ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.64.2016:26
sp. zn. 4 As 64/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. P., zast. Mgr. Pavlem
Fryntou, advokátem, se sídlem Břevnovská 433/12, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. 1 A 45/2013 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2013, č. j. P4/017404/13/OST/TEHA, Úřad městské části
Praha 4 (dále jen „stavební úřad“) uznal žalobce vinným, že „[...] v období od června roku 2011
do 3. 11. 2012 jako vlastník stavby rodinného domu č. p. 113, ul. Vysoká cesta 12, Praha 4 - Braník,
na pozemku parc. č. 177 v katastrálním území Braník prováděl bez stavebního povolení změnu stavby rodinného
domu č. p. 113, ul. Vysoká cesta 12, Praha 4 - Braník, na pozemku parc. č. 177 v katastrálním území
Braník, spočívající v třípodlažní přístavbě při jihovýchodní fasádě stavby RD, v nadstavbě nad stávající částí
stavby rodinného domu v souvislosti s úpravou střechy v podkroví nad stávajícím 2. NP, v dalších stavebních
úpravách s tím souvisejících a ve zřízení venkovního vyrovnávacího schodiště při jihozápadní fasádě stavby
rodinného domu (dále jen ‚stavba rodinného domu či RD‘), a to v ochranném pásmu chráněném zákonem
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Protiprávní jednání bylo zjištěno oprávněnou úřední osobou
stavebního úřadu při provedení kontrolních prohlídek dne 5. 9. 2011, dne 7. 10. 2011, dne 22. 6. 2012
a dne 18. 10. 2012.“ Tímto jednáním žalobce spáchal přestupek podle §178 odst. 1 písm. n)
zákona 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
účinném do 31. 12. 2012, a to formou nepřímého úmyslu podle §4 odst. 2 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, když věděl, že svým jednáním
může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím
srozuměn. Za tento přestupek byla žalobci podle §179 písm. d) stavebního zákona uložena
pokuta ve výši 140.000 Kč. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení
ve výši 1.000 Kč.
V odůvodnění stavební úřad podrobněji vysvětlil, že jednání žalobce naplnilo skutkovou
podstatu přestupku podle §178 odst. 1 písm. n) stavebního zákona, přičemž se zabýval
argumentací, kterou žalobce přednesl na svou obhajobu. K výši uložené pokuty uvedl,
že „[o]bviněný [pozn. soudu: tj. žalobce] byl ve vedeném řízení ohrožen pokutou až do výše 2 000 000,- Kč.
Stavební úřad dospěl v daném případě k názoru, že je třeba přihlédnout jak k míře zavinění toho, s kým je řízení
o přestupku vedeno, tak zkoumat vznik škodlivého následku v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, tedy
zda v konkrétním případě byla či nebyla někomu způsobena majetková či jiná újma, jakož i zkoumat míru
společenské škodlivosti příslušného protiprávního jednání. Za polehčující okolnost stavební úřad považuje
skutečnost, že provedením nepovolené stavby rodinného domu nebyla způsobena žádná škoda na majetku třetích
osob. Stavební úřad dále přihlédl ke skutečnosti, že obviněný má od ledna roku 2012 kladná stanoviska
dotčených orgánů, jak je výše uvedeno. Za přitěžující okolnost je naopak nutno považovat tu skutečnost,
že obviněný provedl změnu stavby RD v obdobném rozsahu, o jejíž povolení již žádal v roce 2009, a tato mu byla
stavebním úřadem zamítnuta s tím, že rozsah zamýšlené stavby je v rozporu s OTPP, obviněný si této skutečnosti
byl vědom a přesto stavbu v tomto rozsahu bez stavebního povolení provedl. Tato skutečnost nepochybně zvyšuje
společenskou nebezpečnost počínání obviněného. Stavební úřad k věci dodává, že změna stavby RD nebyla
doposud dodatečně povolena, řízení o dodatečném povolení stavby bylo stavebním úřadem již jednou zastaveno,
a to právě s ohledem k tomu, že obviněný neprokázal soulad s obecně technickými požadavky na výstavbu
a nedoplnil potřebné doklady k posouzení nepovolené změny stavby. Při posuzování přiměřenosti výše uložené
pokuty stavební úřad dále přihlédl k rozsahu provedené změny stavby rodinného domu, tj. k velikosti změny
stavby rodinného domu obsahující třípodlažní přístavbu a nadstavbu nad stávající částí stavby rodinného domu
v souvislosti s úpravou střechy v podkroví nad stávajícím 2.NP, a další stavební úpravy s tím související a zřízení
venkovního vyrovnávacího schodiště, a také přihlédl k předpokládané výši celkových nákladů vynaložených na její
provedení, která činí cca 1,5 mil. Kč. Míra zavinění i společenská nebezpečnost počínání obviněného jsou nikoliv
zanedbatelné. Stavební úřad dospěl k závěru, zvláště když má zajišťovat dodržování platných právních předpisů
z oblasti stavebního práva, resp. zajistit ochranu zájmů chráněných stavebním zákonem jako je zachování
stavební kázně, ale i dalších souvisejících zájmů chráněných zvláštními právními předpisy, že je třeba uložit
obviněnému, který vědomě, nerespektoval platnou právní úpravu, sankci v uvedené výši, která by měla působit
zejména preventivně proti případnému budoucímu deliktnímu jednání obviněného. Stavební úřad uložil
obviněnému pokutu toliko přiměřenou způsobu, rozsahu, i době jeho protiprávního jednání, odpovídající též míře
porušení zájmů chráněných stavebním zákonem, a to v dolní polovině zákonem stanovené sazby, jež činí v souladu
s dikcí §179 písm. d) stavebního zákona rozmezí do 2 000 000,- Kč.“ S ohledem na uvedené závěry
stavební úřad uzavřel, že uložená pokuta je přiměřená.
Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. S-MHMP 203781/2013/OST/Ca, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a shora uvedené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se žalovaný
neztotožnil s obecnou námitkou žalobce o nesprávnosti a nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a uvedl, že výši i odůvodnění uložené pokuty považuje za přiměřené.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 33, žalobu proti
rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění uvedl, že po skutkové stránce není sporu o tom,
že žalobce prováděl ve vymezeném období nepovolené stavební práce. Podle názoru soudu
správní orgán prvního stupně dostatečně jasně a konkrétně vymezil skutek, za který byla uložena
pokuta, a žalovaný toto vymezení přejal. Pro naplnění skutkové podstaty podle §178 odst. 1
písm. n) stavebního zákona není podstatné, zda byla prováděná stavba propojena se zbytkem
stávající stavby žalobce. Relevantní je především skutečnost, že žalobce prováděl stavbu
bez příslušného stavebního povolení a v chráněném území. Soud konstatoval, že realizovaná
stavba představuje nadstavbu i přístavbu podle §2 odst. 5 písm. a) a b) stavebního zákona, neboť
stavebními pracemi žalobce došlo k rozšíření půdorysu a zvýšení stávající stavby o jedno podlaží
při funkčním propojení stávající a realizované stavby prostřednictvím navýšeného domovního
schodiště. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně použil ve výroku rozhodnutí termín
„třípodlažní přístavba“, nemá žádný význam, neboť skutek, který byl žalobci kladen za vinu,
byl vymezen dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce,
že svým jednáním odvracel bezprostředně hrozící škodu. Statická část projektové dokumentace
ze dne 19. 12. 2011 a vyjádření statika ze dne 1. 12. 2011 sice obsahují informaci o tom,
že je nezbytné provést úpravy opěrné stěny stávající stavby, druhý z dokumentů však současně
uvádí, že bezprostřední nebezpečí zřícení stěny nehrozí. Skutkové okolnosti v daném případě
nenaplnily ani podmínky pro aplikaci mimořádných postupů podle §177 stavebního zákona.
Jednání žalobce nebylo možné aprobovat tvrzenými mimořádnými okolnostmi, proto soud
shledal, že došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §178 odst. 1 písm. n) stavebního
zákona. Městský soud v Praze přihlédl k názoru stavebního úřadu, podle kterého bylo možné
zajistit stavebně technický stav opěrné zdi podstatně jednodušším způsobem, než ke kterému
přistoupil žalobce. Soud shledal, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je zřejmé, že při ukládání sankce nebyly opomenuty přitěžující ani polehčující okolnosti,
odůvodnění uložené pokuty obsahuje všechny zákonem dané požadavky a lze je považovat
za dostatečné a přesvědčivé. Moderací pokuty se Městský soud v Praze nezabýval, neboť žaloba
takový návrh nezahrnovala.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 4 As 55/2014 - 27, zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí o uloženém trestu a věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém soudu uložil vydat nové
rozhodnutí, řádně jej odůvodnit a vypořádat všechny žalobní body. Městský soud v Praze
nevypořádal žalobní bod zpochybňující přiměřenost uložené pokuty, ačkoliv žalobce namítl,
že pokuta neodpovídá rozsahu posuzovaného jednání, představuje polovinu jeho ročního příjmu
a rozestavěná nezabezpečená část stavby vyžadovala v zimním období zvýšené náklady
na vytápění, nehledě k hrozícímu nebezpečí dalších škod. Na tyto zcela konkrétní námitky soud
odpověděl jen obecným tvrzením o dostatečnosti a přesvědčivosti odůvodnění uložené pokuty.
K námitce, že soud neposoudil možnost moderace uložené pokuty, Nejvyšší správní soud
poukázal na ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., podle kterého musí být návrh na moderaci podán
výslovně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008 - 80,
publ. pod č. 1719/2008 Sb. NSS), což žalobce neučinil a Městský soud v Praze tedy nebyl
povinen se touto otázkou zabývat. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v průběhu
přestupkového řízení byla jednoznačně prokázána vina žalobce za naplnění skutkové podstaty
přestupku podle §178 odst. 1 písm. n) stavebního zákona. Dále nepřijal tvrzení, že část jednání
žalobce probíhala v krajní nouzi podle §2 odst. 2 zákona o přestupcích.
V následujícím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 1 A 45/2013 - 59, opět zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění zopakoval
argumenty, které již uvedl ve svém předchozím rozsudku, avšak vyjádřil se také k přiměřenosti
uložené pokuty. Stavební úřad podle soudu přihlédl k polehčující okolnosti, že jednáním žalobce
nevznikla škoda na majetku třetích osob, nicméně vzal v úvahu i přitěžující okolnosti, že žalobce
provedl změnu původní stavby právě v takovém rozsahu, o jaký neúspěšně žádal již v roce 2009,
a že se z hlediska stavebního zákona jedná o závažný přestupek. Stavební úřad zohlednil velikost
přístavby a nástavby a předpokládané náklady na jejich realizaci, přičemž tato úvaha podle soudu
implicitně obsahuje zhodnocení osobních a majetkových poměrů žalobce, které nelze striktně
omezit na výdělkové poměry. Soud poukázal na skutečnost, že žalobce v odvolání proti
rozhodnutí stavebního úřadu neuvedl žádné konkrétní námitky, které by nasvědčovaly
likvidačnímu charakteru sankce. Připomněl, že uložená pokuta představuje jednu čtrnáctinu její
maximální možné výše a přibližně jednu desetinu nákladů vynaložených na realizaci nepovolené
stavby. Soud rovněž konstatoval, že součástí žalobního petitu žalobce nebyl výslovný návrh
na moderaci pokuty, a proto o ní nebyl oprávněn rozhodnout.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 4 As 145/2014 - 21, zrušil
i naposledy uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom
jej zavázal, aby rozhodl o návrhu na moderaci pokuty a učinil všechny procesní úkony, které mu
ukládá zákon. V odůvodnění Nejvyšší správní soud vysvětlil, že Městský soud v Praze neposoudil
návrh žalobce na moderaci pokuty uložené mu stavebním úřadem, který žalobce v souladu
s dosavadní judikaturou mohl učinit až v doplnění žaloby podané v dalším žalobním řízení, čímž
způsobil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Městský soud v Praze nadto zatížil řízení o žalobě
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť v rozporu
s §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) provedl soudní řízení bez nařízení jednání, aniž by si k tomu vyžádal souhlas
žalobce. V souladu s druhou větou §51 odst. 1 s. ř. s. žalobce sice udělil souhlas takzvanou fikcí,
avšak k tomu došlo v řízení, které předcházelo uvedenému zrušujícímu rozsudku Nejvyššího
správního soudu. Tento souhlas však není možné bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí
poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí v téže věci zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního
soudu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 1 A 45/2013 - 97, zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění znovu zopakoval argumenty, které již uvedl ve svých
předcházejících rozsudcích, nadto poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 - 36, podle kterého „[s]oudní řád správní umožňuje správnímu soudu
zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle §78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán
pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená
sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle §78 odst. 1 s. ř. s. by byl
dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán
vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo
logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“
Městský soud v Praze na základě uvedených závěrů dovodil, že soudy při aplikaci §78 odst. 1
s. ř. s. neposuzují spravedlnost pokuty, avšak podmínky, za kterých byla pokuta uložena, včetně
přezkoumatelnosti jejího odůvodnění a mezí správního uvážení. Správní orgány obou stupňů
podle soudu přihlédly ke způsobu spáchání přestupku a jeho následkům, okolnostem, za nichž
byl spáchán stejně jako k osobě pachatele a nikterak přitom nepřekročily zákonem stanovené
meze správního uvážení. Soud tudíž neuznal žalobcovu námitku o nepřiměřenosti uložené
pokuty, kterou se domáhal nezákonnosti napadeného rozhodnutí podle §78 odst. 1 s. ř. s.
Soud nevyhověl návrhu žalobce, aby uloženou pokutu snížil o polovinu. Uvedl, že soud může
uplatnit moderační oprávnění pouze za předpokladu, že došlo k uložení pokuty ve zjevně
nepřiměřené výši. Městský soud v Praze v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 – 23, podle kterého „[s]myslem a účelem
moderace […] není hledání »ideální« výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech,
že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání
a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti
a spravedlnosti sankce.“ Městský soud v Praze uzavřel, že pokuta, kterou žalobci uložil žalovaný,
představuje toliko 7 % maximální zákonné sazby. Vzhledem k tomu, že uloženou pokutu nelze
považovat za nepřiměřenou, nelze ji považovat ani za zjevně nepřiměřenou, a proto soud
nevyhověl návrhu žalobce na její moderaci.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu se závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, čímž porušil §110 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 7. 8. 2014, č. j. 4 As 145/2014 - 21, konstatoval, že „[…] Městský soud v Praze vázán shora
vysloveným právním názorem rozhodne o návrhu na moderaci uložené pokuty a učiní všechny procesní úkony,
které mu zákon ukládá.“ Městský soud v Praze však v napadeném rozsudku uvedl, že „[…] o snížení
trestu v mezích zákonem dovolených může v souladu s §78 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest
uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo.“ Podle stěžovatele tedy Městský soud
v Praze zastává názor, že o návrhu na moderaci uložené pokuty v posuzovaném případě nemohl
rozhodnout, což ovšem odporuje předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu
a zatěžuje napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Městský soud v Praze
podle stěžovatele přisvědčil co do odůvodnění výše uložené pokuty stavebnímu úřadu, aniž
by se však zevrubně zabýval jeho osobními poměry. Tvrzení, že uložená pokuta nedosahovala
ani jedné čtrnáctiny nejvyšší možné sankce a zároveň představovala zhruba desetinu nákladů,
které vynaložil na realizaci nepovolené stavby, je podle stěžovatele zjevně neúplné.
Stěžovatel zdůraznil okolnosti, za kterých spáchal přestupek, jakož i pohnutky, které
jej vedly k protiprávnímu jednání. Uvedl, že prováděl záchranné práce, přičemž stavební úřad
byl při řešení jeho věci liknavý. Připomněl, že stavební úřad dosud neuzavřel jeho případ, ačkoliv
jej řeší již od roku 2011, což má nepříznivé důsledky na stav stavby a vznik škody. To lze podle
stěžovatele dokumentovat na skutečnosti, že ž alovaný a stavební úřad po něm původně
požadovali zajištění výjimek z obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích v hl. m. Praze, ve znění dřívějších předpisů,
a stavbu kvalifikovali jako bytový dům. Ke změně právního názoru dospěli až v rozhodnutí
ze dne 4. 7. 2014, a to i na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2014,
č. j. 8 As 75/2010 - 165, podle kterého stavba nepřestala být rodinným domem. Obdobně však
postupoval stavební úřad i při řešení havarijní situace jeho stavby v roce 2011 a v roce 2012.
Z tohoto hlediska stěžovatel označil tvrzení, že provedl nepovolené stavební práce v rozsahu,
o jaký neúspěšně žádal v roce 2009, za nepodložené. Stěžovatel uzavřel, že Městský soud v Praze
dostatečně neodůvodnil přiměřenost uložené pokuty. Vzhledem ke všem uvedeným závěrům
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že Městský soud v Praze porušil §110 odst. 4
s. ř. s. Rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 4 As 145/2014 - 21, zdejší soud nezavázal Městský soud
v Praze, aby vyhověl návrhu na moderaci uložené pokuty, zavázal jej povinností rozhodnout
o návrhu, přičemž nepředjímal, zda má být rozhodnutí kladné či záporné. Z napadeného
rozsudku nevyplývá, že soud odmítl rozhodnout o návrhu na moderaci uložené pokuty, soud
toliko dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro její moderaci. Soud
ostatně výslovně uvedl, že návrhu nevyhověl, nikoliv, že se jím nezabýval. Městský soud v Praze
tedy rozsudek nezatížil nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou, že stavební úřad neměl dostatečné podklady
k tomu, aby se mohl zevrubně zabývat hodnocením osobních a majetkových poměrů stěžovatele,
a že učinil pouze neúplnou úvahu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stavební úřad měl
na základě §12 odst. 1 zákona o přestupcích povinnost přihlédnout při určení výměry sankce
k osobě stěžovatele, tedy mimo jiné i k jeho majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení však
nevyplývá povinnost shromáždit během přestupkového řízení kompletní informace
o majetkových poměrech pachatele. Takový výklad by mohl odporovat právu na nedotknutelnost
osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, (dostupný
na www.nssoud.cz) „[s]právní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených
samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které
si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán
oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ Stavební úřad tedy postupoval správně, když
si na základě logické úvahy o nákladech na realizaci nepovolené stavby učinil představu
o majetkových poměrech stěžovatele. Stěžovatel měl vzhledem k charakteru přestupkového
řízení možnost uvádět konkrétní skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti, popřípadě likvidačním
charakteru uložené pokuty po celou dobu přestupkového i soudního řízení. Na místo toho
se však omezil na tvrzení, že uložená pokuta tvoří polovinu jeho ročního příjmu, a že mu vznikly
vyšší náklady v souvislosti s vytápěním rozestavěné nepovolené stavby v zimním období,
popřípadě škody v souvislosti s liknavostí stavebního úřadu při vyřizování jeho věci. Z toho
ovšem nevyplývá, že by uložená pokuta mohla stěžovateli přivodit platební neschopnost,
že by se na dlouhou dobu stala jediným předmětem jeho finančních transakcí nebo, že by ho,
případně i jeho rodinu, dostala do existenčních potíží. Úvahy stavebního úřadu, žalovaného
i Městského soudu v Praze tedy jsou přezkoumatelné, správné a v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že při ukládání sankce mělo
být přihlédnuto ke skutečnosti, že jednání stěžovatele bylo vyvoláno liknavým a protiprávním
postupem stavebního úřadu a snahou zabránit vzniku škody. Pokud se stěžovatel domníval,
že v řízení, jehož byl účastníkem, vznikly zbytečné průtahy, a že takové řízení probíhalo
protiprávně, tak mohl a měl využít právní prostředky ochrany. Na tomto místě je třeba
připomenout právní zásadu „ius ex iniuria non oritur“ (právo nevzniká z bezpráví). Tvrzení,
že stěžovatel jednáním, které je mu kladeno za vinu, bránil vzniku škod, Nejvyšší správní soud
odmítl již ve svém dřívějším rozsudku. Stěžovateli se v průběhu celého řízení nepodařilo
tvrzenou hrozbu jakýmkoliv způsobem osvědčit.
Městský soud v Praze nepochybil ani při hodnocení přitěžující okolnosti, že stěžovatel
provedl nepovolené stavební práce v rozsahu, o jaký neúspěšně žádal v roce 2009. Stavební úřad
ve svém rozhodnutí uvedl, že „[n]ásledně, dne 22. 6. 2012 bylo stavebním úřadem při kontrolní prohlídce
stavby RD zjištěno, že obviněný v nepovolené stavební činnosti pokračoval, a to tak, že provedl stavební práce,
kterými prakticky zrealizoval změnu stavby RD (přístavbu a nástavbu) podle jím navrhované projektové
dokumentace předložené stavebnímu úřadu dne 9. 2. 2012 k dodatečnému povolení změny stavby RD, která
svým rozsahem téměř odpovídá stavebně technickému záměru, o který obviněný žádal v roce 2009 (žádost
o vydání územního rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území, podanou na stavební úřad
dne 19. 11. 2009).“ Uvedené skutečnosti lze dovodit z dokumentů, které jsou součástí správního
spisu, a do jisté míry je potvrdil také stěžovatel, když ve své žalobě uvedl, že „[n]ad rámec řízení
o přestupku, ale ke komplexnímu posouzení daného případu nezbývá žalobci než uvést, že řada vynucených
kroků by se za odlišného přístupu stavebního úřadu odehrávala v rámci dodatečného povolení stavby […]“
Při posuzování této okolnosti není rozhodující, zda provedené práce beze zbytku odpovídaly
záměru, který již dříve stěžovatel předložil stavebnímu úřadu, nicméně skutečnost, že stěžovatel
do značné míry realizoval záměr, který již dříve nebyl stavebním úřadem aprobován, svědčí
o výraznějším zásahu do veřejného zájmu na zachování stavební kázně.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho obvyklé
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu