ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.85.2016:22
sp. zn. 5 Azs 85/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: nezl. N. T. D.,
zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. 6 A 188/2015 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 8, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2016,
č. j. 6 A 188/2015 – 28, uložil žalovanému Ministerstvu vnitra (dále jen „stěžovatel“)
podle §81 odst. 2 s. ř. s. povinnost vydat do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku rozhodnutí o žádosti nezletilého žalobce ze dne 9. 2. 2015 o udělení povolení
k trvalému pobytu na území České republiky. Městský soud považoval za nesporné,
že dne 9. 2. 2015 žalobce prostřednictvím své zákonné zástupkyně (matky) podal na podatelně
Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) zde úřadující osobě
žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny.
Tato žádost mu byla vrácena s odůvodněním, že pro podání této žádosti nemá žalobce
registraci v systému Visapoint. S tímto postupem žalobce nesouhlasil, proto na místě téhož
dne osobně podal písemnou stížnost, k níž jako přílohu připojil předmětnou žádost o povolení
k trvalému pobytu. Tuto stížnost velvyslanectví přijalo a následující den 10. 2. 2015 písemně
žalobci sdělilo, že stížnost neshledalo důvodnou a žádost o povolení k trvalému pobytu
mu vrátilo. Městský soud dovodil, že došlo k zahájení správního řízení, neboť žádost žalobce
o povolení k trvalému pobytu byla podána osobně u příslušného zastupitelského úřadu.
K podání této žádosti došlo tak, že byla jako příloha předána s uvedenou stížností. Nejpozději
v tomto okamžiku mělo velvyslanectví žádost ve své dispozici; je nerozhodné, že žalobce podal
žádost jako přílohu stížnosti, která mu byla následně vrácena. Rovněž skutečnost, že žalobce
nebyl pro podání žádosti registrován v systému Visapoint, není pro posouzení důvodnosti žaloby
rozhodná, neboť podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní
pouze organizační funkci, přičemž registrace v tomto systému není zákonnou podmínkou
pro zahájení řízení. Žalobce splnil podmínky pro podání žádosti stanovené v §169 odst. 13,
14 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), protože žádost byla podána
osobně zákonnou zástupkyní nezletilého žalobce [§32 odst. 1 zákona č. 500/2004 S., správní řád
(dále jen „správní řád“)] na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je žalobce státním příslušníkem.
Žádost se dostala do dispozice velvyslanectví a bylo povinností žalovaného o ní rozhodnout.
Proto městský soud stěžovateli uložil, aby o této žádosti ve stanovené lhůtě rozhodl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že není správním
orgánem příslušným pro přijetí žádosti, která má být cizincem podána příslušnému
zastupitelskému úřadu. Odpovědnost za přijetí žádosti a její následné postoupení stěžovateli
nese velvyslanectví, jehož případná pochybení je třeba řešit s tímto správním orgánem, případně
s jemu nadřízeným Ministerstvem zahraničních věcí. Žalovaný, pokud jde o žádosti o pobytová
oprávnění podávané v zahraničí, je příslušný pouze k rozhodnutí o nich [§165 písm. j), n) zákona
o pobytu cizinců]. Proto nelze na stěžovatele faktickým doručením žádosti, jejíž přijetí
bylo odmítnuto velvyslanectvím, přenášet odpovědnost za její přijetí. Nepřijalo-li velvyslanectví
žádost nezletilého žalobce a nepostoupilo ji stěžovateli k rozhodnutí, nemůže stěžovatel
o ní vést řízení jako o žádosti, která byla podána na velvyslanectví. Stěžovatel dále s poukazem
na §66 odst. 1 písm. d), odst. 4, §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců uvedl, že úřední tiskopis
žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu byl na jeho pracoviště v Brně doručen
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb právním zástupcem žalobce. V této souvislosti
stěžovatel namítl, že nedošlo k osobnímu potvrzení podané žádosti v 5 dnech od doručení
žádosti (§37 odst. 4 správního řádu), proto není podána na území České republiky a řízení
o ní není zahájeno. Z tohoto důvodu byla právnímu zástupci žalobce žádost se všemi přílohami
vrácena. Věcí se zabýval také jeho nadřízený správní orgán, tj. Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“), která rozhodnutím ze dne 30. 9. 2015,
č. j. MV-139854-2/SO-2015, nevyhověla návrhu žalobce na provedení opatření proti nečinnosti.
Rozhodnutí Komise odůvodnila tím, že nedošlo k osobnímu potvrzení žádosti v 5 dnech
od jejího doručení podle §37 odst. 4 správního řádu, proto žádost nebyla podána na území
České republiky a nebylo o ní zahájeno řízení. Rovněž bylo provedeno šetření v dostupných
elektronických evidencích, přičemž bylo zjištěno, že ohledně žalobce není vedeno žádné řízení
o pobytu, proto je vydání opatření proti nečinnosti bezpředmětné. Stěžovatel zdůraznil,
že žalobce nevyhověl zákonným podmínkám pro podání žádosti, z tohoto důvodu
k jejímu podání nedošlo, stěžovatel nebyl řádně registrován dle zavedeného a platného systému,
který, jak potvrdil jeho právní zástupce, vědomě obešel, aby uspěl, neboť podal úplně jinou
žádost, a to žádost o povolení k trvalému pobytu, pro kterou jsou jinak nastaveny podmínky.
Systém Visapoint nelze zlehčovat, neboť jde o oficiální a platná pravidla Ministerstva
zahraničních věcí, přičemž i příslušné žaloby byly soudy zamítnuty. Stěžovatel namítl, že městský
soud ignoruje a popírá stanovené zákonné podmínky a pravidla pro rozhodování o příslušných
pobytech. Zdůraznil, že soudy již opakovaně vyslovily názor, že v případě, že zastupitelský úřad
dále předmětnou žádost nepostoupil, bylo na místě brojit žalobou na ochranu před nezákonným
zásahem ze strany zastupitelského úřadu, resp. Ministerstva zahraničních věcí. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek
městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vyhověl všem zákonným požadavkům
pro podání žádosti o trvalý pobyt, protože jeho zákonná zástupkyně osobním podáním
ze dne 9. 2. 2015 potvrdila předchozí elektronické podání žádosti ze dne 5. 2. 2015.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se osobního podání žádosti o pobyt cizince
na zastupitelském úřadu je rozhodné, že se cizinec se žádostí osobně dostaví na zastupitelský
úřad a žádost se dostane do dispozice tohoto úřadu. Lze také dovodit, že řízení je zahájeno
i tehdy, jestliže zastupitelský úřad odmítne žádost převzít (např. pro „nesprávnou registraci
v systému Visapoint“), neboť také odmítnutí převzetí žádosti je svého druhu dispozicí se žádostí
ze strany zastupitelského úřadu. Podáním žádosti (tj. okamžikem, kdy má zastupitelský
úřad možnost se žádostí disponovat) je řízení zahájeno a žadatel (účastník řízení) nemůže
být závislý na tom, zda si správní orgány jeho žádost mezi sebou předají nebo ji ztratí apod.
Povinnost registrace v systému Visapoint, který pro velvyslanectví ani zdaleka neuvolňuje tolik
volných termínů, kolik je zájemců o podání žádosti, nemá oporu v zákoně. Tento registrační
systém fakticky brání většině zájemců ve vstupu na velvyslanectví a podání žádosti.
Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Azs 281/2015.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a za stěžovatele jedná
jeho zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce podal osobně dne 9. 2. 2015 prostřednictvím
své zákonné zástupkyně na podatelně velvyslanectví na příslušném tiskopise žádost o povolení
k trvalému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny. Tato žádost mu byla
vrácena s odůvodněním, že pro podání této žádosti nemá žalobce registraci v systému Visapoint.
Proti tomuto postupu žalobce osobně podal prostřednictvím své zákonné zástupkyně
téhož dne písemnou stížnost, k níž jako přílohu připojil žádost o povolení k trvalému pobytu.
Velvyslanectví v přípise ze dne 10. 3. 2015 neshledalo stížnost důvodnou a připojenou přílohu
mu vrátilo. Dne 23. 3. 2015 byl žalovanému doručen prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb vyplněný tiskopis žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu, který byl zaslán
právním zástupcem žalobce. Přípisem ze dne 14. 4. 2015 vrátil žalovaný právnímu zástupci
žalobce tento tiskopis spolu s přílohami z důvodů, které uvádí i nyní v kasační stížnosti.
O žádosti žalobce tedy nebylo rozhodnuto a usnesením ze dne 30. 9. 2015 nevyhověla Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců podnětu žalobce na provedení opatření
proti nečinnosti s odůvodněním, které uvedl stěžovatel v kasační stížnosti.
Podle §44 správního řádu platí, že řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost
nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení (dále jen „žádost“), došel věcně a místně příslušnému
správnímu orgánu. Ustanovení §66 zákona o pobytu cizinců pak stanoví, že povolení k trvalému
pobytu se bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci (…),
d) který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince,
jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné
soužití těchto cizinců. Podle §69 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že žádost o povolení
k trvalému pobytu podle §66 se podává na zastupitelském úřadu, pokud není dále stanoveno
jinak. Ustanovení §70 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců stanoví, že se žádost o povolení
k trvalému pobytu podává na úředním tiskopisu. Podle §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců
cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle §182 odst. 1 písm. e) téhož
zákona, je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze
na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě jenž vydal
cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen
dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno
a zastupitelský úřad věc usnesením odloží. Usnesení se pouze poznamená do spisu. Ustanovení
§169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců pak zakotvuje pravidlo, že žádost o povolení
k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad
může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle §178 zákona
o pobytu cizinců se za procesně způsobilého pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší
15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 7 Azs 282/2014 - 48, při posouzení sporné otázky, zda bylo povinností stěžovatele
o žádosti žalobce rozhodnout, je třeba vycházet z §44 odst. 1 správního řádu,
podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje
řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu
podání žádosti využít všech způsobů uvedených v §37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně,
ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem,
případně dalšími způsoby, je-li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů
ve lhůtě pěti dnů. Pro zahájení řízení o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu
však platí několik výjimek. Předně podle §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců cizinec,
který není uveden v právním předpise vydaném podle §182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců (takovým cizincem je i žalobce), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému
nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem,
popř. jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec
povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti
není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží, přičemž usnesení pouze poznamená
do spisu. Další omezení vyplývá z §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, podle něhož žádost
o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.
Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od této povinnosti upustit.
S ohledem na citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců má Nejvyšší správní soud
rovněž v této věci za to, že na základě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou podal
žalobce prostřednictvím své zákonné zástupkyně na velvyslanectví dne 9. 2. 2015, bylo zahájeno
správní řízení. Tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu České republiky ve státě,
jehož je žalobce státním příslušníkem tak, jak vyžaduje §169 odst. 13 a §14 zákona o pobytu
cizinců, neboť žádost zde osobně podala zákonná zástupkyně žalobce (§32 odst. 1 správního
řádu). Je nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost převzít a že následně žalobce
podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup velvyslanectví.
Podstatné je, že žádost byla v souladu s §70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním
tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu - velvyslanectví.
Stěžovatel namítal, že zástupce žalobce u jednání městského soudu připustil, že žalobce
v systému Visapoint registroval ve vztahu k podání víza za jiným účelem. Ze záznamu z jednání
městského soudu plyne, že tak měl dle svých tvrzení učinit proto, že v uvedeném systému
se téměř nelze registrovat za účelem podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu
za účelem sloučení rodiny, neboť o tato povolení je značný zájem. Stížnost na postup příslušného
pracovníka velvyslanectví pak sepsal proto, že „sloužila jako podvozek“ k podání žádosti,
která tvořila její přílohu. Tímto způsobem postupoval z toho důvodu, že jinak velvyslanectví
odmítalo žádost přijmout.
K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že jiné podmínky, než výše uvedené,
které by vylučovaly zahájení řízení, ze správního řádu a ani ze zákona o pobytu cizinců
nevyplývají. Pokud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou registraci v systému Visapoint,
tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného správního
řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze
funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení
řízení. Totéž tím spíše platí v případě, že žalobce byl v systému Visapoint registrován za jiným
účelem. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že žalobce obešel zákon tím,
že bez řádné registrace v systému Visapoint podal na velvyslanectví žádost prostřednictvím
své zákonné zástupkyně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 7 Azs 282/2014 – 48).
Řízení o povolení trvalého pobytu v případech, jako je tomu v právě posuzované věci,
je založeno na součinnosti více orgánů. Nejvyšší správní soud tak v rozsudku ze dne 9. 3. 2016,
č. j. 1 Azs 281/2015 – 34, dovodil následující: „Žádost se sice podává na velvyslanectví, rozhoduje
o ní ovšem žalovaný. Úkolem velvyslanectví je pouze kontrola formálních náležitostí žádosti a případné odstranění
jejích nedostatků (§169 odst. 12 zákona o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud v této souvislosti opět odkazuje
na rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, z něhož ve spojení s rozsudkem městského soudu
ze dne 10. 12. 2014, č. j. 3 A 109/2014 – 37, plyne, že ve skutkově obdobné věci byl za nečinnost v řízení
o žádosti o povolení k trvalému pobytu, která byla podána na velvyslanectví, odpovědný žalovaný. Správní orgány
podílející se na řízení musí dbát principu součinnosti, na němž je řízení o povolení k trvalému pobytu založeno.
Není možné požadovat po účastníku řízení, aby zjišťoval, u kterého ze správních orgánů se jeho žádost
„zadrhla“. Ochrany proti nečinnosti spočívající v nevydání meritorního rozhodnutí o žádosti se lze domáhat právě
po tom správním orgánu, jemuž toto rozhodnutí přísluší (§79 s. ř. s.).“
Uvedené řízení je založeno na podobné konstrukci jako odvolací správní řízení
(§86 až 88 správního řádu). Lze proto analogicky uplatnit také závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015 – 20, podle kterého je v odvolacím řízení
(§81 a násl. správního řádu) za průběh řízení bez průtahů (čítaje v to i řádné předání správního
spisu orgánem I. stupně orgánu odvolacímu) procesně odpovědný odvolací správní orgán.
Ochrany svého subjektivního práva na to, aby odvolací řízení bylo prosto průtahů, se proto může
účastník řízení domáhat (po bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti
podle správního řádu) žalobou na ochranu před nečinností odvolacího správního orgánu
(§79 a násl. s. ř. s.). V řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu, která byla podána
na zastupitelském úřadu, je proto obdobně za průběh řízení bez průtahů procesně odpovědný
žalovaný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Azs 281/2015 – 34).
Z uvedených důvodů je proto také nedůvodná námitka stěžovatele, že žalobce se měl bránit
žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ze strany velvyslanectví, resp. Ministerstva
zahraničních věcí.
Na základě všech uvedených důvodů lze konstatovat, že kasační stížnosti vyhovět nelze.
Řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu bylo zahájeno již dne 9. 2. 2015,
kdy se žádost dostala do dispozice velvyslanectví, na čemž nic nemění skutečnost, že ji odmítlo
převzít. Žalobci pak nelze vytýkat, že prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného
přípisem doručeným stěžovateli dne 23. 3. 2015 upozornil stěžovatele na skutečnost,
že uvedeného dne předmětnou žádost na velvyslanectví řádně podal a tuto žádost ke svému
přípisu připojil se sdělením, že ji „vrací“. Toto podání tedy ani nesměřovalo k zahájení správního
řízení, které bylo zahájeno již podáním žádosti na velvyslanectví dne 9. 2. 2015. Kasační námitky
v tomto směru vznášené tedy rovněž nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci úspěch, přísluší mu tedy právo na náhradu
odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“).
Zástupci žalobce náleží odměna ve výši 3100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu. Dále zástupci žalobce náleží náhrada hotových výdajů, a to režijní paušál ve výši 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupci žalobce proto náleží odměna a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se náhrada dle §57 odst. 2 s. ř. s o tuto daň ve výši 21 %, tedy o 714 Kč.
Celkem je tedy stěžovatel povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč, kterou mu bylo uloženo uhradit žalobci ve výroku stanovené lhůtě k rukám jeho
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu