ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.223.2015:42
sp. zn. 5 As 223/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. K., zastoupený
JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova třída 52, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 22 A
52/2013 - 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností podanou dne 9. 12. 2014
domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 10. 2015,
č. j. 22 A 52/2013 - 101, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2013,
č. j. JMK 62420/2013, sp. zn. S-JMK 62420/2013/OD/ Ša, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Znojmo (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. SMUZN 6847/2012 Hoch. Uvedeným rozhodnutím byl
stěžovatel uznán vinným tím, že se dne 12. 7. 2012 v 5:35 hod. v obci Znojmo - Oblekovice jako
řidič osobního motorového vozidla Škoda Octavia, reg. zn. X, po pozitivní dechové zkoušce
odmítl přes výzvu podrobit lékařskému vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn
alkoholem. Tím měl stěžovatel porušit §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon
o silničním provozu“), a spáchat přestupek dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu, když se přes výzvu podle §5 odst. 1 písm. f) a g) zákona o silničním provozu odmítl
podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou,
ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Za uvedený přestupek
byla stěžovateli uložena pokuta v částce 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že policista v souladu s §5 odst. 1
písm. f) zákona o silničním provozu vyzval stěžovatele k provedení dechové zkoušky a dále vůči
němu učinil výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření odběrem krve. Stěžovatel byl povinen
podle 9 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky [správně podle §114 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v relevantním znění, neboť zákon č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, byl k 1. 1. 2009 zrušen právě zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o Policii České republiky) – pozn. NSS], výzvy policisty uposlechnout.
Stěžovatelovo vysvětlení, že před jízdou nepil alkoholické nápoje, ale „stříkl“ si do plic léky
na astma, nemá vliv na povinnost, která mu v důsledku pozitivní dechové zkoušky vznikla,
a to podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického
materiálu. Povinnost podrobit se lékařskému vyšetření není absolutní, neboť v případě, že by byl
odběrem krve ohrožen život či zdraví osoby, která se má vyšetření podrobit, zakládalo
by to překážku provedení odběru. Na straně druhé nelze podle krajského soudu přehlédnout,
že odběr krve je prováděn v rámci lékařského vyšetření, tj. kvalifikovanou osobou, která
je na základě informací poskytnutých vyšetřovaným schopna posoudit otázku zdravotního rizika,
které z vyšetření plyne. Stěžovatel ovšem odmítnutím lékařského vyšetření vyloučil možnost
takového kvalifikovaného posouzení, přestože v poučení, které podepsal, je uvedeno,
že je povinen se podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem. Subjektivní názor stěžovatele, že je ochoten se podrobit pouze
odběru moči a slin a souhlasí tedy jen s jistým druhem lékařského vyšetření, je právně irelevantní,
neboť stěžovatel si nemůže po výzvě k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření klást
podmínky, za kterých se tomuto vyšetření podrobí. V projednávané věci byla tato výzva učiněná
podle §5 odst. 1 písm. f) a g) zákona o silničním provozu opodstatněná, neboť na základě
pozitivního výsledku dechové zkoušky vzniklo podezření, že stěžovatel řídí vozidlo pod vlivem
alkoholu. Vzhledem k tomu, že dechovou zkouškou nebylo dosaženo hodnověrného výsledku
vyšetření, neboť rozdíl naměřených hodnot byl větší než 10% a dechová zkouška měla pouze
orientační charakter, bylo posléze zapotřebí její pozitivní výsledek potvrdit provedením
odborného lékařského vyšetření, které ovšem stěžovatel odmítl.
Z uvedených důvodů neshledal krajský soud žalobu důvodnou a podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
II.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Namítl, že není zřejmé, na základě čeho krajský soud dovodil, že se stěžovatel
po pozitivní dechové zkoušce odmítl přes výzvu policisty podrobit lékařskému vyšetření,
zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Stěžovatel konzistentně namítal, že se neodmítal
podrobit lékařskému vyšetření, ale pouze odběru krve. Policista stěžovatele nevyzýval obecně
k tomu, aby se podrobil lékařskému vyšetření, ale k tomu, aby jel „do nemocnice na krev“,
přičemž pokud „nechce dát krev“, nemá smysl nikam jezdit. Krajský soud se vyhnul posouzení
žalobní námitky existence dvou odlišných skutkových verzí za situace, v níž správní orgány
argumentují, že stěžovatel se odmítl podrobit lékařskému vyšetření obecně, zatímco stěžovatel
tvrdí, že se odmítl podrobit jen vyšetření, ke kterému byl vyzván, tj. odběru krve. Krajský soud
v rozporu se skutečností prohlásil za nespornou skutečnost, že se stěžovatel odmítl podrobit
lékařskému vyšetření. Potvrzení o zadržení řidičského průkazu, které stěžovatel předložil
k prokázání svého tvrzení, že se odmítl podrobit pouze odběru krve, nebylo zařazeno
do soudního spisu, ale bylo jen konstatováno a vráceno stěžovateli; krajským soudem v rozsudku
nijak hodnoceno nebylo.
Stěžovatel dále poukázal na to, že odběr krve sice označil za pro něj nepřijatelnou
záležitost, ale současně nevyloučil jiné metody vedoucí ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Z tohoto důvodu nic nebránilo policistům, aby stěžovatele dopravili na odborné lékařské
vyšetření, kde by byla situace vyřešena s odborným zdravotnickým pracovníkem. Nelze ovšem
vyčítat stěžovateli, že upozornil na pro něj nevhodný způsob odborného lékařského vyšetření.
Policisté, správní orgány i krajský soud si tedy „ulehčili práci“ a situaci vyhodnotili
jako komplexní odmítnutí stěžovatele podrobit se odbornému lékařskému vyšetření obecně,
přestože situaci bylo možno vyhodnotit rovněž tak, že se stěžovatel odmítl podrobit pouze výzvě
k odběru krve.
Stěžovatel vytkl, že v rámci dokumentace přestupku jsou Policií ČR „vyráběny“ různé
materiály, přičemž ty z nich, které nasvědčují závěru, že se stěžovatel odmítl podrobit lékařskému
vyšetření obecně, a nikoli jen odběru krve, jsou najednou „důležitější“ oproti jiným materiálům,
které byly vydány stěžovateli k pozdějšímu prokázání, že odmítnutí vyšetření bylo vázáno jen na
odběr krve.
Dále stěžovatel namítl, že nebyl policisty poučen o tom, že považují stěžovatelovo
odmítnutí podrobit se odběru krve za odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření obecně,
v důsledku čehož dojde ke spáchání přestupku, za který může být uložena pokuta od 25 000
do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Namísto toho byl stěžovatel
policisty uveden v omyl, neboť mu sice vydali potvrzení (stěžovatel má zjevně na mysli potvrzení
o zadržení řidičského průkazu – pozn. NSS) o tom, že se odmítl podrobit odběru krve,
ale v rámci řešení přestupku je to stejně „k ničemu“, neboť správní orgány vycházejí z toho,
že se stěžovatel odmítl podrobit lékařskému vyšetření obecně.
Stěžovatel má rovněž za to, že popsaný postup je v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, neboť se jedná o „vyloučení souhlasu s odběrem biologických vzorků, tedy
osobních údajů“. Dle čl. 10 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES,
o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu
těchto údajů, je dána povinnost informovat subjekt údajů (tj. stěžovatele) při shromažďování
osobních údajů o tom, zda poskytnutí osobních údajů je dobrovolné nebo povinné, jakož
i o důsledcích odepření poskytnutí takových osobních údajů. Tato povinnost také byla
transponována do §11 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“).
V této souvislosti stěžovatel uvedl, že místo toho, aby byl jednoznačně poučen o tom,
zda je jeho povinností se výzvě podrobit či nikoli a jaké jsou případně následky odmítnutí,
tak se pouze dozvěděl, že pokud se nechce podrobit odběru krve, nemá smysl do nemocnice
vůbec jezdit. Stěžovatel má tak za to, že situace ohledně výzvy, aby se podrobil lékařskému
vyšetření, je buď nezákonná, anebo přinejmenším skutkově sporná, neboť existuje ono
potvrzení, že odmítl pouze odběr krve. S ohledem na zásahu in dubio pro reo je proto třeba situaci
vyhodnotit tak, že odmítnutí vyšetření bylo ze strany stěžovatele učiněno jen pro konkrétní
způsob vyšetření, jímž byl odběr krve.
Otázku podrobení nebo nepodrobení se odběru krve krajský soud řeší spekulací o tom,
že to byl stěžovatel, kdo si kladl dodatečnou podmínku o tom, jaké vyšetření bude nebo nebude
provedeno. Není zřejmé, na základě čeho krajský soud k tomuto závěru dospěl, přičemž nedává
smysl, proč by uvedenou námitku stěžovatel uplatňoval u policistů, kteří ho dle zjištění krajského
soudu vyzývali nikoli k odběru krve, ale k lékařské prohlídce. Pak by samozřejmě mohl tuto
námitku uplatnit u zdravotnického personálu.
Krajský soud rovněž nijak nevyhodnotil, že lékařské vyšetření, ke kterému byl stěžovatel
vyzván (ať již jakýmkoli způsobem) bylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, o čemž policisty
informoval. Za této situace pak měl být stěžovatel tím spíše poučen o tom, že tuto skutečnost
má sdělit zdravotnickému personálu, a nikoli policii.
S odkazem na §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. f), g), §125c odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu, §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami
působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně
souvisejících zákonů (dále jen „zákon proti alkoholismu“), stěžovatel namítl, že pro zjištění výše
alkoholu v těle postačí, bude-li provedeno pouze orientační vyšetření spočívající v dechové
zkoušce. Provedení odborného lékařského vyšetření pak není třeba. Není-li v takovém případě
stanovena povinnost odborné lékařské vyšetření provést, nemůže potom dojít ani k výzvě
podrobit se takovému lékařskému vyšetření ve smyslu §16 odst. 4 zákona proti alkoholismu
a nelze ani dovodit odpovědnost stěžovatele za přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu. Stěžovatel zastává názor, že pokud lékařské vyšetření není zapotřebí, není
ani důvod jej penalizovat za to, že se nepodrobil odběru krve, neboť je to pro něj spojeno
s velkou bolestí a omezeními, a to navíc za situace, v níž byl ochoten podrobit se odběru jiného
biologického materiálu (např. analýze moči, slin, anebo odběru krve z prstu), ale policisty byl jiný
způsob než odběr krve odmítnut.
III.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný s kasační stížností stěžovatele nesouhlasil, označil ji za nedůvodnou a odkázal
na své rozhodnutí.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností
rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že krajský soud se, byť v některých částech pouze
kuse a na samé hranici přezkoumatelnosti, přece jen s argumentací obsaženou v žalobě
stěžovatele vypořádal, a to včetně žalobních bodů spočívajících v namítané odlišnosti skutkových
verzí správních orgánů a stěžovatele; podle verze stěžovatele se odmítl podrobit pouze vyšetření
odběrem krve, k čemuž byl policisty vyzván, zatímco podle správních orgánů měl stěžovatel
odmítnout podrobení se lékařskému vyšetření obecně.
Krajský soud konstatoval v souladu s obsahem správního spisu, že podle oznámení
přestupku Policie ČR, Územní odbor Znojmo, Dopravní inspektorát, ze dne 12. 7. 2012,
č. j. KRBP – 176660-2/PŘ-2012-061306-RA, stěžovatel uvedeného dne v 5:35 hod. řídil osobní
vozidlo Škoda Octavia, RZ: X, v obci Znojmo – Oblekovice a byl kontrolován hlídkou PČR DI
Znojmo, přičemž mu odborným měřicím přístrojem Dräger v 5:36 hod. byla zjištěna hodnota
0,85 promile alkoholu, druhým měřením v 5:43 hod. byla naměřena hodnota 0,56 promile
alkoholu a třetím měřením v 5:48 hod. byla naměřena hodnota 0,78 promile alkoholu. Vzhledem
k tomu, že rozdíl naměřených hodnot byl větší než 10 %, byl stěžovatel vyzván k lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem krve, což odmítl. Podle úředního záznamu ze dne 12. 7. 2012
stěžovatel s naměřenými hodnotami souhlasil, což stvrdil podpisem, odmítl se ovšem na výzvu
policisty podrobit lékařskému vyšetření, není-li ovlivněn alkoholem, přestože byl poučen o
následcích odmítnutí povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření.
Krajský soud tedy nijak nezpochybnil stěžovatelovu verzi, že jej policisté ústně poučili
o tom, že vyšetření probíhá formou odběru krve, což bylo potvrzeno rovněž výpověďmi
policistů. Krajský soud vzal ale na straně druhé v potaz také skutečnost, že stěžovatel
byl seznámen a podepsal úřední záznam ze dne 12. 7. 2012, podle něhož byl také policisty
seznámen s tím, že s ohledem na skutečnost, že rozdíl druhého a třetího měření byl větší než
10 % byl „vyzván podle §5 odst. 1 písm. f) z. č. 361/2000 Sb., aby se podrobil odbornému lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu (pozn. podtrženo NSS) ke zjištění, zda není ovlivněn
alkoholem (§16 odst. 2 z. č. 379/2005 Sb., v platném znění). Řidič byl výslovně poučen o následcích odmítnutí
povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření: Přestupek dle §125c odst. 1 písm. d) z. č. 361/2000 Sb., za který
se uloží dle §125c odst. 4 písm. a) cit. zákona pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho
roku do dvou let. Řidič odmítl …podrobit se na výzvu policisty odbornému lékařskému vyšetření
(pozn. podtrženo NSS), není-li ovlivněn alkoholem podle zvláštního právního předpisu…..Řidič…nepožaduje
po poučení podle §67 odst. 4 z. č. 273/2008 Sb., v platném znění, provedení odběru krve ke zjištění množství
alkoholu.“
Z úředního záznamu ze dne 12. 7. 2012, z něhož vycházel v napadeném rozsudku
také krajský soud, je tedy zjevné, že stěžovatel v něm byl v souladu s §5 odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu, §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. vyzván, aby se podrobil odbornému
lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda není ovlivněn
alkoholem.
Součástí správního spisu je rovněž kopie potvrzení o zadržení řidičského průkazu ze dne
12. 7. 2012, podle kterého „Odběr žilní krve a lékařské vyšetření (pozn. podtrženo NSS) řidič odmítl.“
Právě tohoto potvrzení se přitom stěžovatel dovolává rovněž v kasační stížnosti.
Není sporu o tom, že policisté stěžovateli sdělili, že k ověření ovlivnění stěžovatele
alkoholem se provádí odběr krve; tuto skutečnost shodně tvrdí stěžovatel i policisté. Podstatné
ovšem je, že, jak plyne z úředního záznamu, jakož i potvrzení o zadržení řidičského průkazu,
že stěžovatel neodmítl pouze odběr krve, ale rovněž lékařské vyšetření ke zjištění alkoholu
spojené s odběrem biologického materiálu (tedy nikoli pouze s odběrem krve).
Není proto důvodná kasační námitka stěžovatele, že se neodmítal podrobit lékařskému
vyšetření, ale pouze odběru krve; stěžovatel se nepochybně se zněním uvedeného úředního
záznamu i potvrzení o zadržení řidičského průkazu seznámil, neboť je podepsal. Při podpisu
těchto dokumentů stěžovatel „pouze“ namítal, že dva dny před jízdou alkoholické nápoje nepil,
ale před jízdou použil astmatický sprej. V žádném z těchto dokumentů se stěžovatel, ač mu v tom
nic nebránilo, explicitně nevyjádřil tak, že souhlasí s lékařským vyšetřením spojeným s odběrem
jiného biologického materiálu než krve.
Krajský soud přitom, jak vyplývá ze záznamu jednání před krajským soudem, potvrzení
o zadržení řidičského průkazu provedl (četl) k důkazu. Za pochybení, které by mělo za následek
nezákonnost napadeného rozsudku nelze považovat ani skutečnost, že se krajský soud s tímto
potvrzením explicitně nevypořádal, neboť toto potvrzení jen osvědčovalo zjištění učiněná
z úředního záznamu ze dne 12. 7. 2012, jak plyne z již uvedeného. Lze proto konstatovat,
že i v případě, že by se ze strany krajského soudu jednalo o dílčí pochybení, nejde o vadu,
která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť lze dovodit, že výrok rozsudku krajského soudu by byl stejný i za situace, kdy by k tomuto
pochybení nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 – 59).
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nelze považovat za důvodné stěžovatelovo
odmítnutí dostavit se k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve jen na základě jeho
názoru, že odběr krve je spojen s nebezpečím pro jeho zdraví. Uvedené posouzení nepřísluší
stěžovateli ani policistovi, ale výhradně lékaři, kterému měl v rámci daného lékařskému vyšetření
stěžovatel své obavy sdělit.
Z uvedeného také plyne, že není správný závěr stěžovatele, že z odmítnutí podrobit
se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve „se stalo“ odmítnutí lékařského vyšetření
obecně. Krajský soud sice jistě mohl nedůvodnost této námitky podrobněji rozvést, ale přesto
je z napadeného rozsudku zcela zjevné, z jakých důvodů tuto námitku nepovažoval za důvodnou,
přičemž své závěry opřel o zjištění učiněná z obsahu správního spisu. Ani z tohoto důvodu proto
nelze považovat rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.
V této souvislosti neobstojí ani kasační námitka, že o tom, že své obavy má stěžovatel
sdělit lékaři, měli policisté stěžovatele poučit. Skutečnost, že odborné posouzení zdravotního
stavu náleží pouze lékaři, je natolik očividná, že musela být zřejmá i stěžovateli při prováděné
silniční kontrole. Poučovací povinnost policistů není bezbřehá, policisté nejsou povinni poučovat
řidiče o zcela zjevných skutečnostech, resp. jim radit, jak nejvhodněji by měli v tom kterém
konkrétním případě postupovat. V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že stěžovatel v době
provádění silniční kontroly byl (a dosud je) držitelem řidičského oprávnění, přičemž řidičské
oprávnění může získat pouze osoba odborně způsobilá k řízení motorových vozidel [srov. §82
odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu], přičemž součástí odborné způsobilosti je rovněž
znalost předpisů o provozu na pozemních komunikacích (srov. zákon č. 247/2000 Sb.,
o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách
některých zákonů).
Pouze pro úplnost lze v této souvislosti také ve vztahu ke sdělení policistů, že vyšetření
probíhá formou odběru krve, odkázat na závěr správního orgánu I. stupně, který ve svém
rozhodnutí uvedl: „Policisté ve svých výpovědích potvrdili, že řidiče poučili, že lékařské vyšetření ke zjištění,
zda řídil pod vlivem alkoholu, se provádí u lékaře a spočívá v odběru žilní krve. Je skutečností, že stanovení
obsahu alkoholu v lidském organismu se provádí rozborem vzorku krve, z hladiny alkoholu v moči lze určit pouze
přibližnou hladinu alkoholu v krvi, a proto se odběr moči provádí pouze v případě, že lékař provádějící lékařské
vyšetření zkonstatuje, že odběr krve není ze zdravotních důvodů možný.“
Za této situace tedy krajský soud správně ve shodě se správními orgány dovodil,
že stěžovatel byl v souladu s §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu policistou vyzván
k provedení dechové zkoušky a dále vůči němu učinil výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření.
Stěžovatel byl povinen podle §114 zákona o Policii ČR výzvy zakročujícího policisty
uposlechnout. Nesprávné uvedení 9 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
krajským soudem přitom nemá s ohledem na uložení shodné povinnosti §114 zákona o Policii
České republiky vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Lze souhlasit i s dalšími závěry
krajského soudu, že v případě, že by byl odběrem krve ohrožen život či zdraví osoby, která se má
vyšetření podrobit, zakládalo by to překážku provedení odběru, ale odběr krve je prováděn
v rámci lékařského vyšetření kvalifikovanou osobou, která je na základě informací poskytnutých
vyšetřovaným schopna posoudit otázku zdravotního rizika, které z vyšetření plyne. Stěžovatel
ovšem odmítnutím lékařského vyšetření přes řádné poučení v listině, kterou podepsal, vyloučil
možnost takového posouzení.
Výše uvedené závěry jsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu, který již v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 As 72/2006 – 93, vyslovil: „Policie ČR
v souladu se zněním ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích vyzvala
stěžovatele k provedení dechové zkoušky a provedla další výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření odběrem
krve. Stěžovatel byl povinen uposlechnout výzvy zakročujícího policisty, jak stanoví i §9 odst. 3 zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném pro projednávané období. V Poučení, které
stěžovatel podepsal, je uvedeno, že je povinen podrobit se (v případě pozitivní dechové zkoušky na alkohol)
lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem, že je-li pro vyšetření třeba
odebrat krev, je povinen strpět, aby mu lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev, pokud to není
spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, mohl lékař na základě odborného lékařského vzdělání, nikoli policista
provádějící silniční kontrolu, jak již dovodily správní orgány i krajský soud. Svůj subjektivní názor ohledně
nebezpečí odběru krve pro zdraví či život měl tedy stěžovatel sdělit lékaři či odbornému zdravotnickému
pracovníkovi.
[…]
Ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví řidiči kromě
povinností uvedených v §4 zákona o provozu na pozemních komunikacích dále povinnost podrobit se na výzvu
policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči
ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem. Stěžovatel se nepodrobil lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči
ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem, přičemž Nejvyšší správní soud je stejného názoru jako správní orgány
a krajský soud, že nebylo zapotřebí prokazovat, zda byl stěžovatel vyzván k odběru krve nebo moči, protože bylo
prokázáno, že byl vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření, když se způsobem vyšetření byl již seznámen
v Poučení.
K stěžovatelem tvrzenému možnému ohrožení zdraví nebo života v souvislosti s naplněním povinných
znaků přestupku je třeba konstatovat, že za důvodné odmítnutí lékařského vyšetření odběrem krve nelze
považovat odmítnutí dostavit se k lékařskému vyšetření na základě subjektivního názoru, že odběr krve je spojen
s nebezpečím pro jeho zdraví.“
I přes odlišnosti v tehdejší a nynější právní úpravě jsou právní závěry ohledně odmítnutí
lékařského vyšetření odběrem krve plně použitelné i na tento případ.
Dále je zejména z úředního záznamu ze dne 12. 7. 2012 zřejmá nedůvodnost námitky
stěžovatele, že postupem policistů došlo „k vyloučení jeho souhlasu s odběrem biologických vzorků, tedy
osobních údajů“, což má být podle stěžovatele v rozporu s čl. 10 písm. c) směrnice Evropského
parlamentu a Rady 95/46/ES a §11 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Podle obsahu
úředního záznamu, který stěžovatel nijak nerozporoval, byl stěžovatel jednoznačně vyzván podle
§5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření
spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a byl
rovněž poučen o následcích odmítnutí povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření. Uvedené
poučení není v rozporu s článkem 10 směrnice 95/46/ES ani s §11 odst. 2 zákona o ochraně
osobních údajů, neboť stěžovatel byl poučen o důvodech této výzvy a následcích jejího
odmítnutí. Postup policistů tedy nijak „nevyloučil“ souhlas stěžovatele s odběrem jeho
biologických materiálů; tento souhlas stěžovatel prostě přes řádné poučení neudělil, jak již bylo
rozvedeno.
Důvodná není ani námitka stěžovatele, že neměl povinnost podrobit se předmětnému
lékařskému vyšetření, neboť se již podrobil dechové zkoušce. Touto otázkou se zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015 – 45,
ve kterém dospěl k tomuto závěru: „Odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu, resp.
jiné návykové látky, je povinna podrobit se na výzvu dle §5 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 361/2000 Sb.,
o silničním provozu, osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod jejich vlivem, jestliže
odmítla orientační vyšetření (§16 odst. 2 a 3 zákona č. 379/2005 Sb.). Lékařskému vyšetření je povinna
podrobit se taktéž osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod vlivem těchto látek,
a která se orientačnímu vyšetření sice podrobila nebo podrobit nemohla, je-li u ní zapotřebí zjistit obsah alkoholu,
resp. jiné návykové látky nebo odstranit pochybnosti o správnosti hodnot zjištěných orientačním vyšetřením,
ať už v důsledku úmyslného či neúmyslného zmaření měření, nesprávné funkčnosti testovacího přístroje či jiné
nemožnosti jeho použití.“ V nyní projednávané věci se přitom jednalo právě o případ, v němž bylo
třeba odstranit pochybnosti o správnosti hodnot zjištěných orientačním dechovým vyšetřením,
neboť rozdíl druhého a třetího měření byl větší než 10 % a vznikly tudíž pochybnosti o správné
funkčnosti testovacího přístroje, resp. správnosti měření. Za této situace proto byli policisté
oprávněni vyzvat stěžovatele podle §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu k odbornému
lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud se měl zabývat rovněž tím, zda
lékařské vyšetření, ke kterému byl stěžovatel vyzván (ať již jakýmkoli způsobem) bylo spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví. Tato skutečnost je totiž pro rozhodnutí ve věci irelevantní,
stejně jako pro rozhodnutí ve věci není podstatná lékařská zpráva MUDr. F. L. ze dne 30. 8. 2012
[podle ní stěžovatel špatně toleruje parenterální aplikaci léků (včetně odběrů ze žíly) a vyžaduje
před vpichem použití místních anestetických prostředků]. Přestože rovněž tuto skutečnost mohl
krajský soud blíže argumentačně rozvést, není napadený rozsudek z tohoto důvodu
nepřezkoumatelný, neboť krajský soud zdůraznil, že stěžovatel odmítl nikoli pouze odběr krve,
ale odborné lékařské vyšetření spojené s odběrem biologického materiálu (tedy nikoli pouze
odběrem krve). Tímto postupem stěžovatel znemožnil, aby případně i jiným způsobem než
odběrem krve bylo při lékařském vyšetření zjištěno, zda je či není ovlivněn alkoholem. Krajský
soud také, jak již bylo řečeno, správně poukázal na to, že posouzení, zda a jaký postup
při lékařském vyšetření by případně mohl být nebezpečný pro stěžovatelovo zdraví či život,
náleží pouze odbornému zdravotnickému pracovníkovi. Přestože se tedy krajský soud explicitně
s touto otázkou nevypořádal, je z napadeného rozsudku zcela zjevné, z jakých důvodů
nepovažoval krajský soud argumentaci v žalobě rovněž k této otázce za důvodnou, jakými
úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů a utváření závěrů o skutkovém
stavu.
V.
Závěr a náklady řízení
Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu