ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.71.2016:107
sp. zn. 4 As 71/2016 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) město
Buštěhrad, se sídlem Hřebečská 660/11, Buštěhrad, zast. Mgr. Vojtěchem Novotným,
advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, b) K. K., a c) Rodinné centrum
Buštěhradský pelíšek, z.s., se sídlem Kladenská 207/38, Buštěhrad, proti žalovanému: Krajský
úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na
řízení: AVE Kladno s.r.o., se sídlem Smečenská 381, Kladno, zast. JUDr. Ing. Janem Vychem,
advokátem, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 46 A 35/2014 – 234,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný a žalobci b) a c) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce a) Mgr. Vojtěcha Novotného, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2014, č. j. 047091/2014/KUSK, sp. zn. SZ 012353/KUSK
REG/MP, žalovaný zamítl odvolání žalobců a zároveň potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Kladna, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 14. 11. 2013, č. j. Výst./4514/13-
5/Čk, kterým bylo na základě žádosti společnosti SKS INVEST s. r. o., se sídlem Huťská 249,
Kladno a společnosti Středočeská údržba komunikací s. r. o., se sídlem Viničná 910, Beroun
(právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení) rozhodnuto o umístění stavby „Bioplynová
stanice Kladno“ (dále jen „BPS Kladno“) na pozemcích parc. č. 1897/74, parc. č. 194/194, parc.
č. 1937/19, parc. č. 1947/1, parc. č. 1947/40, parc. č. 1947/41, parc. č. 1952/10, parc. č. 1952/11
parc. č. 1954/4, parc. č. 1954/7, parc. č. 1955/1, parc. č. 1955/3, parc. č. 1955/4, vše v k. ú.
Buštěhrad, a zároveň byly stanoveny podmínky pro umístění této stavby.
[2] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu
věc k dalšímu řízení. Krajský soud shledal, že žalovaný se nezabýval námitkami žalobců,
podle nichž může mít záměr negativní vliv na sousední obytné budovy a překračovat hygienické
limity hluku vůči stavbám pro bydlení, což by jej vylučovalo z přípustných způsobů využití
dotčeného území podle územního plánu města Buštěhrad ve znění změny č. 5.
[3] Krajský soud dále přisvědčil námitce žalobců, podle níž bylo rozhodnutí žalovaného
nezákonné, jelikož jako podklad pro jeho vydání nebyla doložena výjimka ze zákazů u zvláště
chráněných druhů rostlin a živočichů podle §56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny (dále jen „ZOPK“). Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 1 As 37/2005 - 154, konstatoval, že povolení výjimky ze zákazů u zvláště
chráněných druhů rostlin a živočichů podle §56 odst. 1 ZOPK musí být v případech, kdy jiný
veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, vydáno před vydáním rozhodnutí
o umístění stavby, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.
[4] Nakonec krajský soud shledal důvodnou také námitku žalobců, podle níž v průběhu
řízení nebyl příslušným orgánem ochrany přírody řádně vyhodnocen možný vliv výstavby
BPS Kladno na evropsky významné lokality nacházející se v dotčeném území, jelikož orgán
ochrany přírody ve svém stanovisku pouze uvedl, že významný vliv stavby na evropsky
významné lokality byl vyloučen. Stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny
je proto nepřezkoumatelné, což jej zároveň činí nezákonným. Jelikož přezkoumávané rozhodnutí
žalovaného vychází z nezákonného stanoviska orgánu ochrany přírody, bylo územní řízení
zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížností, v níž namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů. K otázce nevypořádání námitky vyloučení
negativního vlivu na sousední obytné stavby stěžovatel uvádí, že žalovaný ve svém rozhodnutí
o odvolání žalobců ze dne 3. 4. 2014 shledal, že se stavební úřad s otázkou souladu záměru
s podmínkami vydané územně plánovací dokumentace vypořádal „s ohledem na stanoviska a vyjádření
dotčených orgánů hájících veřejný zájem na úseku ochrany přírody a životního prostředí.“ Žalovaný
tedy zohlednil skutečnost, že stavební úřad vyloučil negativní vliv BPS na sousední obytné stavby
s ohledem na stanoviska a vyjádření dotčených orgánů k této otázce.
[7] Ke stejnému závěru dochází stěžovatel také v případě námitky splnění hlukových limitů.
Žalovaný se podle stěžovatele s touto námitkou vypořádal, jelikož na str. 15 rozhodnutí
o odvolání shledal, že „podle ustanovení §79 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby
vymezuje stavební pozemek, umísťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění,
pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení a pro veřejnou dopravní infrastrukturu,
z čehož vyplývá, že v územním řízení je stěžejní stanovit druh a účel stavby, kdy pro konkrétnější řešení
se stanovují podmínky pro další řízení.“ Je přitom zřejmé, že otázka splnění hlukových limitů
je otázkou technického charakteru spadající svým předmětem do stavebního řízení.
Přezkoumávání (v tuto chvíli blíže neznámých) hlukových parametrů záměru v řízení o vydání
územního rozhodnutí by tak bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Stěžovatel
zde odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2014, č. j. 7 As
13/2013 – 35, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou týkající se odkládání vyřešení
možného překračování hlukových limitů dokonce až do fáze kolaudačního řízení a ve kterém
uvedl, že „nepovažuje za nezákonné, je-li požadováno předložení měření hluku jako podklad k rozhodování o
povolení užívání stavby, neboť až v této fázi bude moci být jednoznačně zjištěno jaké hladiny hluk ze staveb a z
dopravy skutečně dosáhne“. Je-li tedy dle názoru Nejvyššího správního soudu dostačující řešit otázku
hlukové zátěže až ve fázi kolaudační, musí o to více postačovat, pokud tato problematika bude
předmětem přezkumu ve fázi stavebního řízení, jak předjímal žalovaný i stavební úřad. Stěžovatel
uzavírá, že krajský soud se s námitkami ohledně vyloučení negativního vlivu na okolní stavby a
splnění hlukových limitů vypořádal přezkoumatelným způsobem.
[8] Stěžovatel dále namítá, že námitku týkající se výjimky podle §56 ZOPK žalobci
neuplatnili v odvolacím řízení a žalovanému tedy nelze vytknout, že se s touto námitkou
nevypořádal. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že v praxi bývá problematika výjimek často
řešena až ve stavebním řízení. Případné podmínky stanovené rozhodnutím o výjimce
podle ustanovení §56 ZOPK příslušným orgánem ochrany přírody přitom mohou mít spíše
stavebnětechnický charakter, a měly by tedy zohledňovat dané konkrétní technické řešení stavby
vymezené v projektové dokumentaci předkládané právě ve stavebním řízení. Samotný ZOPK
nadto v ustanovení §56 nikde nestanoví, k jakému okamžiku má být daná výjimka za zákazu
u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů získána. Žalovaný
tak nemohl pochybit, pokud se ve svém rozhodnutí otázkou získání výjimky podle §56 ZOPK
nezabýval.
[9] Stěžovatel nakonec namítá, že závěr krajského soudu, podle něhož je stanovisko orgánu
ochrany přírody týkající se vlivu na evropsky významné lokality nepřezkoumatelné, je sám
nepřezkoumatelný. Krajský soud měl totiž přehlédnout stanovisko orgánu ochrany přírody
ze dne 12. 7. 2010, na které navazující stanoviska odkazují, a které se touto problematikou
zabývalo. Toto stanovisko odůvodňuje vyloučení negativního vlivu na evropsky významné
lokality s ohledem na charakter a lokalizaci záměru. Závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti stanoviska a výsledné nezákonnosti rozhodnutí žalovaného
je tedy nesprávný.
[10] Žalobce a) ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Žalobce a)
rozporuje závěry stěžovatele o dostatečném odůvodnění rozhodnutí žalovaného s tím,
že vypořádání odvolacích námitek s poukazem na stanoviska a vyjádření dotčených orgánů
aniž by bylo zřejmé, z jakých konkrétních důvodů považuje žalovaný námitky za liché,
není dostatečné. Úlohu stavebního úřadu jakožto správního orgánu s pravomocí rozhodovat
v otázce umístění stavby nelze redukovat na to, že pouze a jenom shromáždí stanovené odborné
podklady a bez dalšího posouzení věci umístí stavbu s odkazem na kladná vyjádření a stanoviska
dotčených orgánů. Rozhodnutí o umístění stavby musí být odůvodněné.
[11] K námitce posouzení splnění hygienických limitů hluku vůči stavbám pro bydlení žalobce
a) podotýká, že stěžovatel nepřípustně odsouvá problém, který má být řešen v územním řízení
až do fáze řízení o povolení stavby. Žalobce a) tedy trvá na tom, že odložením hlukového
posouzení BPS Kladno do stavebního řízení je zmařen účel územního řízení. Akustická studie
dokládající splnění hlukových limitů vůči obytné zástavbě a z této studie plynoucí případná
opatření musí být zpracována jako podklad k územnímu řízení, protože právě na jejím základě
mají být stanoveny podmínky pro umístění stavby.
[12] K otázce výjimky podle §56 ZOPK žalobce a) uvádí, že krajský soud v tomto bodě
nezrušil napadené územní rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, tj. z důvodu nevypořádání
odvolací námitky, nýbrž pro nezákonnost, neboť dospěl k závěru, že stavební úřad stavbu
umístil, aniž by měl k dispozici potřebné odborné podklady. Žalobce zde dále odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007
– 62, podle něhož je přípustné v žalobě namítat nesprávné právní posouzení věci odvolacím
správním orgánem, přestože stejná námitka nebyla vznesena v odvolacím řízení. Námitka
existující správní praxe připouštějící předložení rozhodnutí o udělení výjimky až ve stavebním
řízení je potom v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[13] K poslední námitce žalobce a) uvádí, že právě stanovisko orgánu ochrany přírody
ze dne 12. 7. 2010, na které poukazuje stěžovatel, je zcela neodůvodněné,
a tudíž nepřezkoumatelné. V textu samotného stanoviska, se toliko uvádí, že „s ohledem
na charakter a lokalizaci záměru se nepředpokládá možnost významného ovlivnění evropsky významných lokalit
nebo ptačích oblastí“. Taková formulace bez dalšího bez bližšího popsání charakteru a lokalizace
posuzovaného záměru, bez konkrétního označení možných dotčených evropsky významných
lokalita, je zcela nicneříkající. Ze všech výše uvedených důvodů tedy žalobce a) navrhuje kasační
stížnost zamítnout.
[14] V replice k vyjádření žalobce a) stěžovatel namítá, že postup žalobce a) v celém řízení
o umístění BPS Kladno je účelovou snahou zabránit všemi dostupnými prostředky realizaci jeho
projektu v území, které bylo původně územním plánem vymezené jako lokalita pro průmyslovou
výstavbu. Stěžovatel považuje odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v posuzované věci
nadále za dostatečné. Pokud k požadované otázce vyjádří kompetentní orgán své stanovisko
o určitém obsahu, nelze po stavebním úřadu požadovat v odůvodnění jeho rozhodnutí rozsáhlý
přezkum daných otázek, ke kterým ostatně není ani odborně způsobilý ani věcně kompetentní.
[15] Pokud jde o opakující se argumentaci žalobce a) o nepřípustném odsouvání řešení
určitých otázek do navazujícího stavebního řízení, stěžovatel trvá na názoru, že určité otázky není
fakticky možné relevantně posuzovat ve fázi umísťování stavby, tedy předtím, než budou známy
konkrétní technické aspekty a reálné dopady již konkrétního stavebního řešení vymezeného
v projektové dokumentaci. Respektování hlukových limitů i v předmětném řízení tedy bude
v praxi možné posoudit až v takové fázi realizace BPS Kladno, v níž budou moci být
jednoznačně zjištěny reálné dopady již konkrétní stavby na hladinu hluku v okolí. Ve vztahu
k ostatním argumentům odkazuje stěžovatel na svoji kasační stížnost.
[16] Své vyjádření ke kasační stížnosti zaslal rovněž žalovaný. Žalovaný uvedl, že v rozhodnutí
ze dne 3. 4. 2014 vyšel při zvažování odvolacích námitek z toho, že záměr byl vyhodnocen
dotčenými orgány hájícími veřejný zájem na úseku ochrany přírody a životního prostředí,
přičemž tyto dotčené orgány posoudily záměr ve vztahu k možnému dotčení veřejných zájmů,
které jsou oprávněny hájit na základě svých zákonných kompetencí, a nedošly k závěru, že by se
umísťovaná stavba BPS Kladno nepřípustným způsobem dotýkala těchto veřejných zájmů z
hlediska jejího vlivu na sousední obytné stavby. V otázce splnění hlukových limitů poukázal
žalovaný na podmínku č. 12 v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 11. 2013 a vyjádřil
nesouhlas se závěrem žalobce a), že ve stavebním řízení již nebude možné se zabývat vlivy
záměru a jeho provozu na okolí. Ke stanovisku ze dne 12. 7. 2010 k vyloučení vlivu na evropsky
významné lokality žalovaný uvedl, že jej považoval ve spojení s navazujícími stanovisky za
dostatečné. Závěrem žalovaný informoval Nejvyšší správní soud, že na základě rozsudku
krajského soudu zrušil prvoinstanční rozhodnutí správního úřadu a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud předně přezkoumal námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nepřihlédl ke stanovisku
Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 12. 7.
2010, č. j. 106008/2010/KUSK, při posouzení námitky týkající se stanoviska dotčeného orgánu
na úseku posuzování vlivu na evropsky významné lokality.
[20] Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4.
2014 při posouzení otázky, zda může mít záměr vliv na evropsky významné lokality, pouze
odkázal na závěr zjišťovacího řízení č. j. 137484/2010/KUSK ze dne 18. 11. 2010, v němž
Krajský úřad Středočeského kraje vliv na evropsky významné lokality bez odůvodnění vyloučil.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že Krajský úřad Středočeského kraje v uvedeném
závěru zjišťovacího řízení shledal, že: „významný vliv předloženého projektu samostatně i ve spojení s jinými
projekty na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, byl již
stanoviskem ze dne 12. 7. 2010, č. j. 106008/2010/KUSK vyloučen“. Stanovisko ze dne 12. 7. 2010
vydané podle §45i ZOPK, na které poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, k této otázce uvádí:
„lze vyloučit významný vliv předloženého projektu samostatně i ve spojení s jinými projekty na evropsky významné
lokality i ptačí oblasti stanovené příslušnými vládními nařízeními. S ohledem na charakter a lokalizaci záměru se
nepředpokládá možnost významného ovlivnění evropsky významných lokalit nebo ptačích oblastí“.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrné,
že tento soud přihlédl i k citovanému stanovisku ze dne 12. 7. 2010, ačkoliv jej výslovně nezmínil.
Krajský soud shledal, že: „[krajský soud] musí souhlasit se žalobci, že stanovisko orgánu ochrany přírody
a krajiny je nepřezkoumatelné, jelikož obsahuje pouze závěr o vyloučení vlivu BPS Kladno na evropsky významné
lokality bez jakéhokoliv odůvodnění, což jej zároveň činí nezákonným. Žalovanému nepřísluší přezkoumávat
správnost stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle §45i ZOPK. V případě jeho zřejmé
nepřezkoumatelnosti mohl žalovaný dát podnět orgánu ochrany přírody k zjednání nápravy podle §156 správního
řádu“. S ohledem na to krajský soud k námitce žalobců stanovisko orgánu ochrany přírody
přezkoumal a dospěl k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti.
[22] Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Ustanovení §45i odst. 1, věta druhá
ZOPK obsahuje požadavek na odůvodnění stanoviska o vyloučení vlivu na evropsky významné
lokality a ptačí oblasti. Pokud orgán ochrany životního prostředí pouze konstatoval, že s ohledem
na charakter a umístění záměru se nepředpokládá možnost významného ovlivnění evropsky
významných lokalit nebo ptačích oblastí, jedná se o nedostatečně odůvodněný závěr. Předmětné
stanovisko vůbec neurčuje lokalitu a charakter posuzovaného záměru a nejsou z něj patrné úvahy,
které orgán ochrany přírody k vyloučení vlivu na evropsky významné lokality a ptačí oblasti vedly.
Závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti stanoviska je tudíž správný. Nejvyšší správní soud
podotýká, že absenci výslovného odkazu na stanovisko ze dne 12. 7. 2010 považuje za určitou
vadu odůvodnění rozsudku. Ze zbytku odůvodnění, které obsahuje odkaz na ustanovení §45i
ZOPK je však zřejmé, že krajský soud k tomuto stanovisku při posouzení věci přihlížel. Nejvyšší
správní soud proto v opomenutí výslovného odkazu na stanovisko ze dne 12. 7. 2010 neshledal
takovou vadu, která by měla za následek nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů,
nesrozumitelnost nebo jinou vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nesprávného posouzení
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ve vztahu k námitkám souladu rozhodnutí
stavebního úřadu s územně plánovací dokumentací. Z konstantní judikatury správních soudů
vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán
považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad
svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné,
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2.
1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, SJS č. 27/94). Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný
odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je
nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/1992 - 23, publikovaný ve Správním právu pod č.
27/1994, z judikatury Nejvyššího správního soudu potom např. rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č.
j. 8 Afs 66/2008 – 71, č. 1566/2008 Sb. NSS).
[24] Žalobce a) v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu v kontextu souladu záměru
s územním plánem města Buštěhrad namítal, že: „I pokud by se nejednalo o záměr uvedený v příloze 1.
zákona o posuzování vlivů (jako že bez pochyby ano), nemohlo by napadené rozhodnutí obstát, neboť stavební
úřad se dále zcela nedostatečně vypořádal s otázkou, zda a do jaké míry navrhovaný záměr negativně ovlivní
sousední obytné budovy, přestože toto jeho pochybení mimo jiných bylo důvodem ke zrušení původního rozhodnutí
vydaného v předmětné věci. Stavební úřad v tomto ohledu opět pouze a jenom s odkazem na kladná stanoviska
dotčených orgánů, zejména KHS Středočeského kraje uvádí, že nelze očekávat negativní vliv provozu BPS Kladno
na veřejné zdraví z hlediska kvality ovzduší, zápachu i hladiny hluku.“ Žalobce následně poukazuje
na možné negativní vlivy záměru na okolí, které jsou uvedeny v oznámení podle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a použití nových technologií
při realizaci.
[25] Krajský soud shledal, že žalovaný se s touto námitkou žádným způsobem nevypořádal.
Stěžovatel nyní namítá, že žalovaný se s touto námitkou vypořádal dostatečným způsobem,
jelikož na str. 13 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stavební úřad se s otázkou
souladu záměru s podmínkami vydané územně plánovací dokumentace vypořádal „s ohledem
na stanoviska a vyjádření dotčených orgánů hájících veřejný zájem na úseku ochrany přírody a životního
prostředí“. Nejvyšší správní soud konstatuje, že citovanou větu nelze považovat za přezkoumatelné
vypořádání předmětné námitky. Pokud žalobce namítal, že stavební úřad se nevypořádal
s otázkou namítaného negativního vlivu na sousední obytné budovy nad rámec odkazu na kladná
stanoviska dotčených orgánů, nelze se spokojit s vypořádáním této námitky žalovaným stejným
způsobem, který fakticky pouze shledává správnost posouzení stavebním úřadem. Z rozhodnutí
žalovaného tak není zřejmé, proč tuto námitku považoval za lichou, mylnou nebo vyvrácenou
a na základě jakých úvah a skutečností. Z pasáže rozhodnutí žalovaného citované stěžovatelem
v kasační stížnosti nelze dovozovat žádné hodnocení z hlediska správnosti posouzení námitky
stavebním úřadem s ohledem na stanoviska a vyjádření dotčených orgánů. Námitka proto není
důvodná.
[26] K stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v případě námitky brojící proti závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného v důsledku nevypořádání námitky nesplnění
hlukových limitů. Krajský soud při posouzení věci shledal, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dílem proto, že záměr BPS Kladno nebyl žalovaným
posuzován z hlediska souladu s územním plánem ve věci splnění podmínky (kterou územní plán
rovněž obsahuje) hlukových limitů vůči stavbám pro bydlení, jelikož k této podmínce se žalovaný
v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil.
[27] Žalobce a) v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu otázku hlukových limitů namítl
ve vztahu k námitce nesouladu záměru s územním plánem města Buštěhrad ve znění změny č. 5,
kde zmínil, že tato změna vylučuje záměry „jejichž provedení by mohlo závažně ovlivnit životní prostředí
a dále stavby, které nesplní podmínky hygienických limitů hluku vůči stavbám pro bydlení dle nařízení vlády
č. 272/2011 Sb“.
[28] Změna č. 5 územního plánu města Buštěhrad doplňuje do kapitoly 13 textové části
„Definice regulativů funkčního využití“, podkapitola 13.1, pro funkční plochu „PRŮMYSLOVÁ
VÝROBA A SKLADY“ s platností pro všechny návrhové i stávající plochy územního plánu
do odstavce „nepřípustné využití území, činnosti a stavby“ také bod VI., který z návrhových
a stávajících ploch vylučuje „všechny záměry, tj. stavby, činnosti a technologie, které nesplní podmínky
hygienických limitů hluku vůči stavbám pro bydlení dle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před
nepříznivými účinky hluku a vibrací.“ Ačkoliv opatření obecné povahy 1/2013/OOP stanovující
změnu č. 5 územního plánu města Buštěhrad bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6.
listopadu 2014, č. j. 50 A 16/2014 – 88, zrušeno, v době rozhodování správních orgánů se
jednalo o závaznou část územního plánu. Nejvyšší správní soud podotýká, že důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí nebyl jeho nesoulad s uvedeným regulativem, který
byl Krajským soudem v Praze citovaným rozsudkem zrušen, nýbrž absence odůvodnění této
otázky v rozhodnutí žalovaného. Bez ohledu na fakt, že změna územního plánu byla později
soudem zrušena, představuje absence vypořádání řádně uplatněné námitky nesouladu záměru
s regulativem uvedeným v (tehdy platné) územně plánovací dokumentaci důvod pro zrušení
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[29] Pokud tedy žalovaný v odvolacím řízení posuzoval k námitce stěžovatele soulad
územního rozhodnutí s územně plánovací dokumentací podle §90 písm. a) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), měl se zabývat také
podmínkou splnění hygienických limitů hluku vůči stavbám pro bydlení podle nařízení vlády
č. 272/2011 Sb. Žalovaný však tuto podmínku zcela opominul. Nelze přitom přisvědčit námitce
stěžovatele, že žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 15 svého rozhodnutí, kde shledal,
že: „podle ustanovení §79 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek,
umísťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové
dokumentace pro vydání stavebního povolení a pro veřejnou dopravní infrastrukturu, z čehož vyplývá,
že v územním řízení je stěžejní stanovit druh a účel stavby, kdy pro konkrétnější řešení se stanovují podmínky
pro další řízení,“ jelikož zde se žalovaný vyjadřoval k námitkám žalobce a) ohledně
technologického řešení záměru. Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje se závěrem krajského
soudu ohledně nepřezkoumatelnosti vypořádání této námitky žalovaným. Z toho důvodu se dále
nezabýval věcnou argumentací stěžovatele k této otázce.
[30] Nejvyšší správní soud se nakonec zabýval také námitkou, podle níž žalovanému nelze
vytknout, že nepřihlížel k výjimce podle §56 ZOPK, jelikož žalobci nutnost získat tuto výjimku
v územním řízení nenamítali. Stěžovatel nadto namítá, že tato výjimka se v praxi získává
až v řízení stavebním, takže potřeba získat ji již v řízení územním nebyla dána.
[31] Jak již uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 8. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2007 – 62, č. 1742/2009 Sb. NSS: „Žalobce je oprávněn uvést v žalobě všechny důvody,
pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé z nich
neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl.“ Žalobce tak byl oprávněn tuto námitku uplatnit
a krajský soud postupoval správně, pokud se touto námitkou zabýval.
[32] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně shledal, že pro umisťování staveb
v lokalitách, kde se vyskytují zvláště chránění živočichové, není-li na místě postup dle §50 odst. 3
zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. pokud je zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných
živočichů prokazatelně nezbytný v důsledku běžného obhospodařování nemovitostí nebo jiného
majetku nebo z důvodů hygienických, ochrany veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti
anebo leteckého provozu), je nezbytné vydání výjimky dle §56 téhož zákona (srov. např.
rozsudek ze dne 29. 5. 2014, č. j. 9 As 89/2013 – 65).
[33] V posuzovaném případě z biologického průzkumu, který byl součástí projektové
dokumentace k oznámení záměru podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí, vyplývá, že v daném území se vyskytuje zvláště chráněný čmelák rodu Bombus. Orgán
ochrany přírody v závěru zjišťovacího řízení ze dne 18. 11. 2010 upozornil dále na skutečnost,
že podle údajů z databáze Agentury ochrany přírody a krajiny se v zájmovém území vyskytují
zvláště chráněné druhy živočichů slepýš křehký a užovka obojková. Na základě toho orgán
ochrany přírody shledal, že před realizací záměru je nejprve nutné požádat orgán ochrany přírody
o udělení výjimky ze zákazu u zvláště chráněných živočichů podle §56 ZOPK. V této podobě
přejal podmínku udělení výjimky před realizací závěru do rozhodnutí stavební úřad. Stavební
úřad tudíž pochybil, pokud v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
podmínku v této podobě do rozhodnutí přejal, jelikož vydání výjimky podle §56 ZOPK mělo být
již podmínkou vydání územního rozhodnutí.
[34] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že případné podmínky stanovené
rozhodnutím o výjimce podle §56 ZOPK příslušným orgánem ochrany přírody mohou mít spíše
stavebnětechnický charakter, a měly by tedy zohledňovat dané konkrétní technické řešení stavby
vymezené v projektové dokumentaci předkládané právě ve stavebním řízení, Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 As 14/2015 – 59: „Jakkoli
lze připustit, že případné podmínky stanovené rozhodnutím o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody
a krajiny mohou mít spíše stavebnětechnický charakter, nelze v obecné rovině odhlédnout od možnosti, že příslušný
orgán výjimku pro nenaplnění zákonných požadavků neudělí. Pokud by již v územním řízení vyšlo najevo,
že navrhovaný záměr z důvodu ochrany chráněných druhů realizovat nelze, iniciování stavebního řízení by se stalo
bezpředmětným. Odsouváním biologického hodnocení, resp. rozhodování o udělení výjimky do stavebního řízení,
by proto bylo nejen v rozporu s principem materiální pravdy (§3 správního řádu), ale také se zásadou
hospodárnosti správního řízení (§6 odst. 2 správního řádu), neboť potenciálně vede ke zbytečným nákladům,
jež se spolu s navazujícím stavebním řízením pojí.“ Námitka proto není důvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny námitky uplatněné stěžovatelem.
Kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[36] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšný nebyl ani žalovaný, jehož rozhodnutí bylo krajským
soudem správně zrušeno. Procesně úspěšným žalobcům b) a c) v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly a právo na náhradu nákladů řízení tedy rovněž nemají.
[37] Žalobci a) však vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení náleží (§60 odst. 1 s. ř.
s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobci a) vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem (§35
odst. 2 s. ř. s), spočívající v jednom úkonu právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti). Náklady
tedy činí částka 3.100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s §35 odst. 2 věta druhá s. ř. s.] a částka 300 Kč jako
náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 3.400 Kč. Z podkladů ve spise
krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že zástupce žalobce a) je plátcem daně z přidané
hodnoty, jeho odměna se tak zvyšuje o tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem činí 4.114 Kč.
Stěžovateli proto bylo uloženo zaplatit žalobci tuto částku na náhradě nákladů řízení v přiměřené
lhůtě k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu