ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.109.2016:16
sp. zn. 5 Azs 109/2016 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: D. T. N.,
zastoupena JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, za účasti: T. A. N., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 A 26/2016 - 22, o návrhu žalobkyně na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. CPR-19865-5/ČJ-2015-930310-V242, žalovaná
k odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) částečně změnila a ve zbylé části potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 25. 5. 2015,
č. j. KRPA-105163-33/ČJ-2015-000022, kterým bylo stěžovatelce podle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně
některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie v délce 18 měsíců. Žalovaná kasační stížností napadeným rozhodnutím
změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že stanovila délku doby, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 6 měsíců.
Stěžovatelka rozhodnutí žalované napadla žalobou, která byla rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 A 26/2016 - 22, jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek městského soudu následně stěžovatelka napadla kasační stížností. Současně
požádala, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Stěžovatelka uvedla,
že její vyhoštění má velmi intenzivní dopady do jejího soukromého a rodinného života.
Bez přiznání odkladného účinku kasační stížnosti reálně hrozí, že stěžovatelka bude muset
opustit Českou republiku, vynaložit značné náklady na cestování a zajištění ubytování v zemi
původu, což jí nebude nahrazeno ani v případě, že by Nejvyšší správní soud její kasační stížnosti
vyhověl. Bylo by tak zcela zásadně zasaženo do jejího soukromého a rodinného života, přičemž
má se svým manželem na území České republiky vybudováno rodinné, sociální a pracovní zázemí
a ve společné domácnosti vychovávají nezletilého potomka. Z uvedených důvodů by stěžovatelce
výkon správního vyhoštění způsobil nenahraditelnou újmu, přičemž přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti se nijak nedotkne práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelkou a skutečností vyplývajících
ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních
účinků rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
o správním vyhoštění, do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti, byla by stěžovatelka v důsledku právních účinků pravomocného a vykonatelného
správního rozhodnutí nucena opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím
kasačního soudu. Podstatné přitom je, že pro řádný výkon stěžovatelčina ústavního práva
na spravedlivý proces je třeba, aby stěžovatelka mohla setrvat na území České republiky
do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatelka v tomto řízení v souladu
s požadavkem soudního řádu správního zastoupena advokátem, náleží k právu na spravedlivý
proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem,
udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. Nejvyšší
správní soud proto spatřuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, spojenou s nuceným opuštěním České republiky před rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky, především v možné újmě na výkonu
jejího práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu ostatně přiznává §172 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek
na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege (s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu
ohrožení bezpečnosti státu) a není tedy bez dalšího dán důvod, proč by obdobnou možnost
setrvat na území České republiky neměl mít vyhošťovaný cizinec i po dobu následného kasačního
řízení. V daném případě lze tedy nalézt příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou
napadeného rozhodnutí a možným vznikem zákonem předpokládané újmy u stěžovatelky
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 58).
Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska splnění
druhého zákonného předpokladu, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku není
v rozporu s veřejným zájmem. Pokud jde o splnění uvedeného předpokladu, vychází zde soud
z povahy věci, z obsahu spisového materiálu a z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil
v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, kde dospěl k závěru, že „[p]okud
jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli
v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu
přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci
testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení
veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
č. 1698/2008 Sb. NSS).“
S ohledem na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě,
která hrozí stěžovatelce, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné
intenzity, neboť stěžovatelka nebyla vyhoštěna z důvodu ohrožení bezpečnosti státu;
byla vyhoštěna podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek
podle §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatelky
proti pravomocnému rozhodnutí o jejím správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek, postačí
v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení
řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Městského soudu v Praze,
neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalované
ve věci správního vyhoštění stěžovatelky.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu