ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.47.2016:40
sp. zn. 5 Azs 47/2016 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: nezl. T. P. D.
T., zastoupený zákonnou zástupkyní T. A. V., zastoupený Mgr. et Mgr. Markem Čechovským,
advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti žalovanému: Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 54/2015 - 53,
o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015, č. j. MV-4099-5/SO-2015, žalovaný zamítl
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 3. 12. 2014, č. j. OAM-2227-
14/ZR-2014, kterým byla zrušena platnost povolení stěžovatele k trvalému pobytu na území
České republiky podle §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a současně mu byla stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území České republiky
podle §77 odst. 3 téhož zákona.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí neshledal odvolací námitky stěžovatele důvodnými
a ztotožnil se se závěry správního orgánu I. stupně, že se stěžovatel prokazatelně v době
od 14. 11. 2009 do 11. 7. 2014, tj. 4 roky 7 měsíců a 26 dní, tedy více jak 12 měsíců, nepřetržitě
zdržoval mimo území Evropské unie. Zároveň stěžovatel nepředložil takové přesvědčivé důkazy,
aby jeho nepřítomnost na území České republiky (resp. na území Evropské unie) byla
odůvodněna závažnými důvody dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Namítané
zdravotní problémy rodičů stěžovatele a s tím související jejich nepřítomnost na území Evropské
unie nebyly správními orgány shledány jako závažné důvody ve smyslu §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je podle žalovaného přiměřené
okolnostem případu stěžovatele a nijak se neliší od skutkově shodných nebo podobných případů.
Porovnáním veřejného zájmu, kterým je regulace přistěhovalectví, se zájmem stěžovatele setrvat
na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu (které však nebylo stěžovatelem
přibližně 4,5 roku bezprostředně využíváno) je podle žalovaného dána převaha zájmu veřejného.
Požadavek na proporcionalitu byl dle žalovaného naplněn.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 54/2015 - 53, zamítl.
Stěžovatel současně s podáním žaloby požádal, aby jí byl přiznán odkladný účinek.
Tomuto návrhu krajský soud vyhověl a usnesením ze dne 8. 6. 2015, č. j. 30 A 54/2015 - 28,
odkladný účinek žalobě přiznal.
Krajský soud ve věci samé uvážil, že v případě stěžovatele byla naplněna podmínka
pro zrušení platnosti trvalého pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) první části věty zákona o pobytu
cizinců spočívající v nepřetržitém pobytu mimo území Evropské unie po dobu přesahující
12 měsíců a zároveň zde nebyly závažné důvody, pro které se stěžovatel nemohl vrátit na území
Evropské unie a které by odůvodňovaly použití výjimky v souladu s druhou částí věty v §77
odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Rozsudek krajského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností. Zároveň navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil s odkazem
na znění §107 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) tím, že nepřiznání
odkladného účinku a jeho nucené vycestování by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného
a soukromého života. Podle stěžovatele by mu nepřiznáním odkladného účinku byla způsobena
nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiné osobě.
Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že žije na území České republiky již od svého
narození v roce 2005. V České republice žije spolu se svou matkou T. A. V., nar. X, a svým
otcem T. T. D., nar. X. Matka stěžovatele pobývá na území České republiky v režimu trvalého
pobytu, protože žalobě proti rozhodnutí o zrušení jejího trvalého pobytu byl přiznán odkladný
účinek. Jeho otec má rovněž podanou kasační stížnost proti rozhodnutí o zrušení trvalého
pobytu. Stěžovateli je teprve 10 let a je potřebné, aby mohl pobývat s matkou a otcem, jinak by
mohlo dojít k jeho nedostatečné socializaci, čímž by byl ohrožen jeho život. Stěžovatel je pilným
studentem základní školy v Chebu, kde navštěvuje 4. třídu a je velmi oblíben u spolužáků a
učitelů. Zrušení trvalého pobytu stěžovatele a jeho nucené vycestování by bylo nepřiměřeným
zásahem do jeho soukromého a rodinného života dle §174a zákona o pobytu cizinců, neboť by
přišel o možnost pobývat na území České republiky, kde je již integrován, má zde mnoho přátel a
chce zde nadále studovat a žít. Stěžovatel je nezletilým dítětem, jehož práva by měla být chráněna
v nejvyšší možné míře a případné nucené vycestování by pro něj mělo nedozírné důsledky.
Stěžovatel také poukázal na možné porušení jeho práva na spravedlivý proces a legitimní
očekávání.
Stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 6 As 82/2012 - 37, kterým byl podle něj v obdobné věci odkladný účinek přiznán.
Dále zmínil usnesení Nejvyššího správního soudu zabývající se otázkou přiznávání odkladných
účinků, z nichž citoval některé dílčí právní závěry, např. usnesení ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, a usnesení ze dne
19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25.
Ke svým tvrzením stěžovatel předložil Nejvyššímu správnímu soudu zprávu ZŠ Hlávkova
v Aši ze dne 14. 3. 2016, ze které vyplývá, že je stěžovatel v současné době žákem 4. třídy
základní školy, je plnohodnotným žákem a oblíbeným kamarádem ostatních spolužáků.
Stěžovatel dále doložil smlouvu o sdružení fyzických osob ze dne 1. 10. 2014, smlouvu o nájmu
nebytových prostor ze dne 10. 3. 2016 a přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015
svých rodičů. Z těchto listin plyne, že rodiče stěžovatele na území České republiky podnikají.
Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných a dokládaných stěžovatelem
a dále skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí správních orgánů
dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle
§73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s. jsou naplněny.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že vzhledem k jeho stávajícím osobním
a rodinným poměrům, jak je stěžovatel vylíčil v návrhu na přiznání odkladného účinku
a jak vyplývají ze soudního spisu a napadených správních rozhodnutí, by nucené opuštění České
republiky pro něho mohlo znamenat značnou újmu. Nejvyšší správní soud má také za to,
že pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby stěžovatel
mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť
je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze
přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží také právo účastníka vystupovat v tomto
řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon
zastoupení atd. Tato práva stěžovatel s přihlédnutím ke skutečnosti, že je mu pouze 10 let,
vykonává zejména prostřednictvím své matky jako své zákonné zástupkyně, která se také zdržuje
na území České republiky. Rovněž s ohledem na nízký věk stěžovatele a jeho materiální a citovou
závislost na rodičích, by proto měl mít možnost zůstat na území České republiky společně
se svými rodiči.
Zároveň Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pokud by nedošlo k odkladu právních
účinků pravomocného rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele do doby
meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, je zde reálné nebezpečí,
že by byl stěžovatel skutečně nucen ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu opustit
území České republiky.
Je sice pravdou, že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by mohl být
stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato
skutečnost nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu
na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze předpokládat, že stěžovatel má předejít případné
zmiňované újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České
republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy
spojen zákaz pobytu na území Evropské unie na určitou dobu. V daném případě lze tedy nalézt
příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem
újmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud posoudil žádost o přiznání odkladného účinku rovněž z hlediska
zbývajících podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom, že by se přiznání
odkladného účinku v daném případě, tedy umožnění pobytu stěžovateli na území České republiky
do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti, jakkoli dotklo práv
třetích osob, ani že by takové rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným zájmem. Ostatně v řízení
před krajským soudem sám žalovaný výslovně nic nenamítal proti přiznání odkladného účinku
žalobě stěžovatele a taktéž krajský soud žalobě odkladný účinek z týchž důvodů přiznal.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť
se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že v daném případě jsou podmínky ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s. naplněny. Vzhledem k tomu, že žalobě stěžovatele proti pravomocnému
rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k jeho trvalému pobytu na území České republiky již byl
odkladný účinek přiznán krajským soudem, postačí v tomto případě, že se přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky
přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje také
odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu