ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.31.2016:35
sp. zn. 5 Azs 31/2016 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: A. M. H. E.,
zastoupený Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2016,
č. j. 29 Az 1/2015 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jana Urbana,
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2015, č. j. OAM-219/LE-BE03-LE05-2014, žalovaný rozhodl,
že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“),
neboť nebyly naplněny zákonné podmínky pro její udělení dle žádného z uvedených ustanovení
zákona o azylu.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 29 Az 1/2015 – 66, zamítl.
Krajský soud nehledal jako důvodnou námitku stěžovatele, kterou vytkl nekvalitní tlumočení jeho
výpovědi, v důsledku čehož mělo dojít v řízení před žalovaným ke vzniku veškerých rozporů,
což také ve správním řízení namítal. Krajský soud se s poukazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, ztotožnil se žalovaným, že pokud
stěžovatel měl či mohl mít pocit nedostatečného porozumění v průběhu tlumočení jeho
výpovědi, měl možnost na takovou skutečnost ihned v průběhu pohovorů upozornit, což však
stěžovatel neučinil.
Dále se krajský soud zabýval otázkou údajného působení stěžovatele ve skupině Haraket
Shahbah al Amal, která měla vystupovat proti alžírskému režimu, a jeho obav z pronásledování
v zemi původu a naplnění podmínek pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Krajský soud
se ztotožnil se závěry žalovaného a v plném rozsahu odkázal na jeho rozhodnutí, v němž
žalovaný podrobně a logicky zdůvodnil, proč stěžovateli jeho příběh o případných obavách
z pronásledování v zemi původu neuvěřil. Žalovaný dospěl k závěru, že dosavadní údaje získané
od stěžovatele jsou rozporuplné a nemohou věrohodně podložit závěr o splnění podmínek
§12 písm. a) nebo písm. b) zákona o azylu. Krajský soud poukázal např. na rozporuplnost údajů,
jež se týkaly „oficiality“ uvedené skupiny, neboť jednou stěžovatel uvedl, že byl organizátorem,
příznivcem a jednou z šesti organizujících osob, pak ovšem tvrdil, že organizátorem skupiny
nebyl a na aktivitách svých přátel, kteří do ní patřili, se nepodílel. Rozporné byly také údaje
uváděné stěžovatelem, které se týkaly jeho vycestování z Alžírska, s čímž se žalovaný přiléhavě
vypořádal (stěžovatel jednak tvrdil, že ze země původu odcestoval legálně, ale na straně druhé
uváděl, že jeho odchod byl ilegální). Krajský soud také konstatoval, že žalovaný se dostatečně
vypořádal s tvrzením stěžovatele o možném postihu z nevykonání vojenské služby, neboť sám
stěžovatel uvedl, že nebyl povolán; stěžovatel tedy již z tohoto důvodu nemůže být dezertér.
Stěžovatelovy obavy o život v zemi původu jsou rovněž nepodložené, neboť v zemi původu
nebyl ani zatčen, ani na něho nebyl vydán zatykač nebo nečelil jakémukoliv obvinění.
Stěžovatelem uváděné informace týkající se demonstrací v Alžírsku (zemi původu) navíc časově
nekorespondují se skutečnostmi, které jsou uvedeny v objektivních podkladových informacích
o zemi původu. Dle krajského soudu žalovaný ohledně ne zcela demokratického režimu
v Alžírsku adekvátně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, podle něhož existence autoritářského nebo nedemokratického režimu,
který v mnoha případech pošlapává lidská práva, bez dalšího neznamená, že kterýkoliv občan
takové země je tomuto vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven.
Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany dle §13 a 14b zákona o azylu. K otázce hodnocení důvodů hodných zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu krajský soud zdůraznil, že je oprávněn
zkoumat pouze to, zda žalovaný měl dostatečné a úplné podklady pro svoji správní úvahu
a zda se nedopustil určité libovůle, resp. své správní uvážení nezneužil. Úloha soudu totiž spočívá
ve zjištění, zda správní uvážení žalovaného nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Dle krajského soudu ovšem
žalovaný dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu soužití stěžovatele s přítelkyní v České republice
nepovažuje za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. Žalovaný měl pro
takový závěr dostatečné podklady a své postavení nezneužil.
Dále se krajský soud zabýval otázkou skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ
stěžovatelova návratu do země původu jako důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Obavy z případného mučení podle krajského soudu žalovaný ve svém
rozhodnutí dostatečně vyvrátil, přičemž tyto obavy vycházejí z předpokladů, které žalovaný
i krajský soud označil za nevěrohodné. Ohledně soužití stěžovatele s přítelkyní a jejími dvěma
nezletilými syny v souvislosti s případným vycestováním stěžovatele do země původu krajský
soud uzavřel, že takové odloučení se nedotkne a neporuší mezinárodní závazky České republiky
ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že krajský soud dostatečně nevypořádal námitku, že rozhodnutí
žalovaného je nezákonné pro opakované porušení povinností vyplývajících z §2 a §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Podle stěžovatele žalovaný dostatečně
nedbal povinnosti zjistit řádně stav věci a řádně se nevypořádal se všemi skutečnostmi
významnými pro rozhodnutí ve věci a skutečnostmi, které stěžovatel uvedl v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a při pohovorech před žalovaným. Stěžovatel považuje odůvodnění
krajského soudu za nedostatečné, neboť krajský soud se většinou omezil pouze na zopakování
závěrů stěžovatele a žalovaného a neuvedl, jak tyto skutečnosti hodnotil. Dále se krajský soud
dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatele, neboť při jejich vypořádání jen zopakoval
argumentaci žalovaného nebo na ni odkázal a námitkami stěžovatele se věcně nezabýval. Takový
postup stěžovatel považuje za nesprávný, neboť vzhledem ke skutečnostem uvedeným v žalobě
a jejím doplnění bylo povinností krajského soudu zabývat se stěžovatelem uvedenými důvody
rovněž po věcné stránce. Rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
Žalovaný si dále podle stěžovatele neopatřil dostatečné množství relevantních podkladů,
a to zejména podklady, jež by se vztahovaly k aktuálnímu postavení menších politických hnutí
jako je např. stěžovatelovo Haraket Shahbah al Amal a postupu alžírských veřejných institucí vůči
takovým hnutím. Stěžovatel tvrdí, že Alžírsko vyvíjí maximální možnou snahu k potlačení
podobných uskupení, a to za využití všech dostupných prostředků. Alžírské státní orgány v čele
s policií perzekuují členy podobných hnutí bez právního důvodu a bez jakýchkoli legitimních
podnětů dochází k jejich zatýkání a někdy dokonce i k záhadným zmizením jednotlivců, jak tomu
bylo také v případě několika stěžovatelových spolupracovníků a sympatizantů hnutí. Stěžovatel
tvrdil, že žalovanému opakovaně předložil svá tvrzení o výhrůžkách a pronásledování ze strany
alžírských veřejných orgánů směřujících vůči němu, což nadto doplnil informacemi o únosu
svých přátel. Žalovaný v této souvislosti rovněž pochybil, pokud se nevypořádal s nejasnostmi
v tvrzeních stěžovatele již v rámci jednotlivých pohovorů. Běžnou praxí dle stěžovatele je,
že v případech, v nichž správní orgány posuzují otázky mezinárodní ochrany, předloží tyto
rozpory k vysvětlení žadateli již během pohovorů, aby bylo možno se s nimi následně vypořádat.
Jestliže tak žalovaný nepostupoval, došlo dle stěžovatele k pochybení s hlubokým dopadem
do skutkových zjištění, což mohlo mít v konečném důsledku také vliv na hodnocení žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že podklady opatřené žalovaným obsahují
pouze obecné informace, nemohl žalovaný a následně ani krajský soud objektivně posoudit
nebezpečí ohrožení života nebo jiné závažné újmy bezprostředně hrozící stěžovateli při návratu
a následném pobytu v zemi původu.
Pro nedostatek důvodu stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné také závěry žalovaného
a krajského soudu ohledně otázky reálného hrozby vážné újmy na zdraví stěžovatele v případě
jeho návratu do země původu. Krajský soud a žalovaný konstatovali, že v zemi původu
stěžovatele neexistuje v tomto směru žádná reálná hrozba a odkázali na skutečnost, že ze strany
státních orgánů nebyly vůči stěžovateli podniknuty žádné oficiální kroky směřující k jeho zatčení
či potrestání. S takovým závěrem stěžovatel ovšem nesouhlasí, neboť v průběhu řízení
prokazoval hrozbu ztráty osobní svobody či dokonce hrozbu mučení. Závěry žalovaného
a krajského soudu proto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost je přijatelná, neboť svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy. Z napadeného rozsudku totiž není zřejmé, jak se vypořádal
s konkrétními tvrzeními stěžovatele, která mohou mít význam pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Toto pochybení pak mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatele, přičemž povinností krajských soudů je vypořádat se v odůvodněních svých
rozhodnutí se všemi námitkami účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ.
pod č. 787/2006 Sb. NSS). Krajský soud tuto judikaturu nerespektoval, proto je dán důvod
přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a s. ř. s.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný uvedl, že trvá na správnosti svého rozhodnutí, ve kterém se dostatečně zabýval
všemi důvody, jimiž stěžovatel zdůvodnil svou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádost
stěžovatele jasně, srozumitelně a v souladu s platným právem vyhodnotil, a to po náležitém
zjištění skutkového stavu. Postup krajského soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku
odkázal na rozhodnutí žalovaného, vychází z ustálené judikatury, podle které platí, že pokud
se krajský soud ztotožní s argumentací správního orgánu, může odkázat na odůvodnění učiněné
správním orgánem, bez toho aniž by znovu zopakoval názor obsažený v napadeném rozhodnutí
správního orgánu. Dle žalovaného nedošlo k porušení správního řádu, zákona o azylu
či soudního řádu správního nebo k vadám v průběhu řízení. Dále žalovaný plně odkázal na své
rozhodnutí, vyjádření k žalobě a na rozsudek krajského soudu.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl
pro nedůvodnost, pokud ji neodmítne pro nepřijatelnost dle §104a s. ř. s.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda význam posouzení kasačních námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
tedy její přijatelností (§104a s. ř. s.). Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv
stěžovatele je třeba předně uvést, že mu byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním
projednáním věci krajským soudem na základě jím podané žaloby; projednání věci Nejvyšším
správním soudem je podmíněno přesahem vlastních zájmů stěžovatele. Nebylo-li by tomu tak,
musela by být kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítnuta.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, je typickým neurčitým právním pojmem. Jeho výklad provedl například Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS.,
podle kterého: „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele […] je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je -
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
V rámci této kategorie ovšem nebudou přezkoumávána všechna pochybení,
ale jen pochybení takové intenzity, o nichž se dá důvodně domnívat, že kdyby k nim nedošlo,
tak by věcné rozhodnutí soudu bylo odlišné. Musí jít proto o zásadní a hrubé pochybení,
nevýrazná pochybení především procesního charakteru tak zpravidla takové intenzity dosahovat
nebudou.
K důvodům přijatelnosti stěžovatel uvedl, že kasační stížnost svým významem přesahuje
jeho vlastní zájmy. Stěžovatel spatřuje pochybení v postupu krajského soudu, z jehož rozhodnutí
podle stěžovatele nemá být zřejmé, jak se vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele,
která by mohla mít význam pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Dle názoru
stěžovatele krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu, která vyžaduje, aby se krajský soud
vypořádal se všemi žalobními námitkami; proto podle stěžovatele byla naplněna podmínka
přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ovšem neshledává relevantní argumenty svědčící pro přijatelnost
kasační stížnosti stěžovatele. Kasační námitky stěžovatele se nedotýkají právních otázek,
které dosud nebyly vůbec, či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
ani právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Nejvyšší správní soud
v posuzované věci také neseznal, že je na místě změnit výklad určité právní otázky a neshledal
ani zásadní pochybení v rozsudku krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu není
nepřezkoumatelný.
V této souvislosti je nejprve vhodné uvést, že není důvodná námitka stěžovatele,
že žalovaný nedostatečně zjistil řádně stav věci a řádně se nevypořádal se všemi skutečnostmi
významnými pro rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud naopak zastává názor, že žalovaný
dostatečně zjistil skutkový stav, na jehož základě přesně, srozumitelně a přehledně ve svém
rozhodnutí vylíčil, z jakých důvodů nejsou v případě stěžovatele splněny podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany.
Stěžovatel přitom právě v souvislosti s poukazem na údajné nedostatečné zjištění
skutkového stavu žalovaným namítal, že krajský soud pouze opakuje tvrzení stěžovatele
a žalovaného a s námitkami stěžovatele se vypořádal pouze odkazem na rozhodnutí žalovaného,
aniž by se zabýval důvody uvedenými stěžovatelem v žalobě po věcné stránce a z tohoto důvodu
je rozsudek krajského soudu zatížen vadou nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že již dlouhodobě zastává názor, že bez dalšího nelze
považovat za nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu jen z toho důvodu, že odkazuje na rozhodnutí
správního orgánu. Touto problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne
19. 5. 2015, č. j. 5 Azs 220/2015 - 35, v němž je uvedeno: ,,Rozsudek městského soudu není bez dalšího
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani tehdy, odkazuje-li městský soud na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, pokud se s ním ztotožňuje. Podstatou soudního přezkumu není jinými slovy opakovat již jednou
vyřčené, logické argumenty podložené zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Naopak,
pokud je rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno a je z něho zřejmé, proč a na jakém základě žalovaný dospěl
ke svým závěrům, je přípustné, aby si městský soud tyto závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Jestliže
se tedy krajský soud ztotožní se závěry učiněnými správním orgánem a toto rozhodnutí
je důkladné a je z něj zřejmé, jakými úvahami se správní orgán při rozhodování řídil, nebylo
by praktické ani časově úsporné, aby bylo řečeno v rozhodnutí krajského soudu stejnými
slovy v podstatě to samé, v takovém případě je vhodnější si takové závěry osvojit právě
se souhlasnou poznámkou (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 119/2005 - 118). Krajský soud v tomto případě tedy bez dalšího nepochybil, pokud
se ztotožnil se závěry žalovaného, na které odkázal. Jen z tohoto důvodu proto nelze jeho
rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.
Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů by ovšem rozsudek krajského soudu,
který odkázal na rozhodnutí žalovaného, mohl být v případě, že by samo rozhodnutí žalovaného
bylo nepřezkoumatelné např. pro nedostatek důvodů pro nedostatečně zjištěný skutkový stav,
jak namítal stěžovatel. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci není.
Žalovaný se zabýval žádostí stěžovatele nejprve z pohledu §12 zákona o azylu. K tomu
Nejvyšší správní soud úvodem uvádí, že podle §12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl,
je-li a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování (mimo jiné) pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119,
vyplývá, že nárok na udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu vzniká osobě,
která kumulativně splňuje následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu
(tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci);
(2) musí mít odůvodněný strach z hrozící újmy; (3) jí hrozící újma musí dosahovat intenzity
pronásledování; (4) ochrana v zemi původu selhala; (5) musí být pronásledována z azylově
relevantních důvodů; a (6) nesmí se na ni vztahovat vylučující klauzule (viz §15 zákona o azylu).
Obdobné podmínky platí v případě §12 písm. a) zákona o azylu, jen s tím rozdílem, že toto
ustanovení speciálně cílí na jediný důvod pronásledování, který se do určité míry překrývá (ovšem
neshoduje) s jedním z důvodů pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu (na základě
zastávání určitých politických názorů) zahrnutých v podmínce (5), a na skutečnost
již uskutečněného (prožitého) pronásledování, o kterou se zpravidla objektivně opírá
též odůvodněný strach z dalšího pronásledování v případě návratu ve smyslu podmínky (2).
K námitkám stěžovatele, které se týkají jeho údajného pronásledování alžírskými státními
orgány, lze uvést, že Nejvyšší správní soud již několikrát judikoval, že není povinností žadatele
o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí, pokud jiné důkazní prostředky nemá k dispozici a nemá ani možnost
si je obstarat. V takovém případě je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o mezinárodní
ochranu vyvracejí či zpochybňují (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89).
Žadatel o mezinárodní ochranu tedy může často podložit svůj azylový příběh pouze svou
věrohodnou výpovědí, která je jeho jediným důkazem. Jestliže se žadatel drží po celou dobu
jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní
a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, lze z takové výpovědi vycházet
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 – 83). Správní
orgán tak při posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany vychází z azylového příběhu
žadatele, u kterého posuzuje míru detailu, specifičnost příběhu a jeho vnitřní soudržnost,
výpovědí jiných svědků, zpráv o zemi původu, je nutné zohlednit také charakter země původu,
způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv v ní a další okolnosti,
které mohou mít vliv na posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 - 54., ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). K otázce posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní
ochranu Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 - 105,
rovněž uvedl: ,,Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat
svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem
pro posouzení jejich věrohodnosti.“ Věrohodná výpověď žadatele o mezinárodní ochranu
je v řízení o mezinárodní ochraně klíčovým důkazem a v případě, že správní orgán
má pochybnosti o hodnověrnosti takového důkazu, je jeho povinností ve spolupráci se žadatelem
o mezinárodní ochranu a za pomocí jiných důkazů tyto pochybnosti odstranit (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55). Jsou - li tvrzení žadatele
o mezinárodní ochranu i přes to rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom,
která z rozporuplných tvrzení by se měla považovat za důvody pro splnění některých podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě rozporuplných
tvrzení proto znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 - 105). Rovněž v nyní projednávané věci byla pro rozhodnutí ve věci klíčová
tvrzení stěžovatele a pro jejich posouzení byla podstatná jejich věrohodnost.
Stěžovatel při pohovorech v azylovém řízení uvedl mnoho rozporů, na které následně
byl i dotazován a k odstranění těchto rozporů byl vyzván, jak vyplývá z rozhodnutí žalovaného
(str. 6). Žalovaný tak při posuzování, zda jsou v případě stěžovatele splněny podmínky §12 písm.
a) zákona o azylu konstatoval, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné
skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr o tom, že ve své vlasti vyvíjel činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu citovaného ustanovení, za kterou
by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Stěžovatel prohlásil, že v Alžírsku osobně
nikdy neměl žádné problémy. Jeho tvrzení, že se angažoval ve skupině, která organizovala
protivládní protesty a na internetu kritizovala vládnoucí režim, a nyní mu proto hrozí uvěznění,
považoval žalovaný za nevěrohodná. Žalovaný k tomuto závěru konstatoval, že ačkoli
se stěžovatel prezentoval jako aktivista opoziční skupiny, který na internetu představoval
své politické názory, nebyl fakticky schopen své politické názory vyjádřit. Jeho odpovědi
na veškeré otázky, které se týkaly programu, názorů skupiny, jejich cílů a aktivit, byly zcela
obecné, povrchní, nekonkrétní a na úrovni všeobecných proklamací, že je proti vládě, režimu,
nesouhlasí s politikou a usiluje o lidská práva a svobodu. Přestože byl stěžovatel opakovaně
vyzýván, aby popsal aktivity své a tvrzené skupiny, vždy se omezil jen na obecná tvrzení,
že se scházeli, diskutovali, psali na internet a organizovali demonstrace. Podle žalovaného
tvrzení stěžovatele dále obsahují řadu zjevných rozporů, které stěžovatel nijak nevyjasnil,
a to ani v případech, v nichž na ně byl upozorněn a vyzván k jejich vysvětlení. Zásadní rozpory
se týkají již otázky, zda je či není ve vlasti trestně stíhán. Stěžovatel ve dvou žádostech
o mezinárodní ochranu a při pohovorech k nim střídavě prohlašoval, že je již od roku 2009
v Alžírsku stíhaná a hledaná osoba a že naopak proti němu žádné trestní stíhání vedeno není.
Při pohovoru dne 21. 5. 2012 stěžovatel prohlásil, že porušoval zákon, nebyl ovšem schopen
vysvětlit, jaký zákon měl vlastně porušit. Žalovaný dále správně poukázal na další rozpory
v tvrzeních stěžovatele, které se týkaly jeho údajných aktivit. Stěžovatel se sice zpočátku sám
označil za jednoho ze zakládajících členů uvedeného politického hnutí (skupiny) s tvrzením,
že organizoval demonstrace a také činnost a šíření tohoto hnutí do dalších částí země. Tvrdil,
že hnutí mělo stovky členů z různých měst a bylo oficiální. Jindy ovšem stěžovatel oproti tomu
tvrdil, že se jednalo pouze o skupinku šesti přátel, kteří se scházeli v kavárně a bavili se tam
o různých věcech, které se jim nelíbí, např. o nedostatku pracovních příležitostí. Stěžovatel sám
byl podle této verze buď přítelem členů uvedené skupiny nebo jejím příznivcem a poskytoval jim
prostor v otcově kavárně, kde pracoval, a počítač, jehož prostřednictvím umísťovali na internet
své kritické komentáře. Výslovně pak prohlásil, že se na aktivitách svých přátel a uvedené skupiny
nijak nepodílel, a to s výjimkou čtyř demonstrací, na nichž policie nezasahovala. Při této verzi
svého příběhu také tvrdil, že uvedené hnutí nebylo oficiální. Jindy ovšem opět uváděl, že jako
člen skupiny psal na internet články o vládnoucím režimu a situaci v zemi. Když měl stěžovatel
tyto rozpory vysvětlit, prohlásil, že se na činnosti skupiny nijak nepodílel, policie jej však považuje
za jejího hlavního organizátora. Stěžovatel již ovšem nedokázal vysvětlit, odkud to ví a z jakých
důvodů si to myslí. V neposlední řadě stěžovatel v žádosti ze dne 10. 5. 2012 a při pohovoru
dne 21. 5. 2012 tvrdil, že Alžírsko opustil zcela legálně na základě svého cestovního dokladu
a tuniského víza. Když však byl při pohovoru dne 2. 12. 2014 dotázán, jak je možné
že bez problémů opustil zemi, pokud byl hledanou osobou, změnil zcela svá tvrzení a nově tvrdil,
že hranici překročil mimo hraniční přechod a zemi opustil ilegálně. V této souvislosti žalovaný
správně dovodil také rozpor v tvrzeních stěžovatele o místě pobytu stěžovatele v Alžírsku,
neboť v obou svých žádostech uvedl, že až do odjezdu z Alžírska v září 2009 žil ve městě C., ale
při pohovoru dne 21. 5. 2012 tvrdil, že již v květnu nebo červnu 2009 odešel do města al K.,
protože jej doma stíhala tajná služba. Žalovaný přiléhavě konstatoval, že ve zjevném rozporu
s tvrzením stěžovatele o protirežimních aktivitách a „neoficiálním“ stíhání v Alžírsku je
skutečnost, že mu alžírský zastupitelský úřad v ČR vydalo a následně prodloužilo cestovní doklad.
Je přitom zcela nelogický a nepravděpodobný způsob vyřízení dokladu tvrzený stěžovatelem, že
měl opakovaně telefonicky kontaktovat jemu zcela neznámého muže, který měl za účelem
vyřízení žadatelova pasu přijet do Prahy z Francie, kde žije, a svěřit mu peníze i doklady.
Z tvrzení stěžovatele je také zřejmé, že přestože měla být údajně pro jeho činnost pronásledována
i jeho rodina, která zůstala v Alžírsku, k nějakému kroku ze strany alžírských úřadů vůči jeho
příbuzným mělo naposledy dojít v roce 2010. Na dotaz, jak se jeho rodině v Alžírsku daří, pak
stěžovatel spontánně odpověděl, že dobře.
Žalovaný dále správně poukázal na to, že tvrzení stěžovatele nekorespondují
ani s informacemi o zemi jeho původu. Stěžovatel popisoval ve svých tvrzeních problémy,
s nimiž se Alžírsko skutečně potýkalo, ale nikoli v době, do níž je stěžovatel zařadil (tedy v letech
2008 a 2009 až do současnosti), ale v 90. letech 20. století. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
rovněž se závěrem žalovaného a krajského soudu, že ze zdrojů, které žalovaný citoval (zejména
zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Alžírsku ze dne 27. 2. 2014,
informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 30. 7. 2014, výroční zpráva organizace
Human Rights Watch ze dne 21. 1. 2011, výroční zpráva Amnesty International ze dne
23. 5. 2013, informace Mezinárodní organizace pro migraci ze srpna 2012 a aktuální verze
Infobanky České tiskové kanceláře – Země světa – Alžírsko) je zjevné, že právě v 90. letech
20. století, a to především v souvislosti s aktivitami ozbrojených islamistických skupin a snahou
režimu tuto činnost potlačit a zabránit jejich teroristickým útokům, skutečně v Alžírsku
docházelo k nezákonnému zatýkání, věznění, mučení, zabíjení a „mizení“ osob ze strany
bezpečnostních sil. Všechny uvedené zdroje se ovšem shodují, že v současnosti k těmto
porušováním lidských práv nedochází a ani v době, do níž stěžovatel svůj příběh zasadil, rovněž
nedocházelo. Stěžovatel poté, co byl na uvedené rozpory upozorněn, pouze upozornil
na demonstrace příbuzných osob, které v 90. letech zmizely, a jen v obecné rovině prohlásil,
že „realita je jiná“. Stejné rozpory se týkají i dalších stěžovatelových tvrzení, neboť z výše
označených dokumentů plyne, že v Alžírsku v letech 2008 a 2009 prakticky k demonstracím
nedocházelo. K stěžovatelem popisované aktivizaci občanské společnosti došlo ve skutečnosti
až od konce roku 2010 s vrcholem těchto aktivit na jaře 2011 (období tzv. „arabského jara“),
kdy již ovšem stěžovatel pobýval na území ČR a logicky se těchto aktivit nemohl ani účastnit.
Z uvedeného je zjevný správný závěr žalovaného a krajského soudu, že tvrzení
stěžovatele nelze považovat za věrohodná a že nelze dovodit, že by stěžovatel ve své vlasti
jakýmkoli způsobem uplatňoval svá politická práva a svobody a z tohoto důvodu by byl také
pronásledován.
Stěžovatel ve svých tvrzeních neuváděl jen drobné nesrovnalosti, které by se snad daly
vyložit časovým odstupem, popř. přirozenou tendencí člověka určité věci zapomínat nebo
subjektivním vnímáním skutečností. Tvrzení stěžovatele se lišila v podstatných bodech, a proto
žalovanému nezbylo nic jiného, než označit jeho tvrzení za nevěrohodná a na základě toho
neshledat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelova tvrzení by se dala
považovat spíše za účelová, která mají ve výsledku vytvořit příběh, na základě kterého by měla
být splněna některá z podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že žalovaný zcela dostatečně zjistil skutkový
stav věci a pečlivě se vypořádal se všemi skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci,
včetně skutečností, které (rozporně) tvrdil stěžovatel. Na rozpory v tvrzeních stěžovatele
v průběhu správního řízení žalovaný reagoval, stěžovatele na rozpory v jeho tvrzeních opakovaně
upozorňoval a umožnil mu je vysvětlit, což se ovšem stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel nebyl
schopen rozpory ve svých tvrzeních věrohodně a logicky vysvětlit, jeho tvrzení zůstala jen
ve zcela obecné rovině a Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry žalovaného a krajského
soudu, že s tvrzení stěžovatele nelze dovodit jeho údajné pronásledování. Námitky stěžovatele
proto důvodné nejsou.
V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce, že žalovaný a následně i krajský soud
se zcela nedostatečně zabývali otázkou hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy na zdraví
v případě návratu stěžovatele do země původu, což by mohlo být relevantní z hlediska možného
udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, Nejvyšší správní soud opětovně uvádí,
že v rozhodnutí žalovaného je podrobně popsáno, z jakých podkladů žalovaný vycházel
a z jakých důvodů dospěl ke svým závěrům; rozhodnutí žalovaného i krajského soudu, který
na ně odkázal, jsou přezkoumatelná a je z nich zřejmé, jakými úvahami se žalovaný a krajský soud
při rozhodování řídil, jak již bylo výše napsáno. Rozhodnutí žalovaného ani krajského soudu
proto není ani v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
Na základě uvedeného lze shrnout, že závěry žalovaného a krajského soudu
o neprokázání pronásledování stěžovatele v zemi jeho původu mají oporu ve spisovém materiálu
a jsou rovněž v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele nesplňuje podmínky přijatelnosti. Daná věc se netýká právních otázek, které by dosud
nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které by byly judikaturou řešeny
rozdílně, a tato ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
obsažené v kasační stížnosti; nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu;
ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
soudní judikatury nebo hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
IV. Závěr a náklady řízení
Postup v řízení i samo napadené rozhodnutí tedy shledává kasační soud v souladu
s právními předpisy. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo, než podanou kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem Mgr. Janem Urbanem,
který mu byl ustanoven krajským soudem již v řízení o žalobě; toto zastoupení pokračovalo
rovněž v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 poslední věta s. ř. s.). Náklady spojené
se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě
stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 3100 Kč za jeden
úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, a dále částku odpovídající DPH ve výši
21 %, celkem tedy 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu