ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.105.2015:56
sp. zn. 5 Azs 105/2015 -56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobce: M. H. A., zastoupený
Mgr. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015, č. j. 61 Az 8/2014 - 43,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015, č. j. 61 Az 8/2014 - 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Dne 22. 5. 2013 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) žádost o udělení mezinárodní
ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). V ní uvedl,
že se narodil v libanonském Tripolisu, je arabské národnosti, muslimského vyznání a bez státní
příslušnosti. Od roku 2002 je členem palestinské strany Fatah. Stěžovatel uvedl, že v Libanonu
přebýval v uprchlickém táboře Beddawi. Libanon se rozhodl opustit, protože jakožto palestinský
uprchlík neměl právo vlastnit majetek a v táboře Beddawi docházelo ke konfliktům, při nichž
se střílelo. Při jednom z nich byl zabit jeho kamarád. Taktéž mu bylo vyhrožováno smrtí ze strany
hnutí Hizballáh.
Při pohovoru konaném dne 5. 6. 2013 stěžovatel uvedl, že po něm v Libanonu pátrají.
Hizballáh jej pronásleduje, protože je sunnita a účastnil se přestřelky. Z telefonátu domů zjistil,
že jej vedle Hizballáhu hledá i Fatah, protože z obav o svůj život neuposlechl příkaz bojovat
proti šíitům a utekl. Na podporu svých tvrzení předložil oznámení strany Fatah, severní zóna,
v němž je uvedeno, že stěžovatel vstoupil do strany dne 2. 10. 2011 a účastnil se demonstrací
a různých akcí. Dále předložil dopis strany Fatah, severní zóna, adresovaný členům Fatah
a datovaný dnem 7. 11. 2013, v němž se žádá jeho zadržení a předání složkám strany Fatah
k potrestání.
Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2014, č. j. OAM-154/ZA-ZA13-K03-2013, žalovaný rozhodl,
že se stěžovateli mezinárodní ochrana neuděluje. Za zásadní považoval to, že stěžovatel neměl
žádné problémy se státními orgány své země původu ani nesdělil, že by byl za své členství
ve straně Fatah jakkoli postihován či přímo pronásledován. Žalovaný konstatoval, že životní
situace palestinských uprchlíků není v Libanonu dobrá, lze hovořit o jistém stupni diskriminace
a omezení, což ovšem nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný
rovněž uvedl, že se stěžovatel opakovaně do Libanonu vracel ze svých zahraničních cest. Tvrzení
ohledně obavy ze msty členů strany Fatah i ohledně samotného členství stěžovatele v této straně
vyhodnotil žalovaný jako nedůvěryhodné. V tomto ohledu žalovaný poukázal na nesrovnalosti
v dokumentech předložených stěžovatelem. Text oznámení o stěžovatelově členství ve straně
Fatah byl podle žalovaného velmi výrazný oproti hlavičce, z čehož vyvodil, že se nejednalo
o originál, jak tvrdil stěžovatel, ale o vepsaný text do ofoceného hlavičkového papíru.
Nedůvěryhodnost předložených dokumentů žalovaný spatřoval i v tom, že v arabsky psaném
textu je datum jeho vstupu do strany vypsáno latinkou. Údajné hrozby ze strany organizace
Hizballáh stěžovatel podle žalovaného konkrétně nepodložil. Situace v Libanonu je podle
žalovaného napjatá, dochází k třenicím a potyčkám mezi sunnity a šíity, to však nelze vyhodnotit
jako relevantní důvod z hlediska udělení azylu. Navíc stěžovatel může využít alternativy v podobě
vnitřního přesídlení a usídlit se v jiné části země původu. Žalovaný také dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podle §65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle jeho názoru zde byly okolnosti
vedoucí k závěru, že jeho obava z pronásledování je odůvodněná. Správní orgán nepřihlédl
k tomu, že Palestinci v Libanonu nemohou vlastnit nemovitosti, vykonávat některá povolání,
získat občanství a jsou omezeni ve svých sociálních a občanských právech. Stěžovatel uvedl,
že jeho pronásledovateli jsou organizace Fatah a Hizballáh, přičemž žalovaný neposoudil,
zda jsou tamní úřady schopné mu před nimi zajistit ochranu. Hlavičkový papír s potvrzením
o jeho členství ve straně Fatah mohl být předtištěn a následně použit k vytištění vlastního textu
potvrzení, což by vysvětlilo rozdíl v tmavosti. Vzhledem k pochybnostem o skutkovém stavu
si měl žalovaný vyžádat znalecký posudek. S odkazem na dvě internetové stránky stěžovatel
taktéž tvrdil, že se latinkou psaná data v dokumentech organizace Fatah i palestinských
bezpečnostních složek objevují. Závěrem žaloby stěžovatel trval na tom, že zde byly důvody
pro udělení doplňkové ochrany; žalovaný v tomto ohledu situaci v Libanonu nesprávně posoudil.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svých stanoviscích uvedených
v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2014.
Stěžovatel reagoval podáním, v němž uvedl, že jedním z důvodů, proč opustil Libanon,
byl fakt, že se na něj jakožto na Palestince vztahoval nižší právní standard. Nejednalo se tedy
pouze o nemožnost vlastnit majetek. Podle něj se v případě Libanonu jedná o opatření cíleně
namířená proti Palestincům jakožto určité národnostní skupině; v takovém případě přichází
udělení azylu v úvahu, jak konstatoval Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku
ze dne 15. 2. 2006, č. j. 5 Azs 223/2005 - 88 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pronásledování ze strany
soukromých osob je dle stěžovatele také uznávaným důvodem pro udělení azylu. Dále stěžovatel
ve svém podání uvedl, že otázky během pohovorů mu nebyly kladeny způsobem,
jenž by umožnil správním orgánům zjistit stav věci. Proto měl být proveden další pohovor
či mu měly být pokládány upřesňující otázky. Stěžovatel připomněl, že podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, „není povinností žadatele
o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí.
Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“. Pokud žalovaný považoval jeho
výpovědi za neúplné, měl provést další dokazování. Žalovaný neuvedl žádný relevantní důvod
zpochybňující věrohodnost jeho výpovědí. Stěžovatel měl za to, že žalovaný nepřihlédl ke všem
zprávám o situaci v Libanonu, které byly součástí spisového materiálu, informace vybíral
selektivně, rozhodnutí nemělo oporu v těchto zprávách a žalovaný si neobstaral dostatek
materiálů, v rozporu s ustanoveními §3 a §50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) žalobu stěžovatele zamítl. Stejně jako
žalovaný považoval za zarážející, že ačkoliv je v potvrzení o stěžovatelově členství ve straně
Fatah uvedeno, že se účastnil demonstrací a různých akcí, stěžovatel sám to nezmínil
ani v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ani v písemném prohlášení o důvodech žádosti,
ba ani v detailním pohovoru k důvodům žádosti. Krajský soud také zmínil, že dopis mající
doložit jeho pronásledování stranou Fatah je datovaný dnem 7. 11. 2013, což je doba, kdy již byl
v České republice. K jeho obsahu krajský soud poznamenal, že Fatah není mocenskou složkou
státu, která by měla právo vyzývat k jeho zatčení a předání k potrestání. Krajský soud také
poukázal na to, že stěžovatel netvrdil, že by se po zabití svého kamaráda skrýval, změnil bydliště,
případně žádal libanonské orgány či Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě
(dále jen „UNRWA“) o pomoc nebo se obrátil na příslušný lidový nebo bezpečnostní výbor
tábora podle předpisů o chodu uprchlických táborů. Podle krajského soudu se žalovaný zabýval
i otázkou, zda je Libanon schopný poskytnout stěžovateli ochranu před pronásledováním
ze strany hnutí Hizballáh či Fatah. Krajský soud připustil, že pro palestinského uprchlíka
je v Libanonu nemožné legálně vlastnit majetek a palestinští uprchlíci jsou omezeni ve svých
sociálních a občanských právech. Na druhou stranu zpráva Ministerstva zahraničí USA
o dodržování lidských práv za rok 2012 hovoří také o tom, že v roce 2010 bylo zřízeno zvláštní
konto k odškodnění či odstupnému palestinských uprchlíků, kteří odešli do důchodu
nebo ukončili pracovní poměr. Zároveň krajský soud zmínil informaci Ministerstva zahraničních
věcí č. j. 142834/2002-LP ze dne 18. 12. 2002, podle níž nejsou Palestinci vystaveni politické
perzekuci. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným, že životní situace palestinských uprchlíků není,
i vinou vojenského konfliktu v Sýrii, dobrá, lze hovořit o jistém stupni diskriminace a omezení,
což však nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Celkově si podle
krajského soudu žalovaný opatřil dostatek potřebných dokladů o poměrech země posledního
bydliště stěžovatele a z nich vyvodil přiléhavé závěry.
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, odkazující na kasační
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uv ádí, že v řízení před krajským soudem
předložil listinné důkazy, které však nebyly podrobeny dostatečné expertíze, jež by potvrdila
či vyvrátila jejich pravost. Krajský soud k této námitce neuvedl vůbec nic, pouze doslovně citoval
závěr správního orgánu o nevěrohodnosti jím předložených důkazů. Stěžovatel nadále trvá
na tom, že jsou pravé. Krajský soud se ani nezabýval dokumenty, které stěžovatel přiložil k žalobě
(zprávy týkající se země původu a postavení palestinských uprchlíků, dokumenty osvětlující
použití arabských čísel ve stěžovatelem předložených listinách). Soud měl přihlédnout
k jeho námitce, že latinkou psané číslice v předložených dokumentech nejsou v rámci strany
Fatah a obecně v Libanonu ničím neobvyklým. Aktivita stěžovatele pro stranu Fatah započala
již dříve před vydáním dokumentů, a to v roce 2002. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem
žalovaného i krajského soudu, že je nutné posuzovat jím tvrzené pronásledování až od data
v předloženém dopise, tedy od roku 2013, neboť k pronásledování stěžovatele stranou Fatah
mohlo dojít i dříve. Navíc oba orgány postupovaly v rozporu s §50 odst. 3 správního řádu,
když si vybíraly pouze argumenty svědčící v neprospěch stěžovatele. Nemělo mu také být
přičítáno k tíži, že konkrétně nespecifikoval podobu své podpory hnutí Fatah; je úkolem
správního orgánu vyjasnit všechny rozhodné skutečnosti. Pokud správní orgán vyžadoval další
konkrétní informace, měl vznést na stěžovatele dotaz při pohovoru či případném doplňujícím
pohovoru v řízení o udělení mezinárodní ochrany. S odkazem na rozhodnutí maďarských soudů
a belgické Rady pro cizinecké právo z roku 2013 stěžovatel zpochybňuje schopnost UNRWA
poskytnout ve všech případech adekvátní ochranu palestinské skupině obyvatelstva.
Ani libanonské úřady nejsou schopny poskytnout ochranu před organizacemi, jako je Fatah
či Hizballáh. Rozhodnutí žalovaného ani krajského soudu pak podle stěžovatele nedostojí
standardu vyžadovanému Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci
Auad proti Bulharsku ze dne 11. 10. 2011, č. stížnosti 46390/10 (dostupný v anglickém jazyce
z hudoc.echr.coe.int), ohledně důkladného a nezávislého šetření skutkových okolností. Krajský
soud přitom pouze nekriticky převzal zjištění žalovaného, aniž by vzal v potaz stěžovatelem
označené zprávy a dokumenty. Vnitřní přesídlení není podle stěžovatele v současné době
v Libanonu možné, neboť nábožensky motivované násilí se týká celého Libanonu,
který je pod obrovským náporem uprchlíků. Citovaná zpráva Ministerstva zahraničních věcí
z roku 2002 je naprosto zastaralá. Zřízení zvláštního fondu pro palestinské uprchlíky odcházející
do důchodu nebo končící pracovní poměr je zcela irelevantní. Dále má stěžovatel za to,
že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť mu hrozí špatné zacházení v zemi
původu a dochází zde k porušení jeho základního lidského práva vlastnit majetek. Uprchlické
tábory nejsou pod efektivní kontrolou libanonských státních složek a jsou zamořeny násilím
a ozbrojenými konflikty mezi znepřátelenými frakcemi. Důkazní břemeno, že stěžovateli
nehrozí po návratu do země původu vážná újma, leží přitom podle Evropského soudu pro lidská
práva na státu posuzujícím jeho žádost.
Přijatelnost kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. stěžovatel zdůvodňuje pochybeními
krajského soudu stran dostatečného a správného vypořádání jeho námitek. Žalovaný i krajský
soud podle stěžovatele fakticky svými rozhodnutími podpořily institut vnitřního uprchlictví,
což je ovšem srovnatelný, ne-li závažnější problém. Pokud žalovaný považoval informace
ohledně podpory strany Fatah za zásadní, měl nařídit doplňující pohovor. Stěžovatel
také nesouhlasí s tím, že předložené dokumenty byly bez potřebné analýzy označeny
za falzifikáty. Z uvedených důvodů má stěžovatel kasační stížnost za přijatelnou.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek
za vydaný v souladu s právními předpisy. Dále odkázal na obsah správního spisu a své vyjádření
k žalobě.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného
pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti opírá o tvrzené nedostatečné a nesprávné
zodpovězení jeho žalobních námitek krajským soudem, údajné vady v řízení před krajským
soudem, nepřijatelný odkaz na možnost vnitřního přesídlení, neprovedení doplňkového
pohovoru, nekritickou akceptaci názoru žalovaného krajským soudem a nesprávné označení jím
předložených dokumentů za falzifikáty, což lze v případě důvodnosti těchto námitek označit
za zásadní pochybení, která mohla mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
V úvahu tedy připadá čtvrtý důvod přijatelnosti.
Krajský soud založil svůj rozsudek na nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele ohledně jeho
členství v hnutí Fatah a jeho údajného pronásledování ze strany tohoto hnutí; tato tvrzení
stěžovatel dokládal několika dokumenty, které však krajský soud neshledal důvěryhodnými.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud tento svůj závěr neodůvodnil dostatečně
podrobně a přesvědčivě, přičemž níže vytýkané vady se mohly projevit v hmotně právním
postavení stěžovatele. Čtvrtý důvod přijatelnosti kasační stížnosti byl tudíž z dále uvedených
důvodů naplněn.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že nedůvěryhodnost potvrzení o vstupu stěžovatele
do strany Fatah z roku 2011 spatřuje i v tom, že v arabsky psaném textu je datum jeho vstupu
do hnutí vypsáno latinkou, což pro něj bylo naprosto nepochopitelné. Stejnou výtku směřoval
žalovaný i vůči autentičnosti žádosti o zadržení stěžovatele z roku 2013. Stěžovatel reagoval
žalobní námitkou, že latinkou psaná data se vyskytují i v jiných dokumentech hnutí Fatah.
Toto své tvrzení podpořil odkazem na dvě internetové stránky. Krajský soud se však s touto
námitkou nikterak nevypořádal. Na str. 6 svého rozsudku k tomu uvedl pouze následující:
„Tento dokument je datovaný datem psaným latinkou 7. 11. 2013, tedy v době, jak správně poukazuje
žalovaný, kdy se žalobce nacházel již na území České republiky. Krajský soud se proto ztotožňuje s hodnocením
těchto listinných důkazů, tak jak je provedl v odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný“. V prvé řadě není
z napadeného rozsudku zcela jasné, zda je zmínka o tom, že je datum v dokumentu psáno
latinkou pouze konstatováním, či z této skutečnosti krajský soud vyvozuje nějaký závěr. Z druhé
citované věty, v níž se krajský soud ztotožňuje s posouzením žalovaného, lze však spíše usuzovat
na druhou variantu, neboť žalovaného tato okolnost utvrzovala v přesvědčení
o nedůvěryhodnosti předložených dokumentů. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský
soud se samozřejmě může ztotožnit s posouzením správního orgánu, nicméně za předpokladu,
že se krajský soud vypořádá s žalobními námitkami směřujícími proti tomuto posouzení
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2012, č. j. 2 As 8/2012 - 74, a ze dne
22. 5. 2008, č. j. 5 As 9/2008 - 106; srov. i nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006,
sp. zn. I. ÚS 74/06, dostupný z nalus.usoud.cz). Nevypořádáním se s výše uvedenou žalobní
námitkou tak zatížil krajský soud své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 1 As 44/2010 - 103, publikovaný pod č. 2241/2011 Sb. NSS, body 15–19).
Podobně nelze z napadeného rozsudku s určitostí zjistit, jak se krajský soud postavil
k žalobní námitce vůči závěru žalovaného, že předložené oznámení o stěžovatelově členství
ve straně Fatah nebylo originálem, ale jednalo se o vepsaný text do ofoceného hlavičkového
papíru (str. 7 rozhodnutí žalovaného). Stěžovatel vůči tomuto závěru namítal, že samotný
hlavičkový papír mohl být předtištěn a použit stranou k vytištění vlastního textu oznámení
(str. 2 doplnění žaloby ze dne 22. 5. 2014), a poukázal na možnost přezkoumání pravosti listiny
znalcem. Krajský soud se, jak bylo výše citováno, bez dalšího ztotožnil s hodnocením listinných
důkazů, tak jak je provedl žalovaný, a na tuto žalobní námitku vůči závěrům žalovaného
adekvátně nereagoval. Taktéž blíže nezdůvodnil, proč nepovažoval přezkum pravosti listiny
znalcem za potřebný. I v tomto ohledu je tedy napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Krajský soud také při posuzování předložených dokumentů poukázal na to, že žádost
strany Fatah o zadržení stěžovatele je datována dnem 7. 11. 2013, přičemž v této době
se stěžovatel již nacházel na území České republiky. Blíže však nezdůvodnil relevanci této
skutkové okolnosti. Strana Fatah jistě mohla vydat žádost o jeho zadržení bez ohledu
na to, kde se stěžovatel v dané době nacházel. Není samo o sobě rozhodné, zda se tak stalo
před či po jeho odchodu z Libanonu, případně před či po jeho příchodu do České republiky.
Nejvyšší správní soud zároveň připomíná, že v řízení o mezinárodní ochraně se posuzuje riziko
pronásledování či vážné újmy do budoucna (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 12/2012 - 44).
Dále krajský soud založil svůj závěr o nedůvěryhodnosti předložených dokumentů,
potažmo tvrzeného členství stěžovatele v hnutí Fatah, na tom, že ačkoliv se v oznámení
o členství stěžovatele v hnutí Fatah z roku 2011 uvádí, že se účastnil demonstrací a různých akcí,
sám stěžovatel se o těchto akcích nezmiňuje. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením
neztotožňuje. Tento výklad totiž neodpovídá skutečnosti, že za situace, kdy stěžovatel tvrdil
důvody relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany, je to žalovaný, kdo má ve smyslu
§3 správního řádu povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publikovaný pod č. 181/2004 Sb. NSS). V případě řízení o mezinárodní ochraně k tomu slouží
zejména pohovor s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany (§23 odst. 1 zákona o azylu).
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, pokud má správní orgán pochybnosti o hodnověrnosti
výpovědi žadatele, je nutno, aby byla žadateli dána možnost vzniklé rozpory vysvětlit a odstranit
(viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Azs 35/2009 - 97, nebo ze dne
30. 9. 2009, č. j. 5 Azs 46/2009 - 111). Tím spíše je uvedený princip na místě aplikovat v situaci,
kdy žalovaný a krajský soud stěžovateli nevytýkají rozpory v jeho výpovědi ohledně účasti
na akcích strany Fatah, ale toliko nezmínění žádných akcích strany Fatah, kterých se měl podle
oznámení z roku 2011 zúčastnit. Žalovaný se však během pohovoru stěžovatele na jeho účast
na demonstracích či jiných akcí strany Fatah nedotazoval. Stěžovateli tudíž nelze přičítat k tíži,
že se sám od sebe o těchto akcích nezmínil. Vzhledem k tomu, že otázka účasti stěžovatele
na akcích strany Fatah byla pro žalovaného, respektive krajský soud, významná z hlediska
posouzení stěžovatelovy důvěryhodnosti, měl být na účast na těchto akcích strany Fatah dotázán,
tak aby byla naplněna výše uvedená povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti.
Krajský soud také v rámci zdůvodnění nedůvěryhodnosti předložených dokumentů uvedl,
že stěžovatel byl podle své výpovědi členem strany Fatah od roku 2002. Předložený průkaz
byl ovšem vydán dne 1. 8. 2003 a oznámení o členství datuje jeho vstup do hnutí ke dni
2. 11. 2011. Opět se jedná o konstataci skutkových zjištění, aniž by bylo zcela zřejmé,
zda z těchto rozdílů krajský soud usuzuje na nedůvěryhodnost stěžovatelových tvrzení ohledně
jeho členství ve straně Fatah. Pro jeho výše citované obecné ztotožnění se s hodnocením
žalovaného to lze předpokládat. Nicméně v takovém případě by bylo na místě podstatně
detailnější zdůvodnění toho, proč rozdílně uváděná data vstupu stěžovatele do hnutí Fatah
zpochybňují jeho tvrzení týkající se samotné existence jeho členství ve straně Fatah a jeho
pronásledování touto stranou jako celek. Stěžovatel přitom nebyl během pohovoru požádán,
aby tento rozpor vysvětlil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 4 Azs 71/2015 - 54, publikovaný pod č. 3279/2015 Sb. NSS, bod 26, nebo ze dne 6. 2. 2008,
č. j. 1 Azs 18/2007 - 55).
Závěr krajského soudu, že strana Fatah není mocenskou složkou státu, která by měla
právo vyzývat k zatčení stěžovatele a jeho předání k potrestání (str. 6), je jistě správný, není však
jasné, co z uvedeného podle krajského soudu plyne. Původcem pronásledování nebo vážné újmy
může být i organizace nepatřící mezi státní orgány [viz §2 odst. 9 (v nyní účinném znění odst. 6)
zákona o azylu a čl. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011,
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby,
které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany]. Zásadní v takovém
případě je, zda má žadatel přístup k účinné ochraně před tímto pronásledováním či vážnou
újmou (čl. 7 výše citované směrnice).
Tvrzení a námitky shodné s těmi uplatněnými v kasační stížnosti týkající se vnitřního
přesídlení stěžovatel v žalobě neuvedl. Proto se této otázce nevěnoval krajský soud a ze stejného
důvodu nepřichází v úvahu ani kasační přezkum (§104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s.).
Nadto lze poznamenat, že na možnost stěžovatele přesídlit se v rámci země původu jakožto
důvod pro zamítnutí žaloby krajský soud nikde ve svém rozsudku nepoukázal. Na tomto závěru
tedy není napadený rozsudek založen.
Krajský soud nevyvracel tvrzení stěžovatele, že Palestinci v Libanonu jsou omezeni
v přístupu ke vzdělání, v právu vlastnit nemovitosti a v dalších právech, odkazem na informaci
Ministerstva zahraničních věcí z roku 2002, jak je tvrzeno v kasační stížnosti. Krajský soud
i žalovaný shodně připustili, vycházejíce ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv za rok 2012, že životní situace palestinských uprchlíků v Libanonu není dobrá,
nelze ji však obecně označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. I tento závěr by bylo na
místě více rozvést, neboť souběh různých opatření, včetně porušování lidských práv, může
ve svém důsledku naplnit definici pronásledování (viz čl. 9 odst. 1 výše citované směrnice nebo
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98,
publikovaný pod č. 1913/2009 Sb. NSS). Stěžovatel má navíc pravdu v tom, že zřízení zvláštního
fondu se zdá být pro jeho vlastní postavení irelevantní a že zpráva Ministerstva zahraničních věcí
z roku 2002 je již značně zastaralá (k požadavkům na informace o zemi původu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaný
pod č. 1825/2009 Sb. NSS).
Pokud jde o argumentaci belgickou a maďarskou praxí, v daných případech se nejedná
o skutkově srovnatelné případy. To samé lze konstatovat ve vztahu ke stěžovatelem zmíněnému
rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Auad proti Bulharsku, kde byl žadatelem
o mezinárodní ochranu aktivní člen hnutí Fatah zapojený do násilného konfliktu s militantním
uskupením Jund al-Sham, přičemž – oproti nyní posuzované věci – tuto skutečnost bulharské
vnitrostátní orgány nezpochybňovaly, naopak stěžovateli udělily azyl z humanitárních důvodů
(srov. zejména body 11 a 102 rozsudku).
Nejvyšší správní soud shledal pro výše uvedené nedostatky v odůvodnění rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelným. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek pro tuto vadu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§110 odst. 1 věta první a odst. 4 s. ř. s.).
Krajský soud tedy v dalším řízení zejména přesvědčivě vypořádá všechny námitky stěžovatele
směřující proti rozhodnutí žalovaného a posoudí – v případě potřeby i na základě ústního jednání
– zda v jejich světle toto rozhodnutí obstojí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2015, č. j. 5 Azs 105/2015 - 14,
byl stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Maroš
Matiaško, LL.M. Ustanovený zástupce podal doplnění kasační stížnosti. Dne 31. 12. 2015 obdržel
Nejvyšší správní soud oznámení o změně právního zastoupení z důvodu pozastavení výkonu
činnosti advokacie ustanoveným zástupcem. Od 19. 12. 2015 převzal zastoupení na základě
substituční plné moci advokát Mgr. Filip Schmidt, LL.M. Zástupce na základě substituční plné
moci neučinil žádný úkon. Původně ustanovenému zástupci náleží v souladu s §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti,
tj. doplnění kasační stížnosti, ve výši 3 100 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Původně ustanovený zástupce stěžovatele
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti
se proto zvyšuje o tuto daň ve výši 21 %, tedy na 4114 Kč. K výplatě této částky Nejvyšší správní
soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu