ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.261.2016:23
sp. zn. 5 Azs 261/2016 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: U. S., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 9. 2016, č. j. 2 A 61/2016 - 26, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
28. 4. 2016, č. j. KRPA-162319-16/ČJ-2016-000022, bylo žalobci (dále jen „stěžovatel“) dle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění, neboť pobýval na území České republiky v období od 9. 11. 2015
do 28. 4. 2016 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok, a to od okamžiku, kdy pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla tímto rozhodnutím stěžovateli
stanovena dle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců doba k vycestování do 15 dnů od nabytí
právní moci rozhodnutí, kterým bude v souladu s §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
v relevantním znění (dále jen „správní řád“), stanoveno, že překážka řízení odpadla a vycestování
cizince je možné. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 7. 2016, č. j. CPR-14247-2/ČJ-2016-930310-
V240 rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že dle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil část
výroku správního orgánu I. stupně tak, že výrok o stanovené době k vycestování z území České
republiky vypustil a ve zbylé části podle §90 odst. 5 správního řádu odvolání stěžovatele zamítl
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, která byla rozsudkem Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 16. 9. 2016, č. j. 2 A 61/2016 - 26,
jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek městského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností. Současně navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím,
že na území České republiky žil legálně více než 8 let; má zde tedy vytvořené silné rodinné
a společenské zázemí a nucený návrat do země původu by pro něj znamenal nenahraditelnou
újmu. Dle názoru stěžovatele by následky nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti byly
zjevně nepřiměřené důvodům vydání napadeného rozhodnutí, přičemž přiznání odkladného
účinku není v rozporu s veřejným zájmem a současně nemůže žádným jiným osobám vzniknout
jakákoliv újma. V případě, že kasační stížnosti nebude přiznán odkladný účinek, bude muset
stěžovatel opustit Českou republiku, aby se vyhnul nelegálnímu pobytu a maření výkonu
úředního rozhodnutí, což s sebou nese náklady spojené s nuceným vystěhováním. Opustil by také
své nejbližší, přičemž újmu, která bude stěžovateli způsobena, je třeba spatřovat zejména
v odloučení od jeho manželky. Stěžovatel rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, podle kterého přiznání odkladného účinku
ve věcech správního vyhoštění je nezbytné pro ochranu práv stěžovatelů, a to nejen pro možnost
jejich účasti na řízení o kasační stížnosti. Nepřiznáním odkladného účinku by podle stěžovatele
také došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, pro jehož výkon je nezbytné,
aby stěžovatel mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení před kasačním soudem.
Stěžovatel dále odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 - 100, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS.
Žalovaný uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku považuje za bezpředmětný,
neboť rozhodnutí o správním vyhoštění je sice pravomocné, ale není vykonatelné.
Podle závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které je v řízení o správním vyhoštění
vyžadováno, totiž v současné době nemůže dojít k realizaci správního vyhoštění stěžovatele
pro překážku nemožnosti vycestování, protože se na něj vztahují důvody znemožňující
vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele
přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele)
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Po zhodnocení důvodů uváděných
stěžovatelem a skutečností vyplývajících ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě
splněny.
Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a dále skutečností
vyplývajících ze soudního a správního spisu dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.
jsou naplněny.
Nejvyšší správní soud nejprve poznamenává, že stěžovatel v návrhu na přiznání
odkladného účinku tvrdí, že v České republice má vytvořeno silné citové zázemí a zejména
v nuceném odloučení od své manželky spatřuje újmu, která mu bude způsobena. Ze správního
a soudního spisu však vyplývá, že stěžovatel nemá na území České republiky žádnou rodinu,
konkrétně do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 28. 4. 2016 stěžovatel
výslovně uvedl, že má celou svou rodinu (rodiče, manželku a dva syny) v Uzbekistánu. Nicméně
i přes tento rozpor zdejší soud souhlasí se stěžovatelem, že by nucené opuštění České republiky
pro něj mohlo znamenat újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud vycházel
zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních účinků rozsudku městského soudu,
jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění, do doby meritorního
rozhodnutí o kasační stížnosti, trvá pravomocně a vykonatelně uložené správní vyhoštění,
a to včetně stanovení doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států
Evropské unie. Podstatné přitom je, že pro řádný výkon stěžovatelova ústavního práva
na spravedlivý proces je třeba, aby stěžovatel mohl setrvat na území České republiky do skončení
řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení zastoupen advokátem, náleží
k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou
součinnost atd. Nejvyšší správní soud proto spatřuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, spojenou s nuceným opuštěním České
republiky před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatele,
především v možné újmě na výkonu jeho práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu ostatně
přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění
odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege (s výjimkou případů vyhoštění
cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu). Není tedy bez dalšího dán důvod, proč
by obdobnou možnost setrvat na území České republiky neměl mít vyhošťovaný cizinec
i po dobu následného kasačního řízení. V daném případě lze tedy nalézt příčinnou souvislost
mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem zákonem
předpokládané újmy u stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012,
č. j. 4 As 56/2012 - 58).
Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku také z hlediska
splnění druhého zákonného předpokladu a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku není
v rozporu s veřejným zájmem. Pokud jde o splnění uvedeného předpokladu, vychází zde soud
z povahy věci, z obsahu spisového materiálu a z vyjádření žalovaného. K otázce možného
rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne
19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, kde dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor
s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání
odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s.
Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality
vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, publ. pod
č. 1698/2008 Sb. NSS).“
S ohledem na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě,
která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné
intenzity, neboť stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu; byl vyhoštěn
podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Na výše uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že, jak uvedl žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti, nemůže za současného stavu dojít k realizaci správního
vyhoštění stěžovatele a stěžovateli ani nebyla napadeným rozhodnutím stanovena doba
k vycestování z území České republiky. Nelze totiž vyloučit změnu závazného stanoviska
Ministerstva vnitra dle §120a zákona o pobytu cizinců (resp. vydání stanoviska nového),
v důsledku čehož by mohlo dojít k vydání rozhodnutí, ve kterém by byla stěžovateli stanovena
doba k vycestování z území České republiky, a stěžovatel by následně musel opustit v průběhu
řízení o jeho kasační stížnosti území České republiky, čímž by mu ovšem bylo zabráněno
v řádném výkonu jeho práva na spravedlivý proces, jak bylo popsáno výše.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek
podle §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele
proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek, postačí
v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení
řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku městského soudu, neboť tím
se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného ve věci
správního vyhoštění stěžovatele.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu