ECLI:CZ:NSS:2016:5.AFS.208.2016:25
sp. zn. 5 Afs 208/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
AGROKOOPERACE s.r.o., se sídlem Kelč 269, zastoupený JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem,
advokátem se sídlem Šrobárova 40, Praha 10, proti žalovaným: 1) Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, 2) Finanční úřad pro Zlínský kraj, se sídlem třída Tomáše Bati
21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
17. 8. 2016, č. j. 62 A 85/2016 - 33,
takto:
I. Řízení o části kasační stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 85/2016 – 33, v rozsahu, v němž byla odmítnuta žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného 2), se z a s t a v u je .
II. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o části kasační stížnosti,
které bylo zastaveno.
IV. Žalovanému 1) se náhrada nákladů řízení o zbývající části kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce v daňových přiznáních ke zdaňovacím obdobím listopadu 2011, prosince 2011,
ledna 2012 a května 2012 uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž
částky odpovídající tomuto nároku mu byly v plné výši přiznány, po ukončení postupu
k odstranění pochybností, resp. v některých těchto případech po ukončení následné daňové
kontroly, až platebními výměry vydanými Finančním úřadem pro hl. m. Prahu dne 21. 12. 2012,
č. j. 697480/12/010511107066, č. j. 697482/12/010511107066 a č. j. 697483/12/010511107066,
za zdaňovací období listopadu 2011, prosince 2011 a ledna 2012 a platebním výměrem
ze dne 21. 1. 2013, č. j. 165763/13/2010-24901-107066, za zdaňovací období května 2012,
a byly zaplaceny na účet žalobce s datem splatnosti 14. 1. 2013, resp. 31. 1. 2013.
Dne 26. 1. 2015 zaslal žalobce žalovanému 1) podněty k odstranění nečinnosti podle §38
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), v nichž poukazoval
na nečinnost Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, který žalobci nepřipsal úrok z vratitelných
přeplatků podle §155 odst. 5 daňového řádu, který žalobci dle jeho názoru náležel, vzhledem
k prodlevě mezi uplatněním nároků na nadměrný odpočet, resp. koncem příslušných zdaňovacích
období, a vyplacením těchto částek, v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013 – 47 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou k dispozici
na www.nssoud.cz), a navazující judikaturou správních soudů. Současně žalobce žalovanému
1) sdělil, že změnil své sídlo a že místně příslušným správcem daně je v jeho případě nyní
žalovaný 2).
Žalovaný 1) dle vyrozumění ze dne 20. 2. 2015 všechny žalobcovy podněty odložil,
neboť dospěl k závěru, že Finanční úřad pro hl. m. Prahu není nečinný vzhledem k tomu,
že právo na úrok žalobci nevzniklo a správce daně tedy neměl povinnost žalobci přiznat úrok
z vratitelného přeplatku.
II.
Řízení před krajskými soudy
Žalobce následně podal u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nečinnostní
a zároveň i nezákonným zásahem Finančního úřadu pro hl. m. Prahu a dále žalovaného 1)
a žalovaného 2), jíž se, po upřesnění petitu na výzvu městského soudu, domáhal, aby městský
soud rozhodl, že 1) žalovaný 1) se dopustil nezákonného zásahu do práv žalobce tím,
že vyrozuměním o odložení podnětu na ochranu před nečinností ze dne 20. 2. 2015,
č. j. 5482/15/5200-20447-711681, odložil podněty žalobce podané v souvislosti s nečinností
správce daně, dále že 2) Finanční úřad pro hl. m. Prahu se dopustil nezákonného zásahu do práv
žalobce tím, že jakožto místně příslušný správce daně nezaevidoval na daňový účet žalobce úrok
z prodlení ve výši 3031826,64 Kč, a že 3) se žalovanému 2) zakazuje pokračovat v porušování
žalobcova práva a ukládá se mu zaevidovat úrok z prodlení v uvedené výši na osobní daňový účet
žalobce. Zároveň se žalobce shodným podáním domáhal, pokud jde o ochranu před nečinností
finančních orgánů, aby městský soud uložil žalovanému 2) vydat do 3 dnů od právní moci
rozsudku rozhodnutí o úroku z prodlení z neoprávněného jednání Finančního úřadu pro
hl. m. Prahu, eventuálně, aby uložil žalovanému 1) do 3 dnů od právní moci rozsudku v rámci
atrakce vydat rozhodnutí o úroku z prodlení z neoprávněného jednání Finančního úřadu
pro hl. m. Prahu.
Městský soud usnesením ze dne 18. 4. 2016 vyloučil žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem Finančního úřadu pro hl. m. Prahu k samostatnému projednání a ve zbytku žalobu
usnesením ze dne 28. 4. 2016 postoupil Krajskému soudu v Brně, který následně usnesením
ze dne 1. 6. 2016, č. j. 62 A 72/2016 – 53, vyloučil žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaného 1) a žalovaného 2) k samostatnému projednání.
Rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 72/2016 - 79, shledal krajský soud nečinnostní
žalobu žalobce důvodnou a uložil žalovanému 2), aby do 30 dnů od právní moci rozsudku vydal
rozhodnutí o úrocích z vratitelných přeplatků za období listopadu 2011, prosince 2011,
ledna 2012 a května 2012. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že v souladu s výše
zmiňovanou judikaturou, jíž se žalobce dovolával, náleží žalobci za období od počátku čtvrtého
měsíce od skončení zdaňovacího období, za které nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného
odpočtu, úrok z oprávněně uplatněné částky ve výši stanovené podle §155 odst. 5 daňového
řádu. V souladu s tímto ustanovením má správce daně povinnost o výši tohoto úroku
rozhodnout.
Současně krajský soud zásahovou žalobu žalobce usnesením ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 62 A 85/2016 - 33, odmítl, neboť shledal, že je dle §85 s. ř. s. nepřípustná. Krajský soud
zopakoval argumentaci z citovaného rozsudku o nečinnostní žalobě a dodal, že právě prostředky,
které žalobce důvodně uplatnil, tj. návrh podle §38 odst. 1 daňového řádu (opatření proti
nečinnosti) a poté žaloba na ochranu před nečinností žalovaných jsou správným a zákonným
postupem na ochranu práv žalobce a současně představují „jiné prostředky, kterými
se lze domáhat nápravy“ ve smyslu §85 s. ř. s. Závěrem krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu,
že se žalobce nedomáhal toliko určení, že zásah byl nezákonný [ale požadoval též, aby soud
žalovanému 2) zakázal pokračovat v porušování žalobcova práva], nezbylo soudu, než zásahovou
žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou.
III.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaných
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, která
je předmětem nyní posuzované věci a která odkazuje na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a),
d) a e) s. ř. s., přičemž navrhl, aby zdejší soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Stěžovatel předně uvedl, že ve vztahu k žalovanému 1) se žalobou domáhal pouze určení,
že zásah byl nezákonný, a ničeho dalšího. Ve vztahu k žalovanému 1) tak dle názoru stěžovatele
není žaloba ve smyslu §85 s. ř. s. nepřípustná a napadené usnesení se v tomto rozsahu
jeví nesrozumitelným, neodůvodněným, a tudíž nepřezkoumatelným. Ani ve vztahu
k žalovanému 2) pak nelze žalobu považovat za jednoznačně nepřípustnou, neboť správce daně
může úrok z prodlení zaevidovat na účet daňového subjektu, aniž by o tom vydával jakékoliv
rozhodnutí či osvědčení. V takovém případě je tedy nutno nezaevidování úroku chápat jako jinou
nečinnost, než uvedenou v §79 s. ř. s., proti které nelze brojit nečinnostní žalobou ve smyslu
§79 a násl. s. ř. s. Tato jiná nečinnost pak musí být chápána jako nezákonný zásah podle
§82 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS). I ve vztahu k žalovanému 2) se tedy dle
názoru stěžovatele lze domáhat vydání určovacího výroku, že tento zásah je nezákonný.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel se dle obsahu
předmětné žaloby domáhal nápravy jednání obou žalovaných, kteří nevydali rozhodnutí o úroku
z prodlení. Dle žalovaného 1) přitom žaloba směřovala toliko proti nečinnosti obou žalovaných
a jako taková byla Krajským soudem v Brně věcně projednána v řízení vedeném pod
sp. zn. 62 A 72/2016. Žalovaný 1) dále podotkl, že proti nezákonnému zásahu správního orgánu
se lze žalobou podle §82 a násl. s. ř. s. bránit pouze v případě, že ochrany nebo nápravy se není
možné domáhat jinými právními prostředky. Soudní ochrana se tak uplatní pouze v případě,
pokud právní řád neposkytuje jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy. Žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu je ve vztahu k žalobě na ochranu před nečinností
správního orgánu a k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu právním prostředkem
subsidiárním. Pokud se lze domoci soudní ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu nebo v řízení o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu, neměla by žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu přicházet vůbec v úvahu.
V této souvislosti žalovaný 1) dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 7. 2011, č. j. 1 Aps 1/2011 - 101. Z uvedených důvodů žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl a nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný 2) se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Dne 11. 10. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, jímž stěžovatel
vzal svou kasační stížnost částečně zpět, a to „v části žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaného 2)“. Jako důvod částečného zpětvzetí kasační stížnosti stěžovatel uvedl to, že žalovaný
2) přestal být nečinný a v návaznosti na citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
17. 8. 2016, č. j. 62 A 72/2016 – 79, přiznal stěžovateli úrok z vratitelného přeplatku,
který následně stěžovateli i zaplatil. Žalovaný 2) se tak dle stěžovatele přestal dopouštět trvajícího
nezákonného zásahu a další řízení v této záležitosti je bezpředmětné. Ve vztahu ke zbývající části
kasační stížnosti stěžovatel připomněl, že se svým žalobním petitem vůči žalovanému 1) domáhal
vydání pouze určovacího výroku, a taková žaloba je tedy dle jeho názoru ve smyslu §85 s. ř. s.
přípustná, a nejsou tak dány důvody pro její odmítnutí.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Pokud jde o řízení o části kasační stížnosti, kterou vzal stěžovatel podáním ze dne
11. 10. 2016, zpět, Nejvyšší správní soud toto řízení prvním výrokem svého rozhodnutí v souladu
s §47 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s. zastavil.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti zbývající části kasační
stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil zbývající část kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost v rozsahu, v jakém nebyla vzata zpět, není důvodná.
Zdejší soud předesílá, že v souladu s ustálenou judikaturou bylo usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby možné napadnout pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s,
tady z důvodů tvrzené „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení“, přičemž
pod tyto důvody je možné zahrnout i tvrzené vady řízení před krajským soudem, jež by mohly
mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Vzhledem k tomu že stěžovatel vzal kasační stížnost částečně zpět, a to v části týkající
se rozhodnutí krajského soudu o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného 2),
zabýval se Nejvyšší správní soud kasačními námitkami brojícími proti napadenému rozhodnutí
krajského soudu ve vztahu k zásahové žalobě proti žalovanému 1).
Jádrem sporu v posuzované věci je otázka, zda krajský soud danou zásahovou žalobu vůči
žalovanému 1) správně odmítl, když dospěl k závěru, že se žalobce důvodně domáhal soudní
ochrany prostřednictvím nečinnostní žaloby a že zásahová žaloba je tudíž dle §85 s. ř. s.
nepřípustná.
Podle §82 s. ř . s. „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
Podle §85 s. ř. s. je žaloba „nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními
prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný“.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti zejména namítal, že vzhledem k tomu, že se žalobou
proti nezákonnému zásahu ve vztahu k žalovanému 1) domáhal toliko vydání určovacího výroku,
je třeba danou žalobu považovat ve smyslu §85 s. ř. s. za přípustnou. Stěžovatel tedy vychází
z přesvědčení, že v případě žalob, jimiž má být pouze deklarována nezákonnost zásahu,
se neuplatní subsidiarita zásahových žalob, a takové žaloby jsou proto přípustné vždy. Uvedený
závěr ovšem není správný.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu obecně vyplývá, že zásahová žaloba
je dle §85 s. ř. s. nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky
(k tomu viz např. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 1 Aps 1/2011 - 101), přičemž uvedené závěry byly zdejším soudem opakovaně potvrzeny
i ve vztahu k deklaratorním zásahovým žalobám, které se staly obecně přípustnými až na základě
novely soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Azs 144/2015 - 30, v tomto smyslu konkrétně judikoval:
„[23] Podle §85 účinného do 31. 12. 2011 byla zásahová žaloba nepřípustná, bylo-li možné se ochrany
nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky nebo domáhal-li se žalobce pouze určení, že zásah byl
nezákonný. Zřetelně tak vyplývaly dva na sobě relativně nezávislé důvody nepřípustnosti zásahové žaloby –
možnost domáhat se nápravy jinými právními prostředky a „pouhá“ určovací zásahová žaloba,
která nekorespondovala požadavku na trvání takového zásahu nebo jeho důsledků nebo hrozby jeho opakování
(§82 s. ř. s.).
[24] Novelou provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. byl přeformulován §82 s. ř. s. a doplněn o oprávnění
brojit proti zásahu též žalobou na určení jeho nezákonnosti. Současně byl pozměněn i §85 s. ř. s.
o nepřípustnosti zásahové žaloby tak, že nadále je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat
jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
Bylo třeba posoudit, co tato formulační změna znamená. Před novelou mohla být zásahová žaloba shledána
nepřípustnou buď proto, že bylo možné domáhat se nápravy jinými právními prostředky, nebo proto, že se žalobce
domáhal pouze deklaratorního výroku - určení nezákonnosti zásahu. V úvahu přirozeně připadalo též souběžné
splnění obou předpokladů nepřípustnosti zásahové žaloby.
[25] Úzká vazba změny v §85 na nově zavedenou přípustnost určovacích žalob (§82 s. ř. s.) vyplývá
i z novelizačního bodu 47 zákona č. 303/2011 Sb., podle kterého se slovo „nebo“ nahrazuje slovy „to neplatí
v případě“. Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb. neuvádí žádné podrobnosti ke změně konstrukce
§85. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že úmyslem zákonodárce nebylo poskytnout určovacím zásahovým
žalobám natolik odlišný procesní režim oproti ostatním zásahovým žalobám, že by u nich nebylo třeba zkoumat,
zda se ochrany nebo nápravy nelze domáhat jinými právními prostředky.
[26] Zbývá tedy posoudit, jaký význam má slovní spojení „to neplatí v případě“, následující bezprostředně
za středníkem v §85 s. ř. s. V úvahu připadají dvě alternativy: buď spojení odkazuje na možnost domáhat
se ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky, která se nachází před středníkem. Ostatní ustanovení
soudního řádu správního však nezavdávají důvod u určovacích zásahových žalob zcela rezignovat na subsidiární
povahu zásahových žalob. Žaloba nebude nepřípustná jen proto, že se žalobce domáhá určovacího výroku, přestože
právní předpis (správní řád) předpokládá v dané procesní situaci vydání rozhodnutí a není tak splněna podmínka
nemožnosti domáhat se ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky. Takto přípustné by pak musely
být všechny žaloby označené jako určovací zásahové, bez ohledu na to, v čem žalobce zásah spatřuje. Tak tomu
jistě není.
[27] Spojení „to neplatí“ je proto třeba vztáhnout k úvodu normy, k premise, že žaloba je nepřípustná.
To koresponduje i předchozí právní úpravě. Jestliže soudní řád správní zapovídal zásahové žaloby domáhající
se výhradně určení nezákonnosti zásahu, pak logicky musel považovat takové žaloby za nepřípustné.
Pokud po novele s takovými žalobami výslovně počítá, výslovně též deklaruje, že zásahové určovací žaloby
již nadále nepřípustné nejsou. Odpovědí, co neplatí v případě zásahových určovacích žalob, tedy je, že neplatí
předpoklad jejich nepřípustnosti.
[28] Zatímco předchozí právní úprava obsahovala dva samostatné předpoklady nepřípustnosti zásahové žaloby
(subsidiarita a určovací žaloby), po novele již ustanovení §85 počítá pouze s prvním z nich a výslovně
(ne zcela šťastně) vyjadřuje, že druhý z nich již neplatí. Princip subsidiarity zásahových žalob tak není novelou
účinnou od 1. 1. 2012 dotčen a nadále platí i u určovacích zásahových žalob.“
Uvedený judikát byl následně potvrzen v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, která zcela obdobně hodnotí též nepřípustnost deklaratorní zásahové žaloby v případě,
lze-li se domáhat ochrany nikoliv žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, ale nečinnostní
žalobou (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9 As 294/2015 – 48,
ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 As 125/2016 – 27, a ze dne 11. 8. 2016, č. j. 10 As 159/2016 – 24;
k prvnímu z nich srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 1680/16). V opačném případě by totiž mohlo docházet k souběžnému posuzování
téhož postupu žalovaných správních orgánů v rámci oddělených soudních řízení. Subsidiární
pozice řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem ve vztahu k řízením o žalobách
podle §65 a násl. s. ř. s. a §79 a násl. s. ř. s. proto vylučuje, aby se žalobce bránil žalobou
podle §82 a násl. s. ř. s. proti dílčím úkonům správního orgánu (správce daně) ve správním
(daňovém) řízení, které nemají samy o sobě donucovací povahu, resp. proti nečinnostem tam,
kde má správní orgán (správce daně) nakonec povinnost vydat rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
samozřejmě za předpokladu, že žaloba podle §65 a násl. s. ř. s., resp. podle §79 a násl. s. ř. s.
žalobci může poskytnout potřebnou ochranu proti nezákonnému postupu (příp. nečinnosti)
správního orgánu (správce daně).
Jak již bylo rekapitulováno, stěžovatel se v daném případě plně domohl soudní ochrany
na základě nečinnostní žaloby, neboť krajský soud již zmiňovaným rozsudkem ze dne
17. 8. 2016, č. j. 62 A 72/2016 – 79, této nečinnostní žalobě vyhověl a žalovanému 2) přikázal,
aby do 30 dnů od právní moci uvedeného rozsudku vydal rozhodnutí o úrocích z vratitelných
přeplatků. Z částečného zpětvzetí kasační stížnosti dále vyplývá, že žalovaný 2) na základě
citovaného rozsudku krajského soudu stěžovateli úrok z vratitelného přeplatku skutečně přiznal
a že mu již byl rovněž zaplacen.
Nejvyššímu správnímu soudu přitom nepřísluší, aby v nyní posuzované věci
přezkoumával zákonnost uvedeného rozsudku krajského soudu, včetně otázky, zda stěžovateli
v daném případě náleží podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu,
na niž se stěžovatel odvolával, v souvislosti s prodlevou při vyměření a následném zaplacení
daných nadměrných odpočtů, úroky ve výši dle §155 odst. 5 daňového řádu a zda měl správce
daně povinnost o výši takto vzniklých úroků dle tohoto ustanovení rozhodnout, jak konstatoval
krajský soud (k pozdějším obdobným případům, kde postup k odstranění pochybností nebyl
ukončen do 31. 12. 2014, srov. též §254a daňového řádu, zavedený novelou č. 267/2014 Sb.,
účinnou od 1. 1. 2015, ve spojení s čl. VII bodem 1 a 6 zákona č. 267/2014 Sb., a usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Afs 235/2014 – 50,
odst. 19).
V každém případě je naprosto nepochybné, že žaloba na ochranu proti nečinnosti
představovala v dané věci účinný prostředek ochrany. Přípustnost žaloby proti nezákonnému
zásahu by proto za těchto okolností zjevně postrádala smysl. Jakkoli krajský soud citovaným
rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 72/2016 – 79, žalovanému 1) žádnou povinnost
neuložil, neboť shledal, že povinnost vydat rozhodnutí o výši úroků z vratitelných přeplatků tížila
ke dni rozhodování krajského soudu primárně žalovaného 2), je z odůvodnění rozsudku
krajského soudu zcela zřejmé, že za nezákonný považuje rovněž postup žalovaného 1) spočívající
v tom, že podnět stěžovatele k odstranění nečinnosti podle §38 daňového řádu odložil jako
nedůvodný. Za situace, kdy deklarování nezákonnosti nesprávného úředního postupu výrokem
soudního rozhodnutí není podmínkou ani pro případné uplatnění nároku na náhradu škody,
příp. nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, není skutečně
zřejmé, jaký význam by takový deklaratorní výrok správního soudu pro stěžovatele měl mít.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu
nepřezkoumatelným, byť ho do určité míry korigoval, a zejména neshledal, že by krajský
soud jakkoli pochybil, pokud zásahovou žalobu ve vztahu k žalovanému 1) dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
V.
Závěr a náklady řízení
Zdejší soud řízení o části kasační stížnosti, která byla vzata zpět, zastavil a zároveň dospěl
k závěru, že zbývající část kasační stížnosti není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o části kasační stížnosti, která byla zamítnuta, rozhodl Nejvyšší
správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný 1) měl v této věci
úspěch, příslušelo by mu tedy vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených
v řízení o dané části kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
O náhradě nákladů řízení o části kasační stížnosti, která byla vzata zpět, rozhodl Nejvyšší
správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný
z účastníků řízení o kasační stížnosti právo na náhradu jeho nákladů, bylo-li řízení zastaveno.
Stěžovatel by však měl proti žalovanému 2) právo na náhradu nákladů řízení, pokud by vzal
danou část kasační stížnosti zpět pro pozdější chování žalovaného 2). Stěžovatel v této souvislosti
skutečně uvedl, že vzal svou kasační stížnost částečně zpět výlučně proto, že žalovaný 2) „přestal
být nečinný a v návaznosti na rozhodnutí Krajského soudu v Brně (…) přiznal stěžovateli úrok z vratitelného
přeplatku, který následně stěžovateli i zaplatil “. Nicméně vzhledem k tomu, že je z výše předestřené
argumentace zjevné, že rovněž zásahová žaloba proti postupu žalovaného 2) byla krajským
soudem v důsledku své subsidiarity zcela správně odmítnuta jako nepřípustná, rozhodl Nejvyšší
správní soud o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dané části
kasační stížnosti.
Stěžovateli nepřísluší v souvislosti se zastavením řízení o části kasační stížnosti nárok
na vrácení soudního poplatku, neboť i zbývající část kasační stížnosti, o níž soud rozhodl
meritorně, podléhá soudnímu poplatku ve výši 5000 Kč, proto soud k vrácení poplatku
nepřistoupil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu