ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.211.2015:49
sp. zn. 5 As 211/2015 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. K., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2015, č. j. 51 A 6/2014 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce napadl včasnou kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 2. 2014, č. j. 8494-2/2014-900000-304.3, sp. zn. 44807/2013-550000-12; tímto bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen
„správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 11. 2013, č. j. 44807-7/2013-550000-12, a napadené
rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku
podle §42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se dopustil
porušením povinnosti vyplývající z §21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích tím,
že jako řidič motorového vozidla tov. zn. VW Passat, registrační značky X, užil dne 23. 7. 2013 ve
20:30 hod. zpoplatněnou pozemní komunikaci D 11 (ve směru jízdy na Prahu), aniž by uhradil
časový poplatek. Za spáchání přestupku byla žalobci podle §42a odst. 7 písm. d) zákona o
pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Podle §79 odst. 1 zákona
o přestupcích, ve spojení s §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka
nákladů řízení o přestupcích, byla žalobci uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů
řízení ve výši 1000 Kč.
Žalobce prostřednictvím svého obecného zmocněnce Ing. M. J. napadl rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně blanketním odvoláním, které ani na výzvu správního orgánu
v poskytnuté lhůtě nedoplnil. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítal, že správní orgán
prvního stupně neprovedl řádné dokazování. Uvedl, že ve spise „absentuje jakýkoliv protokol
o provedeném dokazování“ a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo „vyhotoveno
na podkladě neprovedených důkazů“. Žalobce proto namítal porušení svých procesních práv;
jako účastník řízení se nemohl vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, neboť nemohl vědět,
na základě jakých podkladů bude vydáno rozhodnutí, resp. ani žádné podklady neexistovaly.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo překvapivé, neboť správní orgán k námitce
žalobce, že vozidlo neřídil on, ale jeho kamarád, nenařídil další ústní jednání, neprovedl důkazy
navrhované žalobcem a namísto toho, pro žalobce překvapivě, ve věci rozhodl.
K projednání žaloby nařídil krajský soud ústní jednání na 26. 3. 2015, ke kterému
předvolal i žalobce, který se však k jednání nedostavil. Při jednání právní zástupce žalobce setrval
na stanovisku, že žalobce vozidlo neřídil a vytýkal správním orgánům, že toto tvrzení neprověřily.
Znovu namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, neboť nebylo provedeno
dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Zástupce žalobce dále
poukázal na to, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není možno ověřit, zda
k přestupku došlo na zpoplatněném úseku komunikace. Z rozhodnutí není zřejmý konkrétní
předpis, podle kterého má být dálnice D 11 zpoplatněna, případně v jakém rozsahu a v jaké délce.
Dále zástupce žalobce namítal, že přestupkové řízení nebylo vůči osobě žalobce vůbec zahájeno,
neboť po zrušení příkazu, mu mělo být nově sděleno obvinění z přestupku, což se nestalo.
Další námitku vznesl zástupce žalobce proti pořízení obrazového záznamu ve formě fotek
a kamerového záznamu na místě spáchání přestupku bez vědomí žalobce. Policie nepořídila
záznam občanského průkazu (OP) nebo řidičského průkazu (ŘP) s fotkou údajného pachatele
přestupku, není tedy důkaz o tom, že policie vůbec viděla průkaz s fotkou, proto je zpochybněn
závěr, že osoba na záznamu je totožná s osobou na fotografii v OP nebo ŘP.
Krajský soud pokračoval v řízení jednáním dne 2. 9. 2015, ke kterému znovu zvlášť
předvolal žalobce, který se k jednání nedostavil. Krajský soud provedl dokazování listinami
z evidence osobních dokladů ministerstva vnitra s podobiznou žalobce, kterou porovnal
s fotodokumentací pořízenou policisty při kontrole dne 23. 7. 2013, která je součástí správního
spisu.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku konstatoval,
že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná a je z nich zřejmé, jaký skutkový stav vzaly
správní orgány za rozhodný a jak uvážily o pro věc zásadních skutečnostech. Na základě
podkladů ve správním spise bylo zjištěno naplnění skutkové podstaty přestupku podle §42a
odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích; bylo zjištěno, že na čelním skle vozidla
užitého na zpoplatněné komunikaci nebyla nalepena dálniční známka a řidičem vozidla byl
žalobce. Osobu řidiče ověřil krajský soud dokazováním v rámci soudního přezkumu, po kterém
neměl sebemenších pochyb o tom, že daného přestupku se dopustil právě žalobce. Námitku
žalobce, že soud v rozporu s §120 odst. 2 o. s. ř. opatřil z vlastní iniciativy důkaz, který
se nepodával z obsahu spisu, krajský soud odmítl, neboť zmíněné ustanovení občanského
soudního řádu se procesu přezkoumávání správních rozhodnutí ve správním soudnictví
nedotýká. V této souvislosti krajský soud odkázal na §77 odst. 2 s. ř. s., podle kterého může soud
v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem.
Krajský soud konstatoval, že protokol o ústním jednání ze dne 24. 10. 2013 sice trpí
nedostatky, nepřisvědčil však tvrzení žalobce, že neměl možnost se vyjádřit k podkladům
pro rozhodnutí, neboť všechny podklady měl žalobce k dispozici a byla mu poskytnuta lhůta
pro vyjádření. Žalobce navíc neuvedl, jak se tvrzené porušení jeho procesních práv promítlo
do porušení práv hmotných. Krajský soud odmítl rovněž tvrzení žalobce o překvapivém
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Krajský soud se v napadeném rozsudku vyjádřil i k námitkám vzneseným po lhůtě
pro podání žaloby. Soud konstatoval, že je povinností řidiče seznámit se s předpoklady
zpoplatnění užívání dálnic dřív, než na takovou dálnici vjede, zpoplatněné úseky určuje prováděcí
předpis k zákonu o pozemních komunikacích a tyto jsou označeny dopravní značkou, kterou
musel žalobce „potkat“, navíc zpoplatnění dálnic je všeobecně známou věcí.
Pokud jde o námitku žalobce vznesenou proti pořízení obrazového záznamu na místě
přestupku, odkázal krajský soud na §62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, podle kterého policie může, pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně
přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu.
I. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (stěžovatel) bránil blanketní kasační stížností
ze dne 26. 10. 2015. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá
z důvodu jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a pro vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
V úvodu kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřený rozsah rozsudku krajského
soudu, který je na 19 stránek, což stěžovateli mohlo ztížit vystihnout podstatu odůvodnění
rozhodnutí. V kasační stížnosti zopakoval v podstatě doslovně, až na malé výjimky, text žaloby,
z čehož není zřejmé, zda stěžovatel svou žalobní argumentaci shrnuje nebo ji vznáší i v rámci
svých kasačních námitek. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a setrval
na své žalobní argumentaci, že „na místě deliktu v rozhodné době nebyl a uvedl jméno
pravděpodobného pachatele“. Správní orgány, pokud tuto obhajobu neprověřily, porušily zásadu
soudního trestání, která se vztahuje i na trestání správní, a to zjištění skutkového stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu). Dále
stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před krajským soudem a shrnul, jak krajský soud rozhodl
o námitkách, které vznesl proti provedení důkazu listinami z evidence osobních dokladů a proti
pořízení fotografií podezřelého z přestupku policisty na místě přestupku.
Byť je text kasační stížnosti značně nepřehledný, lze z něho seznat, že stěžovatel uplatnil
následující námitky, které směřují proti napadenému rozsudku krajského soudu: že o jeho vině
bylo v přestupkovém řízení rozhodnuto bez důkazů; správní orgán prvního stupně vydal
překvapivé rozhodnutí.
Krajskému soud stěžovatel vytkl, že neoprávněně provedl dokazování příslušející
správním orgánům. Soud dle stěžovatele neprováděl přezkum rozhodnutí, ale aktivisticky
vyšetřoval, zda se stěžovatel přestupku dopustil. Stěžovatel neměl možnost se v řádném
opravném řízení dovolat přezkumu výsledku dokazování - hodnocení porovnání fotek. Stěžovatel
proto požádal Nejvyšší správní soud, aby nařídil jednání, u kterého by byl znovu proveden
„důkaz porovnáním fotek stěžovatele a osoby z místa činu, neboť stěžovatel tvrdí, že se nejedná
o totožné osoby. Dále stěžovatel krajskému soudu vytkl, že nezrušil rozhodnutí správních
orgánů přesto, že se „ z výroku rozhodnutí nepodává, podle jaké normy měla být komunikace zpoplatněna,
což má být nedílnou náležitostí rozhodnutí o nezaplacení zpoplatněného úseku komunikace“. Stěžovatel
je toho názoru, že tuto námitku byl oprávněn vznést i po lhůtě k podání správní žaloby, neboť
„je výrazem nutnosti dodržet ústavní zásadu, žádný trest bez zákona“.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 1. 12. 2015, resp. ze dne
24. 2. 2016, v nichž se ztotožnil se závěry rozhodnutí krajského soudu a odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí a na svá vyjádření v řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl k dispozici
„kopii spisu“, proto žalovaný odmítá jeho námitky, že se nemohl vyjádřit k podkladům, resp.
že rozhodnutí o přestupku bylo překvapivé. Postup soudu, který provedl dokazování, pokládá
žalovaný za oprávněný, naopak jednání stěžovatele, který se nedostavil k jednání před správním
orgánem a před krajským soudem, označil žalovaný za obstrukční a záměrné.
Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
II. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační stížnost
je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle
ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval případnou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí, a to i s ohledem na stěžovatelem zmíněnou nepřiměřenou obsáhlost rozsudku
krajského soudu, která mohla způsobit jeho nesrozumitelnost. Nepřezkoumatelnost je natolik
závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li
rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů odporujících
výrok rozhodnutí. Uvedeným požadavkům napadený rozsudek vyhovuje. Krajský soud se zabýval
všemi námitkami, vyslovil k nim srozumitelné závěry, vyložil, proč považuje argumentaci
stěžovatele za nesprávnou, a také řádně zdůvodnil neprovedení některých podporujících důkazů.
Byť je napadený rozsudek vcelku obsáhlý, reaguje na žalobní body způsobem odpovídajícím
jejich obecné formulaci a jeho rozsah je dán i tím, že v řízení před soudem proběhla dvě jednání,
jejichž průběh krajský soud v rozhodnutí rekapituluje.
V další stížní námitce stěžovatel tvrdil, stejně jako v žalobě, že rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně bylo překvapivé, neboť stěžovatel zpochybnil, že by byl přítomen
na místě přestupku a správní orgán proto měl nařídit další ústní jednání a provést důkazy,
které stěžovatel navrhoval. Tuto námitku shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že dne 23. 7. 2013 ve 20:30 hod provedla
hlídka Policie ČR na 69. km zpoplatněné komunikace D 11, ve směru jízdy na Prahu, kontrolu
vozidla VW Passat, registrační značky X. Prohlídkou bylo zjištěno, že kontrolované vozidlo nemá
na čelním skle vylepený kupón prokazující úhradu časového poplatku. Řidič vozidla na výzvu
předložil občanský a řidičský průkaz a doklad o pojištění vozidla. Podle OP policisté zjistili, že
řidičem je stěžovatel. Řidič nesouhlasil s pokutou uloženou v blokovém řízení a odmítl podepsat
na místě sepsané oznámení přestupku. Následně správní orgán prvního stupně vydal příkaz
o uložení pokuty, v němž shledal stěžovatele vinným spácháním přestupku. Stěžovatel proti
tomuto příkazu podal odpor, správní orgán proto pokračoval v řízení a nařídil ústní jednání, které
se konalo dne 24. 10. 2014 za účasti zástupce stěžovatele Ing. M. J. Jak vyplývá z protokolu o
ústním jednání, zástupce stěžovatele požádal při ústním jednání o nahlédnutí do spisu, který mu
byl předložen, zástupce stěžovatele se s ním seznámil a byly mu poskytnuty kopie podkladů pro
rozhodnutí. Poté, co byl zástupce stěžovatele seznámen se spisovou dokumentací, byla mu
správním orgánem na jeho žádost poskytnuta lhůta k vyjádření. V průběhu ústního jednání
zástupce stěžovatele ničeho vůči skutkovým zjištěním nenamítal, k obsahu spisu nevznesl žádnou
námitku a v poskytnuté lhůtě se ve věci nevyjádřil. Následně ve vyjádření ze dne 9. 11. 2013
zástupce stěžovatele zpochybnil přítomnost stěžovatele na místě přestupku. Uvedl, že stěžovatel
se v předmětné době nacházel v zahraničí a své vozidlo přenechal kamarádovi J. F. K prokázání
svého tvrzení navrhl důkaz rekognicí, ke které navrhl předvolat „celníky“. Návrh důkazu
posoudil správní orgán jako zmatečný, nevyhověl mu a vydal rozhodnutí.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně shledává stěžovatel překvapivým
a argumentuje tím, že „nikdy nebyl oznámen pro přestupek, ze kterého je obviněn“, jinými slovy namítá,
že proti němu vůbec nebylo vedeno přestupkové řízení. Tento názor Nejvyšší správní soud
nesdílí a souhlasí v tomto směru se závěry krajského soudu. Stěžovatele je především nutno
odkázat na §73 odst. 1 zákona o přestupcích, podle něhož „[o]bčan je obviněným z přestupku, jakmile
správní orgán učinil vůči němu první procesní úkon.“ Právě o uvedené ustanovení se opřel i krajský soud,
podle něhož bylo přestupkové řízení se stěžovatelem zahájeno doručením příkazu jako prvním
procesním úkonem. Po zrušení příkazu na základě podaného odporu nevzniká správnímu orgánu
povinnost sdělit obviněnému (znovu) obvinění. V souladu s §87 odst. 4 zákona o přestupcích
platí, že „[v]časným podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Obviněnému
z přestupku nelze uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedeny
v příkaze.“ Zákon tedy zjevně počítá s právními účinky příkazu, byť zrušeného, v dalším řízení
o přestupku. Se stěžovatelem tedy bylo řádně zahájeno řízení a žalovaný postupoval zcela
správně, pokud stěžovateli oznámil, že v řízení bude pokračováno, a předvolal jej k ústnímu
jednání. Krajský soud v tomto ohledu neměl důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
Překvapivost rozhodnutí orgánu prvního stupně nelze dovodit ani z toho, že správní
orgán rozhodl, aniž by provedl důkaz rekognicí, jak navrhoval stěžovatel. Jak je zřejmé
z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, k neprovedení důkazu přistoupil
jednak proto, že návrh rekognice za účasti celníků pokládal za zmatečný, neboť silniční kontrolu
prováděli policisté ČR (nikoli celníci), jednak tvrzení stěžovatele, že nebyl na místě přestupku,
pokládal správní orgán za účelové a nevěrohodné. Při svém rozhodování o věrohodnosti tvrzení
stěžovatele, že nebyl řidičem motorového vozidla VW Passat, který byl kontrolován
a legitimován hlídkou Policie ČR dne 23. 7. 2013 na komunikaci D11, vycházel správní orgán
prvního stupně především z oznámení o spáchání přestupku ze dne 23. 7. 2013, č. j. KRHP-
72378-4/PŘ-2013-050040, z obrazového záznamu o průběhu silniční kontroly pořízeného
policisty a rovněž z úředního záznamu ze dne 24. 7. 2013. Z těchto podkladů zjistil, že řidič
předložil občanský a řidičský průkaz a doklad o pojištění vozidla. Dle OP č. X bylo policisty
zjištěno, že řidičem je M. K. (stěžovatel). Správní orgán prvního stupně naznal, že uvedené
důkazy jsou zcela dostatečné k tomu, aby prokázaly, že tvrzení stěžovatele, že se v danou dobu na
daném místě nenacházel, je zcela nevěrohodné. Z logiky věci není zřejmé, jak by v případě, že se
o stěžovatele nejednalo, seznali policisté identifikační údaje ukazující na stěžovatele.
Podle §52 správního řádu jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých
tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou
potřebné ke zjištění stavu věci. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že má-li
správní orgán za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, není jeho povinností navržený důkaz
provést. Správní orgán je povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné
stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Pokud
některé z navržených důkazů neprovede, musí přesvědčivě zdůvodnit, proč se tak stalo. V daném
případě správní orgán postupoval v uvedených intencích a Nejvyšší správní soud proto shodně
s krajským soudem konstatuje, že postup správního orgánu byl zákonný a vydané rozhodnutí
nelze hodnotit jako překvapivé.
Kasační soud se dále zabýval námitkou, že bylo řízení před správními orgány stiženo
procesní vadou, neboť „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vyhotoveno na podkladě
neprovedených důkazů“. Tuto námitku shledal Nejvyšší správní soud rovněž nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že protokol o ústním jednání nemá
veškeré náležitosti stanovené §18 správního řádu a neobsahuje výslovný záznam o provedení
dokazování. Je tedy nutno konstatovat, že se v předmětné věci jednalo o pochybení,
v konkrétním projednávaném případě však toto nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel
nebyl ve svých procesních právech nijak omezen a jeho tvrzení, že se nemohl vyjádřit
k podkladům pro rozhodnutí, je třeba odmítnout. Jak bylo již zmíněno, zástupce stěžovatele
se v průběhu ústního jednání seznámil se spisovou dokumentací, tedy s podklady pro rozhodnutí,
tyto mu byly poskytnuty v kopii a byla mu poskytnuta lhůta k vyjádření. Jak vyplývá
z jeho vyjádření do protokolu o ústním jednání, zástupce stěžovatele požádal o poskytnutí lhůty,
ve které se „ …písemně vyjádřím k předmětnému přestupku, případně navrhnu další důkazy, nebo doplním
stávající důkazy“. I z citovaného vyjádření je zřejmé, že stěžovatel měl povědomí o stávajících
důkazech v dané věci a měl k dispozici všechny podklady pro rozhodnutí. Závěry krajského
soudu o nedůvodnosti námitky porušení procesních práv stěžovatele v důsledku „neexistence
podkladů pro rozhodnutí“ jsou logické a správné.
V další námitce stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že překročil meze stanovené §77
odst. 2 s. ř. s., neboť prováděl dokazování příslušející správním orgánům. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu se krajský soud takového pochybení nedopustil. Princip tzv. „plné jurisdikce“
zakotvuje zásadu spočívající v tom, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen
ve skutkových otázkách jen zjištěními správního orgánu, a to ani co do rozsahu provedených
důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost
a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či procesně
právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich doplnění nebo tak
učiní sám. Dokazování prováděné soudem však vždy musí směřovat výlučně k osvědčení
skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Těmto požadavkům
krajský soud vyhověl.
V dané věci dospěly správní orgány k závěru, že to byl stěžovatel, kdo řídil předmětné
vozidlo a užil zpoplatněnou komunikaci bez uhrazení časového poplatku. Krajský soud pokládal
skutková zjištění správních orgánů za dostatečná a nevyvolávající pochybnosti. Nejvyšší správní
soud s jeho závěrem souhlasí. Jak bylo konstatováno shora, ze správního spisu vyplývá,
že totožnost řidiče byla policisty zjištěna z jím předloženého občanského průkazu, jehož číslo
je uvedeno i v oznámení přestupku ze dne 24. 7. 2013, č. j. KRPH-72378-4/PŘ-2013-050040.
Stěžovatel ve vyjádření ze dne 9. 11. 2013 sice tvrdil, že se „v uvedenou dobu nacházel zcela
jinde, v zahraničí“, ale toto tvrzení nijak neupřesnil ani neprokázal. Dále uvedl, že své vozidlo
ponechal k užívání panu J. F., svému kamarádovi, přitom v této fázi netvrdil, že J. F. řídil vozidlo
v době spáchání přestupku. Stejně tak stěžovatel netvrdil nic relevantního ohledně údajů ve spise
ve vztahu k prověření jeho totožnosti podle jeho občanského průkazu. V takovém případě nebyl
důvod k dalšímu šetření, neboť kusé a neurčité vyjádření stěžovatele nevedlo ke zpochybnění
skutečností vyplývajících ze správního spisu, že to byl stěžovatel, s kým byl přestupek projednán.
Jestliže krajský soud vzhledem k přetrvávajícímu tvrzení stěžovatele, že nebyl přítomen
na místě přestupku, provedl důkaz výpisy z evidence osobních dokladů Ministerstva vnitra
s cílem přezkoumat zjištění správních orgánů a ztotožnit stěžovatele na fotodokumentaci
pořízené na místě přestupku, nepostupoval v rozporu s §77 odst. 2 s. ř. s., jak mylně dovozuje
stěžovatel. Po provedeném dokazování krajský soud dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný
a správní orgán prvního stupně, že to byl stěžovatel, kdo řídil předmětné vozidlo a užil
zpoplatněnou komunikaci bez uhrazení časového poplatku; s tímto závěrem se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje.
K návrhu stěžovatele, aby k projednání kasační stížnosti bylo nařízeno jednání, u kterého
by byl proveden důkaz „porovnáním fotek stěžovatele a osoby z místa činu“, Nejvyšší správní soud
sděluje, že podle §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání
kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje dostatek
informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního jednání se proto jevilo
jako nadbytečné. Nejvyšší správní soud dodává, že navrhovaný důkaz porovnáním fotek byl
proveden při ústním jednání krajského soudu, a to za účasti právního zástupce stěžovatele,
který měl možnost se k provedenému důkazu vyjádřit, což také učinil. Není tedy pravdou,
že by stěžovateli bylo „upřeno právo se k dokazování vyjádřit“.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou neoprávněného pořízení fotografie
podezřelého z přestupku na místě přestupku a námitkou, že výrok rozhodnutí o přestupku
neobsahuje údaj o tom, podle jaké normy „měla být komunikace zpoplatněna“. Tyto námitky byly
stěžovatelem uplatněny až při jednání před krajským soudem, tedy po uplynutí lhůty k podání
žaloby a krajský soud se k nim vyjádřil nad rámec nutného odůvodnění svého rozhodnutí. Podle
krajského soudu byl záznam průběhu silniční kontroly pořízený Policií pořízen v souladu
s právními předpisy, přitom odkázal na §12 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a §62
odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a bylo tedy možné jej použít jako důkaz
ve správním řízení dle §51 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud se závěrem krajského
soudu souhlasí. Navíc je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat zřejmou rozporuplnost
v tvrzení stěžovatele, který na jednu stranu soustavně tvrdí, že vůbec nebyl na místě přestupku,
resp. byl v zahraničí, na druhu stranu se dovolává neoprávněnosti pořízení fotografie na místě
přestupku a porušení soukromí a doslovně v kasační stížnosti uvádí: „Stěžovatel tedy vůbec netušil,
že je focen, což právní zástupce označil za neslušné…“. Svým tvrzením tak sám popírá tvrzenou
„nepřítomnost své osoby“ na místě přestupku.
Stěžovatel dále namítal vadu výroku rozhodnutí o přestupku spočívající v neuvedení
normy, kterou „měla být komunikace zpoplatněna“. Krajský soud takovou vadu rozhodnutí neshledal
a Nejvyšší správní soud se s jeho závěrem ztotožňuje.
Náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku upravuje §77 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích; výrok rozhodnutí musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho
spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení
sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení
ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení
(§79 odst. 1). Názor stěžovatele, že nedílnou náležitostí rozhodnutí „o nezaplacení
zpoplatněného úseku komunikace“ má být údaj o tom, „podle jaké normy měla být komunikace
zpoplatněna“, Nejvyšší správní soud nesdílí. Principy právní jistoty vyžadují, aby ten, komu
je ukládán trest, neměl žádnou pochybnost o tom, jakými jednáními naplnil skutkovou podstatu
přestupku, o jaký přestupek se jedná a na základě jakých pravidel je mu ukládána sankce.
Z výroku dotčeného rozhodnutí je jednoznačně seznatelné, za jaké jednání je žalobce postihován,
jaké ustanovení zákona o pozemních komunikacích porušil, jaká mu byla uložena sankce
a Nejvyšší správní soud jej pokládá za bezvadný.
Ze všech shora vyložených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo,
žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani z obsahu spisu soud žádné náklady převyšující
rámec jeho běžné administrativní činnosti neshledal. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu