ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.83.2015:31
sp. zn. 5 Azs 83/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobce: P. V. D., zastoupený
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 10 A 157/2014 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal dne 6. 3. 2013 žádost o povolení k přechodnému
pobytu podle §87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tato žádost byla zamítnuta
rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále „prvostupňový orgán“) ze dne 15. 5. 2014, č. j. OAM-
2899-44/PP-2013. Prvostupňový orgán rekapituloval, že stěžovatel pobýval na území ČR
na základě různých povolení k pobytu od roku 2004. V roce 2009 mu byl zrušen trvalý pobyt
a až do 6. 3. 2013 zde pobýval bez povolení k pobytu, pročež proti němu bylo zahájeno řízení
o správním vyhoštění, které bylo následně zastaveno. Stěžovatel sice uváděl jako důvod žádosti
o povolení k přechodnému pobytu soužití se svou družkou K. B., s níž údajně sdílel společnou
domácnost, ale při pobytové kontrole a po vyžádané součinnosti s Městským úřadem Vyšší Brod
bylo zjištěno, že v bydlišti stěžovatele bydlí pouze příslušníci vietnamské komunity, žádní Češi.
Naopak K. B. bydlí i se svou dcerou, nezletilou K. B., u rodičů, což potvrdila i její matka, která
uvedla, že má K. B. momentálně vztah s nějakým bezdomovcem z V. I K. B. a stěžovatel
potvrdili, že spolu nesdílejí společnou domácnost, ovšem stěžovatel platí na svou nezletilou
dceru, narozenou dne X, 1500 Kč měsíčně. Jeho otcovství bylo na základě souhlasného
prohlášení rodičů potvrzeno rodným listem ze dne 13. 3. 2013. Prvostupňový orgán vyhodnotil
provedené důkazy a shledal, že stěžovatel začal poštovní poukázky s výživným posílat K. B.
až od března 2013, tedy od doby, kdy podal žádost o přechodný pobyt. Stěžovatel doložil také
několik fotografií s nezletilou dcerou, ovšem prvostupňový orgán nepřehlédl, že jsou na nich oba
vždy ve stejném oblečení a některé jsou zcela totožné, z čehož je vidět, že byly pořízeny účelově.
I do rodného listu nezletilé byl stěžovatel dopsán až dodatečně v březnu 2013. Prvostupňový
orgán tedy shledal, že stěžovatel je sice na základě předloženého rodného listu otcem občana EU,
se svou nezletilou dcerou ale nežije ve společné domácnosti, neboť ona žije fakticky se svými
prarodiči. Stěžovatel tedy nesplňuje podmínky toho, aby mohl být pokládán za rodinného
příslušníka občana EU dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ze stěžovatelova
chování vyplývají znaky účelovosti, když pobýval na území ČR několik let bez platného víza
a na výživu nezletilé začal přispívat až po podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu.
Prvostupňový orgán se zabýval i zásadou přiměřenosti a zohlednil stupeň stěžovatelovy integrace,
délku pobytu na českém území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, avšak dospěl
k závěru, že ani na základě těchto kritérií není oprávněn k udělení povolení k přechodnému
pobytu.
Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí odvoláním, které žalovaná zamítla rozhodnutím
ze dne 30. 9. 2014, č. j. MV-76753-3/SO/sen-2014, a rozhodnutí prvostupňového orgánu
potvrdila. Komise posoudila naplnění podmínek §15a odst. 1 písm. b), respektive odst. 3
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Připomněla, že k naplnění podmínek §15a odst. 3 písm. b)
zákona o pobytu cizinců je vyžadováno, aby šlo o vztah trvalý, povahy obdobné vztahu
rodinnému a jeho účastníci spolu musejí žít ve společné domácnosti, což je i v souladu
s požadavky judikatury Soudního dvora EU a čl. 3 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států. Stěžovatelem předložené doklady a provedené dokazování
ovšem prokázaly toliko posílání peněz stěžovatelem K. B. a občasné návštěvy, nikoli sdílení
společného bydlení. Nezletilá bydlí s matkou a prarodiči, stěžovatel s ní nežije ve společné
domácnosti, na její výživu přispívá podle doložených složenek od března 2013 a jeho otcovství
bylo určeno až v době, kdy jí byl rok a půl. I některé stěžovatelovy neznalosti o životě nezletilé
zpochybňují existenci faktické rodinné vazby.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalované žalobou podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní mimo jiné namítal, že žalovaná chybně posoudila
stěžovatelův reálně existující vztah ke dvěma českým státním občankám. Navíc se dostatečně
nezabývala přiměřeností svého rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl výše označeným rozsudkem ze dne
18. 3. 2015. Dospěl k závěru, že v daném případě nehrozí stěžovateli nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců spočívající v možnosti porušení
mezinárodních závazků České republiky plynoucích z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Krajský soud připomněl, že vztah druha a družky je možno charakterizovat
jako trvalé soužití tehdy, jestliže sdílejí společnou domácnost a sdružují finanční prostředky
ke společnému uhrazování svých potřeb. Charakteristické pro tento druh soužití jsou úzké citové
vazby. Aby mohl být stěžovatel považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie,
musela by být doložena existence vedení společné domácnosti. V daném případě však bylo
šetřením i výslechy účastníků zjištěno, že stěžovatel nežije ve společné domácnosti s nezletilou,
ta žije ve společné domácnosti pouze s matkou a se svými prarodiči na zcela jiné adrese než žije
stěžovatel. Společná domácnost znamená mimo jiné trvalé bydlení na společné adrese a společné
podílení se na chodu domácnosti, zabezpečování a úhradě společných potřeb. Jestliže stěžovatel
předložil doklad o tom, že matce nezletilé zasílá pravidelně částku 1500 Kč, tak to nesvědčí
o tom, že by stěžovatel vedl s matkou nezletilé společnou domácnost. Občasné návštěvy nelze
považovat za sdílení společné domácnosti, proto není splněna podmínka ustanovení §87b
ve spojení s §15a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud proto nepřisvědčil stěžovatelově
námitce, že by žalovaná při rozhodování postupovala přepjatě formalisticky, jestliže sdílení
společné domácnosti prokázáno nebylo. Navíc rodný list nezletilé byl vydaný dne 13. 3. 2013,
tedy 7 dnů poté, co si stěžovatel podal žádost o povolení k přechodnému pobytu. Ani z Úmluvy
o právech dítěte nelze dovodit stěžovatelovo právo na udělení povolení k přechodnému pobytu
na území ČR, neboť tato úmluva mu nezakládá žádná práva, na kterých by mohl být napadeným
rozhodnutím zkrácen. Pokud jde o právo nezletilé K. B. na zachování jejích rodinných svazků
a péči rodičů, jeho realizace není podmíněna udělením povolení k přechodnému pobytu
stěžovateli. Navíc stěžovatel existenci skutečných rodinných vazeb k nezletilé K. B. v řízení
neprokázal, jestliže s ní nesdílí společnou domácnost, pouze ji občas navštěvuje a přispívá
k rukám matky na její výživu. Negativní rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k přechodnému
pobytu stěžovateli nebrání v plnění rodičovských povinností. Ve vztahu k nezletilé svou
vyživovací povinnost může plnit i ze své vlasti. Za nedůvodnou označil stěžovatelovu námitku,
že rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o přechodný pobyt na území České republiky
je nepřiměřené z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života. Stěžovatel jednak
v řízení existenci skutečných rodinných a soukromých vazeb neprokázal a navíc přiměřenost
negativního rozhodnutí z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života žadatele není
v řízení o žádosti o přechodný pobyt kritériem, k němuž by měl správní orgán při rozhodování
ve věci samé vždy přihlížet. Z dikce §87e odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců plyne,
že posuzování přiměřenosti zamítavého rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo
rodinného života žadatele má své místo pouze tehdy, jedná-li se o důvod zamítnutí žádosti podle
§87e odst. 1 písm. a) zákona, tedy je-li důvodem zamítnutí žádosti zjištění, že žadatel ohrožuje
veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, pokud k takovému onemocnění došlo do tří měsíců
po vstupu na území, což však není stěžovatelův případ. Za nepřípadné označil krajský soud
i stěžovatelovy odkazy na judikaturu Soudního dvora EU.
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, odkazující na kasační
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel se cítí být rodinným
příslušníkem občana EU, když má se svou partnerkou dceru, o kterou společně pečují, přičemž
jak jeho partnerka, tak dcera jsou státními občany ČR. V době vedení správního řízení s nimi sice
nežil ve společné domácnosti ve formálním smyslu, ovšem posouzení krajského soudu
i správních orgánů bylo přepjatě formalistické. Stěžovatel se o svou dceru řádně stará, přispívá
na její výchovu a kdykoliv má on i partnerka volnou chvíli, jsou společně s dcerou. Partneři
společně nežijí, neboť jsou v současné době ve složité finanční situaci, nicméně do budoucna
plánují společné soužití. Aktuálně navíc situaci komplikuje skutečnost, že stěžovatel nemá
povolen na území ČR legální pobyt, a tudíž ani nemůže řádně živit svou rodinu. Krajský soud měl
vycházet z faktického vztahu, který stěžovatel s partnerkou a dcerou udržují, tedy nikoliv
soustředit se na formální sdílení společné domácnosti, ale posuzovat materiální stránku případu.
Tyto okolnosti byla partnerka stěžovatele připravena dosvědčit i v rámci soudního řízení, avšak
soud její svědectví nepovažoval za nutné. V tomto ohledu je nutno označit i rozhodnutí soudu
za nedostatečně odůvodněné, když vycházel z nedostatečných zjištění, v podstatě se spokojil
se závěry správních orgánů, aniž by provedl vlastní kroky za účelem zjištění podstatných
okolností, což se navíc v daném případě nabízelo, když K. B. byla jednání soudu přítomna.
Stěžovatel dále brojí proti porušení práva na spravedlivý proces a připomíná, že v situaci,
kdy krajský soud zcela pomine ve správním řízení provedené důkazy i sdělení účastníka řízení
k situaci, které jsou pro rozhodnutí ve věci zcela klíčové, a odmítne provedení důkazu, který
může přispět k objasnění situace, je na místě strachovat se o zákonnost vydaného rozsudku,
především pokud jde o povinnost soudu zdůvodnit své rozhodnutí. V situaci, kdy soud své
závěry učiní zcela bez reflexe k provedeným důkazům, lze stěží mít za splněné požadavky
spravedlivého procesu.
Závěrem stěžovatel poukázal na fakt, že v řízení před správními orgány nebyl prakticky
vůbec řešen zásah, který bude vydání rozhodnutí o správním vyhoštění mít ve vztahu k jeho
soukromému a rodinnému životu, což je rozporné s požadavky §174a zákona o pobytu cizinců.
Správní orgány, stejně jako krajský soud, prakticky vůbec neprovedly posouzení požadované
tímto ustanovením. Stěžovatel je ovšem přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů
je nepřiměřené ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu a krajský soud, který odmítl
důvodnost takového posouzení, učinil svůj závěr v rozporu se zákonem.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek, vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Svou první námitkou brojí stěžovatel především proti tomu, že se krajský soud soustředil
na formální sdílení společné domácnosti, namísto aby posuzoval „materiální stránku jeho
situace“. K tomu je třeba vyjít z požadavků zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v době
rozhodování žalované. Stěžovatel požádal o povolení k přechodnému pobytu podle §87b odst. 1
zákona o pobytu cizinců, který v té době zněl: „(1) Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám
není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem
Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě
do 3 měsíců ode dne vstupu na území.“ Rodinný příslušník občana EU byl definován v §15a odst. 1, 3
a 4 téhož zákona, který zněl: „(1) Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona
rozumí jeho
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti,
c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a
d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské
unie.
(…)
(3) Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí
i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že
a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem
Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana
Evropské unie, anebo
b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.
(4) Ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince,
který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.“
Mezi účastníky není sporu o tom, že na stěžovatele dopadaly pouze odst. 1 písmeno b)
citovaného ustanovení z důvodu vztahu k dceři a jeho odst. 3 písm. b) z důvodu vztahu k její
matce. V §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jsou obsaženy tři podmínky pro uznání
za rodinného příslušníka občana EU: rodičovství k občanu EU mladšímu 21 let; plnění
vyživovací povinnosti k tomuto občanovi; život ve společné domácnosti. Prvostupňový orgán
a poté žalovaná nerozporovaly splnění prvých dvou podmínek, byť nepřehlédly, že stěžovatel
uznal své otcovství k nezletilé K. B. až poté, co byla odhalena nelegálnost jeho pobytu na území
ČR, a v téže době vůči ní začal plnit i vyživovací povinnost. Za nesplněnou ovšem označily
podmínku života ve společné domácnosti. Tato podmínka je přitom nezbytná i ve smyslu §15a
odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož by muselo být prokázáno jednak, že má
stěžovatel s matkou své dcery, K. B., „vztah obdobný vztahu rodinnému“, a jednak, že s ní žije ve
společné domácnosti. Správní orgány obou stupňů ovšem přesvědčivě zjistily, že s matkou ani
dcerou ve společné domácnosti nežije.
Nejvyššímu správnímu soudu není zjevné, co stěžovatel míní žitím ve společné
domácnosti „ve formálním smyslu“ a v čem měl krajský soud více respektovat „materiální
stránku případu“. Jak bylo podrobně rekapitulováno výše, prvostupňový orgán celou řadou
navzájem nerozporných důkazů zjistil, že stěžovatel „formálně“ ani „materiálně“ nežije
ve společné domácnosti s nezletilou K. B., jejímž je podle rodného listu z 13. 3. 2013 otcem, ani
s její matkou, a stěžovatel neuvedl ani v žalobě, ani nyní v kasační stížnosti žádné důkazy
či tvrzení, jimiž by prokázal, že tato skutková zjištění byla chybná a že ve skutečnosti s matkou
nezletilé K. B. ve společné domácnosti žije. Tato zákonem jasně stanovená podmínka tedy v jeho
případě nebyla splněna a jeho odlišování „formální společné domácnosti“ a „materiální stránky
případu“ či jeho poukazování na „materiální“ důvody, proč s oběma ženami nevede společnou
domácnost a za jakých podmínek by ji vést mohl, na nesplnění této zákonné podmínky nic
nemění. Krajský soud se také důkladně vypořádal s vnitrostátní i unijní judikaturou a právem EU
dopadajícím na nyní posuzovanou situaci a vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto ohledu
v kasační stížnosti žádné argumenty neuvádí, nemá zdejší soud k zevrubnému právnímu
a skutkovému posouzení provedenému krajským soudem co dodat.
Stěžovatel zmiňuje jediný důkaz, který podle něj měl být proveden, a to byl důkaz
provedený výslechem jeho partnerky před krajským soudem. Nelze ovšem přehlédnout,
že takový důkazní návrh v žalobě vůbec nevznesl a navrhl jej až během ústního jednání, při němž
krajský soud o tomto návrhu na doplnění dokazování rozhodl, a to tak, že jej zamítl, přičemž
důvody tohoto rozhodnutí stručně vyložil, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne
18. 3. 2015 (založen na č. l. 42 spisu krajského soudu). Za této situace zdejší soud nemůže
shledat, že by byl výslech K. B. opomenutým důkazem ve smyslu požadavků vyjádřených dosud
v judikatuře zdejšího soudu (viz například rozsudek ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108).
Je sice pochybením, že krajský soud postupoval způsobem, který zdejšímu soudu znemožňuje
posoudit oprávněnost důvodů, proč byl stěžovatelův návrh na doplnění dokazování výslechem
svědkyně odmítnut, neboť tyto své důvody neuvedl ani v protokolu o jednání, ani následně
v rozsudku. Toto pochybení však nezpůsobuje nezákonnost samotného rozsudku, neboť
stěžovatel, který důvody odmítnutí znal, s nimi v kasační stížnosti nijak nepolemizuje a neuvádí,
co nového mohl výslech K. B. přinést za situace, kdy byla vyslechnuta již ve správním řízení.
Není tedy z jeho kasační stížnosti zjevné, jaké nové skutečnosti mohly být zjištěny opakováním
výslechu, který již provedly předtím správní orgány.
Pokud pak stěžovatel brojí proti porušení práva na spravedlivý proces z důvodu
nezohlednění důkazů provedených ve správním řízení a sdělení jeho samotného, není z této
obecně formulované námitky nijak patrné, jaké konkrétní důkazy a jaká konkrétní vlastní tvrzení
má na mysli, a jak mohly tyto blíže neupřesněné důkazy přispět k posouzení rozhodné otázky,
tedy zda stěžovatel žil ve společné domácnosti s nezletilou K. B. a s její matkou K. B. Ani tato
kasační námitka tedy nemůže být důvodná, a to pro svou nekonkrétnost.
Svou poslední námitkou pak stěžovatel brojí proti tomu, „že v řízení před správními orgány
nebyl prakticky vůbec řešen zásah, který bude vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění mít, ve vztahu k jeho
soukromému a rodinnému životu.“ Taková námitka se zcela míjí s předmětem posuzované věci, neboť
krajský soud nepřezkoumával správní řízení o správním vyhoštění, nýbrž o žádosti o povolení
k přechodnému pobytu podle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Argumentace ohledně
požadavku na odůvodnění rozhodnutí o „správním vyhoštění“ zde tedy vůbec nemá místo.
Závěrem stěžovatel brojí proti tomu, že správní orgány neposoudily souladnost svých
rozhodnutí s §174a zákona o pobytu cizinců. V tomto ohledu je třeba korigovat názor krajského
soudu, který uvedl, že posuzování přiměřenosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení
přechodného pobytu z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele
má své místo pouze tehdy, jedná-li se o důvod zamítnutí žádosti podle §87e odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců. Jak ovšem připomněl zdejší soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 96/2015 – 30, „obecně se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života
cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení.
(…) Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě
správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků
zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny.“ Posouzení přiměřenosti z hlediska
zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele tedy má být prováděno i v případě
rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť méně přísně než v těch
rozhodnutích, kde je výslovně požadováno. Krajský soud tedy nemá pravdu, že je vyloučeno,
leda by šlo o důvod zamítnutí žádosti podle §87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Podstatné ovšem je, že samy správní orgány, podle nepřesného názoru krajského soudu
nadbytečně, toto posouzení přiměřenosti provedly. Prvostupňový orgán na straně 7 svého
rozhodnutí v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců konstatoval, že se zabýval rovněž zásadou
přiměřenosti svého rozhodnutí ve vztahu ke stupni integrace stěžovatele, délce jeho pobytu na
území ČR, jeho věku, zdravotnímu stavu a rodinným a ekonomickým poměrům, přičemž dospěl
k závěru, že ani jedno z uvedených kritérií není důvodem pro udělení povolení k přechodnému
pobytu. Za situace, kdy stěžovatel neuváděl ve správním řízení žádné skutečnosti, které
by nasvědčovaly tomu, že by předmětné rozhodnutí bylo nepřiměřené z důvodu jiného kritéria,
než je jeho zevrubně posouzená rodinná situace, a ani v kasační stížnosti nyní neuvádí,
v čem konkrétně a ve vztahu k jaké své charakteristice vnímá napadená správní rozhodnutí
jako nepřiměřená, nelze ani tuto poslední obecně formulovanou kasační námitku označit
za důvodnou.
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu