ECLI:CZ:NSS:2016:5.ADS.33.2015:38
sp. zn. 5 Ads 33/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobkyně: V. M., zastoupená
JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) L. M., 2) A. F., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 1. 2015,
č. j. 72 Ad 25/2014 - 95,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 1. 2015,
č. j. 72 Ad 25/2014 – 95, se ve výroku I. ruší .
II. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Petře Vons Janulkové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Související řízení
Ještě než Nejvyšší správní soud přistoupí k rekapitulaci řízení, v němž bylo vydáno
rozhodnutí žalovaného a kasační stížností napadený rozsudek, je vhodné shrnout již ukončená
řízení, která tomu současnému předcházela nebo probíhala paralelně a mají k němu vztah.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) byla rozhodnutím Městského úřadu Hranice, Odboru
sociálních věcí a zdravotnictví (dále jen „Městský úřad Hranice“) ze dne 23. 10. 2008,
č. j. 17368/2008/HRN, uznána osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II
(středně těžká závislost) a byl jí přiznán příspěvek na péči v odpovídající výši podle §11 odst. 2
písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“).
Rozhodnutím Městského úřadu Hranice ze dne 11. 12. 2009, č. j. 23599/2009/HRN,
byla stěžovatelka uznána závislou na pomoci jiné osoby ve stupni IV (úplná závislost) a příspěvek
na péči jí byl s trvalou platností zvýšen na částku podle §11 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních
službách.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 12. 2010, č. j. 0 Nc 964/2009 – 48,
byla stěžovatelčinou opatrovnicí ustanovena L. M. Opatrovnici byl na její vlastní žádost zasílán
stěžovatelčin příspěvek na péči. Vyplácení příspěvku na péči Úřad práce České republiky –
krajská pobočka v Olomouci (dále jen „Úřad práce“) zastavil rozhodnutím ze dne 27. 11. 2012,
č. j. 5491/2012/HRN, s tím, že opatrovnice jako příjemce stěžovatelčina příspěvku na péči s ním
nenakládala v souladu se zákonem o sociálních službách. Odvolání stěžovatelky proti tomuto
rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 3. 2013, č. j. MPSV-UM/3319/13/9S-OLK, zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného následně zamítl Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. L. M. byla zproštěna funkce stálého opatrovníka
rozhodnutím Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 10. 2013, č. j. P 108/2011 – 233,
jenž potvrdil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 70 Co 99/2014 – 255. Pro podrobnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění
zmíněných rozhodnutí.
II. Průběh dosavadního řízení
Nyní projednávaná kasační stížnost vzešla z řízení, jež započalo podáním stěžovatelky
v zastoupení její tehdejší opatrovnice ze dne 3. 1. 2012, jímž opětovně žádala o příspěvek na péči.
Úřad práce žádost o přiznání příspěvku vyhodnotil jako nepřípustnou podle §66 odst. 1 písm. b)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť v dané věci již bylo
vydáno pravomocné rozhodnutí Městského úřadu Hranice, a řízení o přiznání příspěvku
na péči zastavil usnesením ze dne 22. 5. 2013, č. j. MPSV-UP/809396/13/AIS-SSL.
Odvolání stěžovatelky proti zmíněnému usnesení Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen
„žalovaný“) zamítlo a usnesení Úřadu práce potvrdilo rozhodnutím ze dne 12. 7. 2013,
č. j. MPSV-UM/8538/13/9S-OLK. Ministr práce a sociálních věcí však v přezkumném řízení
zahájeném na podnět stěžovatelky jak usnesení Úřadu práce, tak rozhodnutí žalovaného zrušil
rozhodnutím ze dne 18. 12. 2013, č. j. 2013/57678-43/51, a věc vrátil k novému projednání.
Úřad práce rozhodnutím ze dne 12. 3. 2014, č. j. MPSV-UP/5026/14/PR, rozhodl
o nepřiznání příspěvku na péči. Rozhodnutí odůvodnil tím, že příspěvek na péči byl stěžovatelce
již přiznán a následně zvýšen pravomocnými rozhodnutími Městského úřadu Hranice z let 2008
a 2009, s ohledem na §48 odst. 2 správního řádu proto není možné stěžovatelce přiznat
příspěvek opakovaně. Proti rozhodnutí Úřadu práce se stěžovatelka odvolala, přičemž namítala,
že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu žádná předchozí žádost o příspěvek na péči podána
být nemohla a ani nebyla. Jednání správních orgánů v předcházejících řízeních označila
za protiprávní, poukázala na střet zájmů u osob, jež ji zastupovaly v přecházejících řízeních,
namítla, že rozhodnutí o zvýšení příspěvku z roku 2009 jí nebylo doručeno, a uzavřela, že v době
podání žádosti z roku 2012 nebyl příspěvek na péči vyplácen ani jí, ani opatrovnici.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3571/14/4S-OLK, zamítl
stěžovatelčino odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce. S argumentací Úřadu práce
se žalovaný zcela ztotožnil a poukázal na to, že stěžovatelčin nárok na poskytování příspěvku
již vznikl a v době podání žádosti o jeho opětovné přiznání byl příspěvek vyplácen zařízení
sociálních služeb jako poskytovateli komplexní pomoci stěžovatelce ve smyslu §73 odst. 4
písm. a) zákona o sociálních službách. Z toho důvodu nemohl být vzhledem ke znění §48 odst. 2
správního řádu nárok přiznán opětovně. Žalovaný se dále zabýval četnými námitkami
stěžovatelky, ke kterým zejména uvedl, že v letech 2007 a 2009 nebyla L. M. stěžovatelčinou
opatrovnicí, o přiznání a zvýšení příspěvku na péči proto nebyla a ani nemohla být informována
a rozhodnutí jí nemohla být doručována. Ze stejného důvodu považoval žalovaný za irelevantní
i zbylou argumentaci opatrovnice vztahující se k jednání stěžovatelky a jiným skutečnostem
v době, kdy ještě neměla opatrovnici ustanovenu. Tvrzený střet zájmů jiných osob zastupujících
stěžovatelku v době přiznání a zvýšení příspěvku na péči nemohl žalovaný posoudit, neboť
stěžovatelka nespecifikovala, na základě čeho měl vzniknout. Závěrem žalovaný uznal pochybení
správního orgánu spočívající v nečinnosti. Konstatoval však, že k nápravě nemohlo být
přistoupeno, neboť tato nečinnost byla stěžovatelkou namítána až v době, kdy bylo v řízení již
vydáno rozhodnutí. Uložení opatření k odstranění nečinnosti by proto postrádalo smysl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu podle §65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
v níž formulovala řadu námitek do značné míry shodných s těmi, jež vznesla v řízení
před žalovaným. Poukazovala především na to, že je již od roku 2009 osobou se zdravotním
postižením stupně IV, na základě čehož má nárok na příspěvek na péči a tento příspěvek jí nelze
nepřiznat. Rozhodnutí o zvýšení příspěvku na péči z roku 2009 přitom nebylo doručeno
ani opatrovnici, ani stěžovatelce. První žádost o příspěvek stěžovatelka podala teprve 3. 1. 2012,
v této době nebyl příspěvek na péči vyplácen ani stěžovatelce, ani jejímu zákonnému zástupci.
Pokud byl nějaké osobě příspěvek vyplácen, stalo se tak neoprávněně. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka nepobírá příspěvek na péči, ačkoliv na něj má nárok, nastolil žalovaný svým
zamítavým rozhodnutím nezákonný stav. Závěrem stěžovatelka dodala, že jednání správních
orgánů bylo zdlouhavé a neefektivní, žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal
dostatečně se všemi námitkami a v předchozím řízení existoval střet zájmů, neboť
za stěžovatelku nejednali rodinní příslušníci, ale jiné osoby, jež využily jejího nepříznivého
zdravotního stavu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nejprve usnesením ze dne 5. 8. 2014,
č. j. 72 Ad 25/2014 - 33, přiznal stěžovatelce úplné osvobození od soudních poplatků a ustanovil
jí zástupkyni JUDr. Petru Vons Janulkovou. Poté rozhodl dne 5. 1. 2015 rozsudkem napadeným
kasační stížností tak, že výrokem I. zamítl žádost L. M. o osvobození od soudního poplatku
a na ustanovení právního zástupce; výrokem II. zamítl žalobu; a výrokem III. až V. rozhodl
o nákladech řízení a o určení odměny ustanovené právní zástupkyni stěžovatelky. V odůvodnění
konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů nejsou nepřezkoumatelná, neboť správní orgány se
dostatečně vypořádaly s tvrzeními stěžovatelky. K meritu věci pak krajský soud uvedl, že
z hlediska zákona o sociálních službách je třeba rozlišovat nárok na příspěvek na péči podle jeho
§13 odst. 1 a nárok na výplatu příspěvku na péči podle jeho §13 odst. 2. Zatímco podmínkou
vzniku nároku na příspěvek na péči je uznaný stupeň závislosti, podmínkou vzniku nároku na
výplatu příspěvku je podání žádosti, případně zahájení řízení z moci úřední, a následné vydání
rozhodnutí. Shodně jsou tyto pojmy rozlišovány i v dalších ustanoveních zákona o sociálních
službách, například v §15 a §16. Zákon o sociálních službách však neobsahuje žádné ustanovení
o tom, jak naložit s žádostí o příspěvek na péči, který již byl přiznán rozhodnutím, jež je platné a
účinné. Pokud tedy bylo v projednávaném případě vydáno rozhodnutí o přiznání příspěvku na
péči, jež nebylo nikdy zrušeno a stále vyvolává účinky, je nutné aplikovat §48 odst. 2 správního
řádu. Podle krajského soudu se nejedná o překážku litispendence, neboť o žádosti již bylo
rozhodnuto, ale o překážku ne bis in idem, neboť se jedná o totožný nárok na totožnou dávku pro
stejnou osobu. V takovém případě nelze příspěvek opětovně přiznat.
Závěrem krajský soud dodal, že pokud jde o otázku přiznání příspěvku na péči, byl
skutkový stav, zejména průběh předchozích správních řízení, zjištěn dostatečně. Žádným
podáním ani vyjádřením nebylo tvrzeno, že stěžovatelce nebyl rozhodnutím z roku 2008 přiznán
příspěvek na péči a rozhodnutím z roku 2009 tento příspěvek zvýšen. Stěžovatelka dokonce vedla
o výplatu příspěvku správní a soudní řízení, zakončené rozsudkem krajského soudu
ze dne 24. 3. 2014, č. j. 73 Ad 15/2013 – 74. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepožadovala
zrušení rozhodnutí o přiznání příspěvku z roku 2008, nebylo v tomto ohledu nutné cokoliv
napravovat a zabývat se otázkou, zda se právo opatrovnice zastupovat stěžovatelku
váže k úkonům provedeným před tím, než byla opatrovnice ustanovena. Ke zbývajícím námitkám
krajský soud uvedl, že se týkají jiných řízení a s tímto řízením nesouvisí, a proto se jimi nemohl
zabývat.
III. Obsah kasační stížnosti
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž namítala
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá podle stěžovatelky v tom, že již od roku 2009
je osobou se stupněm závislosti na pomoci jiné osoby IV. Žádost o příspěvek na péči
v odpovídající výši podala teprve v roce 2012 prostřednictvím opatrovnice, dříve žádost
s ohledem na zdravotní stav podat nemohla. Stěžovatelka tedy splnila podmínky pro přiznání
příspěvku, a jestliže tento příspěvek není vyplácen, jedná se o nezákonný stav a je namístě,
aby o přiznání příspěvku správní orgán rozhodl znovu. Nadto v situaci, kdy stěžovatelce nebylo
doručeno rozhodnutí o zvýšení příspěvku z roku 2009, nemohla vědět, že jí byl příspěvek
přiznán, a podání nové žádosti je oprávněné.
Správní orgány a krajský soud vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť správní orgány se neřídily zásadami spravedlivého
procesu a přihlížely pouze k důkazům, které si samy opatřily, zatímco tvrzení a důkazy
navrhované stěžovatelkou ignorovaly. Krajský soud pak bez odůvodnění neprovedl stěžovatelkou
navrhovaný výslech svědků a stejně jako správní orgány se nevypořádal s tvrzením, že rozhodnutí
o zvýšení příspěvku z roku 2009 nebylo stěžovatelce doručeno. Podle stěžovatelky navíc existoval
střet zájmů, neboť za ni jednala v předchozích řízeních jako opatrovník jiná osoba, jíž bylo
rozhodnutí z roku 2009 doručeno. Existuje tak podezření, že tato osoba mohla neoprávněně těžit
ze stěžovatelčina příspěvku na péči. Správní řízení tak bylo nezákonné, přičemž správní orgány
tuto nezákonnost z moci úřední nezhojily, i když tak mohly učinit vyhověním stěžovatelčině
žádosti z roku 2012.
Pokud pak byl příspěvek na péči vyplácen Domovu seniorů na základě smlouvy, kterou
s ním měla stěžovatelka uzavřenu, dělo se tak nezákonně, neboť žádná smlouva se stěžovatelkou
uzavřena nebyla a vzhledem k omezené svéprávnosti ani být nemohla. Domov seniorů navíc
neměl na pobírání stěžovatelčina příspěvku na péči nárok, neboť péči neposkytoval podle
individuálních potřeb stěžovatelky. Tím, že se krajský soud nevypořádal se zmíněnými tvrzeními,
založil rovněž nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelný je taktéž výrok I. napadeného rozhodnutí, jímž soud zamítl návrh opatrovnice
L. M. na osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce, neboť soud neuvedl,
proč tak rozhodl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109
odst. 2 s. ř. s., přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vznáší množství námitek, jež vznesla již v žalobě,
která byla zamítnuta napadeným rozhodnutím, jakož i v předcházejícím správním řízení.
Ty se sice věcně vztahují k stěžovatelčinu příspěvku na péči, Nejvyšší správní soud však považuje
za nutné poukázat na skutečnost, že i přes tento vztah jsou správní orgány i soudy zákonem
omezeny ve svém přezkumu na konkrétní řízení. O tom svědčí znění ustanovení upravujících
přezkum rozhodnutí ve správním řízení a správním soudnictví. Podle §89 odst. 2 správního
řádu, vztahujícího se k postupu odvolacího správního orgánu, „[o]dvolací správní orgán přezkoumává
soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy“.
Rozsah soudního přezkumu je pak vymezen §65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož „[k]do tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen přímo či v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen
‚rozhodnutí‘), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí“; ve spojení s ustanovením §75
odst. 2 s. ř. s., podle kterého „[s]oud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí“.
Konečně řízení o kasační stížnosti je vymezeno v §102 s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost
„opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž
se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, [...] domáhá zrušení soudního rozhodnutí“.
Důsledkem zmíněných ustanovení je, že žalovaný mohl podrobit přezkumu pouze
rozhodnutí, jež bylo napadeno odvoláním stěžovatelky, tedy rozhodnutí Úřadu práce ze dne
12. 3. 2014, č. j. MPSV-UP/5026/14/PR. Krajský soud a Nejvyšší správní soud pak mohou svůj
přezkum zaměřit pouze na to konkrétní řízení, v jehož rámci byl přezkum iniciován. To v tomto
konkrétním případě znamená, že předmětem soudního přezkumu je pouze řízení zahájené
podáním žádosti o přiznání příspěvku na péči ze dne 3. 1. 2012 a rozhodnutí v něm vydaná, tedy
rozhodnutí Úřadu práce ze dne 12. 3. 2014, č. j. MPSV-UP/5026/14/PR; rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3571/14/4S-OLK; a kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu.
Jiná řízení a rozhodnutí v nich vydaná, či okolnosti, jež s rozhodnutími podrobenými
přezkumu v daném řízení souvisí pouze nepřímo, tudíž nemohou být předmětem přezkumu
Nejvyšším správním soudem – v tomto případě se jedná zejména o námitky směřující
k rozhodnutím o přiznání a zvýšení příspěvku z let 2008 a 2009, včetně jejich doručování, střetu
zájmů, pozastavení výplaty příspěvku či k otázce existence a platnosti závazků mezi stěžovatelkou
a Domovem seniorů. Jak je patrné z narativní části tohoto rozsudku, řada těchto otázek, zejména
ve vztahu k pozastavení výplaty příspěvku na péči a platnosti smlouvy mezi stěžovatelkou
a Domovem seniorů, již byla příslušnými správními orgány a soudy řešena. V těchto věcech byla
vydána pravomocná rozhodnutí, jež krajský soud ani Nejvyšší správní soud nemají pravomoc
v rámci tohoto řízení přezkoumávat, ani do nich jakkoliv zasahovat. Obsah zmíněných
rozhodnutí musí přitom považovat, není-li dokázán opak, za správný (§64 s. ř. s. ve spojení
s §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší správní soud proto svůj přezkum omezil pouze na otázku, zda mohl
být stěžovatelce na základě žádosti z roku 2012 přiznán nárok na příspěvek na péči podle §13
odst. 1 zákona o sociálních službách, a okolnosti s touto otázkou přímo související.
Pokud jde o právní posouzení dané věci, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s argumentací krajského soudu a žalovaného, podle nichž je nutné důsledně rozlišovat pojmy
„příspěvek na péči“ a „výplata příspěvku na péči“ podle zákona o sociálních službách.
„Nárok na příspěvek na péči“ vzniká podle §13 odst. 1 zákona o sociálních službách
dnem splnění podmínek stanovených v §7 a §8 tamtéž. Podle §7 zákona o sociálních službách
má nárok na příspěvek na péči osoba, která z důvodu dlouhodobého nepříznivého zdravotního
stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb; rozsah
závislosti na pomoci je pak vymezen v §8 zákona o sociálních službách. Ze znění těchto
ustanovení tedy vyplývá, že nárok na příspěvek na péči vzniká ex lege dnem, kdy osoba tyto
podmínky naplní, tj. stane se v určitém rozsahu závislou na péči jiné osoby z důvodu
nepříznivého zdravotního stavu.
„Nárok na výplatu příspěvku na péči“ pak podle §13 odst. 2 zákona o sociálních službách
vzniká podáním žádosti o přiznání příspěvku, na který vznikl nárok, není-li řízení o jeho přiznání
zahájeno z moci úřední. Podmínkou vzniku nároku na výplatu příspěvku na péči je tedy vydání
rozhodnutí, ve kterém správní orgán (i) uzná faktické splnění výše zmíněných podmínek, a tedy
to, že nárok dané osoby na příspěvek na péči skutečně vznikl a existuje (deklaratorní část
rozhodnutí); a (ii) přizná dané osobě nárok na výplatu tohoto příspěvku (konstitutivní část
rozhodnutí).
Rozlišování těchto pojmů má své opodstatnění spočívající v tom, že výplata příspěvku
na péči podle zákona o sociálních službách je aktivním plněním ze strany státu. Aby však správní
orgány tento příspěvek mohly vyplácet, musí jim být předně známo, že nárok na příspěvek
na péči dané osobě vůbec vznikl, tj. že podmínky stanovené zákonem byly fakticky splněny.
Teprve v okamžiku, kdy je prokázáno, že nárok na příspěvek na péči vznikl, proto může
být přiznán také nárok na jeho vyplácení. Důsledkem tohoto rozlišení je pak také skutečnost,
že nárok na příspěvek na péči se může vázat vždy jen k oprávněné osobě, jež splnila zákonné
podmínky, a trvá, dokud tato osoba zmíněné podmínky splňuje (srov. §15 odst. 1 zákona
o sociálních službách). Oproti tomu nárok na výplatu příspěvku může například přejít
na jiné subjekty (srov. §16 zákona o sociálních službách), nebo může být výplata příspěvku
zastavena, aniž by oprávněná osoba přestala splňovat zákonné podmínky, to vše,
aniž by se to jakkoliv dotklo samotného nároku na příspěvek péči.
O přiznání nároku na příspěvek na péči pak může být pozitivně rozhodnuto pouze
jednou. Pokud již existuje rozhodnutí, jímž byl příspěvek na péči přiznán, tj. bylo uznáno faktické
splnění podmínek pro vznik nároku na příspěvek na péči, a toto rozhodnutí je stále v právní
moci, není možné vydat nové rozhodnutí, jímž by bylo opětovně rozhodnuto o nároku
na příspěvek na péči ve stejné výši. Tomu brání překážka věci rozhodnuté, rei administratae,
vycházející ze zásady ne bis in idem, podle které, jak vyplývá z doktríny a ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu, nelze totéž právo přiznat dvakrát, a která je zakotvena v §48 odst. 2
správního řádu (srov. body 13–14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013,
č. j. 2 As 72/2013 – 65). Jak žalovaný, tak krajský soud proto postupovali správně, pokud
na stěžovatelčinu žádost o přiznání příspěvku na péči aplikovali zmíněné ustanovení správního
řádu, neboť v daném případě stále existuje pravomocné rozhodnutí Městského úřadu Hranice
z roku 2008, resp. 2009, jimiž byl stěžovatelčin nárok na příspěvek uznán. Případné zastavení
výplaty tohoto příspěvku na tomto nároku nic nezměnilo. Nejvyšší správní soud se proto
neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že krajským soudem byla tato právní otázka posouzena
nesprávně.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že krajský soud vycházel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu. Ve vztahu k relevantní argumentaci týkající se předmětu tohoto řízení,
jímž bylo právě posouzení stěžovatelčiny žádosti o přiznání příspěvku na péči, vycházel krajský
soud z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž má oporu ve spisovém materiálu a je náležitě
vyložen v odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí. Důvody, proč se krajský soud
nezabýval námitkami nesouvisejícími s předmětem řízení, a proč tedy v tomto ohledu neprováděl
ani další dokazování, jsou v rozhodnutí rovněž náležitě uvedeny. V důsledku toho není důvodná
ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se stěžejními otázkami
se krajský soud vypořádal a uvedl, proč se těmi, jež neměly vztah k danému řízení, zabývat
odmítl.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za nepřezkoumatelný výrok IV. napadeného
rozhodnutí. Z bodu 21 napadeného rozsudku totiž vyplývá, že L. M. jako osobě zúčastněné na
řízení krajský soud neukládal žádné povinnosti, s nimiž by byly spojeny náklady ve smyslu §60
odst. 5 s. ř. s.
Naopak je nutno kasační stížnosti přitakat v tom, že nepřezkoumatelným je výrok I.,
jímž krajský soud zamítl žádost L. M. jako osoby zúčastněné na řízení na osvobození
od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce. Tento výrok totiž skutečně není
v rozsudku nijak zdůvodněn, a tudíž neobstojí a je nutno jej podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s.
zrušit, aniž by v nynější procesní situaci bylo třeba věc z tohoto důvodu vracet krajskému soudu.
V. Závěr
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelčina
kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný sice měl ve věci úspěch, podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. však správnímu orgánu
ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci
v hmotné nouzi a sociální péče nelze přiznat právo na náhradu řízení, na které by měl jinak nárok
podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Osobám zúčastněným na řízení, kterými byly podle §105
odst. 1 s. ř. s. ve vazbě na §34 s. ř. s. ty osoby, které měly stejné postavení v řízení před krajským
soudem, soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním by jim vznikly náklady.
Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 5. 8. 2014, č. j. 72 Ad 25/2014 – 33, zástupkyní
stěžovatelky JUDr. Petru Vons Janulkovou, advokátku, jejíž odměnu včetně hotových výdajů
v takovém případě hradí stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměnu tvoří částka
za jeden úkon právní služby [písemné podání podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů], přičemž za jeden úkon přísluší ve věcech sociálního
zabezpečení částka ve výši 1000 Kč (§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3 advokátního tarifu)
a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka 1300 Kč
poté byla navýšena o částku 273 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %. Částka v celkové výši
1573 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu