ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.9.2016:24
sp. zn. 5 Azs 9/2016 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: F. G., zast.
Mgr. Filipem Schmidtem, advokátem se sídlem v Praze, Helénská 1799/4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2015, č. j. 49 Az 52/2013 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky Mgr. Filipu Schmidtovi, advokátu se sídlem v Praze,
Helénská 1799/4, se u r č u je odměna částkou 4114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2013, č. j. OAM-125/LE-LE05-LE05-2013. Tímto
rozhodnutím žalovaný podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), označil jako nepřípustnou její žádost o udělení mezinárodní ochrany a řízení podle §25
písm. i) zákona o azylu zastavil.
V kasační stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvádí, že krajský soud se jejími žalobními
námitkami nezabýval dostatečně přezkoumatelným způsobem, když okolnosti, že vzala zpět
předchozí žalobu ve věci mezinárodní ochrany, protože odcestovala za manželem do Izraele,
z kterého však byla vrácena zpátky do ČR, a okolnosti specifikované v žalobě dle jejího názoru
ve svém rozsudku prakticky nehodnotil. Přitom dle stěžovatelky skutečnost, že jí nebyl umožněn
vstup za manželem, se kterým původně v ČR žádali společně o azyl se spojenými důvody,
rozhodně je podstatná a nová, a je důvodem, aby její žádost o mezinárodní ochranu
byla posouzena meritorně. Krajský soud se dle stěžovatelky s touto námitkou vyrovnal pouze tak,
že jí na straně 5 rozsudku hodnotí toliko jako „neopodstatněnou“. Nicméně již neuvádí, z jakých
právních důvodů se jedná o skutečnost irelevantní ve vztahu k posouzení mezinárodní ochrany.
Dle stěžovatelky je proto rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud
by Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k tomu, že takové zdůvodnění je přezkoumatelné,
pak stěžovatelka namítá nezákonnost závěrů o tom, že v jejím případě byly splněny podmínky
označení žádosti za nepřípustnou.
Stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
sp. zn. 9 Azs 5/2009, podle kterého: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly
ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně
ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát
na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jež
může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí.“ Podle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2015 sp. zn. 5 Azs 116/2015: „Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro
nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat přesvědčivý závěr správního
orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí,
pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace
v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost
těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“
Stěžovatelka má za to, že v době vydání napadeného rozhodnutí přitom byly bod 1) a 2)
naposledy citovaného rozsudku nepochybně splněny. Skutečnost, že stěžovatelce nebylo
umožněno spojit se s manželem v Izraeli, bylo skutečností novou a pro posouzení ochrany
relevantní. Důvody její žádosti předchozí totiž bylo právě pronásledování v Ruské federaci
z důvodu jejího sňatku. Žádosti o ochranu přitom nebylo v případě stěžovatelky i jejího muže
vyhověno právě také s odkazem na možnost žití v Izraeli. Tento argument českých orgánů
se však ukázal v praxi jako mylný. Pak bylo dle stěžovatelky jejich povinností o nově podané
žádosti o ochranu, kterou jmenovaná podávala v nouzi po nuceném návratu do ČR, znovu řádně
rozhodnout. S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka již opustila území
České republiky, a to dne 6. 9. 2013 letecky na Ukrajinu (Donetsk), další její pobyt není znám.
Dále odkazuje na písemnosti dle spisu a rozsudek krajského soudu a pokládá kasační stížnost
za bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je rovněž přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) Krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud neshledal v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Podle §10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná,
podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Ve věci žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného rozhoduje Nejvyšší správní
soud opakovaně poté, kdy rozsudkem ze dne 13. 12. 2013, č. j. 5 Azs 21/2013 - 47 zrušil
usnesení krajského soudu dne 17. 10. 2013, č. j. 49 Az 52/2013 - 46, kterým soud řízení
o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle §33 písm. b) zákona o azylu zastavil.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že z postupu soudu nevyplývá, že by místo pobytu
stěžovatelky nebylo lze zjistit, resp. nebylo ani zjišťováno; nebyly tak splněny podmínky
pro zastavení řízení.
Krajský soud následně u žalovaného zjistil, že manžel stěžovatelky obstaral letenku
na Ukrajinu (do Doněcké oblasti), kam jí umožnil dne 6. 9. 2013 (na její žádost) vycestovat. Soud
si u zástupce žalobkyně ověřil místo pobytu žalobkyně, tj. na výše uvedené adrese v Doněcké
oblasti na Ukrajině, zástupce žalobkyně místo pobytu žadatelky ještě upřesnil v přípisu
doručeném krajskému soudu dne 27. 3. 2014.
Krajský soud v řízení přezkoumal rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení ve věci
opakované žádosti stěžovatelky a uvedl, že dle jeho názoru je pro posouzení nepřípustnosti druhé
žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodné srovnání skutečností uváděných v první a druhé
žádosti. Druhá žádost neobsahovala žádnou novou skutečnost, která by stěžovatelce nebyla
známá již při podání první žádosti. Pokud jako údajně novou skutečnost zmínila znásilnění
příbuzným, žalovaný podle názoru soudu nikterak nepochybil, když s odkazem na §10a písm. e)
zákona o azylu akcentoval právě zavinění žadatelky, které způsobilo, že tato okolnost nebyla
v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany zkoumána. Krajský
soud uvedl, že zavinění žadatelky při zamlčení této informace je sice pochopitelné, ale není
rozhodné pro závěr, který by změnil náhled na tuto okolnost jako na „novou“ skutečnost.
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka poprvé o udělení mezinárodní ochrany
požádala dne 21. 11. 2007. Jako důvod žádosti uvedla problémy s wahabisty a příbuznými
(rovněž muslimy), kteří jí vyhrožovali a napadali v souvislosti se sňatkem s židem. Dne
17. 7. 2013 podala stěžovatelka opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany; uvedla
shodné skutečnosti a odůvodnila ji mimo jiné (nově) i tím, že v předchozím řízení vzala zpět
žalobu, neboť se chtěla přestěhovat za manželem do Izraele, na izraelské území však nebyla přes
bezvízový vstup a manželovo izraelské občanství vpuštěna. Jako další novou skutečnost
stěžovatelka uvedla znásilnění manželem své neteře.
Lze konstatovat, že stěžovatelka v opakované žádosti uvádí v podstatě stejné motivy
svého odchodu ze země původu, nicméně uvádí i nové okolnosti, které v předchozí žádosti
neuváděla; nejedná se přitom pouze o okolnosti, které by byly pouze modifikací toho, co uváděla
již v průběhu prvního azylového řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2009, č. j. 1 Azs 104/2008 - 61, „v situaci, kdy cizinec podal opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, v níž uvedl zčásti shodné skutečnosti jako ve své předchozí žádosti a zčásti skutečnosti nové,
které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím řízení, postupoval správní orgán v souladu se zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, jestliže se žádostí
zabýval pouze v rozsahu tvrzení, která lze považovat za přípustná podle §10a písm. e) zákona o azylu.“
Dle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud nepochybil při výkladu hmotného
práva, současně respektoval ustálenou judikaturu a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Stěžovatelka ve své opakované žádosti uváděla jako novou skutečnost, že vzala žalobu
v předchozím řízení zpět a odcestovala za manželem do Izraele, odtud však byla vrácena zpět.
Navíc uvádí, že se krajský soud s tímto tvrzením vypořádal takovým způsobem, že je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou.
Ohledně zpětvzetí žaloby a odjezdu do Izraele Nejvyšší správní soud souhlasí
se stěžovatelkou v tom, že zhodnocení krajským soudem této „nové“ skutečnosti zapříčiňující
přípustnost nové žádosti je přinejmenším kusé, nicméně nezavdává důvod nepřezkoumatelnosti;
Současně je nutno přisvědčit krajskému soudu, že tato uváděná skutečnost nemůže být důvodem
pro přípustnost opakované žádosti, neboť se netýká důvodů relevantních pro udělení azylu nebo
důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Lze tak souhlasit s krajským soudem, že tato
stěžovatelkou uváděná skutečnost nemá vliv na její hmotněprávní postavení a není skutečností,
která by byla relevantní pro udělení mezinárodní ochrany, tedy nepředstavuje přidanou hodnotu
této nové žádosti, jež by mohla vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí. Lze
v této souvislosti odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
sp. zn. 9 Azs 5/2009, v němž se uvádí: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly
ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně
ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát
na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jež
může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí.“ V rozsudku ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 3 Azs 6/2011, zdejší soud
uvedl: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu
s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající
se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových
skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou
žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25
písm. i) zákona o azylu zastaví.“
Ohledně druhé namítané skutečnosti uváděné stěžovatelkou, znásilnění příbuzným
v zemi původu, Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu. Nejedná
se o novou skutečnost nebo zjištění, které by nemohly být bez vlastního zavinění stěžovatelky
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany již v předchozím pravomocně
ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Tuto skutečnost stěžovatelka mohla
uvést již v předchozím řízení, neboť ji byla známa. Nejvyšší správní soud sice připouští,
že v jednotlivých případech by fakt, že tuto skutečnost stěžovatelka neuvedla hned v první
žádosti, mohl být novou skutečností dle §10a písm. e) zákona o azylu, neboť si lze představit
případy, kdy stěžovatelka bez vlastního zavinění není schopna např. z důvodu utrpěného
traumatu informace o předmětné skutečnosti popisovat do žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nicméně nic takového nebylo stěžovatelkou v daném případě ani tvrzeno ani prokázáno.
Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního
postavení. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila shodné námitky jako v žalobě. S těmito
námitkami se krajský soud podrobně vypořádal a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
odůvodnil. Nadto, ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou na základě §104a s. ř. s.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. usnesení o odmítnutí kasační stížnosti jako nepřijatelné nemusí
být odůvodněno. Zdejší soud pro úplnost dodává, že se již zabýval i kasačními stížnostmi
stěžovatelčiných rodičů; obě stížnosti byly odmítnuty jako nepřijatelné (viz usnesení ze dne
19. 9. 2013, č. j. 8 Azs 6/2013 - 57 a č. j. 8 Azs 7/2013 - 51).
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, je–li kasační
stížnost odmítnuta ( §60 odst. 3 věta prvá, §120 s. ř. s).
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Zdejší soud
určil odměnu advokáta částkou 3100 Kč a 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9
odst. 4 písm. d), §7, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tato částka byla
navýšena o 21 % daně z přidané hodnoty, neboť ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna v celkové výši 4114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu