ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.234.2014:99
sp. zn. 4 As 234/2014 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Seznam.cz, a.s.,
IČ 26168685, se sídlem Radlická 3294/10, Praha 5, zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D.,
advokátem, se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalované: CHAPS, spol. s r.o.,
IČ 47547022, se sídlem Bráfova 21, Brno, zast. JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem,
se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 62 A 80/2014 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce,
advokáta JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 62 A 80/2014 - 72, uložil
žalované povinnost vyřídit žádost žalobkyně o poskytnutí informací ve lhůtě pěti dnů od právní
moci rozsudku a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21.947 Kč, a to do patnácti dnů
od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. V odůvodnění soud nejprve vysvětlil,
že žalobkyně požaduje poskytnutí informací, jimiž žalovaná disponuje na základě skutečnosti,
že byla Ministerstvem dopravy pověřena k vedení celostátního informačního systému o jízdních
řádech podle §17 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších
předpisů. Krajský soud uvedl, že považuje procesní podmínky pro rozhodování za splněné,
neboť již v minulosti bylo autoritativně deklarováno, že žalovaná je povinným subjektem podle
zákona o svobodném přístupu k informacím. Neztotožnil se s námitkou, že žalobkyně
nevyčerpala veškeré prostředky, které procesní předpisy, platné pro řízení před správním
orgánem, poskytují k ochraně proti nečinnosti, přičemž odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne
23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 - 47. Uvedl, že za situace, kdy je o žádosti o poskytnutí informace
rozhodováno znovu poté, co bylo původní rozhodnutí zrušeno nadřízeným správním orgánem,
nelze rozumným výkladem §16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů, dovozovat, že by žalobkyně musela využít institutu stížnosti.
K námitce, že o žádosti žalobkyně již bylo rozhodnuto, krajský soud konstatoval, že rozhodnutí
ze dne 25. 8. 2014 bylo doručováno v rozporu s §19 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí tedy nebylo vydáno ve smyslu §71 odst. 2 písm. a)
správního řádu a žalovaná zůstala v nečinnosti i v průběhu řízení o žalobě.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní poukázala na skutečnost, že Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 3 As 26/2014 - 62, zrušil rozsudek Krajského
soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 85/2013 - 47, přičemž konstatoval, že před použitím
některého z typů žalob je nutné nejprve vždy vyčerpat opravné prostředky nebo jiné procesní
prostředky nápravy, které jsou k dispozici v řízení před správním orgánem. Stěžovatelka namítla,
že jí začala běžet lhůta pro rozhodnutí o žádosti podle §14 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím nejpozději dne 24. 4. 2014 a skončila 9. 5. 2014. Lhůta pro podání stížnosti podle
§16a zákona o svobodném přístupu k informacím proto podle stěžovatelky skončila nejpozději
9. 6. 2014, přičemž stížnost žalobkyně byla podána až 7. 7. 2014. Z uvedených skutečností
stěžovatelka dovodila, že žalobkyně před podáním žaloby proti nečinnosti nevyčerpala všechny
prostředky ochrany, které poskytuje právní řád. Opačným výkladem krajský soud zatížil
přezkoumávaný rozsudek nezákonností. Vzhledem k tomu, že se krajský soud nikterak nezabýval
včasností stížnosti, tak podle stěžovatelky trpí napadený rozsudek rovněž nepřezkoumatelností.
Nad rámec výše uvedené primární námitky stěžovatelka namítla, že žádost žalobkyně
již vyřídila rozhodnutím ze dne 25. 8. 2014. Uvedené rozhodnutí bylo doručováno na adresu
uvedenou v žádosti o informace a shodně také na internetových stránkách zástupce žalobkyně
v „rychlých kontaktech“. Skutečnost, že došlo ke změně sídla adresáta, nemůže být přičítána k tíži
stěžovatelky, neboť zástupce žalobkyně měl na adresu nového sídla zřízenou službu dosílky.
Žalobou je tedy požadováno uložení povinnosti ke splnění něčeho, co již splněno bylo. Krajský
soud podle názoru stěžovatelky nesprávně posoudil uvedenou námitku, čímž založil nezákonnost
a nepřezkoumatelnost, respektive nesrozumitelnost svého rozsudku.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně konstatovala, že nesouhlasí s právním
názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 3 As 26/2014 - 62. Uvedla, že v případech, kdy nadřízený správní orgán zruší původní
rozhodnutí povinného subjektu a uloží mu povinnost vyřídit žádost o informace, nemůže lhůta
pro vyřízení žádosti počínat dnem jejího podání, avšak ani dnem právní moci zrušujícího
rozhodnutí, neboť žadatel o informace není povinen zjišťovat, kdy došlo k doručení zrušujícího
rozhodnutí povinnému subjektu. Zdůraznila, že se žadatel o informace v důsledku právního
názoru Nejvyššího správního soudu dostává do pozice, ve které je nucen kontrolovat doručování
povinnému subjektu a v případě, že tak neučiní, ztrácí nárok na vyřízení žádosti o informace.
Podle žalobkyně může v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu docházet
k situacím, kdy žadatelé o informace uplatní stížnost podle §16a zákona o svobodném přístupu
k informacím ještě dříve, než vůbec povinný subjekt získá potřebné podklady k vydání nového
rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že lhůta pro vyřízení věci by se tedy měla odvíjet ode dne předání
spisové dokumentace povinnému subjektu a konstatovala, že „[a]ni to však neřeší základní problém,
a to, že ani v takovém případě žadatel nemá (a ani není povinen mít) povědomí o tom, kdy k předání spisu došlo.
Nejistý počátek běhu lhůty tak z této lhůty činí v perspektivě požadavků na zajištění ochrany veřejných
subjektivních práv žadatelů o informace neaplikovatelný institut, což platí tím spíše, že právo na informace
dosahuje ústavněprávní dimenze.“ Žalobkyně poukázala na skutečnost, že obecná úprava ochrany před
nečinností v oblasti veřejné správy podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, s prekluzivními lhůtami pro podání žádosti nepočítá. Obecná právní úprava
je tak příznivější pro zajištění ochrany práv účastníků řízení před orgány veřejné správy,
než právní úprava, která je užívána pro realizaci ústavně zaručeného práva na informace,
což odporuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené skutečnosti
žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložil projednávanou záležitost k posouzení
rozšířenému senátu. Ve zbylé části vyjádření žalobkyně vysvětlovala, že neměla možnost seznámit
se s rozhodnutím stěžovatelky ze dne 25. 8. 2014, a proto jej nelze považovat za vydané.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal jí náhradu nákladů
řízení.
Rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4 As 234/2014 - 49, Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 62 A 80/2014 - 72, a současně odmítl
žalobu ze dne 7. 9. 2014 na ochranu proti nečinnosti žalované. V odůvodnění soud uzavřel,
že v projednávané věci nebyla splněna podmínka řízení o ochraně proti nečinnosti správního
orgánu spočívající v bezvýsledném vyčerpání prostředku ochrany před nečinností daného
zákonem o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud tak pochybil, když žalobu věcně
projednal, neboť ji měl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Nálezem ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 746/15, Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4 As 234/2014 - 49, bylo porušeno základní
právo žalobkyně na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto uvedený rozsudek zrušil.
V odůvodnění konstatoval, že na posuzovanou věc dopadají závěry uvedené v nálezu ze dne
16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14, podle kterého „[…] aplikace třicetidenní lhůty podle §16a odst. 3
zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud ve věci poskytnutí daných informací konkrétním povinným
subjektem již jednou správní soud rozhodoval a pravomocně shledal, že dožadovaná osoba je povinný subjekt podle
zákona o svobodném přístupu k informacím, je nepřiměřeným omezením základních práv žadatele o informace,
neboť je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a v rozporu s procesními závazky vyplývajícími s zpráva
na informace podle čl. 17 Listiny.“ Ústavní soud uvedl, že „[i] v nynější věci lze uzavřít, že vedlejší účastník
byl povinen reagovat na rušící rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, podle kterého opakovaně dezinterpretoval
jeho rozhodnutí. Nejde tedy o situaci, kdy vedlejší účastník omylem opomenul vyřídit žádost o informace. Vedlejší
účastník o rozhodnutí Ministerstva dopravy, z něhož vyplývala jeho povinnost žádost vyřídit, věděl. Vědomě
se ovšem rozhodl rozhodnutí odvolacího správního orgánu ignorovat (dokonce opakovaně), což i zde je stěží
akceptovatelné.“ Právním názorem vysloveným v tomto nálezu Ústavního soudu je Nejvyšší správní
soud při opětovném rozhodování o kasační stížnosti vázán.
Nejvyšší správní soud po vrácení věci Ústavním soudem znovu přezkoumal napadený
rozsudek v souladu §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatelka podala
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 746/15, Nejvyšší
správní soud posoudil jako nedůvodnou kasační námitku, že žalobkyně podala stížnost na postup
při vyřizování žádosti o informace podle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím
opožděně, a tudíž nevyčerpala opravné prostředky, které jí poskytuje naposledy uvedený zákon.
Oprávnění žalobkyně podat v posuzované věci stížnost nebylo, ve smyslu citovaného nálezu
Ústavního soudu, omezeno lhůtou podle §16a odst. 3 písm. b) zákona o svobodném
přístupu k informacím. Stížnost žalobkyně proto nelze považovat za opožděnou. Vzhledem
k tomu, že Ministerstvo dopravy na podanou stížnost ve lhůtě stanovené v §16a odst. 8 zákona
o svobodném přístupu k informacím nereagovalo zákonem stanoveným způsobem, byl tento
prostředek k ochraně proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpán a podmínky řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. byly splněny.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že žádost žalobkyně
o informace vyřídila rozhodnutím ze dne 25. 8. 2014. Podle §71 odst. 2 správního řádu
se vydáním rozhodnutí rozumí „ [… ] předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle
§19 [pozn. správního řádu]“. Podle §34 odst. 2 naposledy uvedeného zákona byla stěžovatelka
povinna doručit rozhodnutí zástupci žalobkyně. Stěžovatelka v průběhu žalobního řízení
konstatovala, že pominula zákonem upřednostňované způsoby doručení, neboť elektronický
stejnopis rozhodnutí nemohla opatřit zaručeným elektronickým podpisem, neměla odpovídající
datovou schránku a neměla ani zaměstnance, kteří by rozhodnutí osobně doručili zástupci
žalobkyně. Podle Nejvyššího správního soudu však stěžovatelka nepostupovala v souladu s §19
správního řádu (respektive s §21 odst. 1 ve smyslu poslední věty §20 odst. 6 správního řádu
a §13 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) přinejmenším
proto, že rozhodnutí zaslala prostřednictvím poštovního doručovatele na dřívější adresu sídla
zástupce žalobkyně, tj. Sladkovského 601, Pardubice, přestože podle obchodního rejstříku
již měl zástupce žalobkyně v předmětné době sídlo na nové adrese, tj. Teplého 2786, Pardubice.
Na tomto závěru nemůže nic změnit, že stěžovatelka vycházela z údajů uvedených na webových
stránkách zástupce žalobkyně, popřípadě v žádosti o poskytnutí informace či dalším podání,
neboť na údaje zapsané v obchodním rejstříku je nutné nahlížet v souladu s principem materiální
publicity ve smyslu §8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických
osob, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že zástupce žalobkyně měl zřízenou službu
dosílky z dřívější na novou adresu, v posuzované věci nemá význam. Stěžovatelka nenavrhla
důkazy, prostřednictvím kterých by bylo možné zjistit, zda se zástupce žalobkyně s rozhodnutím
seznámil. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepostupovala
v souladu s ustanoveními správního řádu o doručování, nelze klást k tíži žalobkyně pouhou
skutečnost, že si zřídila službu dosílky. Kasační námitka stěžovatelky je neopodstatněná, neboť
rozhodnutí stěžovatelky ze dne 25. 8. 2014 nebylo vydáno ve smyslu §71 odst. 2 správního řádu.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti proti stěžovatelce podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně byla
v řízení o kasační stížnosti zastoupena na základě plné moci advokátem JUDr. Stanislavem
Kadečkou, Ph.D. Z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalobkyně učinil v řízení o kasační stížnosti
jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhláška č. 177/1996 Sb. Za tento úkon
náleží zástupci žalobkyně odměna ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč. Protože
je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 714 Kč. Celkově tedy náleží žalobci náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu