ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.210.2016:34
sp. zn. 5 As 210/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: MgA. K. N.,
zast. advokátem Mgr. Ondřejem Lněničkou, se sídlem Újezd 409/19, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, č. j. 8 A 133/2016 – 39,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, č. j. 8 A 133/2016 – 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2016, č. j. MK 33981/2016 OLP, pro opožděnost.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatelka důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a tvrdí,
že městský soud postupoval nezákonně, když její žalobu odmítl pro opožděnost. Stěžovatelka
je přesvědčena, že žalobu podala v zákonné lhůtě a způsobem, který soudní řád správní v §37
ve spojení s §40 odst. 4 umožňuje. Lhůta pro podání žaloby uplynula dle stěžovatelky
dne 25. 7. 2016, v tento den stěžovatelka podala žalobu elektronicky a toto své podání doplnila
hned následující den originálem podání shodného znění. Městský soud nesprávně vycházel
z toho, že žaloba byla podána až dne 26. 7. 2016, tedy opožděně.
Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z obsahu spisu (z žaloby,
zprávy žalovaného, doručenky z datové schránky) vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
doručeno zástupci stěžovatelky dne 24. 5. 2016. Vzhledem k tomu, že zvláštní zákon v daném
případě nestanoví jinou lhůtu, uplatní se k podání žaloby obecná dvouměsíční lhůta. Odkázal
na §40 odst. 1 s. ř. s., dle kterého lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím
soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující
její počátek; dále vycházel z odst. 2 cit. ustanovení, dle kterého lhůta určená podle týdnů, měsíců
nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek
lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
Městský soud dospěl k závěru, že pokud žalobou napadené rozhodnutí bylo zástupci
stěžovatelky doručeno dne 24. 5. 2016, lhůta počala běžet dne 25. 5. 2016. Posledním dnem
dvouměsíční lhůty k podání žaloby tedy bylo pondělí 25. 7. 2016. Konstatoval, že ze záznamu
o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu obsaženého ve spise
je zřejmé, že zástupce stěžovatelky podal žalobu až dne 26. 7. 2016, tzn. po uplynutí zákonem
stanovené lhůty. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty,
postupoval soud dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a žalobu pro opožděnost odmítl.
Pokud je kasační stížností napadeno usnesení městského soudu, kterým byla žaloba
odmítnuta, může Nejvyšší správní soud předmětem svého přezkumu učinit pouze to, zda soud
postupoval v souladu se zákonem, pokud návrh odmítl, aniž by se věcí zabýval in meritum,
tedy zda nepřípustně neodepřel stěžovatelce přístup k soudu, který by o její věci rozhodl.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu tak bylo.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce
doručeno dne 24. 7. 2016, což ostatně sama stěžovatelka v podané žalobě potvrzuje.
Dále soud ověřil, že na podané žalobě ze dne 25. 7. 2016 je otisk soudního razítka
„LUSTRUM 26. 7. 2016“. V soudním spise na č. l. 13 je založen Záznam o ověření
elektronického podání, v němž je uvedeno datum a čas ověření: 26. 7. 2016 01:26:13.
Vzhledem k tvrzení stěžovatelky o tom, že žaloba byla podána dne 25. 6. 2017 a spis neobsahoval
listinu obsahující elektronické podání, vyžádal Nejvyšší správní soud od podatelny městského
soudu e-mailové podání stěžovatelky, z něhož by byl patrný čas odeslání; městský soud doložil,
že žaloba byla zástupcem stěžovatelky odeslána na podatelnu městského soudu dne 25. 7. 2016,
19:52 hod. Lze tak učinit nesporný závěr o tom, že stěžovatelka podala žalobu přípustným
způsobem, učinila-li tak elektronicky (§37 odst. 2 s. ř. s.), a to dne 25. 7. 2016.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nutné korigovat názor, který městský
soud stran určení konce lhůty pro podání žaloby ve smyslu §40 odst. 1 a 2 s. ř. s. učinil. Městský
soud pochybil, pokud konec lhůty odvozoval 2 měsíce ode dne následujícího po dni, který určuje
počátek běhu lhůty. Jedná-li se o lhůtu určenou podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím
dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty; tímto dnem je den
oznámení rozhodnutí žalovaného, tedy 24. 5. 2016, nikoli až den následující. Konec lhůty pro
podání žaloby tedy byl 24. 7. 2016.
Ve smyslu pravidel pro počítání času podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta počíná běžet
počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek, tedy následující
den po dni, v němž došlo k oznámení rozhodnutí správního orgánu. Konec lhůty se určuje
pomocí §40 odst. 2 až 4 s. ř. s. V případě počítání lhůt dle týdnů, resp. měsíců či let tak dikce
odst. 1 cit. ustanovení nemá pro stanovení konce lhůty fakticky významu, neboť ten je vždy
přesně určen již v okamžiku doručení či oznámení správního rozhodnutí či jiného aktu
(dnem určujícím počátek běhu lhůty) a odlišnost data může být dána pouze, nastanou-li
skutečnosti předvídané v §40 odst. 3 s. ř. s.
Nicméně vzhledem k tomu, že konec lhůty - 24. 7. 2016 připadl na neděli, ve smyslu
§40 odst. 3 s. ř. s. bylo posledním dnem pro podání žaloby pondělí 25. 7. 2016. Nepřesnost,
které se městský soud v počítání lhůty dopustil, tedy ve svém důsledku neměla na posouzení
včasnosti podané žaloby vliv, neboť městský soud vycházel ze správného data konce lhůty,
a to 25. 7. 2016, byť k němu dospěl nesprávným interpretačním postupem.
Nejvyšší správní soud se tedy musel zabývat tím, zda stěžovatelka podala žalobu včas,
učinila-li tak 25. 7. 2016, tj. v poslední den lhůty, nicméně v záznamu o ověření elektronického
podání doručeného na elektronickou podatelnu soudu je uvedeno datum a čas 26. 7. 2016
01:26:13.
Otázkou včasnosti žaloby podané elektronicky se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne
20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 2560/13, v němž mimo jiné uvedl: „ Dává-li procesní předpis (zde §37
odst. 2 s. ř. s.) účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě, pak není materiálně
myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanizmu
šly na jeho vrub. Účastník řízení je v každém případě povinen soudu údaj o odeslání takové e-mailové zprávy
věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání.
(…)S ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice, která se ponejvíce projevuje právě v oblasti doručování,
je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty
v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela. Smysl tohoto materiálního rozměru
doručování je přitom třeba chápat jako preferenci věcného, meritorního vyřízení (posouzení) věci před jejím ryze
procesním skončením tam, kde tomu povaha věci vysloveně nebrání. Tato premisa je potom zpřítomněním čl. 90
Ústavy, podle kterého jsou soudy primárně povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům (zde čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a současně tím v posledku sleduje cíl,
aby se ze soudnictví nestalo pouhé „vyřizovačství“, tj. upřednostňuje snahu o pokud možno věcné zhodnocení
problému po právní a/nebo faktické stránce, tak, aby bylo ochraně práv (nejen základních) učiněno zadost.“
K obdobným závěrům v otázce posouzení včasnosti odeslaného elektronického podání
dospěl Nejvyšší správní soud např. již v rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č. j. 5 Afs 77/2005 - 67,
v němž mimo jiné uvedl: „Je třeba vycházet právě ze znění zákona, který podání učiněné v elektronické
podobě umožňuje a pro jeho přijetí nestanoví žádné další požadavky. Je zřejmé, že pokud by nebyl nastaven
počítač podatelny pro příjem takovýchto podání i po pracovní době, pak by nepochybně mohl nastat důsledek
předvídaný krajským soudem, totiž, že takové podání by fakticky bylo přijato až dne následujícího, v daném
případě tedy opožděně. Ovšem k takové situaci nedošlo a podání počítač přijal v poslední den lhůty pro podání
žaloby. V takovém případě se ale nelze dovolávat postupu uvedeného v kancelářském řádu a je třeba vyjít přímo
ze znění zákona, který elektronické podání umožňuje. Jestliže zákon neuvádí další podmínky, za nichž lze
považovat takové podání za včas učiněné, pak stěží lze se opírat o právní předpis organizační povahy. Soud má
tedy za to, že postup krajského soudu v tomto případě nebyl správný a že podání učiněné v elektronické podobě
bylo učiněno včas.“
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k uvedenému dospěl k závěru, že stěžovatelka
podala žalobu v poslední den lhůty, tj. 25. 7. 2016, přitom tato skutečnost zjevně vyplynula
z listiny, která datum a čas odeslání podání prokazuje. Městský soud proto pochybil, pokud
žalobu odmítl pro opožděnost.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto usnesení městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu