ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.80.2014:33
sp. zn. 5 As 80/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JSG med a.s.,
se sídlem Na Roudné 18, Plzeň, zast. Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem se sídlem
Na Příkopě 8, Praha 1, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Tesco Stores ČR a.s., se sídlem Vršovická 68b, Praha 10, zast. Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem
se sídlem Kaprova 14, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 4. 2014, č. j. 62 A 20/2013 - 124,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2013, č. j. BK932-5/54/9/2012-SŘ
(dále jen „první napadené rozhodnutí“), bylo dle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno usnesení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně (dále jen
„Inspektorát“) ze dne 3. 10. 2012, č. j. BN792-13/033/7/2012-SŘ. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 8. 2. 2013, č. j. BK932-7/54/9/2012-SŘ (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“),
bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Inspektorátu ze dne 24. 5. 2012,
č. j. BN792-9/033/7/2012-SŘ, jako nepřípustné ve smyslu §92 odst. 1 správního řádu.
Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 62 A 20/2013 - 124, zamítl.
Krajský soud konstatoval, že Inspektorát jako správní orgán I. stupně rozhodl o tom,
že žalobce není účastníkem správního řízení se společností Tesco Stores ČR a.s. ve věci
správního deliktu dle §17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových
výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v tehdejším znění (dále jen
„zákon o potravinách“), s odůvodněním, že žalobce není osobou, která by byla výsledným
rozhodnutím přímo a bezprostředně dotčena na svých právech. V odvolacím řízení žalovaný
prvním napadeným rozhodnutím nakonec potvrdil usnesení správního orgánu prvního stupně,
neboť rovněž neshledal, že by žalobce byl výsledným rozhodnutím ve věci bezprostředně dotčen
na svých právech. Ve věci samé rozhodl Inspektorát tak, že společnost Tesco Stores ČR a.s.
se dopustila správního deliktu dle §17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, v tehdejším znění;
za to jí byla uložena pokuta ve výši 225 000 Kč. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal
odvolání, které však žalovaný druhým napadeným rozhodnutím zamítl jako nepřípustné, neboť
bylo podáno osobou, jež nebyla účastníkem řízení o tomto deliktu.
Krajský soud shrnul, že podstatou žalobní argumentace byl žalobcův právní názor, že byl
coby výrobce zboží účastníkem správního řízení o správním deliktu, jehož se měla dopustit
společnost Tesco Stores ČR a.s. tím, že ve své provozovně uváděla do oběhu potraviny (med),
které nevyhověly definici medu podle vyhlášky č. 76/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky
pro přírodní sladidla, med, cukrovinky, kakaový prášek a směsi kakaa s cukrem, čokoládu
a čokoládové bonbony (dále jen „vyhláška č. 76/2003 Sb.“). Tímto jednáním měla osoba
zúčastněná na řízení dle druhého napadeného rozhodnutí porušit povinnost stanovenou v čl. 16
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady
a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví
postupy týkající se bezpečnosti potravin, čímž měla naplnit skutkovou podstatu správního deliktu
dle §17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, v tehdejším znění. Uvedený žalobcův právní
názor k otázce jeho účastenství v daném správním řízení považoval krajský soud za nesprávný.
Ve svém rozsudku krajský soud rozlišil jednotlivé okruhy účastníků řízení ve smyslu §27
správního řádu, přičemž tuto úpravu bylo dle něho třeba aplikovat i na vymezení účastníků řízení
dle zákona o potravinách. Bylo-li přitom vedeno řízení o správním deliktu osoby zúčastněné
na řízení, které vyústilo v rozhodnutí o správním deliktu této společnosti a v uložení pokuty této
osobě, pak se jednalo o rozhodnutí, které mohlo založit, změnit nebo zrušit právo nebo
povinnost pouze osobě podezřelé ze spáchání správního deliktu (tedy Tesco Stores ČR a.s.).
Dle krajského soudu se správní řízení týkalo uvádění medu do oběhu v provozovně
osoby zúčastněné na řízení a jeho účelem bylo prošetření skutečnosti, zda se daný subjekt
dopustil jednání, které zákon zakazuje a sankcionuje. V předmětném řízení tak mělo být
objasněno, zda se Tesco Stores ČR a.s. dopustila správního deliktu vymezeného v oznámení o
zahájení správního řízení ze dne 12. 4. 2012, pro jehož spáchání jí v následném rozhodnutí byla
uložena pokuta. Krajský soud tak konstatoval, že osoba podezřelá ze spáchání deliktu je jediným
možným účastníkem řízení, jehož práva a povinnosti mohou být tímto řízením a rozhodnutím
v něm vydaným bezprostředně dotčeny; v tomto směru odkázal na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 6. 2009, č. j. 30 Ca 248/2007 – 27. Tentýž právní závěr měl ostatně
vyplývat z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103
a č. j. 4 Ads 96/2013 – 109 (oba dostupné na www.nssoud.cz).
V daném smyslu krajský soud uvedl, že žalobci nesvědčilo účastenství podle §27 odst. 1
písm. b) správního řádu, neboť v tomto řízení nebylo rozhodováno přímo o jeho právech
ani povinnostech a žalobci řízením a vydáním rozhodnutí o správním deliktu osoby od něj
odlišné nehrozilo ani přímé dotčení na jeho právech nebo povinnostech v intencích §27 odst. 2
správního řádu. K tomuto závěru krajský soud dospěl, přestože nepopíral, že se žalobce mohl
cítit určitým způsobem výrokem o vině ve vztahu k Tesco Stores ČR a.s. dotčen. Toto dotčení
však krajský soud považoval za nepřímé, a to ať už ve vztahu k další obchodní spolupráci mezi
osobou zúčastněnou na řízení (resp. i ve vztahu k dalším obchodním partnerům), smluvním
závazkům a sankcím v tomto vztahu či ve vztahu k možnému zásahu do dobré pověsti žalobce.
Všechny tyto vlivy považoval krajský soud za sekundární, přičemž rozhodnutí ve věci samé (tedy
o spáchání správního deliktu osobou zúčastněnou na řízení) nemělo autoritativně a přímo určit,
zda výrobek dodaný žalobcem splňuje požadavky kladené na tento druh potraviny, a nepůsobilo
s účinky erga omnes.
Krajský soud konečně neshledal důvodnými ani námitky žalobce týkající se tvrzené
nepřezkoumatelnosti prvního žalobou napadeného rozhodnutí, neboť dle něj bylo jasně patrno,
proč žalovaný žalobce za účastníka správního řízení nepovažuje; dle krajského soudu žalovaný
v tomto rozhodnutí reagoval i na námitky žalobce týkající se možnosti zásahu do žalobcova
vlastnického práva.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl,
že ji opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřoval stěžovatel v jeho
nedostatečném odůvodnění, neboť není možné paušálně odmítnout účastenství stěžovatele
dle §27 odst. 2 správního řádu v příslušném správním řízení, aniž by došlo k řádnému
přezkoumání a vypořádání konkrétních důvodů, které mají představovat přímé dotčení práv nebo
povinností takové osoby. Byl přitom toho názoru, že se krajský soud nevypořádal s jeho
tvrzeními o možnosti přímého dotčení práv a povinností v důsledku závazného zjištění
žalovaného o vlastnostech výrobků stěžovatele či s tvrzeními o možnosti přímého dotčení práv
nebo povinností v důsledku zásahu žalovaného do práva na ochranu dobré pověsti stěžovatele.
Dle stěžovatele nebyl případný odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009,
č. j. 30 Ca 248/2007 – 27, neboť tento rozsudek se týkal skutkově značně odlišné situace
a v důsledku toho byla nesprávná i celá argumentace krajského soudu; krajský soud tak věc řádně
nepřezkoumal, jak mu ukládá §75 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud se dle stěžovatele rovněž
nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvního napadeného rozhodnutí (resp. učinil tak
prostřednictvím nepravdivého tvrzení) a s námitkou nesprávného posouzení otázky účastenství
ve správním řízení vznesenou při soudním jednání.
Stěžovatel konkretizoval, že již závazné zjištění žalovaného, jakožto orgánu dozoru nad
dodržováním povinností stanovených zákonem o potravinách, o tom, že potravina stěžovatele
nevyhovuje právním předpisům, může mít přímý dopad do právní sféry stěžovatele, a to v zásadě
bez ohledu na pravdivost takového zjištění. Ve správním řízení přitom žalovaný konstatoval,
že výrobek stěžovatele nevyhověl specifikaci čistého medu a že se jednalo o klamavé označení
medů, přičemž po věcné stránce se rozhodnutí ve věci samé netýkalo ničeho jiného než vlastností
výrobků stěžovatele a toho, že se sám stěžovatel dopustil porušení povinností dle zákona
o potravinách; jen ryze formálně se jednalo o delikt prodejce. Navíc závazným zjištěním
o vlastnostech výrobků stěžovatele uvedených v rozhodnutí ve věci samé jsou vázány i soudy
rozhodující v občanském soudním řízení (dle §135 odst. 1 o. s. ř.), a to i ve vztahu ke stěžovateli.
Stěžovatel dále upřesnil, že zmíněná vázanost soudu rozhodnutím žalovaného
se projevila, a to i právě ve vztahu k němu, v rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci
sp. zn. 49 Cm 123/2010, tedy v řízení, v němž měl stěžovatel postavení žalovaného. Obdobně
se vliv rozhodnutí žalovaného projevuje rovněž v řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 Cm 73/2012, v němž se stěžovatel prostřednictvím žaloby proti České republice
domáhá přiměřeného zadostiučinění za šíření nepravdivých informací o výrobcích stěžovatele
ze strany žalovaného.
Nadto dle stěžovatele zjištění o vlastnostech potravin (zde medů stěžovatele) mohou
učinit v souladu s §16 zákona o potravinách při výkonu dozoru dva orgány, a to v závislosti
na tom, v jaké fázi distribučního řetězce se med nachází. Při výrobě je kompetentním orgánem
dozoru Státní veterinární správa, zatímco při prodeji v maloobchodě žalovaný. Ve vztahu
ke stěžovateli je přitom v podstatě bez významu, jaký orgán dozoru rozhodne o tom, že jeho
výrobek nevyhověl požadavkům právních předpisů. Pro stěžovatele je značně problematické,
že se rozhodnutí těchto orgánů v závěrech o vlastnostech konkrétních shodných šarží medů
zásadně liší, což lze dokumentovat i příslušným rozhodnutím Státní veterinární správy. Tato
dvojkolejnost dozoru má pro stěžovatele negativní dopady: v řízení vedeném Státní veterinární
správou má stěžovatel možnost namítat nezákonnost metod rozborů žalovaného, v řízení
vedeném žalovaným takovou možnost vůbec nemá. Navíc pokud jsou medy stěžovatele Státní
veterinární správou vyhodnoceny jako vyhovující, jsou propuštěny do oběhu a žádné rozhodnutí
se o této skutečnosti nevydává. Lze také poukázat na to, že zmíněná dvojkolejnost dozoru se týká
pouze potravin živočišného původu.
Krajský soud dle stěžovatele také relevantně nereagoval na žalobní tvrzení o hrozícím
zásahu do práva na ochranu dobré pověsti stěžovatele. Odůvodnění rozsudku krajského soudu
bylo jednak nedostatečné, jednak nesrozumitelné, neboť se krajský soud vypořádal pouze
se zásahem do dobré pověsti stěžovatele, namísto stěžovatelem namítaného práva na ochranu
dobré pověsti. Mezi těmito jevy je přitom podstatný rozdíl, který si vyžaduje pečlivého posouzení.
Krajský soud se dle stěžovatele taktéž nevypořádal s námitkou vznesenou při jednání
dne 24. 4. 2014, v jejímž rámci stěžovatel uvedl, že žalovaný chybně užil §27 odst. 2 správního
řádu upravující vedlejší účastenství ve správním řízení. Účastníkem řízení dle §27 odst. 2
správního řádu je totiž osoba, která může být rozhodnutím přímo dotčena ve svých právech nebo
povinnostech, nikoli osoba, jejíž práva nebo povinnosti se správním rozhodnutím zakládají, mění
nebo ruší; posledně uvedené vymezení účastníka řízení totiž odpovídá účastenství dle §27 odst. 1
správního řádu a žalovaný v podstatě tato ustanovení směšuje a nebere v potaz rozdíly mezi nimi.
Zatímco výše uvedenými námitkami stěžovatel brojil zejména proti nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu, další jeho námitky se týkaly nesprávného posouzení právní otázky
krajským soudem. Sám krajský soud totiž, obdobně jako žalovaný, dle stěžovatele nesprávně
vyložil §27 odst. 2 správního řádu, a to prostřednictvím zmíněného nevhodného odkazu
na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, č. j. 30 Ca 248/2007 – 27. Nelze totiž
vycházet z toho, jak to činí krajský soud, že účastníkem řízení o správním deliktu je toliko osoba,
jíž je sankce ukládána. Tento paušalizující závěr totiž nemá obecnou platnost, znamenal
by popření smyslu §27 odst. 2 správního řádu (pokud by daný závěr platil, postačovala
by pro určení účastenství v řízení toliko ustanovení §27 odst. 1 a 3 správního řádu); v každém
řízení je totiž správní orgán povinen jednotlivě určit, zda jsou tu osoby, které mohou být na svých
právech dotčeny právě ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu. V tomto směru stěžovatel
odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 10 Ca 381/2007 – 113,
publ. pod č. 1968/2010 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2013,
č. j. 6 As 17/2013 – 28, www.nssoud.cz.
Dle stěžovatele krajský soud rovněž nesprávně posoudil otázku zásahu do práva
na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Pokud totiž krajský soud konstatoval, že v daném
případě je zásah do práva stěžovatele na ochranu jeho dobré pověsti pouze nepřímý, učinil tak
při zjevně chybném chápání pojmu ochrana dobré pověsti právnické osoby dle §19b odst. 3
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“), případně
§135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Je totiž
třeba, jak stěžovatel blíže rozvádí, přísně rozlišovat mezi pojmy dobrá pověst právnické
osoby a právo na ochranu dobré pověsti (to představuje samo o sobě chráněný zájem, který
má absolutní povahu).
Stěžovatel se také domnívá, že krajský soud označil první napadené rozhodnutí
za přezkoumatelné pouze na základě nesprávného chápání obsahových požadavků
na odůvodnění správního rozhodnutí uvedených v §68 odst. 3 správního řádu, neboť zejména
v rozsahu námitky dotčení vlastnického práva stěžovatele bylo první napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
Konečně stěžovatel ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. namítl, že žalovaný učinil
nesprávná skutková zjištění ohledně účastenství stěžovatele ve správním řízení (zejména
opomenutí hrozby, kterou přestavuje pro stěžovatele závazné rozhodnutí o vlastnostech jeho
výrobků a možnost zásahu do práva na ochranu dobré pověsti) a dopustil se nesprávného
právního posouzení téže otázky. Za nepřezkoumatelné stěžovatel ostatně považuje i první
napadené rozhodnutí, které nedostatečně reagovalo na námitky týkající se nepřezkoumatelnosti
usnesení správního orgánu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Odmítl přitom úvahy
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Navíc se rozhodnutí o správním
deliktu osoby zúčastněné na řízení nemůže nikterak přímo dotknout práv nebo povinností
stěžovatele. K námitce dvojkolejnosti dozoru nad dodržováním povinností dle zákona
o potravinách, jakož i k některým dalším námitkám, žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103 a č. j. 4 Ads 96/2013 – 109
(oba dostupné na www.nssoud.cz), v nichž se zdejší soud touto otázkou rovněž zabýval
(stěžovatel přitom nesprávně interpretoval rozhodnutí Státní veterinární správy, na které
odkazoval). Přestože stěžovatel nebyl účastníkem příslušného správního řízení o správním deliktu
společnosti Tesco Stores ČR a.s., nic mu nebránilo potřebné informace a výsledky svých analýz
zpřístupnit subjektu, s nímž bylo správní řízení vedeno, a takto hájit své zájmy. Krajský soud
se dle žalovaného taktéž správně vypořádal s otázkou zásahu do práva na ochranu dobré pověsti
a při řešení otázky účastenství v řízení odkázal na přiléhavou judikaturu. Rovněž s tvrzenou
nepřezkoumatelností prvního napadeného rozhodnutí se krajský soud řádně vypořádal
a z věcného hlediska správně posoudil účastenství stěžovatele v řízení ve smyslu §27 správního
řádu. Krajský soud tak správně a v souladu s příslušnou odbornou literaturou dovodil,
že účastníkem řízení o správním deliktu právnické osoby je pouze obviněný (tato právnická
osoba). Právní názory žalovaného i krajského soudu jsou v tomto směru podporovány i Závěrem
č. 39 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 18. 9. 2006. V dalších
aspektech týkajících se kasační stížnosti je pak možné odkázat na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 62 A 70/2012 – 65.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ve vztahu ke druhému napadenému rozhodnutí a rozsahu jeho soudního přezkumu
Nejvyšší správní soud pouze předznamenává, že p ředmětem přezkumu v případě rozhodnutí
o zamítnutí odvolání podle §92 odst. 1 správního řádu pro opožděnost nebo nepřípustnost
je toliko posouzení dodržení zákonných podmínek pro takový postup, tedy toho, zda se jednalo
o opožděné nebo nepřípustné odvolání (v podrobnostech lze v tomto směru odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 – 25,
www.nssoud.cz).
Stěžejní námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu i žalovaného, že nebyl
v intencích §27 odst. 2 správního řádu účastníkem předmětného správního řízení. Nejvyšší
správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Podle §27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky řízení „též další dotčené osoby, pokud mohou
být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech“.
Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci jsou rozhodnutí žalovaného, jimiž byla
stěžovateli upřena účast na řízení o vydání, resp. o přezkumu rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, jímž byla osobě zúčastněné na řízení jako provozovateli potravinářského
podniku (prodejci) uložena pokuta podle §17 odst. 3 písm. b) zákona o potravinách, v tehdejším
znění, ve výši 225 000 Kč za protiprávní jednání, kterého se osoba zúčastněná na řízení dopustila
tím, že v provozovně na adrese třída 3. května 1170, Zlín, uvedla do oběhu jednak med lesní,
velikost balení 500 g, šarže DMT 25.10.14, jednak med květový, velikost balení 500 g, šarže
č. L.16.09.14, DMT 16.09.14, jejichž výrobcem byl stěžovatel a které nevyhověly definici medu
dle §7 písm. a) vyhlášky č. 76/2003 Sb., a zároveň požadavku §10 odst. 1 vyhlášky č. 76/2003 Sb., podle něhož „do medu nesmí být přidány, s výjimkou jiného druhu medu, žádné jiné látky včetně
přídatných látek“. Osoba zúčastněná na řízení tím podle správního orgánu prvního stupně porušila
čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady
a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví
postupy týkající se bezpečnosti potravin, a naplnila tak skutkovou podstatu správního deliktu
podle §17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, v tehdejším znění.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2014, č. j. 4 Ads 94/2013 – 93,
www.nssoud.cz, v právně i skutkově obdobné věci nynějšího stěžovatele, zastoupeného týmž
právním zástupcem, dospěl k závěru, že výrobci potraviny (v daném případě květového medu)
nesvědčí ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu postavení účastníka řízení o správním deliktu,
kterého se dopustil provozovatel potravinářského podniku (prodejce) tím, že danou potravinu
uváděl na trh, a to ani pokud stěžejním důvodem pro uložení pokuty za správní delikt bylo
zjištění, že daný výrobek nevyhověl požadavkům právních předpisů (v daném případě požadavku,
že do medu nesmějí být přidány, s výjimkou jiného druhu medu, žádné jiné látky včetně
přídatných látek). V tomto rozsudku přitom zdejší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne
27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, v další právně i skutkově obdobné věci, v níž se jednalo
o postih za správní delikt spočívající v uvádění na trh květového medu akátového, který
nesplňoval zákonné předpoklady pro to, aby mohl být nazýván „medem“; i v něm zdejší soud
dospěl k závěru, že vydáním rozhodnutí o správním deliktu a uložení pokuty jiné osobě (v daném
případě společnosti Kaufland Česká republika v.o.s.) než výrobci potraviny, kterým byla v daném
případě společnost Grocery CZ s.r.o., nevzniká ani nehrozí výrobci potraviny přímé dotčení
na právech nebo povinnostech ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu. Své závěry zdejší soud
potvrdil rovněž v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 96/2013 – 109, na který navázaly
rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 4 As 135/2014 – 36,
a ze dne 25. 9. 2014, č. j. 4 As 136/2014 – 36, oba dostupné na www.nssoud.cz, přičemž
druhý z nich se opět týkal přímo stěžovatele. Přitom závěry rozsudků ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 4 Ads 95/2013 – 103 a č. j. 4 Ads 96/2013 – 109, byly stěžovateli nepochybně známy
již v době podání nyní projednávané kasační stížnosti (9. 5. 2014), neboť v obou případech
se účastenství ve správním řízení domáhala sesterská společnost stěžovatele, která byla v obou
řízeních zastoupena týmž advokátem, který zastupuje stěžovatele v nyní projednávané věci.
Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014,
sp. zn. III. ÚS 641/14, pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž Ústavní soud k věci uvedl,
že „[s]právní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě
nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud
se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal;
porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo“.
Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů své dosavadní judikatury
ani v nyní projednávané věci (z ní ostatně vycházel i krajský soud v napadeném rozsudku).
Jak se podává již z přehledu dosavadní rozhodovací činnosti v předchozím odstavci, tato
judikatura se nezabývala skutkově výrazněji odlišnými případy, nýbrž se jednalo o případy
skutkově i právně takřka totožné, neboť se ve všech těchto řízeních jednalo o situace,
kdy se stěžovatel, popř. jeho sesterská společnost Grocery CZ s.r.o., domáhali přiznání
účastenství v řízení o správním deliktu spáchaném některým z obchodních řetězců, přičemž
nosný důvod pro postih za správní delikt byl vždy tentýž – daný obchodní řetězec uváděl
do oběhu med vyrobený stěžovatelem, který svým složením neodpovídal požadavkům
příslušných právních předpisů. Nelze proto než konstatovat, že stěžovateli jako výrobci potraviny
(v daném případě květového a lesního medu) nesvědčí ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu
postavení účastníka řízení o správním deliktu, kterého se dopustil provozovatel potravinářského
podniku Tesco Stores ČR a.s. tím, že potravinu uváděl na trh, a to ani, pokud stěžejním důvodem
pro uložení pokuty bylo zjištění, že výrobky stěžovatele nevyhověly požadavkům právních
předpisů, v daném případě definici medu a zákazu přidávat do medu jiné látky s výjimkou jiného
druhu medu. Stěžovatel nemůže být přímo dotčen na svých právech nebo povinnostech
rozhodnutím správního orgánu, jímž byla jiné osobě v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona uložena pokuta za správní delikt spočívající v tom, že uváděla na trh výrobek, který svým
složením neodpovídal požadavkům zákona, a to ani v tom případě, že byl stěžovatel ve výroku
rozhodnutí označen jako jeho výrobce.
Nelze se ztotožnit s úvahami stěžovatele, že správní rozhodnutí fakticky směřuje
k závěru, že on sám se při výrobě předmětné potraviny (květového a lesního medu)
dopustil porušení povinností stanovených v zákoně o potravinách, resp. v prováděcí vyhlášce
č. 76/2003 Sb. I pokud totiž byla provozovateli potravinářského podniku v daném případě
fakticky uložena pokuta za to, že uváděl do oběhu potraviny, které byly vyrobeny stěžovatelem
a které neodpovídaly zákonným požadavkům na své složení, tato specifická okolnost nemůže
nic změnit na stěžejní premise, totiž že se v daném případě jedná o řízení o správním deliktu,
který byl ve smyslu příslušných ustanovení zákona o potravinách a navazujících předpisů spáchán
provozovatelem potravinářského podniku jako prodejcem, a (pouze) prodejci byla za tento
správní delikt uložena sankce (pokuta). Jinak řečeno, „primární předmět správního řízení bylo posouzení,
zda se [osoba zúčastněná na řízení] dopustila správního deliktu tím, že uvedla do oběhu potravinu, která
neměla předepsané vlastnosti, ačkoliv mohla a měla ověřit shodu údajů deklarovaných na obale a skutečného
obsahu potraviny“ (viz již zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, a ze dne 25. 9. 2014, č. j. 4 As 136/2014 – 36, www.nssoud.cz).
Zákon o potravinách vychází z koncepce správního deliktu spáchaného provozovatelem
potravinářského podniku, v daném případě prodejcem potraviny, přičemž výhradně pachateli
správního deliktu – provozovateli potravinářského podniku jako prodejci potraviny – může být
v daném řízení uložena pokuta. Koncepci zákona o potravinách odpovídá rovněž vymezení
předmětu řízení, jak byl ve smyslu §68 odst. 2 správního řádu identifikován ve výroku správního
rozhodnutí; tímto rozhodnutím byl provozovatel potravinářského podniku jako prodejce
postižen za to, že na trh uváděl květový a lesní med, který neodpovídal zákonné specifikaci
čistého medu a požadavku, že do medu nesmí být přidány, s výjimkou jiného druhu medu, žádné
jiné látky včetně přídatných látek. Skutečnost, že v rámci identifikace vadného výrobku byl
ve výroku správního rozhodnutí označen rovněž stěžovatel jako výrobce medu, nemůže nic
změnit na závěru, že předmětem správního řízení byl výhradně správní delikt spáchaný daným
provozovatelem potravinářského podniku, a dotčení práv stěžovatele v rámci řízení tak může být
pouze nepřímé (zprostředkované).
Na podporu uvedeného závěru lze poukázat také na skutečnost, na kterou v kasační
stížnosti upozorňuje sám stěžovatel, totiž že i se stěžovatelem jako pachatelem může být vedeno
řízení o správním deliktu, byť dle stávající koncepce zákona o potravinách je takové řízení
prováděno jiným správním orgánem (Státní veterinární správou) a postih je možný toliko ve fázi
výroby medu, nikoli ve fázi distribuce, pro kterou zákon počítá s odpovědností prodejce (kterým
byla v daném případě osoba zúčastněná na řízení). Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než
konstatovat, že vymezení (rozdělení) pravomocí správních orgánů, jak bylo zákonodárcem
zakotveno do §16 a navazujících ustanovení zákona o potravinách, je poměrně komplikované
a vzbuzuje otazníky ohledně své vhodnosti, mj. co do aspektu, že ve fázi distribuce nese
odpovědnost za soulad potraviny s požadavky zákona zpravidla jiný subjekt než její výrobce
(ledaže potravinu uvádí na trh sám výrobce). Případné koncepční deficity zákona ovšem nelze
překlenout zásahem soudu do základních atributů řízení o správním deliktu.
Tento závěr odpovídá rovněž konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu,
který v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 8. 11. 2011, č. j. 1 Afs 81/2010 – 268, publikovaném
pod č. 2508/2012 Sb. NSS, judikoval, že „osoba poškozená jednáním pachatele správního deliktu
podle §15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009, není přímo dotčena
na svých veřejných subjektivních právech nebo povinnostech vydáním rozhodnutí o tomto správním deliktu ani jeho
případným zrušením, a nesplňuje tak podle §34 odst. 1 s. ř. s. materiální podmínku pro uznání za osobu
zúčastněnou na řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí“. V odůvodnění se rozšířený senát přiklonil
k doktrinální koncepci, že „v řízeních o správních deliktech správní orgán rozhoduje vrchnostensky pouze
o veřejných subjektivních právech a povinnostech delikventa a žádná veřejná subjektivní práva jiných osob přitom
nemohou být dotčena“. Právním základem dané věci sice nebylo posouzení účastenství ve správním
řízení (zvláštní zákon pro daný typ řízení obsahoval výslovnou úpravu), nýbrž postavení osoby
zúčastněné na řízení o žalobě proti danému rozhodnutí správního orgánu; i pro účely posouzení
nyní projednávané věci lze nicméně odkázat na úvahy rozšířeného senátu, který vyšel
z obdobného postavení osob zúčastněných na řízení dle §34 odst. 1 s. ř. s. a postavení dotčených
účastníků správního řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu (o které usiluje rovněž
stěžovatel v nyní projednávané věci), přičemž podle rozšířeného senátu je ohledně obou kategorií
třeba vycházet z požadavku přímého dotčení na veřejných subjektivních právech. Atribut
přímého dotčení na veřejných subjektivních právech rozšířený senát odepřel osobě poškozené
jednáním pachatele správního deliktu, přičemž dotčení práv stěžovatele v nyní projednávané věci
je méně významné, neboť osoba stěžovatele byla toliko identifikována ve výroku správního
rozhodnutí.
Z uvedených důvodů nemůže obstát ani odkaz stěžovatele na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 10 Ca 381/2007 – 113, publ. pod č. 1968/2010 Sb. NSS,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2013, č. j. 6 As 17/2013 – 28. V případě
zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze se totiž, jak stěžovatel sám uvádí, jednalo
o účastenství v řízení ve věci vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu
a využívání odpadů a souhlasu s provozním řádem takového zařízení, v případě řešeném
Nejvyšším správním soudem se pak jednalo o řízení o zrušení licence pro rozvod tepelné energie.
V obou uvedených rozsudcích tak soudy řešily otázku souhlasů či licencí a v tomto kontextu
zvažovaly účastenství příslušných subjektů ve správním řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního
řádu; v nyní řešeném případě se ovšem jedná o správní delikt a na tomto poli se uplatní obecná
východiska formulovaná v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 11. 2011, č. j. 1 Afs 81/2010 – 268, kde, jak již bylo řečeno, zdejší soud dospěl k závěru,
že v takových řízeních se vrchnostensky rozhoduje „pouze o veřejných subjektivních právech
a povinnostech delikventa a žádná veřejná subjektivní práva jiných osob přitom nemohou být dotčena“ (v tomto
smyslu obstojí i stěžovatelem zpochybňovaná argumentace krajského soudu vycházející
z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, č. j. 30 Ca 248/2007 – 27, neboť
její podstatou byly závěry shodné s těmi obsaženými v citovaném rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2011, č. j. 1 Afs 81/2010 – 268). V této souvislosti
(posouzení otázky účastenství stěžovatele v předmětném řízení o správním deliktu třetí
osoby v kontextu §27 odst. 2 správního řádu) nelze krajskému soudu ničeho vytknout, a to ani
ve smyslu tvrzené nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku, neboť krajský soud nebyl povinen
se podrobně zabývat každým dílčím argumentem, který, jak krajský soud vysvětlil, již míří mimo
výseč možných relevantních tvrzení. Na okraj pak lze k uvedenému poznamenat, že se závěry
obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, č. j. 30 Ca 248/2007 – 27,
se Nejvyšší správní soud ztotožnil mj. ve svém již vzpomínaném rozsudku ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 4 Ads 95/2013 – 103.
V této souvislosti lze poukázat i na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 – 100, www.nssoud.cz (právní věta publikována
pod č. 2276/2011 Sb. NSS), v němž se zdejší soud zabýval postavením poškozeného v rámci
soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku, přičemž judikoval, že „žalobu poškozeného proti
správnímu rozhodnutí v řízení o přestupku krajský soud odmítne podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. proto, že byla
podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, v té části, v níž žalobce napadá výrok správního rozhodnutí týkající
se viny obviněného z přestupku či sankce (přičemž výrokem týkajícím se viny je i výrok o zastavení řízení
o přestupku). Žaloba poškozeného proti správnímu rozhodnutí o přestupku v části týkající se výroku o náhradě
škody podle §70 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je přípustná; k projednání žaloby jsou
příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví“. Přestože koncepce přestupkového řízení je do jisté
míry odlišná od řízení o jiném správním deliktu a přestože účast poškozeného na přestupkovém
řízení je §72 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
výslovně omezena na to, v jakém rozsahu se projednává jeho nárok na náhradu škody,
lze i na tomto rozhodnutí demonstrovat povahu dotčení práv stěžovatele vyplývající z výroku
rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu provozovatele potravinářského podniku. Jedná
se o menší dotčení, než jaké je dáno u osoby, která byla poškozena jednáním pachatele přestupku
a které zákon přesto nepřiznává plné účastenství v řízení, o jaké usiluje stěžovatel.
V rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 31/2001 – 91, publikovaném pod č. 683/2005
Sb. NSS, Nejvyšší správní soud za výchozí předpoklad účastenství v řízení označil hmotněprávní
poměr k věci, přičemž dospěl k závěru, že „ [k] tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení,
postačí pouhý hmotněprávní předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností
nebo dokonce tvrzení o možném dotčení na svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech.
Kdo je účastníkem řízení vymezuje sice správní řád, ale odpověď na to, koho svou definicí správní řád
za účastníka řízení povolává, dávají předpisy hmotného práva“. V posuzované věci absentuje
hmotněprávní poměr stěžovatele k věci, neboť předmětem správního řízení byl správní
delikt spáchaný daným provozovatelem potravinářského podniku, přičemž výhradně jemu
byla (a mohla být) ve smyslu zákona o potravinách a navazujících předpisů hmotného práva
za spáchání správního deliktu uložena pokuta. Rovněž právní nauka poukazuje na nutnou
přítomnost aspektu přímého dotčení práv, nikoli dotčení zprostředkovaného, např.
prostřednictvím jiné osoby, v daném případě prostřednictvím uvedeného provozovatele
potravinářského podniku jako pachatele správního deliktu, popř. prostřednictvím jiné právní
skutečnosti, do níž se obsah správního rozhodnutí promítá, v daném případě prostřednictvím
možných projevů správního rozhodnutí v právní sféře stěžovatele způsobených tím, že byl
ve výroku rozhodnutí identifikován jako výrobce medů, které nedostály požadavkům zákona
na své složení (srov. VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. Vydání. Praha: Bova Polygon, 2012,
s. 331).
Na posouzení věci, tedy charakteru správního řízení, jak je vymezen v zákoně
o potravinách a souvisejících právních předpisech, nemohou nic změnit případné navazující
(nepřímé) důsledky, projevující se v rovině soukromoprávní a spočívající ve stěžovatelem
pociťovaném zásahu do jeho (dobré) pověsti ve smyslu §135 odst. 2 občanského zákoníku,
a to ani za situace, kdy procesní ochrana stěžovatele před soudy v občanském soudním řízení
může být za určitých okolností limitována §135 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je soud „vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný
podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán
rozhodnutím v blokovém řízení“. V této souvislosti nelze opomenout, že i citované ustanovení
občanského soudního řádu míří primárně na provozovatele potravinářského podniku, který
je pachatelem daného správního deliktu, a jeho aplikace vůči stěžovateli je tak toliko nepřímá,
neboť se stěžovatelem správní orgány nejednaly jako s pachatelem, nýbrž stěžovatel byl pouze
označen ve výroku správního rozhodnutí jako výrobce květového a lesního medu, který svým
složením nedostál požadavkům zákona.
Pro posouzení věci je stejně tak nerozhodný případný další zprostředkovaný
soukromoprávní následek uváděný stěžovatelem, totiž že příslušné šarže zboží, pro jejichž
uvádění na trh byl provozovatel potravinářského podniku pokutován, se stávají fakticky
neprodejnými a musejí být staženy z trhu. Stejně je třeba hodnotit i případné celkové zhoršení
odbytových možností stěžovatele ve vztahu k jiným prodejcům, kterým daný druh
potraviny dodává, jakož i případné další soukromoprávní důsledky, které mohou spočívat
v tom, že mezi provozovatelem potravinářského podniku, který vadný med uváděl do oběhu
a byla mu za to uložena pokuta, a stěžovatelem jako výrobcem medu může existovat smluvní
vztah, z něhož mohou vyplývat kompenzace či jiná plnění v návaznosti na uložení
pokuty danému provozovateli potravinářského podniku. Jak Nejvyšší správní soud podotkl
již ve výše uvedeném rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, proti těmto
zprostředkovaným následkům se stěžovatel může bránit prostředky, které mu dává soukromé
právo – stejně jako proti případnému dotčení na právech rezultujícímu z identifikace stěžovatele
v tiskových zprávách žalovaného, popř. z jiné formy předání údajů o správním rozhodnutí
sdělovacím prostředkům.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečného odůvodnění
napadeného rozsudku, konkrétně co do odůvodnění dotčení stěžovatele na jeho právech. Krajský
soud věnoval této otázce značnou pozornost – fakticky se jednalo o jádro odůvodnění jeho
rozsudku. V rámci řešení předmětné otázky přitom krajský soud zohlednil i výchozí skutková
zjištění a správně poukázal i na prejudikaturu správních soudů.
I přes další tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatel
v podstatě se závěry tohoto rozsudku polemizuje, což samo o sobě svědčí o tom (alespoň do jisté
míry), že je tato námitka lichá. Pokud se krajský soud detailně nevypořádával s každým dílčím
argumentem stěžovatele, což ve stěžovateli mohlo vzbudit dojem nepřezkoumatelnosti
předmětného rozsudku, vyplývá to mj. ze samotné podstaty právního názoru soudu, který
se rozchází s právním názorem stěžovatele do té míry, že v sobě přinejmenším implicitně
obsahuje odmítnutí některých dílčích argumentů. Obdobný závěr se týká i argumentace, kterou
stěžovatel podřazuje pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Pokud stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud
se výslovně věnoval toliko možnému zásahu do dobré pověsti stěžovatele, nikoli však dotčení
práva na ochranu jeho dobré pověsti, nelze než konstatovat, že sám stěžovatel tyto pojmy ve své
žalobě uváděl v úzké souvislosti a tento rozdíl neakcentoval, přičemž pokud krajský soud dospěl
k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí ani řízení vedoucí k jejich vydání nemohou znamenat
zásah do dobré pověsti stěžovatele relevantní z pohledu jeho účasti ve správním řízení, je tento
závěr třeba stejnou měrou vztáhnout i na zásah do práva na ochranu jeho dobré pověsti.
Na zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí pak nemůže mít vliv ani skutečnost,
že žalovaný nevěnoval konkrétní pozornost dílčímu zásahu do vlastnického práva stěžovatele;
jak správně podotkl krajský soud, z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, z jakých
důvodů charakter dotčení práv stěžovatele nepostačoval k přiznání postavení účastníka řízení,
přičemž na tomto závěru nemohl nic změnit ani případný nepřímý zásah do vlastnického práva
stěžovatele.
V této souvislosti, jakož i ohledně tvrzení přímého dotčení práv stěžovatele
rozhodnutími žalovaného, Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry vyslovené ve skutkově
a právně obdobné věci stěžovatele vyslovené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 4 As 136/2014 – 36: „Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se zásahu do práva na ochranu dobré
pověsti právnické osoby, lze konstatovat, že se jedná jen o případný navazující (nepřímý) dopad takového
rozhodnutí. Veškeré možné důsledky rozhodnutí o uložení pokuty za spáchání správního deliktu účastníku řízení
jsou vůči stěžovatelce toliko nepřímé, neboť by následovaly až po vydání rozhodnutí a vztahovaly se k případnému
následnému jednání třetích osob, a proto mají povahu námitek soukromoprávních a stěžovatelka je může uplatnit
soukromoprávními prostředky obrany, např. žalobou na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Ačkoliv tedy
nelze přiznat stěžovatelce účastenství v předmětném správním řízení, lze stále využít možnost obrany
prostřednictvím prostředků, jež stěžovatelce přiznává soukromé právo. Pro dokreslení lze uvést rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2010, č. j. 62 Af 46/2010 - 337, který byl publikovaný
pod č. 2340/2011 Sb. NSS. Podle tohoto rozhodnutí „[j]estliže správní orgán prostřednictvím tisku
informuje o průběhu či výsledku jím vedeného správního řízení a jestliže má účastník správního
řízení za to, že zveřejnění této informace, obsah a způsob, jakým je poskytována, má difamující
charakter a poškozuje jeho dobrou pověst (dobrou pověst právnické osoby), pak právním
prostředkem ochrany není žaloba podle §82 s. ř. s., ale žaloba v občanském soudním řízení proti
neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby podle §19b odst. 3 občanského
zákoníku“ [z roku 1964].“
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 5
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na
náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že
mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osobě
zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním by jí vznikly náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu