ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.76.2016:27
sp. zn. 4 As 76/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: JUDr. Milan Usnul,
soudní exekutor, Exekutorský úřad pro Prahu 9, se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9,
zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 11 A 76/2015 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný přípisem ze dne 5. 3. 2015, č. j. MSP-28/2012-OSD-ENA/164, žalobci vytkl
pochybení v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 098 EX 01096/11, a to na základě §7a
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný sdělil žalobci: „Dle našeho zjištění jste mohl
vyznačit doložku právní moci na usnesení o zastavení exekuce na č. l. 291 ohledně výroku č. I. již k datu
14. 1. 2015 a vydat a zaslat oznámení o skončení exekuce příslušným katastrálním úřadům bez zbytečného
odkladu po jejím vyznačení, aby mohlo dojít k deblokaci nemovitostí paní D. H. Právní moc jste ohledně výroku
č. I na usnesení o zastavení exekuce na č. l. 291 vyznačil až dne 11. 2. 2015. Oznámení o skončení exekuce jste
vydal až dne 12. 2. 2015, Katastrálnímu pracovišti Praha bylo doručeno dne 13. 2. 2015, Katastrálnímu
pracovišti Praha - východ bylo doručeno dne 13. 2. 2015, Katastrálnímu pracovišti Liberec bylo doručeno dne 13.
2. 2015 a Katastrálnímu pracovišti České Budějovice bylo doručeno dne 12. 2. 2015. Tímto postupem jste
porušil ust. §46 odst. 1 exekučního řádu postupovat rychle a účelně a dbát ochrany práv účastníků řízení a čl. 5
Pravidel profesionální etiky a soutěže soudních exekutorů postupovat svědomitě a pečlivě (usnesení Sněmu
Exekutorské komory České republiky ze dne 28. února 2006).“
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 11 A 76/2015 - 37, zamítl
žalobu proti udělené výtce. K námitce, že oprávnění i povinná podali proti usnesení o zastavení
exekuce odvolání, a proto nebylo možné postupovat ve věci rychleji, v odůvodnění rozsudku
soud připomněl, že oprávnění podali odvolání v poslední den lhůty, tj. dne 13. 1. 2015,
a to pouze proti výrokům II a IV napadeného usnesení, tj. proti výrokům o nákladech
exekučního řízení, nikoliv proti výroku I, jímž byla zastavena exekuce. Povinná se dopisem, který
byl doručen žalobci již dne 29. 12. 2014, odvolala jen proti výrokům o nákladech řízení
a odvolání stran zastavení exekuce se výslovně vzdala. V exekučním řízení se v souladu
s ustanovením §52 exekučního řádu přiměřeně aplikuje úprava obsažená v zákoně
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §159
občanského soudního řádu je rozsudek v právní moci, jestliže se proti němu nelze odvolat.
Vzhledem k tomu, že oprávnění nepodali odvolání proti výroku I napadeného usnesení
ani v poslední den lhůty, tj. dne 13. 1. 2015, nabyl právní moci následující den, tj. 14. 1. 2015.
Soud upozornil, že z §205 odst. 4 občanského soudního řádu vyplývá, že rozsah,
v němž je rozhodnutí napadeno, lze měnit nejpozději do uplynutí odvolací lhůty. Jakkoli tedy
byla odvolání podaná účastníky v obou případech neúplná a jejich odůvodnění mělo
být doplněno později, rozsah odvolání byl závazně vymezen v případě povinné již dnem,
kdy se stran výroku o zastavení exekuce odvolání vzdala, tj. již dne 29. 12. 2014, a v případě
oprávněných současně s uplynutím odvolací lhůty, tj. dne 13. 1. 2015. Jakékoli pozdější doplnění
odvolání by již na právní moc prvního výroku nemohlo mít vliv, což mohl žalobce zjistit již dne
14. 1. 2015. Žalobce proto nebyl povinen vyčkat s vyznačením právní moci, až oprávnění doplní
odvolání.
Soud přisvědčil tvrzení žalobce, že žádný právní ani stavovský předpis neupravuje lhůtu,
ve které je exekutor povinen vyznačit právní moc usnesení. Prodlení předcházející vyznačení
právní moci usnesení je však nutné posoudit podle §46 odst. 1 exekučního řádu, to znamená
v souvislosti s otázkou, zda žalobce jednal v souladu s povinností postupovat v exekuci rychle
a účelně a zda při tom dbal ochrany práv účastníků řízení. Požadavek zákona na rychlost
a na ochranu práv účastníků řízení vyplývá ze specifického charakteru exekuční činnosti, která
bezprostředně a velmi závažně zasahuje do právní sféry povinných osob. Tyto požadavky
vyjadřují princip přiměřenosti exekuce. Podstatou tohoto principu je povinnost exekutora,
jakožto osoby uplatňující státní moc, zasahovat do práv účastníků řízení jen v nejnutnější míře
a pouze po dobu nezbytnou pro dosažení účelu exekuční činnosti, to znamená nuceného
vymožení povinnosti uložené exekučním titulem. Povinná v posuzovaném případě nemohla,
v důsledku inhibitoria, nakládat se svými nemovitými věcmi. Příslušný soud však zrušil exekuční
titul, žalobce poté pravomocně zastavil exekuční řízení a z §46 odst. 1 exekučního řádu vyplývá,
že měl bezodkladně vyznačit právní moc usnesení o zastavení exekuce, aby mohl bezprostředně
odstranit procesní důsledky exekuce, respektive oznámit skončení exekuce dotčeným orgánům
podle §46 odst. 8 exekučního řádu. Pokud žalobce vyznačil právní moc usnesení o zastavení
exekuce až dne 11. 2. 2015, tj. 27 dní po právní moci, nepovažuje ani soud takovou prodlevu
za přiměřenou. Soud uzavřel, že žalobce bezdůvodně nejednal bez zbytečného odkladu, když
právní moc usnesení o zastavení exekuce vyznačil až dne 11. 2. 2015, tj. 27 dní poté, co ve výroku
I nabylo právní moci.
Soud konstatoval, že aplikace §158 odst. 4 občanského soudního řádu, tj. lhůty
k vyhotovení rozsudku, na posouzení prodlení při vyznačování právní moci, je zcela nepřípadná.
Vyznačení právní moci je toliko úředním osvědčením právní skutečnosti. Svou povahou tak není
soudním ani správním rozhodnutím, nýbrž úředním úkonem, na který sama zákonná procesní
úprava občanského soudního řízení nepamatuje. Povinnost vyznačit právní moc vyplývá
exekutorovi z §23 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
Vedle soudů postupuje podle tohoto právního předpisu rovněž exekutor (viz §52 odst. 2
exekučního řádu). I s poukazem na skutečnost, že je vyznačení právní moci upraveno pouze
podzákonným právním předpisem, lze vyloučit, že by tento úkon mohl představovat procesní
rozhodnutí. Námitku žalobce proto soud posoudil jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
V ní namítl, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví lhůtu pro vyznačení právní moci,
což ostatně připustil i soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Žádný právní předpis rovněž
nestanoví kritéria pro určení, jak dlouhou dobu prodlení při vyznačení právní moci lze akceptovat
jako přiměřenou. Povinnost vyznačit právní moc je pro soudní exekutory ve smyslu §52 odst. 2
exekučního řádu upravena v §23 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím
řádu pro okresní a krajské soudy. Podle prvního odstavce uvedeného ustanovení „[j]akmile soudce
zjistí, že rozhodnutí nabylo právní moci, zaznamená to na vyhotoveném rozhodnutí založeném ve spise s uvedením
dne, kdy n astala právní moc, a připojí svůj čitelný podpis a datum vyznačení. Nabylo-li rozhodnutí právní
moci jen zčásti, je to nutno v záznamu přesně vyjádřit. Když byl podán návrh na doplnění rozsudku, není
to na překážku tomu, aby byla vyznačena právní moc rozhodnutí.“ Podle druhého odstavce téhož
ustanovení „[p]rávní moc může vyznačit i vyšší soudní úředník, justiční čekatel, asistent soudce a soudní
tajemník v případech, kdy rozhodnutí vydal nebo kdy k tomu byl soudcem pověřen.“ Podle stěžovatele
je zřejmé, že povinnost k vyznačení právní moci je vázána na subjektivní zjištění dotyčné osoby,
která je k vyznačení právní moci povinna resp. oprávněna. K porušení povinnosti vyznačit právní
moc tedy muže dojít nejdříve v okamžiku, kdy se dotyčná osoba o nabytí právní moci skutečně
dozví a nikoli, kdy se o tom dozvědět mohla. V takové situaci je třeba k posuzování, zda došlo
k prodlení s plněním uvedené povinnosti, přistupovat zdrženlivě, transparentně s přihlédnutím
ke všem relevantním skutečnostem. Soud ovšem zopakoval nezákonný názor žalovaného
a bez dalšího vycházel z okamžiku, kdy nastala právní moc usnesení o zastavení exekuce,
bez zohlednění okamžiku, kdy stěžovatel tuto skutečnost zjistil. Žalovaný ani soud se tímto
hlediskem nijak nezabývali. Soud tak porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle §36
Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatele je z praktických důvodů zcela běžné, že soud, popřípadě notáři
či exekutoři, přistupují k dalším úkonům, které mají být provedeny po marném uplynutí lhůty
k podání opravného prostředku, s určitou časovou rezervou, a to proto, aby se ujistili, že opravný
prostředek skutečně nebyl podán. Ostatně, vzhledem k množství práce a úkonů, které podléhají
zákonem stanoveným lhůtám, exekutor nemůže zajistit vyznačení právní moci ihned poté,
co nastane. V praxi probíhá ze strany příslušných pracovníků nejprve kontrola, zda byly splněny
podmínky nabytí právní moci, a až následně jsou pravomocná rozhodnutí předkládána osobě
oprávněné k vyznačení právní moci. Zákonodárce si byl náročnosti celého procesu vědom,
a proto pro vyznačení právní moci žádnou konkrétní lhůtu nestanovil. Okamžik zjištění právní
moci ve smyslu §23 odst. 1 vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy zpravidla
následuje až několik pracovních dní po té, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Za obvyklou lhůtu
k vyznačení doložky právní moci lze považovat 7 až 14 dní. Stěžovatel konstatoval, že právní
moc usnesení o zastavení exekuce vyznačil 27 dní poté, co skutečně nastala, což nelze považovat
za nepřiměřenou dobu, odůvodňující výtku žalovaného. Stěžovatel poukázal na to, že okresní
soudy běžně vyznačují právní moc v exekučních věcech s dvou až tří měsíčním odstupem
od doručení žádosti. Stěžovateli není znám jediný případ, kdy by byla soudci nebo jinému
zaměstnanci soudu udělena jakákoli sankce za vyznačení právní moci s méně než šestiměsíčním
prodlením.
Odůvodnění:
kasační stížností napadeného rozsudku je dle stěžovatele nepřezkoumatelné,
nepřiléhavé a je projevem libovůle, neboť neobsahuje žádná kritéria, podle kterých soud
posuzoval lhůtu 28 dnů. Soud rovněž neodkázal na jakoukoliv judikaturu, která by řešila
nepřiměřenost prodlení při vyznačení právní moci nepřesahující dobu jednoho měsíce. Stěžovatel
konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu výtka představuje nejmírnější
stupeň kárného postihu a že jej nelze bez relevantního důvodu a zákonné opory trestat, nadto
za jednání, které nevybočuje z mezí soudní praxe a které nebývá sankcionováno. Uzavřel,
že za nepřiměřenou lze považovat lhůtu, která překročí minimálně jeden měsíc, přičemž
v případech, kdy doba pro vyznačení právní moci nepřekročí tři měsíce, nelze to považovat
za jakkoli zásadní nedostatek v činnosti exekutora či soudu.
Vzhledem ke všem uvedeným závěrům stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul průběh exekučního řízení a konstatoval,
že oznámení o skončení exekuce bylo důležité pro deblokaci majetku povinné. K deblokaci však
kvůli postupu stěžovatele mohlo dojít až měsíc poté, co byla exekuce pravomocně zastavena.
Žalovaný doplnil, že exekuce byla zastavena na návrh povinné, s kterým oprávnění souhlasili.
V předmětném exekučním řízení došlo ke zrušení exekučního titulu. Povinná již přípisem ze dne
27. 12. 2014 žádala soudního exekutora o odblokování majetku a později svou žádost zopakovala.
Ve zbytku žalovaný zopakoval závěry soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovateli lze podle Nejvyššího správního soudu přisvědčit, že právní řád neupravuje
přesnou lhůtu, ve které je exekutor povinen zajistit vyznačení právní moci. Nyní posuzovaná věc
však spočívá v otázce, zda stěžovatel při vyznačování právní moci postupoval v souladu s §46
odst. 1 exekučního řádu, podle kterého „[e]xekutor postupuje v exekuci rychle a účelně; při tom dbá
ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.“ Skutečnost, že český právní řád
nestanoví lhůtu pro vyznačení právní moci, ještě neznamená, že výše uvedené ustanovení
na předmětnou procesní činnost nedopadá.
Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že výtku, kterou žalovaný udělil stěžovateli,
je nutné posuzovat v procesních souvislostech exekučního řízení, které bylo vedeno
pod sp. zn. 098 EX 01096/11. Žalovaný stěžovateli vytkl, že v uvedeném exekučním řízení
vyznačil právní moc na usnesení o zastavení exekuce až 11. 2. 2015, ačkoliv tak mohl učinit
už 14. 1. 2015, tedy, že vyznačil právní moc až po uplynutí 27 dnů ode dne, kdy tak mohl učinit
poprvé. Uvedené prodlení ovšem nenastalo v důsledku snížené četnosti spisových kontrol,
způsobené pracovním zatížením, či v důsledku nepozornosti. Prodlení nastalo navzdory
skutečnosti, že povinná dopisem ze dne 27. 1. 2015 požádala stěžovatele, aby vyznačil právní moc
předmětného usnesení ve výroku o zastavení exekuce. Přitom stěžovateli sdělila, že oprávnění
podali odvolání pouze ve výroku II a IV o náhradě nákladů exekučního řízení a výrok I tedy
nabyl právní moci. Povinná vysvětlila, že účinky inhibitoria trvající i po pravomocném zrušení
exekučního titulu vnímá jako výrazně negativní zásah do svých ústavně chráněných práv
a svobod. Stěžovatel povinné odpověděl dne 30. 1. 2015 prostřednictvím exekutorského
kandidáta Mgr. J. Z., že částečnou právní moc bude moci vyznačit, až oprávnění doplní své
odvolání. Městský soud v Praze již stěžovateli vysvětlil, že právní názor jeho exekutorského
kandidáta není v souladu s právní úpravou de lege lata, neboť podle §55c odst. 5 exekučního
řádu ve spojení s §205 odst. 4 občanského soudního řádu je odvolatel oprávněn měnit rozsah
odvolání pouze ve lhůtě pro jeho podání. Oprávněným uplynula lhůta k odvolání dne 13. 1. 2015,
aniž by napadli první výrok předmětného usnesení. Výhrada oprávněných, že odvolání doplní
do patnácti dnů, tedy v této souvislosti byla zcela irelevantní. Povinná se odvolání proti
výroku I výslovně vzdala. Dne 14. 1. 2015 již proto stěžovateli nic nebránilo, aby ve výroku I
usnesení o zastavení exekuce vyznačil právní moc. S těmito závěry Městského soudu v Praze
se Nejvyšší správní soud ztotožnil, přičemž stěžovatel je v kasační stížnosti ani nezpochybnil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsou podle Nejvyššího správního soudu liché
námitky stěžovatele o běžné, popřípadě odpovídající délce prodlení při vyznačování právní moci
v případě jiných exekutorů, notářů, nebo soudních osob. Za těchto okolností je zcela irelevantní
také námitka, že Městský soud v Praze opomněl otázku, kdy stěžovatel zjistil právní moc výroku I
předmětného usnesení. Z korespondence mezi povinnou a stěžovatelem je totiž zřejmé,
že stěžovatel si byl vědom všech skutečností, které v daném případě podmiňovaly byť částečnou
právní moc usnesení o zastavení exekuce, měl i pracovní kapacity na to, aby povinné odpověděl
na její žádost a právní moc nevyznačil pouze proto, že nerespektoval platnou právní úpravu.
Především tato skutečnost, v kombinaci s délkou prodlení, je stěžejní příčinou vytýkaného
pochybení. Povinná požádala stěžovatele o vyznačení právní moci ve výroku I předmětného
usnesení téměř dva týdny poté, co skutečně nabylo částečné právní moci. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel žádosti ani s tímto časovým odstupem nevyhověl a vzhledem k důvodům,
které uvedl na podporu svého postupu, lze s jistotou uzavřít, že s vyznačením právní moci
neprodléval z důvodu procesní opatrnosti pro případ, že by mu bylo dodatečně doručeno včasné
odvolání, které v mezičase přepravoval provozovatel poštovních služeb. I tato kasační námitka
je tedy zjevně nedůvodná. Nadto, tvrzení stěžovatele, že právní moc nemůže vyznačit
až do okamžiku, kdy oprávnění doplní odvolání, nelze považovat jen za odlišnou interpretaci
právního ustanovení, tedy za legitimní, byť nesprávný, právní názor. Stěžovatel si jako
profesionál v oblasti exekučního práva musel, nebo alespoň měl být vědom, že jeho tvrzení nemá
žádný právní základ.
Podle Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že stěžovatel v důsledku svého pochybení
prodloužil působení negativních účinků exekučního řízení na povinnou, což znamená,
že v rozporu s §46 odst. 1 exekučního řádu nejednal rychle a účelně, přičemž nedbal práv
povinné. Žalovaný byl oprávněn vytknout stěžovateli uvedené jednání podle §7a exekučního
řádu, neboť porušení §46 odst. 1 téhož zákona představuje nedostatek v jeho činnosti.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že rozsudek Městského soudu
v Praze trpí nepřezkoumatelností, neboť neobsahuje žádná kritéria pro posouzení délky prodlení
při vyznačování právní moci, a ani neodkazuje na žádnou judikaturu. Soud posuzoval výtku
v kontextu procesních okolností exekučního řízení a dospěl k závěru, že stěžovateli nic nebránilo,
aby vyznačil částečnou právní moc předmětného usnesení. Prodlení 27 dnů proto označil
za nepřiměřené. Soud ovšem nestanovil obecnou lhůtu k vyznačení právní moci, a proto
ani nemusel vysvětlit konkrétní kritéria, která by k takové lhůtě vedla. Ostatně stejná délka
prodlení by za jiných okolností ani nemusela být důvodem pro udělení výtky. Ani skutečnost,
že soud neodůvodnil své právní závěry odkazem na judikaturu, popřípadě skutečnost,
že žalovaný dosud nikomu nevytkl prodlení při vyznačování právní moci v obdobné délce, proto
nezakládá nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozsudku. Podstatné je, že soud
vysvětlil, jaké okolnosti věci jej vedly k závěru, že stěžovatel porušil §46 odst. 1 exekučního řádu
a že toto porušení představuje nedostatek v činnosti exekutora ve smyslu §7a téhož zákona.
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Kse 5/2012 - 248, výtka představuje trest. Vzhledem k výše
uvedenému však nepřisvědčil jeho závěru, že mu byl tento trest uložen bez relevantního důvodu
a bez zákonné opory.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu