. 2015 uvedl, že v posuzovaném případě je platné geometrické a polohové
určení hranice pozemku dáno zobrazením v digitální katastrální mapě, přičemž lomové body jsou
evidovány v kódu kvality, pro který je stanovena střední (základní) souřadnicová chyba 0,26 m.
V postupu při provedeném vytyčování ZKI neshledal žádné pochybení. Vytyčovací dokumentace
je podle ZKI použitelná jako důkazní prostředek a to tím spíše, že nebyla rozporována jiným
důkazem stejné nebo vyšší závaznosti (jiné vytyčení, rozhodnutí soudu nebo podaná žaloba
apod.).
[16] ZKI dále shledal, že bod č. 115-306 tak, jak je evidován, vznikl na prodloužení plotu.
Tento bod byl ve chvíli jeho prvotního určení podle polního náčrtu č. 115 označen „na betonu“,
a zjevně se nejednalo o sloupek nebo lom plotu. Betonový sloupek č. 10 není prvkem katastrální
mapy a hranice byla určena až za ním směrem k budově na pozemku p. č. st. X. Pokud je tedy
nová podezdívka stavěna k betonovému sloupku, je toto umístění podle ZKI jednoznačně
pochybné, a tedy v rozporu se skutečným průběhem vlastnického práva tak, jak je v tuto chvíli
v katastru nemovitostí evidováno.
[17] Podle protokolu o vytyčení hranice pozemku ze dne 4. 4. 2014, vyhotoveného
geodetickou kanceláří R. K., byly vytyčeny: „bod č. 115-314 na vlastnické hranici mezi pozemky st. X,
X, X, bod č. 115-306 na vlastnické hranici mezi pozemky st. X, X, X, bod č. 115-45 na vlastnické hranici
mezi pozemky st. X, st. X, X, body č. 115-229 a 115-232 na vlastnické hranici mezi pozemky st. X, st. X,“
v k. ú. S. Podle vytyčovacího náčrtu je bod č. 115-306 označen jako „kámen barva“. Od tohoto
bodu se ve vzdálenosti 0,65 m na pozemku p. č. X nachází na vytyčovacím náčrtu betonový
sloupek označený číslem 10. Podle polního náčrtu z místního šetření hranice pozemků z roku
1977, který je rovněž přílohou protokolu, je vzdálenost mezi stavbou na p. č. st. X a bodem 115-
306 v rozmezí od 0,31 m do 0,48 m.
[18] S ohledem na výše uvedené skutečnosti posoudil Nejvyšší správní soud námitky
stěžovatelů. V první řadě je třeba odmítnout tvrzení, že stavební úřad stěžovatele „sankcionoval“
za to, že nedoložili vlastní vytyčení hranice pozemku. Jelikož stěžovatelé totožnou námitku
vznesli již v řízení před krajským soudem, odkazuje zde Nejvyšší správní soud v zájmu stručnosti
na závěry obsažené v napadeném rozsudku, s nimiž se ztotožňuje. K tomu Nejvyšší správní soud
dodává, že podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, postupují správní orgány
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V posuzovaném případě
stavební úřad vycházel z dokumentace o vytyčení hranice pozemku provedeného odborným
geodetem a z vyjádření ZKI. Dokumentace o vytyčení hranice pozemku obsahuje v souladu
s §90 odst. 1 katastrální vyhlášky vytyčovací náčrt a protokol o vytyčení hranice pozemku, které
splňují věcné a formální náležitosti podle bodů 16.28 – 16.32 vyhlášky. Správnost dokumentace
byla potvrzena také vyjádřením ZKI, které její obsah ve vztahu k posuzovanému případu blíže
objasňuje.
[19] Pokud stěžovatelé se závěry vyplývajícími z dokumentace o vytyčení hranice pozemku
a vyjádření ZKI nesouhlasili, měli s ohledem na §52 správního řádu označit důkazy
na podporu svých tvrzení. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2013,
č. j. 5 As 64/2011 – 66: „povinnost vyplývající z §52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu,
že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností;
je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. Žalobce v tomto
směru sám neoznačil žádný relevantní důkaz, který by byl s to zpochybnit zjištěný skutkový stav“. Stěžovatelé
v posuzovaném případě nepředložili, resp. neoznačili žádný důkaz, který by skutkový stav zjištěný
z uvedených odborných podkladů zpochybňoval. Vyjádření nejmenovaného geodeta
reprodukované správním orgánům prostřednictvím zástupce stěžovatelů za takový důkaz
považovat nelze. K obsahu tohoto tvrzení se nicméně ZKI přesto vyjádřil a neshledal
jej rozhodným pro zodpovězení posuzované otázky.
[20] Z vyjádření ZKI vyplývá, že při vytyčení lze postupovat více způsoby, které mohou vést
k odlišným výsledkům. Jedná se však o teoretický předpoklad, k němuž nelze v posuzovaném
případě nijak přihlédnout, jelikož jiné vytyčení hranice pozemků nebylo ve správním řízení
předloženo. Vytyčení hranice pozemku spočívá ve vyznačení hranice pozemku v terénu
na základě geometrického a polohového určení evidovaného v katastru nemovitostí. Samo o sobě
nepředstavuje podklad svědčící jedné či druhé straně ve sporu o průběh hranice pozemku. Nelze
proto shledat pochybení v tom, že stavební úřad použil jako důkaz vytyčení hranice pozemku
předložené panem J. R., které splňuje náležitosti stanovené právními předpisy.
[21] S výše uvedeným souvisí také námitka, podle níž měl krajský soud nesprávně aplikovat
bod 13.9 přílohy katastrální vyhlášky. Podle stěžovatelů je třeba hodnotě střední souřadnicové
chyby ve výši 0,26 m rozumět tak, že tato chyba může být na obě strany od měřeného místa,
a chybovost tedy může dosáhnout dvojnásobku této hodnoty, což je 0,52 m. Tato charakteristika
střední souřadnicové chyby je však chybná. Střední souřadnicovou chybu si lze představit jako
plochu kruhu o určitém poloměru se středem v evidované souřadnici, o které tvrdíme,
že zde všude může určený bod být (srov. rozsudek ze dne 26. 3. 2014, č. j. 1 As 7/2014 – 54).
V rámci střední souřadnicové chyby se tedy chybovost může pohybovat pouze v hodnotě
vyjadřující poloměr kruhu směrem od jeho středu, tj. v posuzovaném případě 0,26 m podle kódu
kvality 4 uvedeného v bodě 13.9 přílohy katastrální vyhlášky.
[22] Ani pokud by soud přihlédl k hodnotě mezní souřadnicové chyby, která podle bodu
13.2 přílohy katastrální vyhlášky činí dvojnásobek střední souřadnicové chyby, tedy stěžovatelem
zmiňovaných 0,52 m, by však nebylo možné dospět k závěru, že stavba oplocení se nachází
na pozemku stěžovatelů. Stavba oplocení byla postavena v rovině s betonovým sloupkem
(jak dokládají fotografie založené ve správním spise), který je podle vytyčovacího náčrtu
na pozemku pana J. R. ve vzdálenosti 0,65 m od bodu 115-306 vytyčeného na hranici pozemku.
Ani v případě zohlednění stěžovateli (nesprávně) prosazované odchylky 0,52 m by se tedy plot
nemohl nacházet na pozemku stěžovatelů.
[23] Pro účely dokazování průběhu vlastnické hranice je možné odchylky dané
charakterem zeměměřičské činnosti korigovat objektivními skutečnostmi svědčícími o skutečném
průběhu vlastnické hranice. Pokud je z provedených důkazů zřejmé, že betonový sloupek
je již na pozemku pana J. R. ve vzdálenosti 0,65 m od hranice pozemků, a vzdálenost hranice
pozemků p. č. st. X a p. č. X od stavby č. p. X na pozemku p. č. st. X byla na plánku z roku 1977
určena v rozmezí od 0,32 m (v bodě 115-44) do 0,48 m (mezi body 115-30 a 115-32), je zřejmé,
že stavba oplocení postavená v rovině s betonovým sloupkem se nenachází na pozemku
stěžovatelů, nýbrž na pozemku ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, a tedy je prováděna
v rozporu s ohlášením ze dne 29. 8. 2003. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na základě
takto zjištěného skutkového stavu měl stavební úřad povinnost nařídit odstranění stavby podle §
129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[25] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává. Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost ve smyslu §60 odst. 4
s. ř. s., a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2016
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu